Obrovskou energii, sílu a humanitu Beethovena teď cítím mnohem silněji než dřív
S úspěchem jste vystoupil v řadě světových koncertních síní, jakými jsou newyorská Carnegie Hall, vídeňský Musikverein nebo curyšská Tonhalle. S jakými pocity přijíždíte poprvé do Prahy?
Mám v živé paměti několik cest do Prahy v devadesátých letech, kdy jsem sem jako teenager jezdil na komorní koncerty a nahrávání v komorních sálech, jakým je například Dům U Kamenného zvonu. Nyní opravdu přichází můj oficiální pražský debut ve velkém sále a jsem samozřejmě nadšen, že to bude právě Smetanova síň Obecního domu. Jsem si jistý, že tento velmi krásný prostor bude pro mě velkou inspirací. Těším se na české publikum.
Asijské orchestry mají vysoký kredit pro svou preciznost. V posledních letech se stále častěji mluví o specifičnosti interpretace a zejména schopnosti nechat se okamžitě ovlivnit dobrým dirigentem a sólistou. Jak vnímáte tuto možnost vzájemné inspirace u tohoto jihokorejského orchestru?
Nazval bych to spontánností. Schopnost vzájemné inspirace je skvělou okolností každého koncertu. Celý orchestr je velmi motivovaný, opravdu naslouchá, a co je možná nejdůležitější, má otevřené srdce pro společnou hudební práci. Necítím rutinu, ale připravenost vytvářet tu nejkrásnější hudbu naprosto spontánně.
Doposud jsme vás mohli slyšet, až na dvě výjimky na Janáčkově máji, pouze z nahrávek, především s hudbou Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta nebo Franze Schuberta. Jaké místo má ve vašem repertoáru Ludwig van Beethoven, co si na něm ceníte nejvíce coby interpret?
Máte pravdu, když se podívám třeba deset let zpátky, nepřitahovala mě Beethovenova hudba tak intenzivně jako dnes. Nyní je pro mě důležitější než dříve. Musím říct, že teď cítím tu obrovskou energii, sílu a také jeho humanitu mnohem silněji. Tím pádem si více užívám hraní jeho koncertů, sonát nebo komorní hudby.
Proč právě jeho čtvrtý koncert?
Z jistého pohledu je čtvrtý mezi pěti Beethovenovými koncerty pro klavír a orchestr nejhlubší a řekl bych nejoduševnělejší. Ale je také největší výzvou pro sólistu a domnívám se, že i pro orchestr. Rád si stanovuji vysoké cíle, a proto jsem ho vybral pro náš společný koncert v Praze.
Vaši mezinárodní kariéru nastartovalo ve vašich sedmnácti letech vítězství v Stravinského soutěži ve Spojených státech. Jsou ještě pořád soutěže tak důležitým momentem pro mladé sólisty?
Soutěží je už docela hodně a v poslední době pociťuji jistou inflaci. Stačí se podívat na vítěze a je jasné, že ne každému ten úspěch zaručil zajímavou kariéru. Mladý sólista si musí vybírat velmi rozvážně, kam se přihlásí, protože z pochopitelných důvodů nemají všechny soutěže stejně dobrou pověst, a tím pádem ani stejnou důležitost. Zejména díky rozvoji nových médií vidíme všechny možné způsoby kariérní dráhy mladých interpretů. Řekl bych, že soutěže ztratily část svého dřívějšího nezastupitelného významu.
Spolupracujete s nejlepšími orchestry světa a také s nejznamenitějšími dirigenty. Ale přece jenom – jsou pro vás některé momenty důležitější než jiné? Zážitky, které vás ovlivnily?
Bezpochyby ano, velice živě si pamatuji spolupráci s Vídeňskou filharmonií a legendárním dirigentem Giuseppem Sinopolim. To bylo ještě v roce 2000. Doslova skvostný zvuk orchestru a zcela svrchovaný a hudebně upřímný Sinopoliho přístup na mě natrvalo zapůsobily. Stejně tak jsem pociťoval jako velkou čest možnost zahrát pátý Beethovenův koncert pro klavír a orchestr pod taktovkou Yehudi Menuhina, když mi bylo sedmnáct let. Zažil jsem ho jako mimořádnou osobnost, hluboce muzikální, velmi rozvážnou… Byl nesmírně přátelský a moc mi pomohl.
Přicházíte do země s hlubokou hudební tradicí a patřičnou hrdostí na své skladatele. Hrajete je často? Co vás na jejich hudbě zajímá?
