Musela jsem obhájit, že nejsem jen blondýna, která si stoupne před publikum a něco zavrže

První dáma české violy Jitka Hosprová se nesnaží konkurovat houslistům, protože akceptuje specifika, omezení i přednosti svého nástroje. Své umělecké kvality musela obhájit, dokázat, že - jak sama říká - není jen blondýna, která si stoupne před publikum a něco zavrže... Přiznává se k ženskosti, k lásce ke krásným šatům a záměrně vystupuje zásadně na jehlových podpatcích. Je hudební inspirací mnohým skladatelům, již nejméně čtyři napsali violový koncert právě s myšlenkou na ni. Jen se "bohužel" nenašel nikdo, kdo by pro ni zakoupil volnou Stradivari violu – není divu, cena se pohybuje kolem miliardy korun. Na jaké nástroje tedy hraje? Jaké používá struny a smyčce? Zdaleka nejen o tom je následující rozhovor.

 

V čem spatřujete kouzlo violy?

Viola je taková Popelka houslí, není prvoplánově virtuózní nástroj, tu virtuozitu člověk musí projevit úplně něčím jiným. Srovnávat interpretaci houslovou a interpretaci na violu se nedá, protože ten nástroj vám povolí jen něco, neuhrajete určité rychlostní pasáže – jako na houslích, protože viola se tak rychle nerozezní. Jsem zastáncem skladeb, které byly psány přímo pro violu – anebo transkripcí, které jsou pro ni vhodné. Obsahové sdělení violy je víc filozofické, člověk se musí zamýšlet nad otázkami života a smrti, celá řada skladatelů napsala svá poslední díla právě pro violu.

Například Bartók napsal violový koncert jako poslední instrumentální koncert před smrtí, Jindřich Feld, náš český hudební skladatel, napsal velký koncert pro violu a pak nás opustil… Letos budeme tento koncert natáčet se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Chápete, že jde o vrcholné životní dílo, zpověď. Mnohdy neskončíte koncert rychle, kadencí, velkým zvukem orchestru, skončíte do ticha… Teď jsem hrála Alfreda Schnittkeho Koncert pro violu a orchestr, ta skladba utichá dvě tři minuty, utichá… utichá… a pak přestanete táhnout ten tón… je to jako když odchází duše z těla… A pak nemůžete čekat, že se ozve hlasité „bravo“, lidé jsou jakoby v šoku, efekt se dostaví později.

Všichni znají velké houslové koncerty, ale zdaleka ne už violové. Kteří skladatelé byli viole nejvíce nakloněni?

Viola byla upozaděna proto, že je technicky hůře ovladatelná než housle. K rozkvětu violy došlo až ve dvacátém století a vždy to byl někdo, kdo k tomu nástroji měl blíže. Repertoáru je určitě dost. Mám doma mraky not, na které se ještě nedostalo. Ve virtuózním romantismu sám Paganini napsal skladbu pro violu. Jan Nepomuk Hummel napsal variace na mozartovská témata pro violu a orchestr – skladba, která se často nehraje, ale je velmi virtuózní. Velkým skladatelem byl Paul Hindemith, sám vynikající violista, či Rebecca Clarke, velká průkopnice, která byla jako první violistka zaměstnána v orchestru a hrála skvěle sólově. A pak Béla Bartók, Zdeněk Lukáš, Bohuslav Martinů. Rodina Stamiců byla taktéž velkými propagátory.

Viola má zlatý věk právě teď – mám pocit, že houslisté jsou odsouzeni hrát stále ty stejné slavné a známé kousky, kdežto u violy je posluchač připraven na to, že uslyší to, co nezná – a i interpreti jsou zvyklí studovat nové věci, které mnohdy ani nejsou nahrané a musíte jim dát ten první otisk. A já si myslím, že jsme soudobé bytosti, které mají podporovat právě to, co vzniká teď, aby generace po nás měly z čeho vycházet.

Vás nikdy nenapadlo něco pro violu složit? A napsal někdo skladbu přímo pro vás?

Já za sebe si na kompozici prozatím netroufám, věnuji se plně pozici interpreta. Ale mám “na svědomí” už čtyři violové koncerty. (smích) Josef Vejvoda mi napsal Koncert pro violu, jazzové trio a orchestr, Michal Miller Karneval života a smrti pro violu, smyčce a orchestr, který jsem premiérovala vloni se Sukovým komorním orchestrem. A pak ještě slovinský skladatel Tomaž Svete a francouzský skladatel Guillaume Connesson.

Mám ráda cross-over pro violu a jazz, to je jako filmová hudba – je to populární a není to laciné. Cross-overy s popem – tam jsem opatrná, zatím to, co mi bylo předloženo, nemělo nikdy tu kvalitu, na kterou jsem zvyklá z klasické hudby.

Máte v těch cross-overových jazzových věcech prostor pro improvizaci?

Ten prostor tam je, ale já se do toho nepouštím. Jsem raději, když mi tam ty kadence skladatel napíše.

Říká se, že viola je nástroj spíš pro muže. Jaké fyzické dispozice vám umožnily se tomuto nástroji věnovat? Máte delší prsty?

Není to o délce prstů, mám menší ruce než mnozí houslisté, spíše pan profesor Motlík, který mě vytáhl z těch houslí na violu, říkal, že jsem holka z venkova, a tak jsem taková dobře stavěná, a že mám přirozenou razanci. Jsem dost fyzicky zdatná, což je výhoda, abych udržela violu – kdysi jsme s tatínkem zdili a betonovali, fyzická práce mi nebyla cizí a vybudovala jsem si díky tomu takový dobrý fyzický základ. Ale není to jen o síle, i když pochopitelně viola je větší a těžší než housle. Jsem k viole tak přirostlá, že když vezmu do ruky housle, tak už to vypadá směšně.

Na jaký a jak velký nástroj hrajete?

Viola má rozmezí velikostí mezi osmatřiceti až třiačtyřiceti či čtyřiačtyřiceti centimetry. Já jsem nástroje postupně zvětšovala, dostala jsem na velikost čtyřicet jedna a půl centimetru a víc už opravdu nemůžu. S každým nástrojem jsem trochu přibrala, máte například i větší potřebu se najíst, abyste měla sílu rezonanci nástroje ustát. Když jsem hledala větší nástroj, projela jsem Itálii a zkusila jsem na padesát viol – a žádná, na kterou bych finančně dosáhla, mi nevyhovovala. Je volná viola značky Stradivari, ale vyvolávací cena je kolem miliardy korun, bohužel se nenašel žádný sponzor. (smích)

Pak mi Petr Zdražil postavil v roce 2010 violu, která byla nejlepší, co jsem do té doby mohla vyzkoušet, a v roce 2012 postavil další, ještě lepší, a na tu aktuálně hraji. A mám doma stále violu Andrea Postacchini z roku 1856, na tu jsem nahrála spoustu hudby a odehrála mnoho koncertů, protože je menší, je vhodná pro komorní hudbu, ale pro potřeby hraní s velkým orchestrem a na moderní skladby je zvukově méně dostačující.

Nástroje, které staví Petr Zdražil, jsou veskrze srovnatelné s top světovými nástroji, mám opravdu štěstí, že díky jeho nástroji mohu obstát na světových koncertních podiích. U violy to není jednoduché. Obě Zdražilovy violy jsou stejně velké – to je pro mě důležité, kdyby se s jednou něco stalo, tak ji mám možnost okamžitě nahradit. Jednou mi nástroj ukradli, tak už se jistím tím, že mám k dispozici adekvátní zálohu. Bylo to hrozné, když koncerty byly nasmlouvány a já jsem najednou neměla na co hrát!

Jaká je vaše spotřeba strun?

Hraji již třináct let na Evah Pirazzi – Pirastro, to je moje jistota, struny, které když natáhnu odpoledne, tak na ně zahraji večer koncert s orchestrem. Strun mám docela velkou spotřebu, protože koncertů mám hodně a hraju intenzívně – maximálně po šesti týdnech je musím měnit.

Neméně důležité jsou i smyčce…

Smyčec je vnímán jako něco nepodstatného vedle toho hlavního nástroje, což je omyl. Právě moje poslední investice byla do smyčce, protože nedostatečně kvalitní smyčec dokáže i skvělý nástroj udusit. Dobré smyčce začínají tak od jednoho sta tisíc korun. Pořídila jsem si francouzský smyčec Charles Buthod, který je starý přes sto let – a ten zvuk nástroje se podstatně změnil, zušlechtil, otevřel – teď to jsou jako dva rovnocenní partneři. Mám už doma docela značnou kolekci smyčců, protože pro každý nástroj se hodil jiný, takže po každé koupi nástroje jsem znovu a znovu řešila i smyčec. A přesně vím, který smyčec mi se kterým nástrojem dobře funguje. Je tam cosi jako „chemická vazba“ mezi hráčem a nástrojem – a i mezi nástrojem a smyčcem.

Kolik skladeb za rok nově nastudujete?

Dá se říci, že třetina repertoáru, kterou ročně provedu, je nově nastudována. Tři až čtyři věci ročně s orchestrem, což si musím předem plánovat ve svém diáři a vyhradit si na to třeba i dva týdny volna. Komorní skladby, to ani nepočítám. Vloni jsem ke konci roku dělala tři světové premiéry – Michala Müllera, Jiřího Bezděka, Ladislava Kubíka. Naučila jsem se skladby s orchestrem od Jana Nepomuka Hummela, Bachův Braniborský koncert, spoustu komorní hudby. Teď jsem se připravovala na svoji premiéru Koncertantní symfonie pro housle a violu Karla Stamice, hráli jsme ji spolu s Jaroslavem Svěceným na zahajovacím koncertě Smiřických svátků hudby, na začátku roku to byla moje premiéra Schnittkeho Koncertu pro violu a orchestr.

