Odborná polemika: Varhany u svatého Mořice v Olomouci. Jaká je čeká budoucnost?

V Olomouci v kostele svatého Mořice stojí významné varhany. Dokončil je vratislavský varhanář Michael Engler v roce 1745, měly tehdy ve třech manuálech s pedálem celkem třiačtyřicet znějících rejstříků. Jak už to tak bývá, po dvou stech letech své existence vykazovaly značné chátrání, bylo na čase se o ně nějak postarat. V padesátých letech minulého století u svatého Mořice varhaničil olomoucký patriot, výborný muzikant, skvělý organizátor hudebního života, spoluzakladatel Moravské filharmonie, později i její první porevoluční ředitel, vzácný člověk Antonín Schindler. Měl jsem ještě tu čest se s ním dobře znát, v září 2010 jsem mu ovšem při smutečním obřadu na jeho milovaných varhanách zahrál naposledy.

Vyprávěl mi, jak usiloval o opravu barokního Englerova nástroje. Nemám důvod mu nevěřit, že v oněch časech byla oprava zdejších varhan téměř nerealizovatelná. Řada jiných významných nástrojů totiž období vlády jedné strany vůbec nepřežila. Však i mnohé kostely spadly, nebo téměř spadly. Antonín Schindler byl ale zdatným bojovníkem. Po marných pokusech sehnat někde peníze na opravu se rozhodl jít na věc jinak.

Aniž by si s kýmkoli z tehdejších mocipánů zadal, podařilo se mu vymyslet a realizovat projekt na svou dobu nevídaný. Přesvědčil soudruhy, že budou mít unikátní příležitost pyšnit se široko daleko nejlepším a největším nástrojem, pokud mu peníze přiklepnou.

Soudruzi peníze dali i díky tomu, že se báli jeden druhého. Nikdo z nich totiž nevěděl na sto procent, zda si nakonec neublíží, když se proti akci postaví. Když byly práce na varhanách v plném proudu a politická situace nevěstila zrovna nic dobrého, byl Toníček i o půlnoci ochoten vstát a jít zahrát sovětským generálům z olomoucké okupační posádky, kteří bůhvíproč varhany milovali a takto nevhodně jej z postele vytáhli.

Oč vlastně šlo? Na barokní dobu velké varhany o třiačtyřiceti znějících rejstřících měly být ještě rozšířeny na vůbec největší nástroj u nás, a sice se sto třiceti pěti znějícími hlasy v pěti manuálech a pedále, což znamenalo také instalaci nového hracího stolu s elektrickým ovládáním tónů i rejstříků, pro staré části varhan i pro nově přidané. Cílem bylo, aby na varhany šlo zahrát jakoukoli literaturu včetně soudobé. Těm, na nichž rozhodování záviselo, pochopitelně konvenovalo, že zde bude možné interpretovat hudbu členů tehdejšího Svazu československých skladatelů, jakož i sovětských skladatelů, kteří pro varhany často psali. V tehdejším Sovětském svazu totiž na varhanách neulpívala nálepka náboženského „přežitku“, protože pravoslaví varhany při liturgii nepoužívá.

Cenit výkonu tehdejšího regenschoriho Antonína Schindlera si můžeme ještě z jednoho důvodu. Při podobných přestavbách, jaké se v době po druhé světové válce udály i jinde ve světě, došlo většinou k totální ztrátě původní substance vzácných historických varhan. U svatého Mořice naštěstí nikoli.

Pracovníkům továrny na varhany v Krnově, která jediná směla podobnou zakázku na našem území provést, nebylo zkrátka dovoleno, aby cenné součásti starých varhan vyhazovali a nahrazovali novými. Na pomoc při realizaci si Schindler přizval ještě doktora Jiřího Reinbergera, profesora varhanní hry na AMU v Praze. Oba měli v Krnově dobrou pozici, Toníček Schindler už proto, že po válce se mu podařilo docílit odložení odsunu některých Němců zaměstnaných ve firmě o dva roky, aby mohli české dělníky ve varhanářském řemesle mezitím alespoň trochu zaučit. Že pak stejně přišel únor 1948, po kterém v Krnově zavládlo centrální plánování s pracovní morálkou odpovídající socialistickým zvyklostem a potíže působil i nedostatek kvalitních materiálů, to už je jiná písnička.

Ze současného pohledu byl způsob záchrany Englerových varhan v letech 1959 až 1971 samozřejmě nejen nestandardní, ale doslova nesmyslný. Dnes totiž v podobných případech kdokoli rozumný usiluje o co nejbližší návrat k původní historické podobě nástroje se vším všudy. I když pak nejde hrát na takové varhany veškerou varhanní literaturu, zůstane nástroj jednak důstojným pomníkem své doby a jednak na něj můžeme dobovou literaturu zahrát způsobem nenahraditelným.

Vším, čím ale slibovaly varhany po přestavbě být, se také díky Schindlerovi na dlouhá léta staly. Po řadu desetiletí na jím založeném Mezinárodním varhanním festivalu mohly davy posluchačů poslouchat nejpřednější domácí i světové varhaníky. Sám Schindler na festivalových koncertech neúčinkoval, nechtěl svoji případnou kariéru varhanního sólisty rozvíjet na vlně mezinárodního zájmu o festival. Hrával však nadále každodenně na mších a pořádal i předváděcí akce, kdy posluchači sedávali na kůru přímo u varhan. Řada z nás vzpomíná na jeho improvizace, byl v každém případě velmi zdatným varhaníkem. Díky tomu mohl utvářet i vynikající dramaturgickou úroveň festivalu, dokud mu síly stačily.

Historická substance v podobě vzdušnic, píšťal, částí varhanní skříně a do značné míry i původní mechanické traktury zůstala tedy u svatého Mořice díky Schindlerovi zachována. Návrat k „originálním“ Englerovým varhanám za předpokladu rekonstrukce chybějících dílů je tedy možný. Proč nemohly být varhany před padesáti lety pořádně zrestaurovány, to jsem už vysvětlil. Tehdy ovšem ani na Západě neexistovaly firmy s kdovíjakými zkušenostmi. Proto je dnes běžné, že důležité nástroje procházejí obnovou ve více etapách tak, jak organologové i firmy postupně nabývají znalostí ve všech dílčích restaurátorských oborech.

Nyní přichází v mém vyprávění zlom. Současné svatomořické varhany se totiž nalézají na hranici své životnosti. Starý stroj (Engler) drží seč může, pořádně provedené restaurování by mu bývalo prodloužilo životnost třeba o dvě stě let, nicméně nikoli dokonalá práce mu prodloužila život alespoň o několik desetiletí. Horší ale je, že právě „nové“ části varhan opatřené elektrickou trakturou přesluhují po pouhých zhruba padesáti letech už jen velmi křečovitě, totiž s častými poruchami. Životnost varhan s elektrickou trakturou je zkrátka menší než těch s trakturou mechanickou. Kdo nevěří, ať pohlédne na životnost varhan plně elektronických (dvacet či pětadvacet let), elektroniky v autech (pět až sedm let) či obecně počítačů (tři až pět let).

Naštěstí si mnozí uvědomují, jak vážná situace nastala. Především duchovní správce farnosti u svatého Mořice P. František Hanáček, člověk mimořádné osobní integrity, který má také široké kulturní zájmy a všeobecný rozhled. Je schopný i po manažerské stránce, proto věřím, že jeho snahy o získání nemalých prostředků pro varhany budou úspěšné.

Otázkou ovšem je, co vlastně s varhanami podniknout dnes, kdy dětské nemoci oboru restaurování máme přece už za sebou. Krystalizují různé koncepce, které si dovolím ve stručnosti představit, přičemž se omlouvám za písmenka a číslice, netroufám si je kvůli přehlednosti vynechat.

Výchozí situace se dá ve stručnosti shrnout takto:

a/ Přestavba varhan inspirovaná Antonínem Schindlerem byla jedinou možnou variantou v dané době. Jinak by zřejmě Englerovy varhany už dávno neexistovaly. Komunisté byli ochotni dát peníze jen za podmínky rozšíření varhan a důrazu na koncertní provoz.

b/ Krnovská továrna na varhany nebyla schopna špičkové práce (viděno i z tehdejšího, ale hlavně dnešního úhlu pohledu). Nikdo jiný ale z politických důvodů práci provést nemohl.

c/ Nejednalo se proto tehdy o restaurování varhan, kterým se Krnov vůbec nikdy v pravém slova smyslu ani nezabýval, ale díky Antonínu
Schindlerovi současně nedošlo ke zničení původního nástroje. (K čemuž samozřejmě došlo leckde jinde, a to i ve světě.)

Proto je dnes možných několik variant přístupu k záchraně nástroje:

a/ Plné restaurování Englerových varhan a odstranění jejich rozšíření. Tuto variantu podporuje část organologů i památkářů, nejsou proti ní ani někteří varhaníci, zejména ti, kteří rádi hrají převážně starou muziku.

b/ Oprava, jež se bude sice nazývat restaurováním, ale ve skutečnosti žádným restaurováním nebude, protože se ponechá stávající výška ladění i temperatura (obojí bylo krnovskými varhanáři pozměněno), o návratu k původní Englerově intonaci ani nemluvě.

