Můj vzkaz? Za operou jeďte do Ostravy. Uvidíte, co jinde běžně vidět nemůžete
Jak vnímáte současné postavení Národního divadla moravskoslezského v porovnání s dalšími českými scénami, respektive jak si dle vás Ostrava vede?
Myslím, že Ostrava si vede docela dobře, zejména pak hudební soubory. Opera bývá hodnocena kladně i díky koncepční dramaturgii, která je rovněž konceptuální součástí nějakého celku a pracuje v širších souvislostech. Uvádíme řadu hodnotných titulů, které v Čechách a mnohdy i v Evropě nejsou často k vidění. Systematicky řadíme do repertoáru velká, dnes už klasická díla dvacátého století a věnujeme se programově a cíleně české tvorbě. Snažíme se vždy o co nejkvalitnější obsazení sólistů v obou alternacích, na které jsme schopni v našich podmínkách dosáhnout, dále usilujeme o spolupráci s kvalitními dirigenty zejména mladší a střední generace a snažíme se vybírat zajímavé inscenační týmy (například v posledních letech zde s úspěchem v opeře debutovali zkušení činoherní režiséři střední generace – Peter Gábor, Ivan Krejčí a Radovan Lipus).
Obrovský skok udělal, po reorganizaci, kterou jsme provedli po mém nástupu do funkce v polovině roku 2010, soubor opereta/muzikál. Na cestě za soudobým – hudebně zábavným divadlem, ušel velký kus cesty a v posledních letech suverénně konkuruje pražské i brněnské muzikálové scéně, má svou osobitou tvář a navíc se těší velkému zájmu našich diváků. I balet se za poslední tři roky – pod vedením šéfky baletu Lenky Dřímalové – dostává na úroveň evropského standardu (nastudovali jsme například již druhou choreografii Jiřího Kyliána) a já doufám, že se soubor podaří rozšířit i personálně. Činohra si drží svou tradiční kvalitu a plní spolehlivě svou roli na ostravské divadelní mapě. Celkově je na čem stavět a v umění je třeba jít neustále dál. Spokojený umělec – mrtvý umělec!
Zajisté je pro vás ve výběru titulů limitující nevelký prostor jeviště Divadla Antonína Dvořáka.
Samozřejmě (hovoříme o opeře) je nutné vycházet z prostoru, který máme k dispozici. Ale hlavně s koncepční otázkou, proč a jak s tímto konkrétním titulem v omezeních našeho prostoru naložíme (týká se to nejen velikosti jeviště, ale i orchestřiště). Nicméně toto divadlo je zase mimořádně příznivé akusticky. Je rozměrem komorní a zážitek je i z kvalitního provedení velké opery jiný než na velkých scénách v Brně či Praze, které jsou k nim svým rozměrem primárně určeny. U nás jsou zato zpěváci a celé divadelní dění divákům blíže, je to opera více na dotek, divácký zážitek může být intenzivní jiným způsobem. Zároveň je nutné, počínaje dramaturgií a zejména pak pro inscenátory, trochu jinak (zejména i velkých operních titulů) přemýšlet, hledat a tvořit s vědomím velikosti prostoru i jinou divadelní, více metaforickou stylizaci jevištního obrazu. Je to zajímavá výzva i úkol. Na druhou stranu je naše rozměrem menší divadlo příznivé pro komornější tituly, jakým byla například Mirandolina Bohuslava Martinů.
Jsme operní dům po Opavě nejvíce vzdálený od Prahy, ve třetím největším městě Česka, ale rozhodně k našemu divadlu nemůžeme a nechceme přistupovat jako k ryze regionální scéně – ani dramaturgií, hudebním nastudováním, ani inscenacemi. Město Ostrava má správnou ambici a předpoklady svým rozměrem, významem a polohou být moderní dynamickou metropolí a my pro ni musíme být metropolitní operou!!! Pracujeme systematicky na tom, být dobrou, respektovanou operní adresou nejen pro nejbližší okolí.
Národní divadlo moravskoslezské se honosí též poměrně častým uváděním českých, v Česku nesmyslně opomíjených titulů (rozumějme Vídeň má svého Mozarta, Drážďany Wagnera, Lipsko Bacha). Má Ostrava svého Janáčka?
Naše operní dramaturgie jde v systematických liniích. Snažíme se uvádět každoročně alespoň jednu českou operu, někdy i dvě. Nedávno jsme uvedli Dvořákovu poslední operu Armida (2014), která je tématem i hudbou světová a na našich jevištích téměř nehraná, v zahraničí zatím jednou, začátkem šedesátých let minulého století. Na repertoár přibyla v prosinci 2016 Bouře Zdeňka Fibicha. Věnujeme se systematicky operní tvorbě Bohuslava Martinů (od roku 2010 jsme zde uvedli jeho v Ostravě dosud nehrané opery – Ariadna, Mirandolina, Tři přání). Ve světové premiéře, v koprodukci s pražským Národním divadlem zde zazněla nová opera Jana Klusáka Filoktétés.
Na rok 2024, tedy rok dvoustého výročí narození a sto čtyřicátého výročí úmrtí zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany, chystáme cyklus, ve kterém zahrajeme inscenace všech osmi dokončených Smetanových oper (uvedeme ho v březnu a květnu, data se odvíjí od skladatelova narození a úmrtí). A co se Leoše Janáčka týká, ten do Ostravy pochopitelně patří! Nejen proto, že nám tady zemřel (12. srpna 1928), ale též se dvaadvacet kilometrů vzdušnou čarou od Ostravy na Hukvaldech (3. července 1854) narodil. Její pastorkyňa se zde hrála již v první sezoně Národního divadla moravskoslezského v roce 1919. A ještě je dobré nezapomenout na to, že dlouholetým šéfem opery Národního divadla moravskoslezského v letech (1927–1943) byl dirigent a skladatel Jaroslav Vogel, také autor první velké a v mnohém dosud nepřekonané monografie o Leoši Janáčkovi. S Janáčkem se znal osobně a Janáčkovy tehdy nové opery v Ostravě uváděl. Od roku 2010 jsme zde uvedli nové inscenace čtyř oper Leoše Janáčka (Šárka; Věc Makropulos – poloscénické uvedení s Evou Urbanovou poprvé zde v roli Emilie Marty; Káťa Kabanová a k tomu je nutno připočíst i obnovené uvedení stávající inscenace Její pastorkyně s novým hudebním nastudováním Roberta Jindry). A v roce 2018 uvedeme v Ostravě poprvé Janáčkův Osud.
Pokud se nemýlím, tak Osudem završíte kompletní uvedení Janáčkových oper na divadelní scéně v Ostravě.
Ano, budeme teprve druhým divadlem na světě, které se může pyšnit tím, že ve své historii uvedlo na repertoár všechny opery Leoše Janáčka (první divadlo bylo brněnské). Tuto skutečnost bychom rádi reflektovali i nějakou shrnující obrazovou publikací.
Vraťme se k cyklu Smetanových oper. Některé opery již za sebou Ostrava má, přibližte prosím, jak bude cyklus pokračovat?
Smetanovský cyklus zde byl naposledy v roce 1984, kdy opera Národního divadla moravskoslezského (tehdy Státního divadla v Ostravě) uvedla v blízkém časovém rozptylu inscenace všech osmi dokončených Smetanových oper. Tím, že se Smetana z českých divadel vytrácí (pražské Národní divadlo uvádí dvakrát do roka Libuši a průběžně Prodanou nevěstu a to je vše), rozhodli jsme se nastřádat smetanovské inscenace, které vznikly či vzniknou od roku 2010 do roku 2024. Dvě jsou hotové – Čertova stěna a Braniboři v Čechách. Letos přibude Tajemství. Smetana patří mezi skladatele, od kterých lze hrát bez výhrad všechny tituly. Nemá oproti Antonínu Dvořákovi, ale i Leoši Janáčkovi, problematické prvotiny, které jsou spíše raritami než plnohodnotnými repertoárovými tituly. Navíc jeho opery jsou stylově a námětově i hudebním zpracováním odlišné od inspirací velké francouzské opery, slavnostního tabló, žánrové opery, salonní konverzační opery, fantastické romanticko-komické opery. Každá opera před námi otevírá jiný svět, je to navíc svět plný citu a neopakovatelné niterné lyriky. A Prodaná nevěsta je jedna z nejlepších, ne-li nejlepší komická opera na světě.
Ihned mne napadl „wagnerovsky“ laděný Dalibor, nemyslíte, že je to paradox, že česká obrozenecká opera čerpá z německé kompoziční techniky?
To nemá smysl zastírat, že má Wagner zásadní vliv na hudební myšlení devatenáctého století a všechny skladatele po něm. Vliv u Smetany je zde také patrný, avšak skladatel Dalibora naplňuje svojí melodikou a invencí, neopakovatelnou lyrikou a citem. Dalibor hovoří Smetanovým osobitým hudebním jazykem.
Máte za sebou čerstvě premiéru dalšího, až eklektického wagneriána – Zdeňka Fibicha, respektive jeho lyrické opery Bouře. Jaké jsou vaše dojmy?
