Musica Florea sahá opět po romantismu: Má vlast v dobově poučené interpretaci brzy zazní v Praze

Cyklu šesti symfonických básní Má vlast, který je zřejmě vůbec nejslavnějším koncertním dílem Bedřicha Smetany, se sice od sametové revoluce dostalo několika realizací na dobové nástroje, hlavní požadavky romantické interpretace však zůstaly dosud nenaplněny. Hudba 19. století zněla laicky řečeno jinak, než jak ji známe z koncertních pódií dnes. Dirigent Marek Štryncl se proto rozhodl přinést pravdivější obraz výrazových prostředků 19. století a už řadu let takto například zpracovával a se souborem Musica Florea znovu interpretoval symfonické dílo Antonína Dvořáka. Na základě nastudování dobových materiálů a nového kritického vydání partitury díla v nakladatelství Bärenreiter Praha se v letošním roce pokusil přiblížit podobě Mé vlasti za skladatelových časů.

Co je pro romantickou hudbu typické – a jiné, než známe z nahrávek a koncertů pozdějších orchestrů ve 20. století? Je to především flexibilní tempo (náhlé či postupné změny temp), které je přitom pro romantickou hudbu něčím naprosto zásadním. Od druhé poloviny 18. století máme řadu dobových dokladů, jak a kdy se má používat, ačkoliv tyto tempové změny nebyly zapsané v notách. Dokládají to také staré nahrávky z přelomu 19. a 20. století. Ve století 20. se však pořizovaly nahrávky, z nichž se flexibilní tempo jako výrazný interpretační rys vytratilo. A takových znaků, které posluchači jistě rozpoznají, je celá řada.

Jiná je i barva zvuku hry na dobové nástroje: „Zvukově archaicky barevné nebo nerovnoměrné postupy romantických nástrojů si ponechávají něco z přírodního a folklórního charakteru. Živelný a vrnivý zvuk dobových žesťových nástrojů, mnohostranná barevnost smyčců, původní tempové relace, odlehčená artikulace, to vše větší měrou přispívá k výrazovému bohatství a zvukové pestrosti romantické hudby,“ říká Marek Štryncl.

Má vlast v podání orchestru Musica Florea byla uvedena již v červnu ve Valticích nebo na Klášterních hudebních slavnostech v Šumperku. Z jediného pražského koncertu, který proběhne v Kulturním domě Ládví na Praze 8, bude natočen záznam a nahrávka bude vydána na CD. Musica Florea tímto dílem Bedřicha Smetany navazuje na projekt provedení a natočení kompletu symfonií Antonína Dvořáka a některých dalších symfonických děl období romantismu.

„Západní civilizace během několika staletí vytvořila neobyčejně bohatý a rozmanitý hudební odkaz, se kterým si člověk 20. století nevěděl rady. Pojem ‚stará hudba‘ mu asocioval zaostalý článek vývoje, který nemá pro dnešního člověka zvláštní význam. Zejména ve druhé polovině dvacátého století převládla představa, že vše se děje k lepšímu a dokonalejšímu, a zachvátila mysl hudebních teoretiků, kritiků, interpretů i posluchačů. Vytvořil se trend, který se na staré umění díval spatra, ve snaze jej ‚opravit‘ a přizpůsobit současným potřebám a poptávce. Hudební díla minulosti byla obvykle po stránce harmonické, artikulační ‚překomponována‘ a v rovině interpretační zcela odcizena zvyklostem a záměrům jejich skladatelů,“ vysvětluje Marek Štryncl, proč se i relativně nedávno zkomponovaná hudba éry romantismu interpretačně proměnila a naše dnešní představy neodpovídají dobové realitě: „Skladby 17. až 19. století byly hrány za pomoci stejných výrazových prostředků, které vznikly ve 20. století a o kterých se myslelo, že jsou prozatím nejlepší, neboť stojí na špici hudební evoluce. Vydavatelé se doslova předháněli v tom, aby se notový záznam hemžil ‚originálními‘ doplněními, která bohužel neodpovídala duchu a době dané skladby. Hudebník pak na prvním místě interpretoval sebe sama v hudbě např. Johanna Sebastiana Bacha, vydavatel – upravovatel nevydával Bachovo dílo, nýbrž svoji úpravu jeho díla. Interpret přestává být v pravém slova smyslu interpretem. K takovým absurdním důsledkům dospívá interpretační vývoj hudebních děl ve vztahu k minulým epochám.“ 

Návrat k historicky poučené interpretaci, která respektuje dobové prostředky a využívá i zvuk původních nástrojů, je cestou, jak si vychutnat co nejvěrnější podobu starších skladeb.

O kritické edici Studijního vydání děl Bedřicha Smetany v nakladatelství Bärenreiter Praha

Ke každé symfonické básni Mé vlasti existují čtyři základní dochované prameny: autograf orchestrální verze, autograf čtyřruční verze a jejich dobové tisky, které vyšly přímo za Smetanova života. Při přípravě nové edice editor vyhodnocuje tyto čtyři hlavní prameny a sestavuje z nich ideální obraz díla, skladatelův záměr bývá nejzřejmější právě z autografů. Na výslednou partituru je pak nutné aplikovat praktický pohled dneška, aby vyhovoval potřebám současných interpretů. V edici vyšly postupně samostatné symfonické básně, letos nakonec souborné vydání zahrnující velkou partituru a zmenšené studijní partitury. Práce se ujal britský muzikolog Hugh Macdonald, specialista na edice hudby 19. století. (Více si můžete přečíst v rozhovoru s muzikoložkou Evou Velickou na portálu Opera PLUS.)