Tuto variantu podporují ti organologové a varhaníci, kteří doufají, že k odstranění rozšíření varhan dojde někdy v budoucnu. Představují si totiž, že budoucí generace budou „rozumnější” než my. Podporují ji i ti, jimž jde o zachování širokých repertoárových možností stávajících varhan jako celku. Jde ovšem o to, že ne všichni z nich si uvědomují následující:

Většina finančních prostředků bude v případě volby této varianty věnována na přístavky, které ovšem nejsou tak důležité jako „starý“ stroj. Pracovně se tato varianta dá nazvat „velké oprašování“. Ve skutečnosti vítězství této varianty pouze odročí základní úvahy: totiž jak mají svatomořické varhany vypadat za padesát či za sto let. Myslím si ale, že ti zastánci odstranění přidaných strojů, kteří navrhují variantu b), ve skutečnosti situaci podceňují. Po dalších několika desetiletích nepůjde podle mého názoru s nástrojem z důvodu uplatňování důsledné památkové ochrany dělat už vůbec nic podstatného. Vývoj sice nelze stoprocentně předvídat, nicméně uvědomme si, jak jsou svatomořické doplňky už na hraně jakési „magické“ padesátileté hranice, po které se věci obecně „stávají” z principu chráněnými. Hlavní mojí obavou je, že v budoucnu by kvůli „ochraně“ celku nemusela „projít“ ani změna ladění a temperatury Englera směrem k původnímu stavu.

c/ Plné restaurování Englera i přístavků, které je ale podmíněno vyřešením řady koncepčních problémů. Jedná se téměř o hledání kvadratury kruhu, kdy většina správných kroků přináší zároveň i mnohá ale. Nicméně jsem zastáncem právě této varianty.

Totiž:

1/ Zrestaurovat v první řadě Englera způsobem, jaký je dnes ve světě běžný a kterým by dovedli zrestaurovat nástroj i někteří (nemnozí) naši varhanáři. Což znamená vrátit Englerovi původní výšku ladění zhruba o půl tón vyšší, naladit některou z dobových temperatur, která je sice nerovnoměrná, ale zároveň už dovoluje hru ve všech tóninách.

2/ Restaurovat nebo rekonstruovat vše, co se týká vzduchového hospodářství, vzdušnic, píšťal i traktur. Částečně obnovit chybějící části původní skříně (z rezonančních důvodů).

3/ Zprovoznit starý, v postamentu varhan vestavěný hrací stůl, a to v plné míře.

4/ Tónové doplňky starého stroje, to znamená Cis a Es ve velké oktávě a celou přidanou horní oktávu, je třeba ve všech rejstřících přemístit mimo prostory starého stroje.

5/ Zachovat zároveň i doplněné stroje varhan, rekonstruovat nebo spíše vyměnit jejich vzdušnice, vyměnit veškerou elektroinstalaci traktur se týkající, nahradit jazykové rejstříky novými, revidovat i ostatní píšťalový materiál. Výšku ladění i temperaturu přizpůsobit Englerovi. Částečná změna dispozice nových strojů by byla žádoucí. Ve svatomořických varhanách nyní chybí například hoboj.

6/ Z elektrického hracího stolu by se stejně jako dosud ovládaly obě části varhan – stará i nová.

K variantě c/ je ovšem třeba jedním dechem dodat následující detaily, které by měli pečlivě posoudit především všichni, kdo se právě odhodlali mě zatratit:

1/ Ladění celých varhan by se v případě hry s orchestrem posunulo o půltón níže jedním knoflíkem, stejně, jako je to možné dnes. Nerovnoměrná temperatura se samozřejmě „neposune“ do správné tóniny, takže například v případě Poulencova Varhanního koncertu g moll se sice z varhan díky pootočenému knoflíku bude linout výška a = 440 (podle počasí trochu méně či více), nicméně v temperatuře náležející tónině fis moll. Nikdo si toho, ujišťuji, ani nevšimne. Už jen kvůli tomu, že i běžné „odchylky“ v ladění orchestru působí většinou znatelně citelnější falše.

2/ Problémem závažnějším nicméně bude, že zatímco nyní je starý stroj intonačně přizpůsoben stroji novému – krnovskému, po restaurování celých varhan bude zvukový rozdíl mezi starým a novým přes veškerou snahu o přizpůsobení nového tomu starému daleko zřetelnější, a to kvůli faktu, že přídavkové části nedocílí vynikajících kvalit zrestaurovaného Englera. Tento problém musí řešit varhaník vhodným způsobem rejstříkování, což podle mého půjde. Jinak řečeno, menší kompatibilita zvuku tutti obou složek varhan bude realitou, jenže nijak zvlášť rušivou.

Objeví se totiž jen při vědomém střídání nepospojovaných barev jednotlivých strojů. Varhaník této vlastnosti varhan buď využije ve prospěch hudebního účinku, nebo se dané situaci šikovně vyhne. Popis možných registračních řešení jednotlivých míst v nepřeberné škále příkladů z varhanní literatury by vydal na román. Ideální a vzorová řešení vyplynou ostatně teprve z praxe.

Nyní nabízím resumé:

Jedno je jisté. Pokud by se neuskutečnila žádná z variant, nástroj postupně zanikne, přestane hrát. Nebo shoří kvůli náhodnému elektrickému zkratu. Smysluplnými jsou varianty a/ a c/. Pokud dojde k variantě c/, k čemuž se zatím většina kloní, odročí se řešení maximálně o pár desetiletí. Poté už ale pravděpodobně nebude možná realizace ani varianty a/, ani varianty c/, která dnes mnohým připadá příliš odvážná či snad nesmyslná.

K variantě c/ se hlásím z těchto důvodů:

1/ Na svatomořické varhany bude možné nadále hrát veškerou hudební literaturu. (Při variantě a/ naopak nepůjde hrát drtivá většina hudby romantické a soudobé, ani většina děl Johanna Sebastiana Bacha. Varhany zvládnou vybranou hudbu do první poloviny osmnáctého století včetně, dále nemnohé skladby z období pozdějších.)

2/ Hudba stylově náležitá pro Englera půjde hrát na rozdíl od dnešní situace stylově skvostně. Zvuk bude daleko stříbřitější a plastičtější než dnes.

3/ Nevýhody vyplývající z očekávané zvukové nekompatibility starého a nového nebudou mít zásadní negativní vliv na žádnou oblast hudební literatury.

4/ Dílčí problémy, které lze předpokládat například v požadavku na bezchybnou funkčnost dvojí traktury ve starém stroji, totiž mechanickou a zároveň elektrickou, lze dnes podle mínění řady odborníků jednoduše vyřešit. Před půlstoletím se musel daný problém překlenout kompromisem, z dnešního pohledu ovšem nepřijatelným.

5/ Varianta c/ představuje v evropském měřítku naprosto unikátní projekt. V minulosti rozšířené historické nástroje byly většinou dávno vráceny do své původní podoby, nebo byly naopak přestavěny do té míry, že restaurování staré části takových varhan už dnes možné není.

Na závěr musím dovysvětlit svůj odmítavý postoj k variantě restaurování Englera uvedené v bodě a/. Samozřejmě souhlasím s tím, že tato varianta by byla z hlediska organologa, varhanáře i varhaníka nejčistším a stylově nejlepším řešením. Nicméně by se její realizací zlikvidovala možnost hrát u sv. Mořice veškerou varhanní literaturu, na kterou je navázán Mezinárodní varhanní festival a mnoho dalších hudebních aktivit. Olomouc by kromě toho přišla o své největší varhany.

Varianta c/ samozřejmě prolonguje podivný stav, kdy soužití starého a nového nástroje představuje jakéhosi „kočkopsa“ mezi varhanami. Možná ale po dalších desetiletích bude „kočkopes“ všechny vábit právě svojí provokativností. Je pravdou, že různých „hybridů“ nebo „megalovarhan“ jsem už po světě potkal dost, žádné z nich se ale se svatým Mořicem úplně snadno srovnávat nedají. A to ještě platí, že velikostí a rozmachem podobné varhany nenalezneme široko daleko. Na nejbližší nástroje podobných ambic narazíme až v Oliwě na severu Polska, v maďarské Ostřihomi či v německém Pasově.

Myšlenka, že takřka na dosah je i řada jiných významných nástrojů a že festival by se mohl proto konat na různých místech Olomouce, je sice líbivá a teoreticky i dramaturgicky nosná, ale podle mého nemá šanci najít svého „guru“ formátu Antonína Schindlera, který by ji dokázal v dnešních přetěžkých podmínkách uvést v život a budovat v tomto duchu i tradici v řádu desetiletí, jaká zde u svatého Mořice nyní existuje. Atmosféra mořických varhanních produkcí je totiž unikátní i pro zvláštní „otevřenost“ zdejšího chrámového prostoru, neuvěřitelně krásnou akustiku i jedinečnou výtvarnou hodnotu celého interiéru. Lidé do svatého Mořice za varhanami zkrátka rádi chodí.