I Fibich, který se k Wagnerovi přímo hlásí, umí být neskutečně invenční a svůj. Nedá se říct, že by Wagnera opisoval. Wagner je mimořádná osobnost, nepopiratelný génius – nejen skladatel, ale i velký básník svých libret, koncepční tvůrce. Vliv Wagnera na hudební okolí své doby se dá například přirovnat k vlivu Picassa na mnoho malířů a sochařů ve výtvarném umění začátku dvacátého století. Bouře má evropský rozměr tématem i svým osobitým romantickým lyrismem. Strávil jsem s ní poslední rok a prožil s ní mnoho času. Bylo to velmi silné setkání nejen pro mě, ale také pro většinu umělců zúčastněných na inscenaci. Překvapení z toho, jak a proč tato krásná hudba, vyprávějící takto Shakespearův příběh, leží ladem. Vnímám premiéru jako vydařenou a dle ohlasů soudím, že se premiérové publikum příjemně naladilo a dílo s porozuměním soustředěně vnímalo. Opakuji – je to dílo, se kterým stojí za to se potkat – i jako tvůrce a interpret, i jako divák.
Co romantické a bel cantové tituly v Ostravě?
I tady jdeme cestou kvalitních, u nás málo frekventovaných a přesto atraktivních titulů. Od belcanta až k verismu. Úspěšná byla belcantová trilogie královen (poznámka autora: Donizettiho Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux, ) či Massenetův Werther, Giordanova Fedora, v neposlední řadě například s úspěchem Thomasův Hamlet, který zde byl uveden naposledy ve čtyřicátých letech dvacátého století.
V úvodu jste naznačil trendy uvádění oper dvacátého století. Národní divadlo moravskoslezské úspěšně nastudovalo Cardillaca, Život prostopášníka a Ohnivého anděla – výsostně zajímavé a ojedinělé tituly. Chcete jít touto cestou popularizace „moderních“ oper i nadále?
Jedná se o zásadní linku naší dramaturgie. Tato velká díla dvacátého století mají pomalu sto let od svého vzniku a jsou v podstatě klasická, avšak jejich systematické uvádění má nejen v Ostravě, ale obecně v tuzemsku výrazné zpoždění. Jako přidaná hodnota této trojice je jistá přímá vazba na Ostravu – všichni tři skladatelé (Hindemith, Stravinskij, Prokofjev), jejichž díla jsme uvedli, zde v třicátých letech na pozvání Jaroslava Vogela byli fyzicky přítomni a v budově dnešního Divadla Antonína Dvořáka se představili na koncertech i jako interpreti svých skladeb. Hindemith byl v Ostravě dokonce třikrát. V této sezoně pokračujeme dál velkými jmény dvacátého století, tito tvůrci se však již do Ostravy za svého života nedostali. Aktuálně připravujeme Brittenovo Zneuctění Lukrécie a v následující sezoně Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. V tomto systematickém uvádění světových a českých děl dvacátého století hodláme pokračovat i dále.
V sezoně 2019/2020 oslaví Národní divadlo moravskoslezské sto let od svého vzniku, co plánujete uvést k takto významnému výročí?
Stému výročí Národního divadla moravskoslezského předchází stá sezona, tedy sezona 2018/2019. Pro tuto sezonu dostali umělečtí šéfové zadání, že nové premiéry této sezony budou obsahovat výhradně díla, která se za těch předešlých devětadevadesát sezon nestačila v Národním divadle moravskoslezském dosud zahrát. Je tam z čeho vybírat! A tak opera plánuje uvést již zmiňovaný Janáčkův Osud, kompletní Pucciniho Triptych v koprodukci s bratislavským Slovenským národním divadlem (to je o rok mladší než Národní divadlo moravskoslezské), Juliettu Bohuslava Martinů a velkou francouzskou operu Robert ďábel Giacoma Meyerbeera.
No a ke stému výročí v následující sezoně 2019/2020 se naopak každý soubor ve své dramaturgii vrátí alespoň k jednomu titulu, který zazněl v této první sezoně. Stovka by měla být svým způsobem inspirací i do dalších sezon. Sto let Národního divadla moravskoslezského se téměř kryje s novodobou českou státností. Celý koncept stého výročí v této chvíli stále dopracováváme ještě v širších souvislostech. Sto let je v dějinách Ostravy, jako moderního velkoměsta, poměrně dlouhá a důležitá doba.
Ostrava má za sebou jiný pomyslný triptych, a to Mozartův ve spolupráci s Jaromírem Nohavicou. Bude spolupráce s tímto, domácím publikem milovaným, umělcem pokračovat i nadále?
