Newyorská Met uvedla přenos nového nastudování Dvořákovy Rusalky do kin

Výběr z recenzí v zahraničním tisku

Opera Rusalka jako ponurý sexy hit v provedení Met

Nová inscenace Dvořákovy Rusalky v Metropolitní opeře se může stát nejméně pravděpodobným hitem sezony. Inscenace přináší odpověď opery na pohádku Malá mořská víla a přetváří ji v téměř neuvěřitelně ponuré sexy drama. Tajemný vzhled inscenace, fantastický a zlověstný, se pojí se smyslným zpěvem pohledných interpretů a vytváří romantickou energii, jaká je v Met nebo ve kterémkoli jiném operním domě vzácná.

Když byl tento projekt ohlášen, zdálo se, že Rusalka by pro režisérku Mary Zimmerman, která se proslavila pohádkově kouzelnou inscenací Proměny, oceněnou divadelní cenou Tony, mohla být slibnou volbou. Mnozí však byli na pozoru. Její tři předchozí inscenace v Met, ač plné nápadů, byly všechny nakonec zklamáním, byť z různých důvodů. Touto inscenací Rusalky však paní Zimmerman jako režisérka v Met dochází uznání.

Ve spolupráci se scénografem Danielem Östlingem, kostýmní návrhářkou Marou Blumenfeld a světelným designérem T. J. Gerckensem prozkoumala paní Zimmerman temnou spletitost tohoto příběhu. Při čtvrteční premiéře dirigoval Mark Elder vervní provedení Dvořákovy partitury. Met navíc sestavila bezkonkurenční obsazení v čele s krásnou sopranistkou Kristīne Opolais, která v roli Rusalky, vodní víly, jež se zamiluje do prince – člověka, podává hlasově třpytivý a bolestně bezbranný výkon.

Dokonce i v neobvyklých milostných scénách mezi princem a němou Rusalkou, jež se vzdala vlastního hlasu, aby se stala člověkem, paní Zimmerman vymámila z paní Opolais i z temperamentního tenoristy Brandona Jovanoviche probublávající napětí. Režisérka konstatovala, že tato opera přináší moudré varování: musíte-li sami sebe pro lásku drasticky změnit až tak, že doslova ztratíte svůj hlas, váš vztah může být odsouzen k zániku. Toto téma se objevuje v každém prvku této působivé inscenace, jejíž intenzita koexistuje s pocitem dezorientace: paní Zimmerman nenápadně zpochybnila téměř každý aspekt tohoto díla.

Úvodní scéna se odehrává na louce u rybníka, v této inscenaci se vše zdá být tak trochu vedle. Rybník je odpudivý bazén, z něhož pomalu stoupá mlha; vrba, na níž Rusalka spočívá, je pokroucená a nahání hrůzu. Tančící stromové přízraky v podivně zdobených kostýmech (včetně pěveckého tria: Hyesang Park, Megan Marino a Cassandra Zoé Velasco) našlapují kolem v nařasených sukních z listoví a s ozdobami z pichlavých větviček ve vlasech. Zemitý, halasný basbarytonista Eric Owens v roli Vodníka, ducha vody, který vládne louce, vypadá v napodobenině dvorského pláště a s korunou roztomile pošetile.

Když vodníkova dcera Rusalka začne otci vyprávět o svých starostech a touhách, paní Opolais, zlatovlasá a s pohledem upřeným do dálky, má na sobě vodní šat s dlouhými, splývavými vlečkami, jež vypadají téměř jako potůčky jezerní vody. Těžkopádné šaty ji tíží: je to jen jeden z mnoha detailů, jimiž paní Zimmerman naznačuje, že Rusalka není jen součástí světa přírody, ale je jím i vázána. Svými nervózními gesty a těkajícím pohledem zprostředkuje paní Opolais neklid a touhu této postavy. Výrazně zpívající herečka dodává žalostné árii Měsíčku na nebi hlubokém, Rusalčinu známému nářku, neobvyklou intenzitu a tím, více než jiné sopranistky, naznačuje vzdornou povahu postavy.

Paní Zimmerman spolu se svým inscenačním týmem smíchala různá období, aby vytvořila atmosféru neklidu. Atletický pan Jovanovich na sobě měl lovecký kabát z osmnáctého století a ohnivá mezzosopranistka Jamie Barton v roli Ježibaby, která sice přebývá v lese, ale vstupuje současně do lidského i nadpřirozeného světa, je zpodobněna jako viktoriánská matrona (ačkoli pavučinové vzory na šatech jí dodávají nadpřirozený nádech).

