Objevná nahrávka Marka Štryncla s Musicou Floreou

Jan Anselm Fridrich, nové jméno barokního skladatele! Máme o něm pouze jediný údaj – „v roce 1769 zemřel skladatel hudební a přeslavný varhaník Anselm Fridrich“. Tak nás citací ze žďárského klášterního archivu informuje Pavla Semerádová ve své doprovodné studii k nahrávce Fridrichova oratoria ve světové premiéře. Je to nález z archivu premonstrátského kláštera v Želivu: „Musica in luctu sive piae considerationes in amarissimam Christi passionem ex prophetarum Oraculis extractae et sacro die Parasceves in Monasterio Fontis B. V. Mariae ad Zaram post solis occasum ad sepulcrum Domini auri et audiendum: Menti ad conteplandum Oratorio musico praepositae.“ Ten předlouhý titul říká vše: „Hudba v zármutku neboli zbožné rozjímání o hořkém utrpení Krista, z knih proroků vybrané a ve svatém dni na Velký pátek v klášteře u Pramene Blahoslavené Panny Marie po západu slunce u hrobu Páně, k vidění a poslouchání, k zamyšlení a kontemplaci provedené.“

Musica Florea a Collegium Floreum pod taktovkou Marka Štryncla představují oratorium Hudba v zármutku v novodobé premiéře. O kterém Velkém pátku zaznělo prvně v cisterciáckém klášteře ve Žďáře, pro který je určeno, nevíme, doloženo je provedení v premonstrátském klášteře v Želivu roku 1764. Dílo objevené po více než dvě stě padesáti letech je živým a přitažlivým dokladem bohaté barokní hudebnosti v Čechách, jak prostupovala především církevní prostředí.

Nahrávka dává impuls k dalším bádáním v cisterciáckých archivech, s přáním objevit další odezvy a produkty kulturní činnosti zejména žďárského opata Václava Vejmluvy a jeho pokračovatele opata Bernarda Henneta; pod vedením těchto vzácných mužů patrně Jan Anselm Fridrich žil. Je možná hlavolam, kam všude sáhnout, když žďárský hudební archiv těch časů takřka neexistuje.

Oratorium Musica in Iuctu je skladba zručná, zcela v rangu dobového českého baroka, neokázalého, které vycházelo z možností lokální interpretace; nicméně osobitá a poučená muzikalita autora je zřetelná také v užití instrumentálních doprovodů. Jan Anselm Fridrich napsal oratorium přímo pro konkrétní uvedení v konkrétním místě, je to evidentní doklad hudební praxe dané lokality a společenství. Nejedná se o každodenní mešní kompozici, ale o věroučnou oslavu velkopáteční biblické události. Autora latinského textu neznáme, byl to patrně některý ze spolubratrů. Napsal libreto poetické, plné účastenství na utrpení Páně a zásadních pobídek, jak akt Božího milosrdenství a Kristovy oběti prožívat a jak mu vzdávat úctu. Intenci povznést mysl k Bohu, zaujmout, snad i pobavit hrou? Zadání dle názvu – Hudba v zármutku (…) k vidění a poslouchání (…) – splňuje Fridrichovo zhudebnění beze zbytku.

Marek Štryncl citlivě oživuje decentní, barokně zdobný projev autora, libě znělé orchestrální vstupy, předehru, mezihry i dohry jednotlivých pasáží nechává naplno promlouvat svým půvabem v citlivě vedeném tempu, bez zbytečné akcentace. Polyfonní Introdukce v pomalém vznešeném kódu zní melodií a fugovým zpracováním, jemuž pozounové vyznění dává předzvěst příběhu smutku a kajícnosti. Základní sdělnou hodnotu příběhu mají střídající se sólové party: Basový recitativ „Filiae Jerusalem… venite et videte“ („Dcery Jeruzalémské… pojďte a vizte“) udává jasný tón celému velkopátečnímu účastenství; všechny ty bědy Kristova utrpení líčí sólové da capo árie v střídavém sledu hlasových rozsahů, všem je dána decentní dramatičnost a lyrika dotvářená také smyčcovými doprovody. Ono „considerationes in amarissimam Christi passionem“, jak nás k „rozjímání o hořkém utrpení Krista“ oratorium nabádá, předkládá hned první sólo. Soprán oznamuje „Planctu cor concidit“ („Žalem srdce umdlévá“) a účinně vyzývá i hvězdy k podpoře sdíleného žalu. Výrazný a dobře dimenzovaný soprán Evy Benett vykresluje všechny trylkové ozdoby přesně, jemně zpěvně, bez okázalosti, jak sluší tématu a Fridrichově zpracování.

Úder dramatu vnáší gradační recitativ basový: „Agnus occisus est“ („Beránek byl zabit!“). Následná basová árie, zejména její střední díl – „Vos astra oro opem, tristes consonate“ („Vy hvězdy, oplakávejte tento čin, smutně zpívejte“) – je lyricky, žalně působivý, návdavkem v přesvědčivém podání Jiřího Miroslava Procházky, který pak graduje závěr, krásně a zcela v zákonitosti dacapové árie. Altová sóla přednáší skvěle Jan Mikušek. Témbrem i výrazem naplňuje lyričtější pasáže oratoria, v recitativu zdůrazňuje Spasitelův úděl, v árii pak naplno vyzývá k zbožné úctě: „Peccator non morare Crucifixum adorare“ („Hříšníku, nemeškej! Ukřižovaného Krista uctívej!“) – což jsou hlavní myšlenky oratoria, poetický fundus díla stavěného na biblickém textu starozákonních proroků, především Izaiáše, slovo od slova. Každá árie přednáší poselství spásy, zejména hodně zdobná, pěvecky náročná árie „Compuncto corde suspira“ („Se srdcem probodeným“) svěřená tenoru. Václavem Čížkem citlivě vyzpívané „desume mentem“ („pozvedni mysl“) ukazuje také na autorovu ilustrační melodickou zručnost. Ostatně svůj projev prožitku násobí komponista v sopránovém výstupu, podpořeném pozounovým doprovodem, „Dura corda convolate“ („Shromážděte se, tvrdá srdce“).

Krásnou mezihrou dechové melodie a krášlících smyčců graduje další význam poselství, v nábožném kontextu snad nejzásadnější: „inter Deum fiat foedus gratiae“ („mezi tebou a Bohem vznikl svazek milosti“). Sled uzavřených čísel nabírá na hudební kráse následujícími výstupy, altovým i basovým, a vrcholí stručnou sborovou sumarizací nabádavé výzvy: „Plangite montes, En in Cruce moritus Justus“ („Naříkejte, hory – Hle, na kříži umřel Spravedlivý“). Žalné oratorium nemůže mít závěr jásotu, Jan Anselm Fridrich mu dal oslavné znění lahodné pozounové melodie a krásného harmonického závěrečného akordu. O tom, že se jedná o skladbu výmluvné kompoziční zdatnosti a melodické samozřejmosti, nás pojetí ansámblu Musica Florea přesvědčuje zcela. Muzikantsky živou, sdělnou interpretací, která plyne v jednoduchém, suverénně samozřejmém projevu bez jakýchkoli okázalostí. Zajisté se tento pozoruhodný objev střídmé barokní polyfonie dožije i umocněné autenticity na místě, kam oratorium svou dedikací patří. Navíc když žďárský kostel, dnes basilika minor Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, má stále vzácné varhany Jana Davida Siebera, autentický barokní nástroj, na který zajisté Jiří Anselm Fridrich hrával.