Na konec této sezony máme naplánováno uvedení Lazebníka sevillského právě v českém přebásnění Jarka Nohavici. Ten s nápadem překladu sám přišel a já jej s velkou radostí přijal. Již vloni, v den výročí dvousté světové premiéry této opery v Římě, připravili slavnostní galakoncert, který představil část překladu i s patřičným Nohavicovým průvodním komentářem. Režie našeho Lazebníka sevillského!!! (ty tři vykřičníky v názvu titulu jsou podstatné) se ujme Ondřej Havelka. Celá inscenace bude mít i takzvanou cestovní verzi, s menšími úpravami, aby se mohla uvádět i na menších scénách a mohlo se ještě výrazněji pracovat s poetickou plebejskostí Jarkova překladu. Moc se na to těším!
Ve světě je trendem operní studio, které při divadlech vychovává budoucí pěveckou generaci. Co spolupráce Národního divadla moravskoslezského s konzervatoří či Fakultou umění? Existuje či funguje?
V této chvíli jsme tomu v principu otevřeni, ale iniciativa by měla být vzájemná. Když jsem zde před téměř osmi lety začínal, nějaká snaha o spolupráci byla, avšak od té doby koncept usnul. A přiznám se, že v množství úkolů, které jsme v té době měli a máme před sebou, se to v současném poddimenzovaném personálním nastavení a vytížení nedá ani z naší strany, a myslím ani ze strany Fakulty umění zodpovědně zvládnout a zrealizovat. Ale to neznamená, že to tak bude pořád. Nyní jsem byl osloven pro příští semestr na výuku dějin opery a divadla pro studenty zpěvu. Jinak jsem členem umělecké rady Fakulty umění a věřím, že spolupráce mezi divadlem a Ostravskou univerzitou, která před více než rokem dostala nějaký směr na základě oboustranného zájmu, se více prohlubuje. Co mne mrzí, a beru za svůj další aktuální úkol se pokusit to změnit, že se v takto divadelním městě, jakým Ostrava bezesporu je, nedá studovat divadlo jako akademické vzdělání v oboru na filosofické fakultě. Ale věřím, že i toho se podaří časem společným úsilím dosáhnout. Plánů a záměrů je hodně.
Chystáte se s ostravským souborem v nejbližší době opět vycestovat? Kam a jaký titul zvažujete?
Co se týče operního souboru, tak ten pojede na podzim 2017 na festival Opera. Dále budeme v Litomyšli s Lazebníkem sevillským a Tajemstvím a také balet jede v únoru do Stavovského divadla s pozoruhodným baletem Chaplin v choreografii německého choreografa a šéfa lipského baletu Mario Schrödera. O dalších možnostech jednáme, ale naším hlavním úkolem je hrát v Ostravě a naučit více lidi jezdit za operou a nejen za ní do Ostravy.
Otázka na vás jako ředitele divadla se čtyřmi soubory, jejichž činnost je třeba vzájemně koordinovat: Dotkne se chystaná rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona nějakým způsobem programu a uvádění oper?
Uvádění opery se rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona, které je domovskou scénou souboru opereta/muzikál, nedotkne. Opera sídlí v Divadle Antonína Dvořáka, pouze činohra a balet hrají na obou scénách. První etapa rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona se týká především vstupní části divadla a fasády – a to nejen objektu na ulici Čs. legií 14 (Národní dům – tedy vstup do Divadla Jiřího Myrona, zde vznikne i nová divadelní pasáž s novým předprodejem a denní kavárnou v místě bufetu pro návštěvníky a nový společenský sál nad prostorem budoucí kavárny – tady vlastně vracíme některým prostorám jejich původní náplň), ale i navazující řady domů, které divadlo užívá. Ve vedlejším objektu číslo popisné 12 vznikne komorní scéna pro třiapadesát diváků, čímž sem chceme postupně přesunout dosavadní hraní ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka a dát i prostor dalším aktivitám. V objektech na ulici Milíčově číslo popisné 1 a 3 se mimo jiné chystáme zkvalitnit zázemí divadla a doplnit chybějící články nutné pro jeho provoz (vybudovat nový baletní sál a zkušebnu pro orchestr souboru opereta/muzikál, nové prostory pro divadelní archiv). Rekonstrukce, pokud se spustí v zamýšleném plánu, se nás dotkne určitě po část sezony, druhou část sezony omezí hraní v Divadle Jiřího Myrona. Ale chceme rozsah odstávky divadla eliminovat na co nejkratší dobu (cca 4 měsíce) a v žádném případě to nebude tak, že bychom nehráli v Divadle Jiřího Myrona celou sezonu.