Rusalka jde v zoufalství požádat Ježibabu o lektvar, který ji může proměnit v člověka. Pochechtávající se Ježibaba v podání paní Barton slíbí, že jí pomůže, ale také ji varuje, že pro všechny lidi včetně prince bude němá. Proměna probíhá na operačním stole ve steampunkovém stylu a asistují u ní komorník a služebná v podobě obří strašidelné myši a vrány.

Paní Zimmerman zdůrazňuje ponurou podobu patriarchálního útlaku v samém jádru pohádky. Na začátku první milostné scény princ v domnění, že Rusalka, oděná do bílých šatů bez rukávů, vypadá zranitelně, ji zahalí do svého pláště. Když nakonec jeho vášni podlehne, zvedne pan Jovanovich paní Opolais do náruče. Inscenace ukazuje, že znovuzrozená Rusalka nemusí být opravdu svobodná, ale prostě se přizpůsobuje novým omezením. Milovat prince znamená podřídit se mu.

Ve druhém dějství vypadá Rusalka v podání paní Opolais v princově zámku během podivných společenských tanců, které se kolem ní odehrávají, jako ztracený nalezenec, zatímco dvořané provádějí všemožné prudké a energické pohyby. (Choreografem je Austin McCormick, který v Met debutuje.) Objevuje se Rusalčina sokyně, nazvaná v libretu jednoduše Cizí kněžna, která živí princovu podrážděnost z Rusalčina zneklidňujícího mlčení a podivně chladného objetí, impozantně ztvárněná wagnerovskou sopranistkou Katarinou Dalayman.

V závěru opery, když Rusalka uprchla ze zámku a vrátila se ke svému rybníku, změnila paní Zimmerman louku v šedou a vlhkou; lešení tvořící scénu je částečně odkryté. Nebo tak připadá Rusalce? Možná teď s bolestnou jasností vidí holé trámy, které podpírají zdánlivě bohatý přírodní svět. Princ se vydal Rusalku hledat a našel ji; teď konečně zpívají skutečný milostný duet, vášnivou, neklidnou hudbu, zazpívanou paní Opolais a panem Jovanovichem vycizelovanými hlasy a s bolestnou krásou.

Ale prokletá Rusalka se už stala měsíčním přízrakem, jak prince upozorňuje. Její polibek znamená jeho smrt. V závěrečném režijním gestu si Rusalka předtím, než se samotná vydá do lesa, oblékne princův plášť. Tentokrát však, jak se zdá, jen na památku.

(The New York Times – 3. února 2017 – Anthony Tommasini)

***

Rusalka v Met předkládá něco podezřele neskutečného

Přesto, že se Dvořákova opera Rusalka pyšní úžasnou romantickou hudbou a poutavým příběhem s mýtickým základem, nebyla v Metropolitní opeře od své premiéry roku 1901 téměř devadesát let k vidění. Bohužel, po čtvrteční příšerné nové inscenaci této opery to může trvat dalších devadesát let, než se do Met znovu vrátí.

Pochopit Rusalku není právě snadné. Hlavní postava je záměrně uvedena vágním, matoucím způsobem. „Rusalka“ dokonce není ani vlastní jméno, spíše jde o název živočišného druhu, který znamená „vodní víla“. A jak název napovídá, opera je jednou z verzí Malé mořské víly, pohádky o nadpřirozené bytosti, jež touží po lidské lásce. Jde o děj chudý na události, navíc v opeře, která trvá déle než tři hodiny.

Obsazení vede Kristīne Opolais, jejíž klidný, jasný soprán během několika posledních sezon projevoval znepokojivé známky zhoršování. Během čtvrtečního představení se zdálo, že svůj hlas velmi pečlivě ovládala a obětovala jeho objem i barvu ve prospěch plynulého, byť poněkud zrnitého tónu. I přesto se však rychle unavila a během celého posledního dějství zpívala níž, než měla.

