Obrázky z Ostravy (3)

Fakt, že Ostravské dny nové hudby jsou bienále, jehož druhou a dnes již velice svébytnou polovinu tvoří Dny nové opery (NODO), je tradičně připomínán uvedením přinejmenším části některé ze soudobých oper. U mladšího festivalového sourozence ovšem platí podobná pravidla, známost tváří je zachována i v této sféře. Nejdůležitějším společným atributem je ovšem uvádění děl ve světových či “přinejmenším” českých premiérách. Jev, který je člověku až po uši zapadlému do tohoto letního, nového ostravského světa dle programu zcela přirozený či samozřejmý, má obrovskou váhu. Tímto privilegiem zanáší Ostravu do map stávajících i snad budoucích světových skladatelů a interpretů, ač jsou Ostravské dny od tradičního ostravského dění malinko odděleny. Ve svém působení tak ale suplují funkce ostatních institucí. A zde již se bavíme na celorepublikové úrovni.

Den devátý, s premiérou Srnkovy opery – pátek 1. září 2017
Šimon Kořený

Dokonalým příkladem byl páteční, rovným dílem vokálně–instrumentální večer. V kostele sv. Václava jej zahájil ansámbl Neue Vocalsolisten. Přítomnost takového ansámblu, ve svém oboru více než zkušeného a průkopnického, je vždy pro absenci tohoto typu souborů významnou atrakcí. V rámci Ostravských dnů šlo také o další interpretačně samostatný, a tedy velmi ucelený večer. Co se repertoáru týče, Neue Vocalsolisten představili poměrně posluchačsky náročný program ohraničený 12 madrigaly Salvatore Sciarrina na svém počátku a Stockhausenovými Menschen hört, které zároveň patřily k vrcholným skladbám. Provádění takových skladeb je v našem prostoru velice výjimečné. Výrazově byly skladby sestaveny také ve velice podobném duchu, takže udržet si posluchačskou svěžest stálo nemálo sil. O smířlivosti a uváděných skladbách bylo již řečeno mnoho a je zde tedy na místě spíše přiznat organizátorům chválu za zachování šířky jejich záběru, který nenechává čistě vokální díla na pohodlném okraji zájmu.

Stejný dík jim patří za uvedení opery Make No Noise Miroslava Srnky v české premiéře. Jméno skladatele, jehož sláva chodí společně s jeho nositelem prakticky spíše vně hranice českého hudebního provozu, bylo v teoretických úvahách zmiňováno už mnohokrát. Opera byla uvedena v režii Jiřího Nekvasila, na scéně Davida Baziky, v kostýmech Marty Roszkopfové a za zvuku Otakara Mlčocha. Uvedena byla takto: sedíme jako při závodech v plavání, rozděleni proti sobě na dvě posluchačské půlky. Rozděleni širokým plošným sestupem vedoucím z přízemí do podzemního zázemí. Netradiční posazení v podstatě anticipuje předepsané rozvržení, kdy je takto rozdělen orchestr a publikum jej má po obou svých stranách. Nyní na místě publika vzdáleně sedí orchestr pod urputným vedením Josepha Traftona. Obklopeni obrovským prostorem ostravského Trojhalí – tedy světem kovových konstrukcí, železných zábradlí a betonu, na němž nyní spočívá několik žlutých čar a uprostřed ruční pumpa ve stejné barvě – sedíme oddaně a připraveni na cokoliv, spouštějící se déšť doslova romanticky odděluje svět venku a ten, který kdysi umocňoval večerní četbu pod peřinou (tu tady zpřítomňuje polštář a vysvětlení jeho původu v programu: „Pohodlné sezení na tribunách zajistila firma Ostrava Fashion”).

