Navždy spolu! A Chaplin v Plzni, (S)tvoření v Liberci a pocta Bernsteinovi v Londýně

Týden s tancem (63) – od 12. do 18. března 2018. V dnešním vydání najdete: Ještě vzpomínka na Malou inventuru – Farma v jeskyni na cestě k abstrakci. Nejbližší premiéra – Chaplin v Plzni. Pod pokličkou: Šaldovo divadlo a (S)tvoření. Britové vzdávají taneční poctu Leonardu Bernsteinovi.

Ještě vzpomínka na Malou inventuru: Farma v jeskyni na cestě k abstrakci
Festival Malá inventura dovolil ohlédnout se s ročním zpožděním za jedním velkým projektem, inscenací Navždy spolu!, kterou uzavřel soubor Farma v jeskyni tematickou trilogii Noc ve městě. Farma v jeskyni se pod vedením režiséra Viliama Dočolomanského postupně zastavila u několika celospolečenských témat, takových, která se dotýkají celé civilizace, byť třeba v různých částech s jinou intenzitou. Je zřejmé, že se postupně přístup k tvorbě změnil, od počátečního politického divadla s jasnými významy, vyřčenými a jednoznačně interpretovanými názory, které měly moc diváka burcovat skrz zobrazení zcela reálných situací a faktů, až k divadlu, které promlouvá jen skrz pocity a které neočekává žádnou bezprostřední reakci nebo implementování zažitého do vlastního života a společenského postoje a jednání. Tedy alespoň ne okamžitě a vědomě. Působivost se odsouvá od logiky k podvědomí.

Prvním dílem trilogie byli v roce 2015 Informátoři, inscenace, které předcházel výzkum nekalých praktik jedné z největších nadnárodních společností ovládající valnou část především potravinářského průmyslu. Tvůrci přiblížili divákům s velkou realističností a syrovostí konkrétní kauzu, padala jména lidí, kteří za záhadných okolností zahynuli, když se snažili vzepřít nebo odhalit pozadí kauzy, jež propojila několik kontinentů. Děsivé svědectví o tom, jak je člověk nevědomky ovládán vnější silou (které nadto sám svým životním stylem vůbec dovolil vzniknout a rozrůst se do takových rozměrů) pak vystřídalo studium jevu spíše sociálně psychologického, ačkoli také alarmujícího.

V inscenaci Odtržení z roku 2016 se Farma v jeskyni věnovala výzkumu jevu hikikomori, pojmenovanému a pozorovanému poprvé v Japonsku. Divákům se pokusili přiblížit duševní stav lidí, kteří pod tlakem společnosti žádající perfektní výkon, uniformitu a poslušnost, ztratili schopnost komunikovat s ostatními lidmi a světem, dostali se do izolace a stavu jakéhosi socializačního vyhoření neschopni pracovat, studovat a komunikovat s kýmkoli, jen snad prostřednictvím nových médií. Tento problém se diváků dotkl především jako jakési memento. Z inscenace se vytratila linie konkrétního sledovaného příběhu či kauzy, ale zůstala jména, osobní svědectví lidí, z jejichž úst či rukou přijímáme očité svědectví o stavu vlastní duše jako varování před tím, co může jednou postihnout nás nebo naše blízké, když to dovolíme.

Třetí inscenace Navždy spolu! měla premiéru v březnu loňského roku v Centru současného umění DOX (informovali jsme v Týdnu s tancem zde). Spolu s režisérem na ní intenzivně spolupracovaly performerky Eliška Vavříková a Hana Varadzinová, které jsou hlavními interpretkami a které inscenaci tvořily společně s pražskými seniory bez předchozí zkušenosti s profesionální tvorbou souboru fyzického divadla.

Zde byla pramenem přímá interakce a postupné vykrystalizování nového kolektivu, svým způsobem jako kdyby šlo o tvorbu nového divadelního tělesa. Inscenace tak získala zcela jinou formu a podobu, i její efekt je odlišný od předchozích, které byly de facto výsledky exaktního výzkumu. Inscenování nového kusu umožnilo vznik kolektivu, ve kterém se při tvorbě představení mohly smýt generační rozdíly a mnohé negativní jevy, kterým stárnoucí členové čelí, jež ale často nejsou ničím jiným než společenským konstruktem a zcela zbytečným pokrytectvím.