Samozřejmě Janáček měl vždy v mém repertoáru silné zastoupení, řadu jeho děl jsem hrál na svých koncertech a rovněž povzbuzuji své studenty, aby se mu věnovali. Stejně tak miluji Dvořáka, hrál jsem snad celou jeho komorní tvorbu. Zřejmě i tím, že pocházím z Vídně, cítím tu „sousedskost“ v české hudbě, jak stojí vedle rakouské nebo německé, má osobitou duši a překypuje invencí.
Posloucháte nahrávky českých interpretů?
Pro mou osobní hudební cestu bylo velmi užitečné a obohacující objevit nahrávky velkých osobností české hudby: Firkušného, Suka, Neumanna, Kubelíka, Talicha nebo Smetanova kvarteta.
Máte skvělou příležitost pracovat s mladými talentovanými klavíristy z různých zemí na berlínské Univerzitě umění. Proč je pro vás tato pedagogická činnost důležitá? Co vám dává jako umělci-interpretovi?
Možnost učit je privilegium a pro mě o to více, že se jedná o skvělou UdK. Interpretační úroveň studentů je zde velmi vysoká a obohacující je, že přicházejí z různých zemí. Jednak s sebou přinesou část své vlastní kultury jako osobnosti, ale také hudební tradici coby interpreti. Vyučování je také fantastický způsob, jak zdokonalit uměleckou sebereflexi. Pro mě osobně je to zřejmě ten nejdůležitější důvod. Naučíte se tím analyzovat, komentovat a také být upřímný.
Globalizace nám umožňuje poslouchat mimořádné orchestry a prvotřídní sólisty, ale někteří teoretici i diváci upozorňují na vymizení odlišností ve specifických kvalitách hudební interpretace. Souhlasíte s těmito názory?
Souhlasím, že v posledních letech proběhla jistá standardizace hudebních představení zejména z důvodu enormního růstu požadavků na technické standardy. Tím riskujeme, že ztratíme potřebu hledat osobitý zvuk nástroje, hledat inspiraci, rozvíjet myšlenky kolem zvuku a interpretace, tvar a smysl kompozice.
Jak tedy podporujete diverzitu v interpretaci hudby coby pedagog na Univerzitě umění?
Snažím se studenty povzbuzovat v osobním rozvoji a také jako lidské bytosti. K tomu patří i nalézání inspirace skrze jiné formy umění nebo třeba skrze osobní setkávání. Stejně důležitý je pro mě poslech velkých osobností dvacátého století a snaha pochopit, jak ve své době nalézaly svou vlastní zvukovou a interpretační osobitost.
Vašimi studenty byly nebo jsou i výborné české klavíristky – Andrea Mottlová Vavrušová, Barbora Prokopová, Karolína Františová či Ena Stevanović. Uměl byste zjednodušeně popsat, pokud je to vůbec možné, zda lze u nich mluvit o společných kořenech či stejném přístupu k hudbě?
Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Pro mě je nezbytné přistupovat ke každému studentovi jako k naprosté individualitě. Co mohu říct, že mají společné, je nejspíš naprostá vášeň pro českou hudbu. Nejenom, že ji všechny na scéně projevují, ale také ji od klavíru umí předat posluchačům.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Gottlieb Wallisch (1978) se narodil do vídeňské muzikantské rodiny a v šesti letech ho přijali na studium na Vídeňské univerzitě múzických umění. Později dostal mistrovské kurzy u Olega Maisenberga, Dimitrije Baškirova a studoval u Pascala Devoyona v Berlíně a Jacquese Rouviera v Paříži. Zvítězil v několika mezinárodních klavírních soutěžích, mimo jiné získal první cenu a Grand Prix Iva Pogoreliće na Stravinského soutěži v USA. Stal se rovněž finalistou Soutěže královny Alžběty v Bruselu v roce 1999. Jeho umění již tleskali diváci v řadě prestižních koncertních sálů, mimo jiné v newyorské Carnegie Hall, londýnské Wigmore Hall, vídeňském Musikverein nebo v curyšské Tonhalle. Koncertoval s orchestry ne menšími, než je Vídeňská filharmonie nebo Camerata Salzburg. Dnes se Gottlieb Wallisch věnuje kromě koncertování také pedagogické činnosti na Univerzitě umění v Berlíně (UdK). Před pěti lety zapsal slavný výrobce klavírů, firma Steinway, jeho jméno na svůj Seznam umělců. Gottlieb Wallisch nahrává pro společnosti Deutsche Grammophon, Alpha nebo Naxos.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]