Nikola Márová: Život tanečníka je nádherný a stojí za to tančit na jevišti

Nikola Márová je označována za hvězdu Baletu Národního divadla a nejlepší labuť v Česku. Její dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře se stala její životní rolí, získala za ni Thálii, respekt kritiky i obdiv fanoušků. Primabalerína se drží na špici bez jakýkoliv výkyvů už řadu let. Držitelka nejrůznějších ocenění přitom působí skromně a sympaticky, ke každému svému vystoupení přistupuje s pokorou a zodpovědností.

Jste 20 let v Národním divadle (od roku 1999). Byla jste ráda, když vás vzali do ND?
Byla jsem velmi nervózní, když jsem šla na konkurz do Národního divadla, protože jsem si velmi přála dostat se do divadla. Ještě před tím byl konkurz v Brně, kde jsem uspěla. Jakmile mě přijali do Prahy, bylo to jednoznačné rozhodnutí, že chci jít do pražského Národního divadla.

Jaký byl váš profesní cíl, když jste nastoupila do Baletu Národního divadla?
Myslím, že 90 nebo 100 % dětí z konzervatoře sní o tom, že budou mít hlavní role Odetty/Odilie, Julie a Růženky, pokud se chtějí vydat na dráhu velkého divadla. Samozřejmě to byl i můj sen. Věděla jsem, že chci dosáhnout až na vrchol – tančit hlavní role, proto jsem se o to snažila a tvrdě jsem makala. Měla jsem štěstí, poměrně rychle jsem začala postupovat na demisólové a pak sólové role. Díky tomu jsem měla možnost si zatančit téměř všechny hlavní role.

A pamatujete si, jaká byla vaše první sólová role?
První role byla Maruška v Louskáčkovi, když jsem byla divadle druhou sezónu. Jednalo se o záskok a díky tomu, že jsem ho zvládla, dostala jsem další hlavní role. Tančila jsem tenkrát se Standou Fečem. Byla to Grigorovičova verze Louskáčka a baletu šéfoval Vlastimil Harapes.

Post první sólistky je náročný. Cítíte kolem sebe tlak, abyste odvedla vždy skvělé výkony?
Určitě. Když jsem dostala post první sólistky, byl to obrovský nával štěstí, zodpovědnost jsem si neuvědomovala. Byla jsem úplně pohlcena štěstím, že jsem toho postu dosáhla. Tento pocit mi vydržel docela dlouho, protože jsem byla mladá a člověk si to neuvědomuje a ani ho nenapadne o tom přemýšlet. Když jsem se vracela na jeviště po narození syna Maxíka, spousta věcí se u mě zlomila a najednou mi začalo docházet, jaká je to zodpovědnost, že nejsem už nejmladší první sólistka a že nesmím povolit. Věděla jsem, že to bude o to náročnější, že to není omluva ani pro diváka, ani pro lidi v souboru. Od té doby se mi pocit zodpovědnosti samozřejmě víc a víc prohlubuje.

Filip Barankiewicz je šéfem baletu třetí sezónu. Jak se změnil za tu dobu chod souboru?
Jako bývalý první sólista ve Stuttgartu se musel naučit vést soubor a získávat zkušenosti. První sezóna byla pozvolná, všichni jsme se zaučovali a sžívali. V druhé sezóně změny začaly být cítit. Filip Barankiewicz zavedl blokové hraní, díky tomu se změnil i celý systém zkoušení i hraní a na to navazují další změny.

Mohla byste říci, jak se změnilo složení souboru?
Například letošní sezónu nastoupilo deset nových lidí. Ještě jsem za celou dobu, co jsem v souboru, nezažila, že by se vyměnilo tolik lidí najednou.

Všimla jsem si, že hodně odcházejí ze souboru Češi.
To je pravda, že v poslední době odešlo hodně Čechů, minulou ani letošní sezónu nenastoupil žádný Čech, všichni jsou to cizinci. To je otázka, čím to je. Všichni mají šanci, na konkurz může přijít každý a potom už je to jenom otázka kvality, kdo je lepší. Letos byla vlastně skoro všechna místa pro kluky a jen tři pro holky.

