O umění setkávání v divadle Ponec

V předvánočním čase přichází téma setkávání a sdílení přirozeně, a tak jím také rezonuje projekt Duety, kterým završilo letošní tvůrčí rok divadlo Ponec. Premiéra byla uvedena pod hlavičkou nové platformy, která vznikla živelně kolem režisérky Petry Tejnorové a tanečnice a choreografky Terezy Ondrové. Název Temporary Collective naznačuje, že nejde o soubor s trvalou sestavou, ale že se pod tímto štítkem, firmou, značkou budou scházet nové týmy a spolupracovníci. Je to volné uskupení, které potvrzuje, že přes potřebu absolutní tvůrčí svobody i umělci tíhnou k tomu semknout se alespoň pod určitou značku, jakkoli tekuté a pohyblivé budou její hranice.

Duety… Duety jsou inscenací, v níž jistě velkou část dění na scéně ovlivňuje náhoda, rozhodně se tedy nejedná o inscenování kompletně připraveného tvaru, ale spíše o řízený proces s vytyčenými mantinely. Jak se můžeme dozvědět, projekt vznikl na podkladě workshopů, v nichž se performeři a tanečníci setkali s protějšky, s nimž se předtím neznali. Což by samo o sobě nebylo tak zvláštní, ale samotné setkání je základním námětem celé performance a podstatná je i metoda, jakou byla vytvořena. Zdánlivě jde o motiv prostý. Setkání a (někdy první) kontakt dvou lidí, který vůbec nemusí být fyzický, může být jen dlouhým pohledem z očí do očí, provázeným nervózními úsměvy a nejistotou. Pouze dvojice. A k tomu ještě přihlížející dav.

Ačkoli má vše předem připravenou strukturu, je zřejmé, že velký prostor má improvizace z okamžité nálady a atmosféry večera, která bude pokaždé jiná, stejně tak jako publikum a ochota dobrovolníků. Nejprve jsou do dění vtaženi právě diváci, ale neinvazivním a přiměřeným způsobem, mohou se sami rozhodnout, zda na výzvu performera k experimentu přistoupí, nebo ne. Nežádá se po nich přitom žádná náročná fyzická akce, většinou opravdu jen pokus o seznámení a několik vteřin, nebo také minut, společného ticha.

Smazává se téměř úplně profesionální status tanečníků, protože fyzický projev ve všech duetech je velmi jednoduchý a není v něm nic okrasného, technického, vyumělkovaného, nic jakkoli artificiálního. Až s výjimkou závěrečného dynamického duetu Viktora Černického a Terezy Ondrové, kteří se v dynamické lince objetí a pádů protančí celým jevištěm. Jediné, co je potřeba, je ustát přítomnost na jevišti a oči publika.

Trochu divadlo, trochu sociální experiment a arteterapie, přítomnost publika pro naplnění smyslu toho, co performeři svým jednáním uvádějí v chod, není nezbytná. Na performanci je možné dívat se jako na studii fenoménu setkávání, která jsou poskládaná za sebou jako jednotlivé reálné příklady. Čas od času se vynořuje otázka, co bylo určeno předem, a co je výsledkem okamžitých nápadů. Podstatná část večera je sestavena ze setkání účastníků oněch přípravných workshopů, kdy je zřejmé, že bylo dáno pořadí „vyzyvatelů“, kteří osamoceni vstupují z publika, kde čekají skryti, na bělobu jeviště. Ale už není tak stoprocentně jisté, jestli i jejich protějšky přicházejí podle předem určeného plánu, neboť se zdá, že některé úkoly a výzvy k interakci jsou pro ně překvapením.

Setkání, která sledujeme, jsou citlivá, osobní a dojemná, někdy i zábavná. Ať už jsou to lidé, kteří zkoumají tvář svého protějšku prsty, objímají se a lačně hltají blízkost druhého, ať už křepčí za zvuků obvyklé populární písně, nebo spolu jen ulehnou na zem podpírajíce si dlaněmi hlavy, v projevu té nejcitlivější pozornosti, ať jsou to sestry, které reagují jen na svou vlastní vyzývavou přítomnost. Setkání dvojic se řídí pokyny na papírcích, promítanými též na nevtíravou projekci, aby divák zůstával v obraze a chápal, na co se vlastně dívá. Jsou to také situace, kterými tvůrci schválně atakují některé předsudky nebo stereotypy, kdy záměrně zveličují rozdíly a disproporce mezi účastníky, aniž by však byly jakkoli směšnými. Spíš naopak z nich příjemně trne lidskostí a nenuceností. Pohled na radost druhého člověka je cosi cenného a vzácného, a vidět ji autenticky na jevišti, zvláštní pocit.

Performeři diváky záměrně neberou na vědomí a prožívají vytyčený přítomný okamžik se svými protihráči, v zamyšlení, v interakci, v neaktivitě i v tanci. A právě ono zdánlivé vyloučení publika vyvolává dojem intimního nahlížení do situací, které jsou veskrze soukromé, ačkoli se odehrávají na otevřené scéně a před publikem. Není to žádné okaté stavění na odiv, v divákovi spíš stoupá pocit, že se mimoděk ocitl jako svědek u setkání, které nebylo určeno jeho očím. Performeři jsou pány svého prostoru a rozhodnou-li se, že budou se svými těly a prostorem experimentovat čtvrt hodiny, tak budou…

Tvůrci se ptají, jak vytvořit prostor, kde je možné na chvíli zpomalit a nabídnout přiblížení a ne posuzování, a v podstatě si odpovídají hned sami, protože prostor pro setkání a prožitek vytvořili a prostotou interakcí zbavili všechny odsudků. Divadlem se toto konání stalo čistě tak, že se odehrálo v prostředí, kde je od sebe odděleno hlediště a jeviště a divadlo se mu říká. Divadlo Ponec, prostor nejen pro tanec. Ale i pro setkávání všeho druhu, na scéně i mimo ni.

Na performanci s názvem Duety se určitě vyplatí jít několikrát. Už jen pro to, aby si divák ověřil, jak velká část struktury tohoto představení je daná předem, a co vše závisí na náhodě a emocích. Do jaké míry se bude lišit pojetí úkolů, které na dvojice čekají. Zda se pokaždé dovede vytvořit takovou harmonii jako při premiéře.

 

Duety
Koncept: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Viktor Černický a kol.
Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Sodja Lotker
Koncepční spolupráce: Nina Jacques
Pohybová spolupráce a výzkum: Petra Hauerová, Matthew Rogers
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Dominik Žižka
Premiéra: 20. 12. 2019, divadlo Ponec