Opakujícími se úkony, chozením ze strany na stranu podélně či příčně a z toho vzniklým a zcela zásadním míjením, je zahájen Srnkův operní kus. Kus hloubající ve válkou, smrtí a životem poničených duších. V ústředních rolích zde vystupují Measha Brueggergosman jako traumatizovaná a psychosomaticky ohluchlá sestřička Hanna a Holger Falk v roli zlomeného, popáleného a dočasně osleplého Josepha. Oni i další postavy jsou tedy součástí jakéhosi janáčkovsky tragického dramatu, kde jsou charaktery vedlejších postav dějově i hudebně jasné. Hlavní dvojice ovšem svůj charakter vzájemným působením zásadně mění. Vše ostatní, co tyto dvě postavy dělají, od obědvání kuřete s rýží a jablkem, ulehání na lůžko, vyměšování či provádění vědeckého výzkumu, se odehrává pouze ve formě režijních scénických poznámek promítaných mezi titulky. Postavám je tak umožněn neustálý, opakovaný až obsesivní pohyb, který výborně podtrhuje neurotičnost celého děje. Zbavení se velkých hereckých gest nechává vyniknout zásadním dramatickým jevům, tedy celkovému ději naplněnému velice civilním libretem.

Velice citlivě, zábavně a účelně je naloženo se scénou, kde výše popsaný prostor hraje dokonale ve všech čtyřech velice popisných částech opery (Továrna, Ropná plošina, Institut, Domov). Celý děj tedy míří rychle, ale plynule dopředu (schválně by mě zajímalo, kolikrát už se vám doposud prohnalo hlavou jméno Leoš Janáček), orchestr vytrvale dává všechno do dramatického vývoje děje i charakterů postav, které diváky čím dál tím víc vtahují do svých strašných osudů. Zvukově zde má teoreticky docházet k významným charakterovým předělům, zejména u vzájemného léčení Hanny a Josepha. Vzájemná důvěra, či snad lépe splynutí duší, prolamuje jejich trauma (znázorněné koktáním či obecně velice kouskovaným zápisem) a postupně na svá bedra berou partituru. V závěrečné části zpívají, většinou bez koktání, už jenom sami dva.

Báječně narýsované drama ovšem platilo zvukovou daň za unikátní prostory. Orchestr Ostravská banda se prosazoval s obrovskou vervou, ovšem z obrovské dálky, což značně bránilo jeho ucelenému poslechu, a na některých místech podlehl pěvecké “konkurenci”. Ani zde ovšem neproběhlo vše bezbolestně a v některých pasážích nebylo zejména představitelce hlavní postavy vůbec rozumět. Výše zmíněná převaha libreta nad hereckým projevem tedy v posluchači způsobovala žízeň po přesně vedeném pěveckém výrazu. Ten byl ovšem místy, snad z důvodu technických nesnází s mikrofonem, až příliš opatrný a děj zde drobně přešlapoval na místě. Jednalo se například místa, kde měl nastat velice prudký zlom v psychickém vývoji Hanny, jenž měl být rovněž zlomem zvukovým a výrazovým.

Pochvalu si zde však zaslouží nejen ucelený a citelně hořký projev již zmíněného Holgera Falka, ale také Taylana Reinharda, který přesvědčivě a s nadsázkou ztvárnil protikladnou dvojroli, i Katalin Károlyi. Ta v roli psychoterapeutky Inge působila velice jistě, ovšem na rozdíl od hudebního toku, kde byla orchestru jaksi “nadřazena,” její výraz se jevil snad až příliš úřednicky. Výborně halou zněly i elektronické plochy – znázornění světa, do něhož se chodí Hannah schovat vypnutím svého naslouchátka. Společně s tím se prudce mění i světla, která tak jako jediná mění scénické obrazy. Děj je ovšem posouván zejména hudebním charakterem a posunem a vývojem jeho vrstev. Posouván až do úžasně intimního závěru, kde jsou Hanna i Joseph už spolu, nevyléčeni ze svých traumat zcela, ale posunuti (škoda, že výrazově nedošlo až k – naprosto změněni) ke společnému životu, který nyní dělí už jen jedna – v Ostravě snad betonová – zeď.

Den desátý, se závěrečným koncertem – sobota 2. září 2017 
Jakub Španihel

Sobotní odpoledne bylo věnováno skladbám rezidentů. Koncert se uskutečnil tradičně v sále Janáčkovy konzervatoře a již od dveří na návštěvníky dýchala uvolněná atmosféra pohodového odpoledne. Současné skladby (nejstarší byla z roku 2015) mladých skladatelů (až na jednu výjimku) v podání vynikajících interpretů Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra – co víc si může návštěvník festivalu nové hudby přát. Program zahájila skladba Moniky Szpyrky bug report, která velice zajímavě pracovala s nekonvenčními zvuky (zejména u harfy) a jejich předáváním napříč ansámblem.