Všimla jsem si, že nepřišla náhrada místo prvního sólisty Michala Štípy.
Na post prvního sólisty přišel loni Rus Nikita Chetverikov, ale v průběhu sezony se s manželkou vrátil do Ruska. Ostatní noví členové souboru jsou mladí lidé, málokdy se stává, že se člověk ze školy dostane na pozici prvního sólisty. U mladých tanečníků se teprve uvidí, jestli se některý z nich vypracuje na sólovou pozici. Těžko říci, jestli v Praze tanečník tak dlouho vydrží, často se stává, že nový člen souboru je tady dvě sezóny a chce změnit divadlo. Pak je těžké si někoho vychovat.

Jak byly náročné zkoušky na letošní premiéru baletu Kylián – Mosty času?
Po návratu z Číny jsme připravovali premiéru Kyliána, který byla na programu hned po návratu ze zájezdu. A do toho jsme současně připravovali Sametové baletní gala, které bylo hned po představeních Kyliána, tak to bylo extrémně náročné fyzicky i psychicky. Současně s tím jsme připravovali premiéru Leonce a Lena. Byl to takový maraton v jednom měsíci. Nepamatuji se, že by byly tři premiéry v jednom měsíci.

Jaké to bylo spolupracovat s choreografem Jiřím Kyliánem?
S Kyliánem to bylo skvělé jako vždycky. Má obrovský dar, že nás dokáže nakazit svou pozitivní energií a dokáže přenést svoji důvěru v nás. Dokážeme pak vydat ten nejlepší výkon. Měli jsme na nastudování premiéry velmi málo času, ale zvládli jsme to, protože se soubor semkl a obrovsky zafungoval. Vzhledem ke špatným podmínkám, které jsme měli, jsme podali nejlepší výkon.
Kylián hodně lpí na detailech a snažil se i přes minimum zkoušek dát detaily do svých choreografií. Chápu, že každá choreografie je jako jeho dítě. Po představení za námi přišel a děkoval nám, byl spokojený a my jsme měli obrovskou radost, že jsme mohli skoro po roce tančit v představení, které je plné jeho skvělých choreografií. Představení dostalo svěží vítr, protože v něm hostovali právě tanečníci z Koreje. Tančili choreografii Forgotten Land, kterou jsem ani neznala, a to bylo nejen pro nás, ale i pro diváka velmi zajímavé vidět novou choreografii.

Jiří Kylián říkal před premiérou, že chce, aby měl tanečník možnost osobní interpretace…
Některé choreografie jsou dané, Kylián je nemění už léta letoucí, jako třeba Petite Mort. Když jsme zkoušeli Gods and Dogs, tam jsou části improvizované a nechává prostor tanečníkům tvořit. Pokud si tanečník nevybral takovou cestou, kterou si choreograf představoval, snažil se ho navést správným směrem, aby pocit improvizace vycházel stále z něho.

Jaká je vaše role v novém baletu Leonce a Lena?
Představuji Rosettu a ráda ji tančím, protože to je po dlouhé době role, která pro mě není technicky náročná a je hlavně o herectví. Rosetta je úplně praštěná, mohu se v této roli vyblbnout. Mohu si to na jevišti užívat bez stresu.

Slyšela jsem, že choreograf Leonce a Leny Christian Spuck se choval k tanečníkům empaticky.
Bylo příjemné s ním pracovat, i když s námi nemohl být celou dobu, stavěl jinde novou choreografii. Hned na druhé zkoušce soubor pochválil. Říkal, že se nestává často, aby každý tanečník pochopil roli tak rychle. Většinou jsou tanečníci perfektní, technicky dokonalí, ale že neumí tu roli uchopit za správný konec a musí je do toho dlouho štelovat. Viděl, že od prvního dne, co s námi byl, jsme perfektně do všech rolí zapadli. Zažili jsme si charakter role, i když jsme ještě přesně nevěděli, co máme dávat do hudby.

Na co se ještě těšíte tuhle sezonu?
V únoru máme obnovenou premiéru Oněgina. Sice je to potřetí, kdy se tento balet uvádí, ale těším se, protože budu dělat roli Taťány, která je velmi emotivní.