A již nyní se připravuje projekt na kompletní rekonstrukci jevištní technologie, vedle její provozně nutné výměny projekt zkoumá v daných prostorových limitech jeviště její maximální rozvoj, jak to divadlo první poloviny jednadvacátého století žádá. Ale realizace této části, včetně návazných prostorových úprav, je otázkou následujících tří až pěti let.
Pojďme se ještě zastavit u vás jako režiséra. Jste známý tím, že vyznáváte styl či metodu současného divadelního jazyka (být nejen popisný či divadelně metaforický, ale i věrný partituře). Kde je podle vás míra, kterou nesmí režisér překročit, co se týče autorského režijního vkladu do operního díla?
Tuto míru si nese každý režisér v sobě, avšak s každou inscenací se snažím vyprávět divadelním jazykem na tomto místě a dnes. Také jde o odpovědnost, kterou s sebou nesu vůči divákovi. Chci dát inscenací divákovi najevo nejen poznání díla samotného, ale ukázat mu jeho současnou podobu a rovinu komunikace s dneškem. Jazyk inscenace pro mě vychází z díla, které čtu dnešníma očima, s dnešní historickou a estetickou zkušeností a pro určitý divadelní prostor a kontext. Obecně je mi bližší divadlo znaku a metafory než psychologický realismus. Zkoumám pro sebe hranice divadelnosti. Někdy vede cesta přes něco, co by se dalo nazvat konceptem – ale i ten je pro mě v prvé řadě cestou, nikoliv cílem! Ale hlavním záměrem je prostřednictvím díla dovést diváka skrze jeho interprety k jeho poznání a stvořit společně na jevišti magický svět, ať už má jakoukoliv podobu, ale je něčím, co se nás všech zúčastněných přímo dotýká. A něco, co nás dokáže okouzlit a dovést k přemýšlení, přenést do jiného světa, díky kterému možná můžeme i lépe poznávat ten náš, anebo v něm alespoň lépe žít.
Vy sám jste se přistihl v situaci, kdy jste usoudil, že jste překročil pomyslnou míru?
Tak samozřejmě člověk zkouší různé věci a snaží se najít nějakou hraniční mez. Záleží také na tom, o jaký se jedná projekt. Jinak se přistupuje ke scénické realizaci soudobé opery třeba pro festival NODO (Dny nové opery Ostrava, bienále, které od roku 2012 pořádá Národní divadlo moravskoslezské a Ostravské centrum nové hudby) a jinak k repertoárové inscenaci. Já se v prvé řadě vždy snažím, aby moje inscenace měla jasnou koncepci, stavbu a kompozici. Pro její realizaci volím a hierarchizuji konkrétní scénické a herecké prostředky. V rámci toho (a v souladu s tím) někdy upozorňuji vědomě na rozpory v díle a zdůrazňuji i některé extrémy, dopovídám a přetahuji věci ke krajním hranicím ve snaze pootevřít další roviny vnímání, i když předem znám nebo tuším některé kritické ohlasy, protože působí jako nepříjemná disharmonie či zbytečný extrém. Postupujícím věkem nemusím nad spoustou elementárních věcí přemýšlet, jelikož vím, jak na jevišti fungují, ale vždy se musím zamyslet, a možná intenzivněji než dřív, nad tím, zda díky profesním zkušenostem a určité jistotě nejdu, třeba i nevědomky, přece jen po vnějšku, ale opravdu se snažím otevřít další dveře, neupadnout do rutiny. Takže každou inscenací se vlastně začíná od začátku. Ač to zní obecně, je to tak.
Jak byste poměrem vyjádřil svoji pozici ředitel/režisér, rozumějte: na co máte kolik času?
Ředitel divadla je mé hlavní zaměstnání a nemůžu se věnovat režii na jeho úkor. Ale potřebuji poctivě stihnout a dělat obojí. Podepřen svou dosavadní dlouhou zkušeností razím názor, že divadlo se nejlépe řídí, když v něm pracujete a dotýkáte se divadla a lidí, kteří v něm pracují, při tvorbě inscenace více než jen od stolu. Já mám naštěstí zkušenosti a zážitky z obou stran i z obou situací – režírovat ve svém i cizím divadle (jako host). Lépe a rychleji se můžu díky takovéto pravidelné zkušenosti rozhodovat v provozních a technologických otázkách a záměrech, protože znám spoustu složek při své práci, a ne pouze zprostředkovaně. Takže i režie ve „svém“ divadle je v podstatě kus řídící práce. Řízení takhle velkého divadla je prvotně vytváření koncepce a celkové strategie – stanovíte a průběžně dolaďujete ten nejlepší směr, kudy má ten velký koráb (jakým velké čtyřsouborové Národní divadlo moravskoslezské bezesporu je) bezpečně plout. A co má na té cestě objevit. Stále hledáte, vytváříte a dolaďujete optimální provozní model – nejlepší umělecky, technologicky, ale i ekonomicky – a hledáte nové možnosti. A při této cestě je občas nutné operativně reagovat na nenadálé situace. A důležitý je také obraz, jaký si tou cestou budujete, a zpráva, kterou svou činností dáváte o sobě – jako instituce a tvůrčí prostor okolnímu světu. Jsou to pochopitelně v prvé řadě inscenace, ale nejen ony, pracujeme v nějakém kontextu – společenském, historickém, geografickém, estetickém i etickém. A pak je taky nutné jako ředitel věnovat energii a hledat další možné zdroje finančních prostředků na rozvoj umělecké činnosti divadla. Vše souvisí se vším!
Tím, že je Národní divadlo moravskoslezské v prvé řadě dotováno ze zdrojů města, musíte městu nějak vklad vracet. Ukázat, že se jedná o živou instituci, kterou se může chlubit, která integruje svou činností různé skupiny kulturních obyvatel města a jeho okolí. Že v případě Národního divadla moravskoslezského nejde a nemůže jít pouze o zábavní podnik, ovšem zábavnou a relaxační funkci v divadle nijak nepodceňuji a k divadlu toto od počátků patří. Důležité je dělat práci pořádně a poctivě, nejlépe, jak to v danou chvíli jde. A vnímavý divák to pozná a ocení! A věřím, že i vnímavý zřizovatel!
Jste mimo jiné také vyznavačem Wagnera. Vrcholný Wagner je v Ostravě nerealizovatelný, avšak co rané tituly?
Na Wagnera je divadlo prostorem limitní, na druhou stranu se tady vždycky uváděl, ostravské publikum ho přijímalo velmi dobře. Předchozí hudební ředitel opery (poznámka autora: dirigent Robert Jindra) byl velký wagnerián, ten současný – dirigent Jakub Klecker – tolik není. Takže v nejbližší době Wagner ve výhledovém plánu není. Nicméně v příští sezoně uvedeme operu Christopha Willibalda Glucka Ifigenie v Aulidě ve verzi, kterou vytvořil Richard Wagner – takže alespoň něco. V roce 2013, v roce dvoustého výročí Richarda Wagnera, jsme uvedli jeho „nejromantičtější operu“ – Lohengrina (hudební nastudování Robert Jindra, režie Rocc), ten divadlu velmi slušel. Inscenaci jsme věnovali velkou péči a návštěvnost byla úchvatná. Nastudování této opery jsme rámovali projektem Wagner Ostrava 2013 s doprovodnými akcemi, přednáškami i velkým galakoncertem společně s Janáčkovou filharmonií a Janáčkovým májem.
Většinou se vás lidé ptají na to, co máte rád. Co, hovoříme-li o artificiální hudbě, opravdově rád nemáte?
Nevím, zda je vyloženě něco, co rád nemám… Už vím, nevyhledávám prorežimní hudbu socialistických časů.
Máte za sebou také bohatou zahraniční kariéru, ovlivňuje práce v zahraničí vaše nároky na divadlo zde v tuzemsku? Je práce tam v něčem diametrálně jiná než zde?
Když mohu srovnávat, tak diametrálně rozdílná není. V divadlech funguje mechanismus přípravy a realizace operní inscenace i plánování podobně. Díky zahraničí však mám srovnání silných a slabých stránek, z dobrých se učím a inspiruji se jimi, těch slabých se snažím vyvarovat. Když fungujete intenzivně a delší dobu v jednom divadle, hrozí nebezpečí stereotypu, není na škodu, pokud ta možnost přijde, na čas díky hostování v jiném divadle vystoupit a z tohoto odstupu pozorovat své divadlo. Odstup vám pomůže od jistého „zacyklení“. Celkově si však myslím, že v rámci provozu a organizace na tom nejsme zle, ale podstatně horší jsou stále peníze. Umělecký a umělecko-technický provoz svými nároky logicky roste, ale nedá se takto dlouhodobě finančně utáhnout.
Co říkáte na trend současných přenosů Met?
Je to zajímavý fenomén, kterému jsem z počátku vůbec nevěřil. Opak je pravdou, přenosy se staly velmi populárními. Sám jsem byl pouze na dvou a zarazilo mne, že i v kinech nosí lidé oblek jako na operu. Cena za vstupenku je poměrně vysoká, v Praze i vyšší než v Ostravě na živou operní produkci v našem divadle. Ale obecně si myslím, že každá akce, která přivede diváka k opeře, je zajímavá. Ale lepší je chodit do divadla. Přijde mi však nefér, když na to naši recenzenti píšou kritiky a popisují, kdo má jak velký hlas, když jde také a především o precizní práci zvukařů. Ta zaslouží respekt.
To je bohužel chyba či nevědomost recenzenta. Co vnímáte vy osobně jako zásadní úspěch od přerodu vedení pana Luďka Golata, respektive co se vám dle vašeho mínění podařilo?
Pokud mohu říct, co považuji za největší zázrak, tak již zmiňovanou proměnu souboru opereta/muzikál. To byl Damoklův meč. Jsem rád, že se povedlo, aby zevnitř souboru vyrostly zásadní opory – dnes doslova jeho „hvězdy“, jako Hana Fialová nebo Martina Šnytová. Perfektní je zvuk orchestru pod vedením Jakuba Žídka a představení jsou vyprodaná. Proměnilo se také publikum, směrem ke střední a mladší generaci. Soubor má plno! Ale změnilo se toho za těch sedm let v mnoha oblastech mnoho…
Kdy jste naposledy navštívil nějaké zahraniční představení, o jaké představení šlo a s jakým pocitem jste odcházel?
Naposledy jsem byl na třech představeních v Berlíně. Všechna byla velmi zajímavá a inspirativní a jedno doslova excelentní. Hudebně úžasný byl Fidelio ve Staatsoper im Schiller Theater Berlin pod taktovkou Daniela Barenboima a v koncertantní inscenaci Harryho Kupfera. Dále jsem viděl strhující Elektru v režii Patrice Chéreaua. Do třetice jsem viděl v Komische Oper Rusalku v režii Barrie Koskyho, který je zároveň uměleckým ředitelem toho divadla. Letité značce Komische Oper nový, svěží, vysoce originální směr sluší.
Vaše režisérská osobnost numero uno?
Asi bych to vzal individuálně. Jsou věci, které se mi líbí, a někdy na nich nevidím chybu, jako ta Chéreauova Elektra v Berlíně. Spíš hodnotím konkrétní představení a snažím se vzít si to dobré. Přemýšlím a zkoumám, proč inscenace fungují, jak fungují. Ale nejraději jsem, když mě divadlo do sebe dokáže naplno vtáhnout a pohltit, že zapomenu pro sebe profesně zkoumat a analyzovat, ale jsem uvnitř!
Váš režijní sen?
Když mohu ovlivnit, co se bude hrát, tak se průběžně pouštím do věcí, které mě zajímají, a do titulů, u kterých mám pocit, že má režijní účast na nich má smysl a přínos nejen pro mě, ale v prvé řadě pro divadlo. Úžasné by bylo dělat celý Prsten Nibelungův nebo Parsifala, ale to v Ostravě nejde. Principiálně mne také zajímá česká soudobá hudba.
Vzkázal byste v závěru něco našim čtenářům, případně je pozval na nějaký vámi favorizovaný titul?
Rád bych jim vzkázal, ať chodí do Ostravy do opery, jelikož zde opravdu uvidí věci, které jinde běžně vidět nemohou. V tuto chvíli je to především Bouře. A jestli s ní přijedeme do Prahy na Festival Opera 2017, není zcela jisté (z technických důvodů), takže bych s cestou do Ostravy na Bouři příliš neotálel.
Děkuji vám za rozhovor, přeji, nechť se vám avizované plány vydaří, a budu se těšit na další setkání.
I já vám děkuji za příjemně strávený čas a povídání a někdy brzy na viděnou, třeba v Národním divadle moravskoslezském.
Vizitka:
Jiří Nekvasil (1962) absolvoval v roce 1989 studium operní režie na hudební fakultě AMU u Ladislava Štrose. Na divadelní fakultě AMU se formou mimořádného studia paralelně věnoval také dramaturgii. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem Operu Furore, experimentální operní studio. O dva roky později byli oba jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, kterou reorganizovali na Operu Mozart. Od roku 1998 působil jako umělecký šéf, dramaturg a režisér ve Státní opeře Praha. V letech 2002–2006 zastával post šéfa Opery Národního divadla v Praze. Od 1. ledna 2010 je ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.
Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes osmdesát operních a činoherních inscenací, nejprve zejména pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu), Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien). V letech 1992–1998 během letních stagion Opery Mozart v pražském Stavovském divadle realizoval mozartovský cyklus (Kouzelná flétna, Così fan tutte, La clemenza di Tito, Figarova svatba, Don Giovanni). Ve Státní opeře Praha inscenoval v letech 1999–2002 světové premiéry oper Bubu z Montparnassu (Emil František Burian), Faidra (Emil Viklický) a Circus Terra (Trygve Madsen). Dále českou premiéru opery Utahování šroubu (Benjamin Britten), Es war einmal (Alexander Zemlinsky) a operu Polský žid (Karel Weis). V Národním divadle nastudoval v roce 1997 večer soudobých oper Zpráva pro akademii (Jan Klusák) a Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem (Michael Nyman). Zprávu pro akademii v roce 2002 doplnil Bertram a Mescalinda, další Klusákova opera. K dalším režiím Jiřího Nekvasila v Národním divadle patří od roku 2003 minimalistická opera Johna Adamse Smrt Klinghoffera, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy a Její pastorkyňa, Smetanova Prodaná nevěsta a Tajemství, Řecké pašije Bohuslava Martinů, Antigona Josefa Myslivečka, obnovená inscenace Mozartova Dona Giovanniho, scénické provedení Verdiho Requiem, Cileova Adriana Lecouvreur a Pucciniho Děvče ze Západu.
Je spoluautorem a zároveň režisérem opery-procesu Zítra se bude…, kterou napsal spolu s Alešem Březinou pro pěvkyni Soňu Červenou (2007) a která byla uvedena na scéně Divadla Kolowrat v dubnu 2008. Tato inscenace byla v anketě Divadelních novin a Cen Alfréda Radoka vyhodnocena jako Operní inscenace roku 2008. Za libreto byl oceněn Jiří Nekvasil spolu s Alešem Březinou Cenou Sazky a Divadelních novin.
Jiří Nekvasil působí jako režisér také v zahraničí. V Německu inscenoval německou premiéru poslední opery Ericha Wolfganga Korngolda Kathrin, Klusákovu Zprávu pro akademii, Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (Trier), Dona Giovanniho Giuseppeho Gazzanigy (Hamburg), Cileovu Adrianu Lecouvreur (Erfurt), Wagnerova Bludného Holanďana a Čajkovského Evžena Oněgina (Regensburg), Myslivečkovu Antigonu (Rheinsberg), Martinů Tři přání (Rostock), v Argentině jihoamerickou premiéru Příhod lišky Bystroušky (Teatro Colón Buenos Aires), ve Francii francouzskou premiéru opery Manfreda Gurlitta Vojáci (Nantes), v USA režíroval Verdiho Nabucca, v Lotyšsku Brittenovu operu Utahování šroubu (rovněž v Estonsku – Tallin) a Janáčkovu Její pastorkyni (Riga), v Irsku Její pastorkyni (Dublin); v Norsku uvedl Circus Terra Trygve Madsena (Oslo), na Slovensku Rusalku (Bratislava) a ve Finsku scénické provedení Verdiho Requiem (Tampere).
Z úspěšných divadelních inscenací z poslední doby je možno zmínit Juliettu (Bohuslav Martinů) a Madama Butterfly (Giacomo Puccini) – obě 2009 Národní divadlo Brno, Don Quichote (Jules Massenet) – Státní opera Praha (2010), Tři Pintové (Carl Maria von Weber / Gustav Mahler) – Státní opera Praha 2011, v činohře pak Perikles (Shakespeare) – Klicperovo divadlo Hradec Králové (2008), Hra snů (Strindberg) – Komorní scéna Aréna v Ostravě (2009).
Vedle práce v divadle spolupracuje Jiří Nekvasil jako režisér téměř dvacet let také s Českou televizí, podílí se především na tvorbě hudebních pořadů (přes sto třicet režií). Je autorem řady dokumentárních filmů, například: Alois Hába, Opera podle Josefa Berga, Operní mág Václav Kašlík, dva filmy věnované Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu, Martinů a Amerika) a hudební film věnovaný Ervínu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy). Z poslední doby je to pak sedmidílný seriál Krajan G. M. (Zdeněk Mahler vypráví o Gustavu Mahlerovi). V České televizi natočil i několik oper, a to nejen záznamy vlastních operních inscenací (Golem, Bubu z Montaparnassu, Es war einmal, Poský žid, Tajemství), ale zejména originální televizní a filmová zpracování: Ivan Kurz – Večerní shromáždění, Josef Berg – Odysseův návrat, Evropská turistika. K nejpozoruhodnějším pak patří filmové zpracování děl Bohuslava Martinů – mechanického baletu Podivuhodný let a oper Slzy nože a Hlas lesa. Filmy Podivuhodný let a Slzy nože byly oceněny na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem a v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie.
Na konci roku 2014 udělila Nadace Bohuslava Martinů Jiřímu Nekvasilovi Medaili Bohuslava Martinů za mimořádné zásluhy o propagaci díla našeho skladatele. V květnu 2016 ocenila Jiřího Nekvasila Společnost pro vědu a umění za propagaci české vědy a kultury v zahraničí.
(Zdroj: www.ndm.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