Nechávám si takzvanou inkubační dobu – to jest skladbu nastuduji, nechám uležet a pak se k ní vrátím, pak je premiéra a pak bych ji měla pokud možno co nejčastěji hrát. Bohužel mám v repertoáru spoustu věcí, které jsem se učila na pouhé jedno provedení. Koncert Jindřicha Felda, který je jedním z těchto případů, naštěstí letos budeme natáčet pro Český rozhlas, zrovna tak jako violovou perličku s mým kolegou Vladimírem Bukačem – koncert pro dvě violy Antona Vranického.

Kdo dělá dramaturgie vašich koncertů?

Dramaturgie festivalových i recitálových koncertů si dělám sama, protože nechci být nikým a ničím svazována. Navíc už mám letitou zkušenost s tím, jak ty koncerty fungují.

Jste zakladatelkou festivalu Procházky uměním, jehož pátý ročník momentálně probíhá…

Narodila jsem se v „perle západních Čech“ ozdobené barokními sochami a obrazy Petra Brandla – v Manětíně, kde jsem navštěvovala koncerty pořádané Kruhem přátel hudby. Proto mám silný vztah k hudbě i k výtvarnému umění – a k severnímu plzeňskému kraji obzvláště. To je důvodem, proč jsem založila hudební festival Procházky uměním. Jde o charitativní projekt, jehož výnos jde na záchranu lokálních kulturních památek. Od června do září se návštěvníci potulují krajem a získávají přehled o regionu, vybírá se pouze dobrovolné vstupné, aby umění bylo dostupné i místním lidem. Výnos jde na záchranu památek v regionu, snažíme se to spravedlivě rozdělovat. Jde vždy o propojení průvodního slova s koncertem. Koncerty jsou asi hodinové a bez přestávky – a mluveným slovem je doprovází Ondřej Kepka. V pražském Museu Kampa jsme obklopeni moderním uměním, a proto se obecenstvo mnohdy rekrutuje z řad malířů a sochařů. Je to úžasné umělecké prostředí.

Dost osobní otázka: Pomáhá vám fyzická krása v sólové dráze?

Velmi mi to pomáhá prosadit klasickou hudbu a violu – vzhled používám jako prostředek pro svoji práci. Působím na některé lidi možná prvoplánově atraktivně – a baví mě právě ta dualita: můj vzhled je cesta, jak na sebe upozornit – a zároveň před posluchače pak dokážu předestřít hodnotné umělecké dílo. Noblesa a úroveň patří ke světu klasické hudby a žena je prostě estetický objekt. Krásné šaty si tedy vezmu i do toho nejrozpadlejšího kostela na severním Plzeňsku. Není důvod se vzdávat noblesy a ženskosti. Tohle jsem si musela zpočátku obhájit, že nejsem jen blondýna, která něco zavrže…

Máte nějaké specifické nároky na šaty? Přece jen potřebujete jistou volnost pohybu…

Spolupracuji s módními návrháři, můj dvorní stylista Martin Gruntorád mi už léta pomáhá budovat image, je to mnohdy zajímavé pro média a já tím mohu zpřístupnit pohled na život interpreta klasické hudby z jiného úhlu, abych zůstala lidská, aby se publikum klasiky nebálo. Seznámil mne s návrhářkou Táňou Kovaříkovou. Velmi jsme si padly do oka, ona už ví, jaké šaty má pro mé potřeby šít. Šaty se nesmí kroutit, nesmí mě omezovat, nesmí se otočit, kam nemají! A také vystupuji na jehlových podpatcích, naučila jsem se to, protože se mi to líbí, i když nohy tím pochopitelně trpí. Samozřejmě podpatky ke krásným šatům patří a celkový vzhled se posune o úroveň výše. Protože posluchač je také divák a teď mě někteří kolegové možná odsoudí za můj názor – ale mám pocit, že si občas umělci neuvědomí, že ten posluchač – divák se dívá! Někdy neškodí si sami sebe pustit z videozáznamu… Já dávám raději na rady profesionálů…

Která známá osobnost vám je blízká?