Následující for a piano trio Matta Simona jasně a zřetelně pracovala s destrukturalizací vztahu melodie, rytmu a harmonie, částečně zásluhou bezvadné interpretace členů Ostravské bandy. Velmi popisnou (v dobrém smyslu popisnosti jakožto výchozího konceptu) byla skladba Marka Keprta Když vážkobdění vychmyřuje svit, v níž se mu podařilo dokonale ztvárnit dojem světelného hemžení. Z dalšího programu nelze opomenout skladbu Sama Yulsmana a line off the convaplex, která zapůsobila především skvělým provedením v podání kvarteta v čele s Pauline Kim Harris. Do vnitřního světa fyziologických projevů lidského těla pozval posluchače Jakub Rataj, jehož skladba Second Breath vyzněla rovněž velmi povedeně. Dobrá práce s prvotním konceptem a opět precizní interpretace se zdají být potentním receptem na úspěch. Zajímavou práci s kontrapunktem a dynamikou předvedla ve své skladbě Regard De l’Étoile Nirmali Fenn.

Jednoznačným vrcholem odpoledního programu však byla Death of A White Camellia and The Wasted Time Tiange Zhou. Precizní práce se sonickou stránkou a interferencemi (jak od skladatelky, tak interpretů) vyústila ve variabilní, ale kompaktní zvuk. Na tomto místě ještě zbývá pochválit Keiko Shichijo, jejíž preparovaný klavír se linul napříč celým programem. Její precizní práce se zvuky a soustředěná, velmi intenzívní hra byly naprosto výborné.

Závěrečný koncert sliboval mnohé a mnohé také splnil. Úvodní skladba Ionisation Edgara Varèse byla bezesporu odvážným činem, který se však vyplatil a vzbudil v publiku více než výborný počáteční dojem. Následující skladba rezidenta Ostravských dnů Jamese Falzoneho nazvaná Zipfs Law IV byla sice náhlým skokem jako do ukolébavky, ale i přesto, že byla takto umístěna mezi dva “bombastické” kusy (viz dále), obhájila si své místo dokonale. Velkou zásluhu na tom má bezesporu dirigent Owen Underhill, který skladbu zkoumající stochastické struktury pomocí pozvolného přerývání dlouhých tónů držel pevně ve svých rukou s precizností metronomu. Koncentrace mladých hráčů Ostrava New Orchestra se blížila ke svému vrcholu ve skladbě Austina Leunga. Jeho Serenity je epickým ztvárněním jasného či chceme-li bezmračného. K vyjádření poklidné atmosféry využívá Leung kontrastních ploch, v nichž se poprvé na plno projevil celý potenciál nového orchestru. Bouřlivé pasáže byly více než působivé a skvěle kontrastovaly s jasností poklidných částí. Předvedení následující skladby YouHuang (II) z pera Daniela Lo se zhostila Ostravská banda v čele s Pauline Kim Harris, jež se s vášní sobě vlastní ujala sólového partu houslí. Její sólo na pozadí jemných, precizně zvládnutých smyčců orchestru vyplnilo halu fascinující virtuozitou.

Druhou třetinu programu otevřel kus …And Grackles Gone rezidenta Eli Greenhoea, který pokračoval v sérii působivých orchestrálních skladeb. Ostrava New Orchestra už byl rozjetý naplno, a bylo znát, že dramaturgie závěrečného večera sázela na ohromení diváka mocným zvukem velkého symfonického orchestru. Zajímavým momentem večera byla Monadologie XXXVII Loops for Leoš. Její autor Bernhard Lang v ní neotřelým způsobem pomocí “smyček” či modelů pracuje s předobrazem, za nějž si zvolil části cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Výsledek byl velice dobrý, až na jistou rozpačitost, která čišela z jazzového dua stojícího vedle orchestru. Zvukově byla tato tělesa poněkud příliš odtažena, což narušovalo konečný dojem z kompozice. Ravi Kittappa, poslední z rezidentů závěrečného večera, se představil se svou skladbou narratio, jež navazuje na exordium premiérované Janáčkovou filharmonií v roce 2013. Skladba pevně držela doposud nasazenou laťku a neustále dokrmovala posluchače intenzivními vjemy z poslechu téměř stočlenného tělesa.

Absolutním vrcholem večera byla kompozice Olgy Neuwirth Trurliade – Zone Zero. Proti orchestru, ztělesňujícímu automatizaci života a neustálý tlak systému na jedince, stojí sólista na perkuse, jenž ztvárňuje individualitu a svobodu. Tento rozpor dává prostor k působivým kontrastům, kdy se orchestr se sólistou překřičuje, jindy jej zcela přehlušuje, jindy zase naopak. Victor Hanna se role rebela, stojícího proti monotónní šedi ve světě technologie a industrializace, chopil s vervou, ale zároveň lehkostí, kterou mu propůjčují jeho virtuózní hráčské schopnosti. Orchestr pod vedením Bruna Ferrandise byl intenzivní a naléhavý, a tak celá skladba nakonec vyzněla jako ohromující souboj silné, svobodné individuality na straně jedné a nikdy neutuchajícího, monotónního systému na straně druhé. Zde je na místě zmínit perfektní výkon dirigenta Ferrandise, který svým uvolněným (na první pohled by se chtělo říct rozevlátým), ale velmi precizním a citlivým vedením pozdvihl nejen závěrečnou skladbu festivalu Ostravské dny, ale i mnoho dalších děl na další úroveň interpretace. Na závěr nezbývá než pogratulovat novému ostravskému orchestru Ostrava New Orchestra, protože na rozdíl od zahájení festivalu včera přesvědčili publikum o svých kvalitách a o tom, že novou hudbu mají v krvi, naprosto dokonale.

Hodnocení autorů recenze:
Neue Vocalsolisten – 75%
Make No Noise – 85 %
Poslední výzva – 85%
Závěrečný koncert – 95 %

Ostravské dny 2017

Neue Vocalsolisten
Neue Vocalsolisten Stuttgart
1. září 2017 18 hod., kostel sv. Václava Ostrava

program:
Salvatore Sciarrino: 12 Madrigali
Enno Poppe: Glas
Friedrich Cerha: Zwei Szenen
Karlheinz Stockhausen: Menschen hört
Konstantin Heuer: zebaoth
***

Miroslav Srnka:
Make No Noise
Dirigent: Joseph Trafton
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Zvukový design: Otokar Mlčoch
Ostravská banda
Světová premiéra 28. června 2011 Mnichov
Premiéra 1. září 2017 21 hod., Trojhalí Karolina Ostrava

Hanna – Measha Brueggergosman (soprán)
Joseph – Holger Falk (baryton)
Inge – Katalin Károlyi (mezzosoprán)
Simon – Taylan Reinhard (tenor)
Martin – Maciej Idziorek (baryton)
***

Poslední výzva
Dirigent: Carl Bettendorf
Ostravská banda
2. září 2017 15 hod., Janáčkova konzervatoř Ostrava

program:
Monika Szpyrka: bug report
Matt Simon: for piano trio
Marek Keprt: Když vážkobdění vychmyřuje svit
Sam Yulsman: a line off the convaplex
Jakub Rataj: Second Breath
Nirmali Fenn: Regard De l’Étoile
Tiange Zhou: Death of A White Camellia and The Wasted Time
***

Závěrečný koncert
Dirigenti: Bruno Ferrandis, Owen Underhill
Victor Hanna (perkuse)
Pauline Kim Harris (housle)
ONO – Ostrava New Orchestra
Ostravská banda
2. září 2017 19 hod., Trojhalí Karolina Ostrava

program:
Edgara Varèse: Ionisation
James Falzone: Zipfs Law IV
Austin Hin Yan Leung: Serenity
Daniel Lo: YouHuang (II)
Eli Greenhoe: …And Grackles Gone
Bernhard Lang: Monadologie XXXVII Loops for Leoš
Ravi Kittappa: narratio
Olga Neuwirth: Trurliade – Zone Zero

www.newmusicostrava.cz