Norman Lebrecht: Igor Stravinskij a mýtus Velkých skladatelů

Za celé půl století od jeho odchodu se žádnému skladateli nepodařilo získat takovou slávu a postavení jako Stravinskij, žádný nevečeřel s takovou samozřejmostí jak v Elysée tak v Bílém domě. Igor Stravinskij byl poslední z Velkých skladatelů. Po jeho odchodu zamkli halu slávy a vyhodili klíč.

Možná se vám chce proti tomuto tvrzení protestovat, ale přiznejme si, že doba síní slávy skončila. V celém světě, od BBC až po Bostonskou symfonii, nahrazují mrtvé, bílé, mužské skladatele dosud neznámé osobnosti různých původů, jako jakési kolektivní sebemrskačství po létech kolonialistického vzývání kultu Velkých skladatelů. V letošní festivalové sezóně se i Stravinskij jistě bude muset zpovídat z toho, že měl v životě privilegia bílého muže. Zatím však stále vídám hudební kritiky, kteří ho opěvují jako „největšího skladatele“ 20. století.  

Už je na čase, aby Velkému Igorovi někdo alespoň trochu srazil hřebínek. V jeho vzestupu hrálo velkou roli štěstí. Ještě jako student Rimského-Korsakova v Petrohradu byl naverbován Sergejem Ďagilevem do jeho projektu baletní renesance. Stravinského první dva pařížské balety – Pták ohnivák a Petruška – byly ohromně populární. Jeho třetí, Svěcení jara, v ulicích Paříže vyvolal vzpouru. Stravinskij strávil zbytek života v luxusu jen díky tomuto pobouření v květnu roku 1913. Kdyby už potom nikdy nic nenapsal, nebyl by dnes o nic méně slavný.

Z rytmičnosti Petrušky vytvořil hřmotný hluk, který se stal pohonem Svěcení jara. Výsledný povyk Igora etabloval jakožto rozhněvaného mladého muzikanta modernismu, jako Picassa perkuse. Míchal koktejly s Cocteauem a aforismy s Apollinairem, dokud nepropukla válka.

Po vykázání z Ruska mu zřejmě došla inspirace, takže mu nezbylo než čerpat z folklóru pro Les Noces. Když nástup komunismu jeho exil utvrdil, založil takzvaný „neoklasicismus“, což byl v podstatě pseudo-Mozart či pseudo-Rossini se kapkou citronu. Jeho střední období sestává hlavně z pastišů. Nebýt Symfonie žalmů z roku 1930, mohli bychom ho celé považovat za období těžké umělecké krize. Dva, tři balety ho udržely v povědomí veřejnosti a románek s královnou módy Coco Chanel mu – a jí take – zajistil skvělé PR. Všichni znali Stravinského.

Když se odklidil do Ameriky, napsal jazzový koncert pro klarinet pro Woodyho Hermana a dvě neúchvatné symfonie pro orchestrální milionáře. V roce 1951 se jeho chlípná opera Život prostopášníka dostala na ty správné titulních stránky, aniž by za sebou zanechala výraznou stopu.  

Zvrat u Stravinského nastal, když se – díky muži s výstižným jménem Robert Craft – přidal do kultu serialismu, který založil tehdy nedávno zesnulý Arnold Schoenberg. Toto vykalkulované přijetí víry v „pokrok“ ze Stravinského udělalo Mojžíše post-modernismu, patrona nihilistů jako Pierre Boulez a Karlheinz Stockhausen a také nejvyššího soudce hudební legitimnosti. Od 60. let nemohl žádný skladatel udělat kariéru, aniž by vzdal hold kmotrovi Stravinskému. Do dnešního dne se žádný kritik nepokusil prasknout Stravinského bublinu – a přitom to je vlastně snadné.

Porovnejme ho například se Sergejem Prokofjevem. Tento o devět let mladší Rus na hudební scénu dorazil stejnou cestou jako Stravinskij, skrz Ďagilevovu továrnu na talenty. Prokofjev ohlásil svůj nástup explosivním klavírním koncertem a Skytskou suitou, a posléze o poznání klidnější Klasickou symfonií v roce 1918. V bolševickém exilu napsal Lásku ke třem pomerančům pro Chicago, několik symfonií pro Sergeje Kusevického a v roce 1927 naprosto neinscenovatelnou operu o lascivních jeptiškách jménem Ohnivý anděl.

Americká ekonomická krize a Evropská politická ponurost vedla k rozhodnutí vrátit se v roce 1936 do Ruska. Toto rozhodnutí stálo jeho ženu dlouhé uvěznění na Sibiři, krom jiných nepříjemností, ale Prokofjev nikdy neměl nouzi o hudební nápady, ani za hrůzných okolností.

Od Péťi a Vlka pro dětské divadlo v Moskvě po Vojnu a mír pro Balšoj, každá partitura, která opustila jeho pracovnu, byla vyleštěná do dokonalosti a každá byla skrz na skrz jeho, nikdy poplatná dobovým doktrínám. Jeho pátá symfonie je jedna z nejvýznamnějších skladeb z doby 2. Světové války a tři sonáty, které napsal pro Richtěra a Gilelse, jsou vrcholná díla klavírního repertoáru.  

Stalin ho nakonec srazil na kolena výhružkami a zákazy a jeho smrt v březnu 1953, ve stejný den jako zemřel sám diktátor, zdevastovala celý národ. Jeho hudba nikdy nevyšla z módy a nikdy nepotřebovala obhajobu od Bouleze. Jeho odkaz je obrovský – 7 symfonií, 5 klavírních koncertů, 6 Stalinových cen a hudba k filmu Ivan Hrozný. Psal umělecká díla, v zájmu umění samotného. Alespoň tucet jeho skladeb– houslový koncert, balety Popelka a Romeo and Juliet – jsou součástí naší sdílené kultury, znamenají něco pro lidi ze všech generací, duní na fotbalových hřištích a v posilovnách.

Prokofjev byl obdařen mozartovským darem pro psaní melodií. Nikdo ho nikdy nenominoval na post „největšího skladatele” – částečně proto, že nepotřeboval nafouklé PR, a částečně i proto, že myšlenka Velkého skladatele je umělou konstrukcí hudebního establishmentu, který tvrdí, že ví nejlíp co je dobré pro hudbu, a rozhoduje, za co si mají jak politici, tak veřejnost platit. Prokofjeva by nikdo nevyslal do Bílého domu. Nedokázal by sníst rybu, aniž by si potřísnil košili. Zato Stravinskij uměl přesně pojmenovat každý kousek příboru, který mu přinesli k rybě v Elysée.

Když nahlédnete do Stravinského rukopisů, naleznete úhledné psaní v několika barvách, každou notu přesně na svém místě. U Prokofjeva se akordy potácejí skrze notovou osnovu, jako by se nemohly dočkat, až vyletí z partitury do našich uší. Možná byl Velkým skladatelem, ale Stravinského hudba stárne chabě.  Velká část je odtažitá, prchlivá, vypočítavá a frigidní. Většina se prakticky ani nehraje. Letošní sezóna by mohla být jeho poslední.