Obrázky z Ostravy (3)

Den devátý, s premiérou Srnkovy opery – pátek 1. září 2017
Šimon Kořený

Dokonalým příkladem byl páteční, rovným dílem vokálně–instrumentální večer. V kostele sv. Václava jej zahájil ansámbl Neue Vocalsolisten. Přítomnost takového ansámblu, ve svém oboru více než zkušeného a průkopnického, je vždy pro absenci tohoto typu souborů významnou atrakcí. V rámci Ostravských dnů šlo také o další interpretačně samostatný, a tedy velmi ucelený večer. Co se repertoáru týče, Neue Vocalsolisten představili poměrně posluchačsky náročný program ohraničený 12 madrigaly Salvatore Sciarrina na svém počátku a Stockhausenovými Menschen hört, které zároveň patřily k vrcholným skladbám. Provádění takových skladeb je v našem prostoru velice výjimečné. Výrazově byly skladby sestaveny také ve velice podobném duchu, takže udržet si posluchačskou svěžest stálo nemálo sil. O smířlivosti a uváděných skladbách bylo již řečeno mnoho a je zde tedy na místě spíše přiznat organizátorům chválu za zachování šířky jejich záběru, který nenechává čistě vokální díla na pohodlném okraji zájmu.

Stejný dík jim patří za uvedení opery Make No Noise Miroslava Srnky v české premiéře. Jméno skladatele, jehož sláva chodí společně s jeho nositelem prakticky spíše vně hranice českého hudebního provozu, bylo v teoretických úvahách zmiňováno už mnohokrát. Opera byla uvedena v režii Jiřího Nekvasila, na scéně Davida Baziky, v kostýmech Marty Roszkopfové a za zvuku Otakara Mlčocha. Uvedena byla takto: sedíme jako při závodech v plavání, rozděleni proti sobě na dvě posluchačské půlky. Rozděleni širokým plošným sestupem vedoucím z přízemí do podzemního zázemí. Netradiční posazení v podstatě anticipuje předepsané rozvržení, kdy je takto rozdělen orchestr a publikum jej má po obou svých stranách. Nyní na místě publika vzdáleně sedí orchestr pod urputným vedením Josepha Traftona. Obklopeni obrovským prostorem ostravského Trojhalí – tedy světem kovových konstrukcí, železných zábradlí a betonu, na němž nyní spočívá několik žlutých čar a uprostřed ruční pumpa ve stejné barvě – sedíme oddaně a připraveni na cokoliv, spouštějící se déšť doslova romanticky odděluje svět venku a ten, který kdysi umocňoval večerní četbu pod peřinou (tu tady zpřítomňuje polštář a vysvětlení jeho původu v programu: „Pohodlné sezení na tribunách zajistila firma Ostrava Fashion”).

Opakujícími se úkony, chozením ze strany na stranu podélně či příčně a z toho vzniklým a zcela zásadním míjením, je zahájen Srnkův operní kus. Kus hloubající ve válkou, smrtí a životem poničených duších. V ústředních rolích zde vystupují Measha Brueggergosman jako traumatizovaná a psychosomaticky ohluchlá sestřička Hanna a Holger Falk v roli zlomeného, popáleného a dočasně osleplého Josepha. Oni i další postavy jsou tedy součástí jakéhosi janáčkovsky tragického dramatu, kde jsou charaktery vedlejších postav dějově i hudebně jasné. Hlavní dvojice ovšem svůj charakter vzájemným působením zásadně mění. Vše ostatní, co tyto dvě postavy dělají, od obědvání kuřete s rýží a jablkem, ulehání na lůžko, vyměšování či provádění vědeckého výzkumu, se odehrává pouze ve formě režijních scénických poznámek promítaných mezi titulky. Postavám je tak umožněn neustálý, opakovaný až obsesivní pohyb, který výborně podtrhuje neurotičnost celého děje. Zbavení se velkých hereckých gest nechává vyniknout zásadním dramatickým jevům, tedy celkovému ději naplněnému velice civilním libretem.

Velice citlivě, zábavně a účelně je naloženo se scénou, kde výše popsaný prostor hraje dokonale ve všech čtyřech velice popisných částech opery (Továrna, Ropná plošina, Institut, Domov). Celý děj tedy míří rychle, ale plynule dopředu (schválně by mě zajímalo, kolikrát už se vám doposud prohnalo hlavou jméno Leoš Janáček), orchestr vytrvale dává všechno do dramatického vývoje děje i charakterů postav, které diváky čím dál tím víc vtahují do svých strašných osudů. Zvukově zde má teoreticky docházet k významným charakterovým předělům, zejména u vzájemného léčení Hanny a Josepha. Vzájemná důvěra, či snad lépe splynutí duší, prolamuje jejich trauma (znázorněné koktáním či obecně velice kouskovaným zápisem) a postupně na svá bedra berou partituru. V závěrečné části zpívají, většinou bez koktání, už jenom sami dva.