Neobarock zaujal již od pohledu. Není úplně obvyklé, aby si instrumentální soubory tolik potrpěly na jednotnou vizuální stylizaci. Jednotliví hráči tak byli sladěni v černo-zlatém odění. Dokonce cembalo, které si umělci přivezli (nástroj z dílny Bruce Kennedyho z roku 2013, zhotovený podle vzoru barokního stavitele Blancheta), bylo vyvedeno v těchto barvách a se stylizovanou růží, emblémem souboru, na horní desce. I o tuto vizuální stránku prezentace souboru se stará umělecká vedoucí – houslistka Maren Ries. Stálými členy Neobarock jsou ještě violoncellistka Ariane Spiegel, kterou s Maren Ries spojuje někdejší účinkování ve věhlasném souboru Musica Antiqua Köln, a ruský, v Německu usazený, cembalista Stanislav Gres. Tuto trojici doplnili ještě Anna-Maria Smerd (housle) a Johanna Seitz (barokní harfa). Kmenoví členové souboru do Prahy nepřijeli jen hrát, ale následující den po koncertě též vedli workshop sólové a ansámblové hry.
Program koncertu byl poměrně pestrý a souvislost s patronkou umělců Kristýnou I. Švédskou jej spíše rámovala, než že by byla zcela jednotící dramaturgickou linkou. V přímém kontaktu s královnou Kristýnou byli z uváděných skladatelů jen autor první skladby – Sinfonia d moll pro dvoje housle a basso continuo Vincenzo Albrici a slavný Arcangelo Corelli, jehož Sonáta d moll, op. 1, č. 11 program uzavírala. Albrici byl hudebníkem s dost zajímavými životními cestami, překračujícími hranice států i konfesní štěpení. Studoval na Collegiu Germaniku v Římě u Carissimiho, který sám byl později ve službách Kristýny I. po její abdikaci, konverzi ke katolicismu a usazení v Římě. Albrici zastihl královnu Kristýnu ještě na švédském dvoře. Dále působil v Drážďanech na kurfiřtském dvoře, kde se stal kapelníkem, byl dvorním skladatelem Karla II. Stuarta, nakrátko též varhaníkem kostela sv. Tomáše v Lipsku. Nakonec však za poněkud nejasných okolností přesídlil do Prahy, kde také zemřel.
Albriciho sinfonie, která prozrazuje nevšední autorovy skladatelské kvality, se stejně jako dvě další skladby v programu dochovala v rozsáhlé Dübenově sbírce (nazvané podle příslušníků klanu švédských dvorských hudebníků), jež obsahuje řadu unikátních skladeb a ukazuje velkou propojenost hudební Evropy v 17. století. (Tato zajímavá sbírka je spravována univerzitou v Uppsale a je přístupná na internetu.)
Arcangelo Corelli byl jako skvělý houslista u Kristýny Švédské angažován v Římě. Byl i vynikajícím skladatelem instrumentální hudby. Jeho Sonáta d moll ze sbírky chrámových triových sonát op. 1, již Corelli dedikoval právě královně Kristýně, má „standardní“ čtyřvěté uspořádání. Úvodní pomalou větu střídá fugovaná rychlá, následuje opět pomalá a živější závěr s pravidelně ubíhajícím partem violoncella. Obdivovat zde lze zejména mistrovskému zacházení s vrchními zcela rovnocennými hlasy.
Nápaditost nelze upřít ani Sonátě e moll pro dvoje housle a basso continuo Johanna Wilhelma Furchheima, jenž byl hudebníkem a nakrátko i vicekapelníkem na drážďanském dvoře. Působivá skladba v tzv. fantastickém stylu, v níž se vystřídá mnoho hudebních nálad, prozrazuje velmi schopného skladatele. I po stránce provedení šlo o jeden z vrcholů programu.
Houslistka Maren Ries je rozhodně vynikající hráčkou s jasným interpretačním názorem. Po celý večer hrála s plným nasazením, což bylo slyšet i vidět. Bylo zřejmé, že si předsevzala posluchače co nejvíce překvapovat a oscilací mezi extrémy je neustále udržovat v napětí. Kromě diminučního zdobení zacházela tvořivě i na velmi malých plochách s agogikou, dynamikou i pauzami. To je patrně obecně velmi dobrý přístup, pokud jde o repertoár poloviny 17. století, zvláště volnější, fantastický styl.
Snaha přinášet stále něco nového však působila někdy snad až příliš úporně. Jako by hudba místy ztrácela celistvost a určitou hravost a „hladkost“. Především však se zdálo, že ne všichni její kolegové Maren Ries beze zbytku v jejích představách (a jejich důsledném provedení) následují. Hlavně druhá houslistka Anna-Maria Smerd, jež byla i celkově ve zvuku poněkud upozaděna, jako by hrála mnohem „opatrněji“, což u triových sonát není ideální. Celkově měl soubor (aspoň z mého místa v přední části sálu mi to to tak připadalo) trochu nevyrovnaný, nesourodý zvuk. Nicméně zejména tehdy, když se umělci plně ujednotili, nebyla nouze o velmi silné momenty. Zvláště pianové pasáže, často v závěrech částí skladeb, působily – zvukem i náladou – přímo kouzelně.
Velký ohlas u publika měly sólové skladby výborně hrajícího cembalisty Stanislava Grese. V první půli to byla Pasacaglia variata Johanna Caspara Kerlla (mimo jiné rovněž žáka Carissimiho v Římě). Ve druhé půli pak s lehkostí a nadhledem zahrál náročné foliové variace nejmladšího z uváděných autorů – Alessandra Scarlattiho.
Koncert byl zakončen dvěma přídavky. Prvním byla Biberova Ciaccona patřící do autorova cyklu Mensa Sonora, druhým přídavkem, jímž byla efektní Giga ze Sonáty d moll francouzského autora Jeana Barrièra pak umělci zcela vykročili z rámce hudby 17. století. Při ohlašování přídavků jsme se dozvěděli, že pro soubor to bylo v nynější složité době první vystoupení před živým publikem za posledních šest měsíců. To se na něm mohlo nějak projevit. Určitě se nicméně jednalo o úspěch, i když po mém soudu nikoli bezvýhradný. Koncert Jakuba Kydlíčka a jeho Concerta Aventina s částečně srovnatelným repertoárem, konaný též v sále Trojského zámku, mne osobně nadchnul více. Vzhledem k tomu, že koncert zaznamenával Český rozhlas, budou si moci svůj názor utvořit i zájemci z řad posluchačů Vltavy, popřípadě stanice D-dur.
Hodnocení autora recenze: 70%
Letní slavnosti staré hudby: Pallas Nordica
Zámek Troja, 7. září 2020
Neobarock
Maren Ries, Anna-Maria Smerd – barokní housle
Ariane Spiegel – barokní violoncello
Stanislav Gres – cembalo
Johanna Seitz – barokní trojřadá harfa
Vincezo Albrici: Sinfonia d moll pro dvoje housle a basso continuo
Johann Wilhelm Furchheim: Sonáta e moll pro dvoje housle a basso continuo
Johann Schop: „Pavana Lachrimae“ pro housle a basso continuo
Johann Caspar Kerl: Pasacaglia variata
Johann Heinrich Schmelzer: Sonáta V pro dvoje housle a basso continuo
Carlo Farina: Sonata „La Desperata“ pro housle a basso continuo
Alessandro Scarlatti: „Variazioni sulla Follia“ pro cembalo
Arcangelo Corelli: Sonáta d moll, op. 1, č. 11