V inscenaci jsou nastolena dvě témata. Jedno je dané nastolením situace, která určuje jeho rámec, ačkoli zde skutečně již nejde o žádný příběh, ale jen a jen o výjevy působící na divákovy smysly – barvou, světlem, zvukem a hlukem, všemi dostupnými prostředky, ale odsunující do pozadí jakoukoli obsahovou kontinuitu. Tento rámec navozuje i text k inscenaci: „Magda a Zuzanka sdílí své malé životy přes telefonické rozhovory. První nemůže být bez druhé, ta druhá je pohlcena jen sama sebou. Proč spolu vůbec ještě komunikují a co je vlastně spojuje? Fragmenty jejich absurdního vztahu se objevují v kaleidoskopu situací z jiných životů, žitých bez rozpoznání svého smyslu a směřování, mezi zábavou a bezmocí, narcismem a strachem ze smrti. Přítomnost střídá minulost, odmítání touha po blízkosti. Čas plyne, výtah jede nahoru a party musí někdy skončit. Zestárli jsme. Překvapuje nás to?“

Vztah dvou přítelkyň, které v mladé podobě představují Eliška Vavříková a Hana Varadzinová, ale mají také svá alter ega mezi seniorkami (jež poznáme bezpečně díky stejným kostýmům), je ve své podstatě spíš popisem vztahu, kde se střetá ve vzájemném konfliktu patologická závislost ženy toužící po stálém kontaktu a sdílení celého života s přítelkyní (Eliška) a extraktu sebestřednosti v osobnosti druhé ženy, která chce svůj čas především pro sebe a pro svou zábavu (Hana).

Zřejmý je i určitý konflikt společenský – služebné postavení první ženy dokresluje groteskní kostým zobrazující obrovskou nádobu čisticího prostředku, druhá se v oslnivých šatech baví zpěvem na večírku a obdivem ostatních. Střetávají se spolu v alegorii, kterou dokresluje pohyb a jeho napětí, pohybový materiál už je ustálený z předchozích projektů a ve své surovosti tak trochu předvídatelný. Těla zkroucená v křeči, tvrdé pády, grimasy, křik i zpěv na scéně, ruce nervózně žmoulající cíp šatů, je to spíš karikatura života, obraz v hrozivě pokřiveném zrcadle, z nějž se chvějí nervy a na patře zůstává trpká pachuť ošklivosti.

Senioři dotvářejí kulisu života, svého života, v němž ukazují, že všechno je věčné, že bez ohledu na uplývající čas jsou stále ve hře vášnivé polibky mezi partnery, stejně tak jako rvačky mezi soupeřkami, které se na sebe neváhají vrhnout a vzájemně se utlouct kabelkami. Jsou skvělí ve výrazu, z mnoha z nich je patrná jistota v gestu, sebejistota v pohybu na scéně. Obrazy jsou barevné a plné života, paradoxně mnohem přirozenějšího a optimističtějšího, než je zvrácený vztah ústřední ženské dvojice. Středu scény vévodí dveře výtahu, který se otvírá na obou stranách a je branou do dvou světů, klaustrofobní buňky výtahové klece, ale také „glazur“ světa za její zadní stěnou, kde létají konfety, třpytí se reflektory a lidé se baví jako zamlada. Atmosféru podtrhuje i hudebník, který nenápadně pro scény hraje i svou hru, zaznamenává a mixuje, sahaje tu po klarinetu, tu po saxofonu.

Co uniká, je vlastní poselství inscenace. Řada intenzivních obrazů – ale co vlastně mají divákovi říct? Intenzivně se do jeho vědomí zahryzává jistě dojem z podivného patologického vztahu hlavních protagonistek. Který je ale „špatně“ tak jako tak, bez ohledu na to, jestli je jim osmnáct, nebo osmdesát. Tedy, co je to „ono“, o čem se nemluví? Je tato inscenace o ženách neschopných žít svůj vlastní smysluplný život, nebo o stárnutí? Do jisté míry je obhajobou aktivního života, který má být dopřán každému, koho neopouští chuť jej žít. I kdyby to nebyla původní intence, tak ve výsledku z ní toto sdělení krystalizuje. Společnost by neměla svým členům odpírat právo na zábavu, na plnohodnotné vyžití ve společnosti, na tanec a požitky, ani na lásku ve všech jejích projevech. Protože kde je ta hranice, za kterou už se to či ono nesmí, nehodí, stává směšným, odsouzeníhodným, které datum v kalendáři rozhodne o tom, že je člověk za své pocity vystaven pohrdání? Kdo a kdy ji určil a proč společnost pokrytecky rozlišuje mezi tím, kdo smí, a kdo nesmí? Má jiný metr pro Goetha nebo Cary Granta, a jiný pro lidi, jejichž jméno na ostatních kontinentech neznají, jenže ne každý má to štěstí, že je zrovna Goethem anebo Grantem.

Jsou to problémy, které jistě na pořadu dne máme a měli bychom se jimi zabývat, ukazovat je v divadle, diskutovat nad nimi, obhajovat krásu a intenzitu života pro všechny bez rozdílu. To ale vlastně inscenace Navždy spolu! neřeší, což je velká škoda, téma stárnutí je využito pro vytvoření formy, ale nezakotvilo v obsahu. Možná se celé dílo až příliš rozbíhá jen do abstraktních obrazů, jakkoli jsou silné a zanechávají dojem. Chybí onen záchytný bod, který měly inscenace předchozí, autentický vzkaz od člověka k člověku. Ti, kteří se podíleli na tvorbě, si odnesli nezapomenutelný zážitek, někomu můžou být inspirací k tomu, aby vyzkoušel něco nového a zahodil předsudky. Ale k tomu, aby se divák soustředil na toto sdělení, je zase příliš iritován tématem podivného přátelství dvou duševně vyšinutých žen. Z dvouhlavňové pušky vyletěly dva náboje každý jiným směrem a divák stráví příliš mnoho času rozhodováním, kterou trajektorii bude sledovat.

Hodnocení autorky: 70%

 

Malá inventura 2018
Navždy spolu!
Vytvořili: Viliam Dočolomanský, Eliška Vavříková, Hana Varadzinová
Režie, choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistent režie: Juraj Augustin
Asistent choreografie: Monika Částková
Hudba: Viliam Dočolomanský, Marcel Bárta, Miriam Bayle, Hana Varadzinová
Dramaturgie: Sodja Lotker
Návrh scény: Viliam Dočolomanský, Lucia Škandíková
Architekt scény: Sylvia Dvořáčková
Kostýmy: Tereza Kopecká
Video: Erik Bartoš
Světelný design: František Fabián
Zvukový design: Eva Haluzová
Premiéry 20., 21. a 22. března 2017 Centrum současného umění DOX Praha
(psáno z reprízy 26. 3. 2018)

Účinkovali – Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Marcel Bárta, Helena Šikýřová, Helena Myslivečková, Eva Maříková, Januše Schmidová, Karel Hybš, Václav Kejmar, Josef Kaiser, Jiří Míček, František Starý, Jarmila Šimonová, Jindřich Šourek, Karel Weber, Tadeáš Kalcovský

www.malainventura.cz

 

Nejbližší premiéra: Chaplin v Plzni
V sobotu 17. března se v Plzni na Nové scéně Divadla J. K. Tyla odehraje premiéra nové taneční inscenace šéfa souboru Jiřího Pokorného Chaplin. Rozhodl se vzdát hold umělci a průkopníkovi filmového herectví, ale především člověku, jehož životní zkušenosti, umělecká i politická odpovědnost a také zisky i prohry v osobním životě jsou v mnohém nadčasové. Herec, komik, režisér, hudební skladatel Charlie Chaplin se už stal inspirací například pro Mario Schrödera, jehož balet se hrál i u nás, v roce 2015 měl premiéru v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (recenzi z premiéry Opera Plus přinesla zde), na repertoáru už ale není. Jako řada velkých příběhů a osudů ale láká tvůrce k tomu vytvořit vlastní příběh, vlastní pohled na ikonickou osobnost.

Jiří Pokorný, který vytvořil už celou řadu celovečerních baletů, se životem velkého umělce inspiruje, ale inscenace by neměla vyprávět jeho osud jako přesná biografie. Titulní roli aktivního umělce si zatančí Richard Ševčík v alternaci s Karlem Audym, na scéně se objeví i „Chaplin junior“ v podání Ondřeje Tolara z Muzikálového studia Divadla J. K. Tyla, a „Chaplin senior“ v interpretaci nestora plzeňského baletu Jiřího Žaluda.

V inscenaci se mají objevit některé klíčové události z Chaplinova života, často přímo související se světem tance, jako je setkání s tanečnicí a první láskou Hetty Kelly, nebo s Václavem Nižinským, kterého Chaplin obdivoval. Stejně tak mají v baletu místo i všechny jeho manželky. V inscenaci se objeví symbolická postava Svět druhých, alternovaná tanečnicí a tanečníkem, Jarmilou Hruškociovou a Kryštofem Šimkem. Hudební koláž, která inscenaci doprovází, bude obsahovat melodie z Chaplinových filmů a úryvky z děl Benjamina Brittena, Dmitrije Šostakoviče nebo Clauda Debussyho. Zatím se můžete podívat na fotografie ze zkoušek.

Pod pokličkou: Šaldovo divadlo a (S)tvoření
V baletu libereckého Divadla F. X. Šaldy chystá premiéru Alena Pešková. Inspirační zdroj nalezla ve staročínské filozofii taoismu, v principu pěti elementů a v pěti lidských emocích – hněvu, radosti, zádumčivosti, žalu a strachu. Choreografka přizvala ke spolupráci skladatelku Gabrielu Vermelho, která složila k připravovanému (S)tvoření hudbu. Interprety její kompozice se stanou bubeníci z liberecké skupiny Aries a naživo svou hrou na různorodé bicí nástroje doprovodí tanečníky přímo na jevišti. Také tanečníkům se tímto hudebně-tanečním představením otevírají další možnosti a nové výzvy: zpěv, mluvené slovo, práce s rekvizitou, jakou je otevřený oheň, voda, hlína či dřevo. Premiéra se bude konat 6. dubna, fotografie ze zkoušek si můžete prohlédnout zde:

Britové vzdávají taneční poctu Leonardu Bernsteinovi
Ve čtvrtek 15. března bude mít v Londýně premiéru nová produkce Royal Ballet – Bernstein Centenary, program k oslavě stého výročí narození amerického hudebního skladatele Leonarda Bernsteina (25. srpna 1918 – 14. října 1990). A i když výročí samo připadá až na srpen, představení ke skladatelově poctě bude mít premiéru už teď. Komponovaný večer společně připravili tři hlavní choreografové spojení s tímto souborem, Wayne McGregor, Christopher Wheeldon a Liam Scarlett. Bernsteina uctí jako osobnost, která byla jednou z prvních, jíž se podařilo zaujmout jak nejširší publikum, tak odbornou kritiku, a jejíž hudba tak často inspirovala tanec. Stačí vzpomenout spolupráci s choreografem Jeromem Robbinsem, třeba balet Fancy Free a samozřejmě taneční kreace pro muzikál West Side Story.

Premiérový program zahrnuje dvě světové premiéry, jejichž autory jsou Wayne McGregor a Christopher Wheeldon, přičemž pro oba z nich je to také první práce s Bernsteinovou hudbou. Liam Scarlett se vrací s choreografií The Age of Anxiety (Věk úzkosti), kterou vytvořit v roce 2014 na Bernsteinovu 2. symfonii, inspirovanou básní Wystana Hugha Audena, reflektující společenskou skepsi po druhé světové válce. Wayne McGregor přichází s choreografií Yugen a Christopher Wheeldon s dílem Corybantic Games. Yugen je slovo označující v japonštině půvab a křehkost. McGregorova choreografie odkazuje názvem zase k antice. Korybanti byli tanečníci, kteří divokým tancem uctívali frýžskou bohyni Kybelé. Vypadá to tedy na program plný kontrastů.