Někdy se duše naleznou rychleji, než to lze rozumem snadno pochopit. Jakub Hrůša o Jiřím Bělohlávkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Je to příliš těžký moment... Svěřil se dnes dopoledne nad čerstvou zprávou o úmrtí Jiřího Bělohlávka jeho někdejší student Jakub Hrůša. A jako vzpomínku na pana profesora nám poskytl řádky, které loni touto dobou napsal pro International Martinů Circle. Tady jsou...
Jiří Bělohlávek (zdroj ČF / foto Petra Hajská)

Bylo to někdy v roce 1996 nebo 1997 – studoval jsem tehdy ještě na čtyřletém gymnáziu v Brně na třídě Kapitána Jaroše a připravoval se na zcela nejasnou, mlhavou kariéru v jednom z desítek možných oborů –, když se v mém životě poprvé objevil Jiří Bělohlávek. Pamatuji si ten moment, jako by to bylo včera. Navštěvoval jsem jako mladý hudební nadšenec většinu koncertů orchestru ve svém domovském městě – Státní filharmonie Brno. Vyvíjel jsem si krok za krokem smysl pro rozlišování kvality předváděných interpretací a jako náruživý adolescent jsem se tím při každé možné příležitosti taky oháněl. Toho večera jsem však v hledišti zůstal sedět najednou bez této s asi až přílišnou lehkostí prožívané mladické kritičnosti. Tehdejší provedení Schubertovy Nedokončené a Beethovenovy Eroicy se – ani ne tak podle mého jistě nedokonalého soudu jako podle celkového, jaksi bytostného pocitu, intuice, která mnou prostupovala za rámcem intelektuálního posuzování – zdaleka vymykalo v Brně běžně slýchanému. Ne zcela snadno dnes slovně uchopuji, v čem ten pocit nejvíce tkvěl, byl však silný. V nejbližší možné situaci jsem svým dojmům dal průchod a vyjádřil je verbálně. V hodině českého jazyka jsme záhy dostali zadání vytvořit „otevřený dopis XY“ – totiž veřejně známé osobnosti. A tam byste se mimo jiné doslova dočetli: „(…) Bez jakýchkoliv příkras mohu napsat, že jsem byl Vaším provedením ,absolutně‘ stržen. S tak samozřejmým přednesem plným dramatičnosti až útočnosti, ale i citu a jemnosti, s takovou vyvážeností a jistotou jsem se snad doposud nesetkal. Od té doby často myslím na to, jak je vůbec možné, aby byla skladba tak precizně a přitom působivě nastudována. (…)“ A následovalo vyjádření tužby pokusit se složit rovnou po gymnáziu přijímací zkoušky na AMU v Praze, kde adresát dopisu toho času vyučoval, a také poděkování, mimo jiné i za (mnou tehdy výrazně prožívanou) estetickou stránku mistrova dirigování: „(…) Proto Vás upřímně ve Vašem výkonu obdivuji a za Váš vzor v inspirativním chování děkuji. (…)“ Oba jsme se později něco naslýchali o tom, jak jsme si v dirigentském gestu podobní, respektive přesněji řečeno to, že mé gesto kopíruje to Jiřího. Ukazování je v této souvislosti ovšem pouze vnějším znakem, jenž zaujme na první pohled. Myslím, že onen pocit blízkosti byl ve skutečnosti daleko hlubší a hlavně okamžitý a z mé strany naprosto ničím záměrně neovlivňovaný – prostě se v mžiku „stal“. Někdy se duše naleznou rychleji, než to lze rozumem snadno pochopit.

Ačkoli jsem později nezůstal ušetřen přechodných pochybností, které lomcují každým, kdo upřímně hledá vlastní identitu, vrátil jsem se přece brzy obloukem k přesvědčení, že pozitivní a živé (!) vzory jsou pro vyvíjejícího se mladého člověka ryze zdravou mízou. Je to tak v našem životě ostatně i kdykoli později, v tom se mi věc nejeví nijak nejasná, snad se vše jen stává subtilnějším a vnitřnějším. Ať tak či onak, mít takovou metu před očima byl pro mě osobně velký dar a mimořádná motivace, jak to také zachycuje onen otevřený dopis, který je jakýmsi navenek vyjádřeným „zápisem do deníku“.

Když jsem se ještě před maturitou doopravdy na AMU dostal, nebylo sice možné u Jiřího okamžitě studovat, ale na žádné z jeho lekcí jsem přesto nikdy nechyběl. Naše první osobnější setkání rovněž nezapomenu. Na pořadu vysokoškolské hodiny byla Mahlerova První symfonie. Zcela výjimečně se stalo, že v učebně chyběli naši obligátní čtyřruční pianisté, pánové Jaroslav Šaroun a Tomáš Víšek, a ani kolegů posluchačů mnoho nepřišlo. Byli jsme tam pouze tři: student, o jehož hodinu šlo, totiž starší spolužák Tomáš Hanák, Jiří Bělohlávek a já. Pan profesor mě vyzval, ať tedy sám hraji, a že bude hrát taky. Bylo to roztomilé. Zápasili jsme oba s květnatou a dramatickou mahlerovskou materií, jen každý podle svých daností: Jiří s dokonalou hudební představou, avšak s dlouho neoprašovaným pianismem, já ambiciózně burácející ve vymezeném basovém prostoru, ovšem víceméně muzikantsky bez vhledu a s tápáním. Snažil jsem se ale, seč jsem mohl. Dojemné bylo, když se Jiří sám začal upřímně rozčilovat, jak se mu nedařilo náležitě vyhrát tu či onu figuraci. Bez ohledů na usilujícího studenta před námi hru přerušil a jal se to které místo procvičovat jako etudu na zběhlost prstů. Celá jeho mluva těla jako by sdělovala: Vždyť to přece nemůže být takový problém! V napjatém klidu jsme (rádi) počkali, až bude pan profesor připraven, a pokračovali jsme dál. Nejsem si dodnes jist, kolik toho onu hodinu vyučující dokázal na dirigentském gestu adepta posoudit, vím však, jak mě zasáhlo a potěšilo, když jsme symfonii dohráli, ucítil jsem na zádech uznalé poplácání a Jiří zahřměl: „No, vy jste muzikus!“ Ani stohy oficiálních posudků by nebyly vyvážily takovou pochvalu, která mi dodala v mém prvoročníkovém nejistém rozhlížení odvahu jít dál vytyčeným směrem.

Když jsem ještě v téže sezoně zázračně uspěl na pražskojarní soutěži, mém prvním dirigentském setkání s profesionálním orchestrem v životě vůbec, dodal jsem si odvahy žádat o přestoupení do Jiřího třídy. Stále se mi ještě vrací pocit nepopsatelné vděčnosti při zjištění, že můj dosavadní „třídní“ profesor Radomil Eliška nejen že mi to nemá za zlé, ale dokonce doporučuje. S tímto velkorysým posvěcením jsem se tedy od roku 2000 vrhl do studií ve třídě svého vzoru v povolání.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář