Na výstavu Expo se po padesáti letech vrátí Laterna magika

Návštěvníci Expa uvidí souboj posledního člověka s robotickou technikou, která se ujímá vlády nad světem. Umělá inteligence nemá v inscenaci podobu humanoidního robota, ale systému, který chce převést život do virtuálního prostředí.

Inscenace Robot Radius měla v Praze premiéru 10. září. Vychází z odkazu hry Karla Čapka R. U. R., v níž před sto lety dal světu slovo robot. Hra se stala inspirací pro autora konceptu, mima a uměleckého šéfa Laterny magiky Radima Vizváryho a autorku scénáře Miřenku Čechovou, která se ujala i režie. Trojici tvůrců doplňuje hudebník Michal Pavlíček, který svou hudbu na jevišti živě hraje.

Soubor Laterny magiky byl součástí programu světové výstavy Expo naposledy v roce 1970 v Ósace. “O adaptaci hry R. U. R. jsme požádali Radima Vizváryho ze dvou důvodů: jednak je rok 2021 stým výročím uvedení Čapkovy hry v Národním divadle a za druhé pantomima odstraní při uvedení na Expo v Dubaji, kde narozeniny robota připomeneme, jazykové bariéry,” domnívá se generální komisař české účasti na Expo Jiří František Potužník.

Před více než šedesáti lety byla Laterna magika speciálně vytvořena pro Expo 58 v Bruselu, kde okouzlila svět jako první multimediální divadlo na světě. Herci a tanečníci tehdy sestupovali z projekčního plátna a opět se na něj vraceli. Od té doby se vývoj divadelních technologií posunul o výrazný kus kupředu. Laterna magika proto pro inscenaci Robot Radius sáhla po tom nejnovějším, co lze na jevišti použít – technologii real time motion capture (snímání pohybu v reálném čase).

“Doposud se tato technologie používala pro postprodukci, my s ní ale pracujeme v reálném čase. Na těle mám sedmnáct senzorů, které vysílají signál do počítače a ten mé pohyby převádí na plátno. Na něm vznikají různé obrazce, které mohu na dálku modelovat, zvětšovat, propojovat a podobně. No a v závěru hry se díky senzorům na plátně objeví můj digitální avatar a začne se sám klonovat,” uvedl Vizváry.

Inscenace vychází z teze, že na Zemi vyhynul život a ovládají ji jen neživé technologie. Zbyl poslední člověk – vědec, který má dokončit systém transformace člověka fyzického v člověka digitálního. Jeho pochybnosti jsou možná tím posledním, co jeho mysl váže k podstatě lidské existence, které se dobrovolně vzdává. Ale třeba bude toto rozhodnutí evolučním skokem, ze kterého vzejde nové lidstvo, uvažují autoři.