Paní Opolais se probojovala ke slávě v inscenaci této opery v Mnichově roku 2010, při níž využili její fenomenální herecké schopnosti. V inscenaci Martina Kušeje byla vodní víla dívka držená v zajetí ve sklepě předměstského domu, kde ji zbil a znásilnil její opilý otec. Přestože tato inscenace byla velmi extrémní a bylo nepříjemné dívat se na ni i na DVD, představovala pokus, jak se vypořádat se znepokojivými tématy, která jsou základem této pohádky: izolace a obsesivní láska.

Režisérka Mary Zimmerman v Met zřejmě nerozumí těmto temným prvkům, nemá dokonce ani ponětí, o čem tato opera je, alespoň v základní rovině. Živelná Ježibaba uskuteční Rusalčinu proměnu z víly v člověka s pomocí „roztomilých“ polozvířecích tvorů, kteří jsou navrženi jako odpudivá směs z Beatrix Potterové a Ostrova doktora Moreaua. Senzačně strašidelná závěrečná scéna, v níž Rusalka polibkem zabije svého milence, je snížena lacinou sentimentalitou, když nemrtvá bludička kňourá nad milencovou mrtvolou a roztouženě si obléká jeho kabát, než se odplahočí do noci.

Čtvrtý pokus paní Zimmerman o režii opery v Met za posledních deset let vede nutně k závěru: neví, co dělá. Totéž platí i pro dirigenta Marka Eldera, jehož těžkopádné pojetí nechalo Dvořákovu éterickou partituru vyznít pompézně a matně.

Proti přesile statečně bojovali tenorista Brandon Jovanovich v roli Prince a basbarytonista Eric Owens jako Rusalčin otec, Vodník. Pan Jovanovich zpíval mohutně, i když jen s trochou lesku v hlase, a pan Owens vnesl do svého nářku ve druhém dějství bohaté legato, a to i přesto, že zřejmý nedostatek režijního vedení od paní Zimmerman zapříčinil, že vypadal jako král Jindřich VIII. namalovaný z legrace chartreuskou (francouzský bylinný likér, pozn. překl.).

Sopranistka Katarina Dalayman poskytla vítanou, byť nezáměrnou chvilku afektovanosti, když se provýskala hudbou Cizí kněžny a přitom bezcílně pobíhala v šarlatových plesových šatech, jaké by klidně mohla mít Latrice Royale (vlastním jménem Timothy Wilcots, hvězda TV drag show, pozn. překl.).

Přítomnost nádherné mezzosopranistky Jamie Barton v roli Ježibaby činí představení snesitelným, ne-li dokonce nepostradatelným. Je těžké najít vhodné superlativy, které by dokázaly popsat její hlas: obrovský a velkolepý, ovšem s takovou škálou barev, že z pouhého záblesku oceli v jejím hlase tuhne krev v žilách. I když jsem nedbal na směšné pojetí postavy, které jí paní Zimmerman předepsala, byl jsem ohromený tím, s jakým zanícením se paní Barton do představení vrhla. Bez přestání vrávorala, vzdouvala se a svíjela, vypadala, že by každou chvíli mohla z čiré zlomyslnosti vybuchnout.

Kdyby všichni zúčastnění v této inscenaci Rusalky fungovali na takové úrovni jako paní Barton, měli by v Met hit tohoto desetiletí. Za současného stavu by bylo možná lepší zhustit operu do jednoho hodinového dějství a nazvat ho Nazdar, Ježibabo!

(The Observer – 3. února 2017 – James Jorden)

***

Rusalka nové generace v Met odpovídá současnému pojetí mořské víly

Nová inscenace Dvořákovy Rusalky v Metropolitní opeře měla během čtvrteční premiéry výrazné nedostatky, jež by bylo třeba překonat. Obsazení představuje novou generaci pěvců s Kristīne Opolais v čele a vybízí k nevyhnutelnému srovnání s Renée Fleming v hlavní roli (a v jejích nejlepších letech). Opera sama propojuje něco ze skladatelovy nejlepší hudby s pohádkou o víle, jež se stala člověkem, který má daleko do současného pojetí mořské víly, jak lze usuzovat podle tvorů požírajících lidi v novém filmovém muzikálu Vábení sirén.

Stále novátorská, přehnaně ostražitá režisérka Mary Zimmerman nás ujistila, že vůči hlavní postavě, která se zamiluje do nevypočitatelného prince, obrátí se ke svému vodnímu světu zády a zjistí, že ve skutečném světě lidí nemůže fungovat, budeme pociťovat něco jiného než soucit. Nakonec, když ji o to dost dlouho prosí, svého prince políbí s vědomím, že ho tím zabije. To je zajímavý, nejednoznačný konec.

Celek byl dostatečně atraktivní na to, aby ‒ s několika diskrétními škrty ‒ zajistil, že v posledních třiceti letech vzrůstající popularita této opery bude pravděpodobně nadále stoupat. Mnoho diváků v Met bučelo na paní Zimmermanovou kvůli jejím prvoplánovým inscenacím oper Lucie z Lammermooru a Náměsíčná, ovšem v její Rusalce byla transformace hlavní postavy v lidskou bytost vylíčena jako něco, co se událo na operačním stole způsobem, jež naznačoval změnu pohlaví. (Ve skutečnosti je tato změna mnohem podstatnější, protože Rusalka získává duši).

Děj graduje od scény připomínající terárium (navržené Danielem Östlingem) k široké otevřené louce obklopené jednorozměrnými stromy ‒ možná tak chápe nadzemní přírodu, ale ve druhém dějství se Rusalka octne v křiklavém, aristokratickém tanečním sále spolu s lidmi, kteří jsou chladnější než teplota její kůže. Náhlé změny osvětlení ukázaly, jak Rusalka existuje i v paralelní dimenzi. Bohužel se ve třetím dějství pokouší vrátit ke svému předchozímu já uprostřed něčeho, co připomíná válečné ruiny. Najít jednotící hledisko bylo obtížné. Během mé několik desítek let trvající kariéry, při níž sleduji paní Zimmerman, to bylo poprvé, kdy jsem chtěl „přeladit“ na jinou inscenaci.

Pokud jde o hudební složku, bylo do čeho se ponořit. Ačkoli je na mnoha místech milována, trpí paní Opolais zřejmě syndromem Mariny Poplavské ‒ vynikající zpěvačka, která byla skvělá v menších operních domech v Evropě, ale nadměrně namáhala svůj hlas ve větší Met. Lyrické okamžiky v podání paní Opolais odrážejí pronikavou hlasovou inteligenci a nápaditý smysl pro dramatičnost, který ale pod dramatickým tlakem začne působit rozmazaně. Vždy víte, co se snaží vyjádřit, ale za cenu určitého zevšeobecnění.

Tenoristovi Brandonu Jovanovichovi zřejmě dobře posloužila poslední slabika jeho jména: Nikdo nezpíval česky s takovou lehkostí a jistotou a jeho lyrický, lohengrinovsky vážný hlas byl na poslech většinou velmi příjemný, pokud vám nechyběly spíše siegfriedovské odstíny Bena Heppnera. Mezzosopranistka Jamie Barton v roli nevrlé Ježibaby přešla do nižšího rejstříku s několika dějově vhodnými hrdelními efekty, ale oproti své předchůdkyni Doloře Zajick si zachovala více půvabu a muzikálnosti, bez ohledu na své ošklivé postoje. Katarina Dalayman v roli Rusalčiny sokyně takové štěstí neměla, ale jde o nevděčnou roli. Po Lásce na dálku se Eric Owens vrací v dobré formě jako Rusalčin otec, vřelost jeho hlasu vám připomene, kolik lásky je skryto za Vodníkovým zklamáním ze svéhlavé dcery.

Přímý přenos v HD často minimalizuje vizuální kličky jakékoli inscenace a zdůrazňuje klady. Bude zajímavé sledovat, jaké zázraky je možné udělat v tomto případě.

(Operavore – 3. února 2017 – Patrick David Stearns)

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Mark Elder
Režie: Mary Zimmerman
Scéna: Daniel Östling
Kostýmy: Mara Blumenfeld
Světelný design: T. J. Gerckens
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreografie: Austin McCormick
The Metropolitan Opera Orchestra
The Metropolitan Opera Chorus
Premiéra 2. února 2017 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 25. 2. 2017)

Rusalka – Kristīne Opolais
Prince – Brandon Jovanovich
Vodník – Eric Owens
Ježibaba – Jamie Barton
Foreign Princess – Katarina Dalayman
Hunter – Anthony Clark Evans
Gamekeeper – Alan Opie
Kitchen boy – Daniela Mack
First Wood Sprite – Hyesang Park
Second Wood Sprite – Megan Marino
Third Wood Sprite – Cassandra Zoé Velasco

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová