Proč výměna šéfdirigenta v 21. století nic neznamená?

Po jeho odchodu v roce 1973 se tato pouta rychle přetrhala. Pierre Boulez přinesl šest let modernistické šikéznosti, pak už následovala celá desetiletí stagnace pod vedením Zubina Mehty, Kurta Masura, Lorina Maazela, Alana Gilberta, a tento trend pokračuje za současného šéfdirigenta, Holanďana Jaap van Zwedena (pokud si v duchu říkáte „kdože?“, nejste sami). Ani jeden z těchto mávačů nedokázal popadnout město za pas tak, jako to udělal Bernstein, a naladit se na jeho rytmy.

Newyorská filharmonie přesto hraje dál. Zní víceméně pořád stejně a mecenáši do ní nadále cpou peníze. Celkové dotace na její provoz činí v současné době asi 225 milionů dolarů – dost peněz na to, aby vedení darovalo vstupenky na všechny koncerty v dohledné době chudým (ne, že by je taková věc někdy napadla.) A kdo je už třetím rokem jejím novým dirigentem? Vsadil bych se, že žádný běžný občan New Yorku nemá ani tušení.

To samé platí pro bostonskou symfonii, kde 30 skomíravých sezon pod taktovkou Seidžiho Ozawy následovaly roky pod extravagantním Jamesem Levinem a věčně nepřítomným Andrisem Nelsonsem. Jinde zase Filadelfský orchestr vyměnil nezáživného Eugena Ormandyho za dva provinční Němce, Sawallische a Eschenbacha, a ty zase za frankofonního Kanaďana rozkrájeného na tři posty, Yannicka Nézet-Séguina, který je zároveň šéfdirigentem v Montrealu a v Metropolitní opeře. A co se po všech těch změnách stalo s typickým filadelfským zvukem? Je stejný jako kdykoliv jindy, díky za optání.

Tím nechci říci, že by post hudebního ředitele neměl vůbec žádný smysl. Šéfdirigent má orchestru dodat obsah, vytříbenost a veřejný profil, ač poslední z těchto funkcí se poslední dobou rychle vytrácí. Během pandemie, když byli hudební ředitelé od svých orchestrů na rok odloučeni, si někteří začali pokládat otázku, zdali mají ti Maestrové vůbec ještě nějaký význam. Pravdou je, že orchestr potřebuje hudebního ředitele alespoň o trochu více než ryba bicykl. Podobně jako kapitán fotbalového týmu, dirigent má držet uzdu v momentech krize a v očích diváků představuje jistotu, že tady někdo ví, co se k sakru děje.

Tím jsme se dostali ke komedii mravů známé jako London Symphony Orchestra (LSO), odkud jeden hudební ředitel utekl do Německa a druhého teď narychlo přijali, přesto že o něj dříve opakovaně neměli zájem. Pokud vás baví Netflix nebo turecké telenovely, mohu vám příběh LSO vřele doporučit.

Tak jako newyorská filharmonie je i LSO (založen v roce 1904) nejstarší institucí velkého města. Dnes je to banda londýnských gangsterů s iluzemi velikášství. Byl to první orchestr, který se rozhodl poprat se svým dirigentem – vlastně už dvakrát, naposledy to bylo s růžolícím se britským sirem – a také první, kterému se podařilo zařídit si residenci v New Yorku. Od těch dob, co André Previn dostal orchestr do televize, se z LSO stala namachrovaná banda, schopná čehokoliv, vždy o úroveň výše než ostatní londýnské orchestry, které často hrají o dost lépe.

Po Previnovi přišel Bernsteinův chráněnec Michael Tilson Thomas, toho následoval utlumený Ital Claudio Abbado a citlivý Angličan Sir Colin Davis. V roce 2007 se orchestr od těchto opatrných střízlivců distancoval a vydal se zcela opačným směrem, pod vedením post-Sovětského maestra Valerije Gergijeva, který toho měl tolik na práci, že jeho zpoždění na zkouškách se často měnilo v absence, což přinutila dva hráče LSO, aby se chopili taktovky místo něj. Neskutečně nadaný Gergijev orchestru vtisknul silnou kuráž na úkor preciznosti a prestiže. Pokud vedení LSO doufalo v nával oligarchických rublů, dostali místo toho vůdce, který poslechnul každý Putinův příkaz a vesele koncertoval v okupované Sýrii.

Když se Gergijev v roce 2015 rozhodl, že více milionů načerpá v Mnichově, orchestr se pokusil napravit si reputaci a lákal Sira Simona Rattlea zpět do Británie příslibem, že mu postaví novou koncertní síň. Rattle je nejslavnějším žijícím britským dirigentem a londýnské zastupitelstvo se zdálo být víc než ochotné postavit mu světovou koncertní halu. Ale Rattle (66) má v Berlíně malé děti a nikdy neměl v úmyslu se stěhovat. Když Brexit vysál peníze Londýna a pandemie zavřela letiště, Rattle si obstaral německé občanství a k němu post v mnichovském orchestru. LSO se v panice připlazilo na kolenou k Siru Antonio Pappanovi, hudebnímu řediteli Covent Garden, který byl, stejně jako holka od vedle zoufale zamilovaná do hlavního hrdiny romantické komedie, vždy k dispozici, ale doteď o něj nikdy nebyl zájem.

Takže, LSO a Pappano. Partnerství jako z ráje, rozplývala se britská media. Vše při starém, reagovali hráči orchestru. Pappano bude na zkouškách nejspíš pozornější a ve srovnání se svými předchůdci celkově angažovanější, ale v roce 2021 nepředznamenává změna hudebního ředitele renesanci ani revoluci o nic více než pravidelná výměna hradní stráže v Buckinghamském paláci. Jsou to pořád ta samá jména ve stejných, ošoupaných fracích – a kapela hraje dál. Během posledních dvou let vyměnily tři jiné londýnské orchestry své hudební ředitele bez jakéhokoliv povyku či poprasku. Jen LSO se s tím dostal na přední strany novin.

Ale když pomineme všechno drama, je to gól do vlastní branky. Tohle byla pro orchestr, který v pozdních časech pandemie stejně nemá co ztratit, jedinečná příležitost vyhnat všechny Siry a dát prostor mladým. Mohli myslet lokálně, vybrat si z řady nadějných třicátníků, kteří teď působí v Británii – Kerem Hasan, Duncan Ward, Alpesh Chauhan, Marta Gardolińska, Harry Ogg, Ben Gernon, Jessica Cottis, Jonathan Heyward, a mnoho dalších. LSO mělo šanci investovat do nových talentů a alespoň trochu obnovit své stárnoucí obecenstvo. Bohužel, zvorali to.