Je to poslední vysněná role?
Není to úplně vysněná role, ale rozhodně je to role, kterou bych si strašně ráda zatancovala, protože je o tom, co mám ráda, emoce a krásná klasická hudba.

Máte s vašim kamarádem a dlouholetým tanečním partnerem Michalem Štípou nějaké pracovní plány?
S Michalem jsme na začátku sezóny vystoupili na gala v Olomouci, bylo to velmi milé, protože jsme spolu opět mohli tančit na jevišti. Opravdu jsem si to užívala a myslím, že Michal taky. V nejbližší době nemáme žádné plány. Jsme stále kamarádi, přestože Michal nežije v Praze, jsme neustále v kontaktu a voláme si. Brzy určitě vymyslíme něco nového.

Platí, že spolu chcete otevřít taneční školu pro děti?
Stále o tom mluvím, ale situace se změnila, protože Michal je šéfem baletu v Olomouci a já tancuji v Praze. Plány taneční školy stále platí, je to náš sen a chceme na tom začít pracovat v nejbližší době.

Chtěla jsem se zeptat na vašeho syna Maxíka, když je tato sezona tak náročná, jak jde skloubit péči o dítě s tímto pracovním nasazením?
Maxík je zlatý. Už je hodně samostatný, je mu osm let a chodí do třetí třídy. Letos pro mne nastala obrovská úleva, začal chodit do školy i z ní sám domů. Ubyla mi tak starost, kdo bude vyzvedávat Maxíka ze školy. Byl to velký stres, družina je maximálně do šesti hodin večer a to často ještě zkoušíme.

Touží být vrcholovým umělcem jako vy?
Určitě ne. Má hodně zájmů a koníčků, ale je to vyloženě technický typ. Musím říci, že do divadla ho dostanu jenom málokdy. Poslední zážitek byl, když chtěl vidět poslední představení svého tatínka Saši Katsapova jako Valmonta. Během pauzy usnul v šatně na gauči, takže neviděl druhé jednání.

Divadlo ho tedy neoslovilo?
Nelpím na tom, ať si najde svoji cestu sám. Budu ho v ní jen podporovat.

Když jsme se spolu bavily před několika lety, řešily jsme, že tanečníci mají nízké platy i renomé. Myslíte, že se situace zlepšuje?
Situace se vyvíjí, musím říci, že platy se nám snaží zvedat na osobním ohodnocení a odměnách. Mzdy však nedosahují výše v Německu, Rakousku, ani v Maďarsku nebo v Polsku. Zdeněk Prokeš se věnuje Nadačnímu fondu pro taneční kariéru, kde pomáhají tanečníkům, kterým končí kariéra, adaptovat se na profesní změnu. Úsilí je velké, ale je to dlouhodobý proces. Myslím, že jestli se tento proces dotáhne do konce a bude to někdy fungovat jako v Německu, bude se zlepšení týkat už jiných tanečníků než mě, protože moje kariéra skončí dříve, než se tohle dořeší.

Co by podle vás situaci mohlo zlepšit?
To je těžké, protože to není úplně o nás tanečnících. Kdyby se na kulturu dávalo více peněz, tak se zase ozve někdo jiný, že jsou potřeba prostředky jinde. Je škoda, že se v 90. letech zrušily důchody pro tanečníky. Bylo tam pravidlo, že po 20 letech profesní dráhy měl sólista nárok na výsluhový důchod. Týkalo se to jen minima lidí, kteří by dosáhli na důchod, stát by to tak stálo jen minimum. Pro tanečníka by to však byla obrovská úleva a malá jistota. Teď je situace taková, že tanečník obětuje divadlu celý život, tělo i duši a ve finále nikoho nezajímá, co se s ním stane.

Zdá se mi, že zájem médií o balet je větší.
Také si myslím, že kultura a konkrétně balet – mluví se o nich a situace se zlepšuje. Když někomu řeknu, že jsem z Baletu Národního divadla, lidé na to zareagují pozitivně a vyjmenují mi, co všechno viděli. Nevím, jestli je zájem jen v Praze, že se tady do divadla lidi navzájem přitahují, nebo je to i v ostatních regionech.