Zmínila bych dvě osobnosti. Tou první je Meda Mládková, to je pro mě velká vlastenecká záležitost, spoustě lidem – umělců velmi pomohla, je pro mě čest, že se smím pohybovat v prostorách Musea na Kampě a hudebně zde působit. Protože její příběh je mou velkou inspirací. Druhou osobností je můj nejmilejší skladatel Zdeněk Lukáš, který složil spoustu krásné hudby pro violu, různé nástroje a hlavně komponoval pro sbory, zdá se mi, jako by se na něj začalo pozapomínat. Proto mým cílem je stále připomínat jeho odkaz. Budu hrát jeho skladbu v obnovené premiéře Lode al canto pro mužský sbor, sólovou violu a symfonický orchestr a zároveň se mnou vystoupí sbor Česká píseň, který on založil. Bylo mi líto, když v roce 2015 byla Plzeň Evropským městem kultury – a nikdo tam pana Lukáše nepřipomněl! Proto si to beru tak trochu za svou povinnost připomenout jeho odkaz, letos je desáté výročí jeho úmrtí.

Děkuji vám za rozhovor a přeji uskutečnění všech vašich uměleckých i osobních plánů i snů!

 

VIZITKA
Jitka Hosprová se narodila 8. října 1975 v Plzni. Ztělesňuje dynamické pojetí klasické hudby současné doby. Její vášnivý vztah k viole dává publiku jasně na vědomí existenci tohoto přehlíženého nástroje, přináší fascinující violovou literaturu a inspiruje skladatele ke komponování nových děl.

Vystudovala Konzervatoř v Plzni a Akademii múzických umění v Praze absolvovala u docenta Jana Pěrušky. K violovému mistrovství ji po studiích dovedl legendární italský violový virtuóz Luigi Alberto Bianchi. Během studií získala cenné mezinárodní zkušenosti a ocenění nejen jako sólistka, ale také jako komorní hráčka. S Bennewitzovým kvartetem, jehož byla zakládající členkou, pracovala pod vedením světových špičkových kvartet – Amadeus kvartet, Alban Berg kvartet, Smetanovo kvarteto a jiní. Spolupráci završila v roce 1999 natočením CD s kvartety Leoše Janáčka, Hanse Krásy a Pavla Haase. Díky své kvalitě komorní hráčky je častým hostem předních českých kvartet – Janáčkovo kvarteto, Wihanovo kvarteto, Martinů kvartet, Epoque – kvartet, Appolon kvartet. Společně s harfistkou Kateřinou Englichovou a lucemburským flétnistou Carlo Jahnsem založila v roce 2005 Bohemia Luxemburg trio, se kterým vystupuje v rámci Evropy a natočila dvě CD. Komorní spolupráci rozšířila v současnosti o Grand Duo s italským houslistou Mauriziem Sciarettou.

Jako sólistka se představila na řadě světových hudebních festivalů – Presenses, Rheingau Sommer, Kulturtage Dresden, Pražské jaro, Pražský podzim, Český Krumlov, České doteky hudby, Moravský Podzim, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Ruse Festival, Santander a jiné. Zdobí ji sólová debutová vystoupení v Londýně, Vídni, Paříži, Stockholmu, Římě, Miláně, Santiagu de Chile, Brazílii, Curitibě, Hong Kongu, Washingtonu D.C. a New Yorku. Na svých koncertech se představila ve většině evropských zemí.

Pro český a francouzský rozhlas uskutečnila desítky nahrávek a live koncertů. Na svém kontě má řadu českých a světových premiér skladeb pro violu. Skladatelé Zdeněk Lukáš, Jiří Teml, Josef Vejvoda, Emil Viklický, Ladislav Kubík, Lukáš Hurník, Eduard Douša, Adam Skoumal, Michal Müller, Tomaž Svete a Gillaume Connesson jí věnovali své skladby. Vydává CD u společností Suprahon, Arco Diva, Multisonic, Neos.

Jitka Hosprová vystupuje s předními českými a světovými orchestry – Vídeňský rozhlasový orchestr ORF, Orchestre National de Lorrain, Orchestre de Pau, France chamber orchestra, Orchestre Anthanor Rome, Curitiba Symphony Orchetra, FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Slovenská filharmónia, Belgická filharmonie, Státní filharmonie Brno, Státní filharmonie Košice, Janáčkova filharmonie, Pražský komorní orchestr, Pražská komorní filharmonie, Collegium českých filharmoniků a tak dále. Na koncertních podiích spolupracuje s významnými hudebními osobnostmi a interprety – Luigi Alberto Bianchi, Mario Hossen, Václav Hudeček, Ivan Ženatý, Štefan Margita, Phyllis Pancella, Adam Skoumal, Dante Millozzi, Eric le Sage, Jitka Čechová, Ivo Kahánek, Lubomír Brabec – a dirigenty – Vladimir Ashkenazy, Elli Jaffe (Izrael), Bertrand de Billy (UK), Jacques Mercier (FR), Rastislav Štúr, Massimiliano Matesic, Leoš Svárovský, Ondřej Kukal, Gian Luigi Zampieri a tak dále.

Je zakladatelkou a ředitelkou festivalu Procházky uměním. Hraje na český nástroj Petra Zdražila z roku 2012.

www.jitkahosprova.com