Je ještě nějaká meta, kterou byste chtěla dosáhnout v budoucím životě?
Chtěla bych jenom ve zdraví a v klidu svoji kariéru dotancovat do konce.

Kdybyste se ještě jednou mohla rozhodovat, věnovala byste se zase baletu?
To je odpověď, která se v mé hlavě mění a vyvíjí. Bylo jedno období, kdy jsem říkala, že už bych si znova tento obor nevybrala. Uvědomovala jsem si, kolik mě to stojí nervů, síly, času a ztrátu osobního života. Když si dám plusy a minusy vedle sebe na papír, bude to možná vyvážené. Ale když si to teď přeberu rozumem i srdcem a zamyslím se nad tím, zjistím, že život tanečníka je prostě nádherný a stojí za to tančit na jevišti.

Nikola Márová vystudovala pražskou Taneční konzervatoř u pedagogů H. Vláčilové, Z. Nemcové a P. Ždichynce, absolvovala také dvě stáže v Drážďanech. Po absolutoriu v roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. První větší příležitostí bylo Pas de trois v Labutím jezeře, pak přišla hlavní role Marie v Louskáčkovi, Frederika v inscenaci Malý pan Friedemann / Psycho, Raymonda ve stejnojmenném baletu, Bianca ve Zkrocení zlé ženy nebo sólové role v The River a v Who Cares?
Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. Diváci ji mohli vidět jako Odettu / Odilii v Labutím jezeře, Raymondu, Popelku ve stejnojmenných baletech, Myrthu (nominace na Cenu Thálie) a Giselle v baletu Giselle, Vílu Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vàmose, Olgu v Oněginovi J. Cranka, Sylfidu v klasické verzi baletu La Sylphide, „M“ v Carmen M. Eka, Sabrinu ve Faustovi, Matku a Vílu v Popelce Jeana-Christopha Maillota nebo jako Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese. Tančila Medoru v Korzárovi – Pas de trois, v Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho, v choreografiích G. Balanchina Čajkovskij, Pas de deux, Theme and Variations nebo v slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint-Saënse.
Objevila se v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, C. Janssen Álbum Familiar, nebo Williama Forsytha In The Middle Somewhat Elevated. Ztvárnila množství rolí v baletech Petra Zusky, např. Ibbur aneb Pražské mystérium, Mezi horami, Requiem, BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, D.M.J. 1953–1977, Mariin sen, A Little Extreme, A LittleTouch Of The Last Extreme, 1. Symfonie D-dur, Empty Title, Ej lásko, ztvárnila Královnu Mab v Romeovi a Julii, tančila v baletech Louskáček a Myšák Plyšák, Chvění.
Tančila ve složených baletních večerech Amerikana III, Česká baletní symfonie, Ballettissimo, Timeless, ztvárnila Nikii v La Bayadere, Sněhovou královnu ve Sněhové královně. Tančí Lise v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona a Odettu/Odilii v Labutím jezeru v choreografii Johna Cranka. Účinkuje v inscenacích Valmont (chor. L. Vaculík), Sólo pro nás dva (chor. P. Zuska), Proces (chor. M. Bigonzetti), Jiří Kylián – Mosty času, Leonce a Lena (chor. Ch. Spuck).
V brněnském Národním divadle tančila Kláru v Louskáčkovi a Kitri v Donu Quijotovi, v Slovenském národním divadle v Bratislavě Odettu / Odilii v Labutím jezeře, ve Státní opeře Praha Popelku nebo Odettu / Odilii, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Auroru ve Spící krasavici či Giselle a v Metropolitan Hall na Taiwanu v baletu Dáma s Kaméliemi. Zúčastnila se několika zahraničních turné po Německu, Španělsku, Finsku, Itálii, Portugalsku, Maltě, Rusku, Taiwanu a Číně.
Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award udělovanou nejlepšímu českému baletnímu umělci. V dubnu 2008 se stala držitelkou Ceny Thálie za roli Odetty / Odilie v baletu Labutí jezero v rámci hostování ve Státní opeře Praha. Druhou Thálii získala v roce 2018 za roli Matky ve Svěcení jara Glenna Tetleyho.