Ohlédnutí za premiérou, která odkrývá hlubiny duše

Mystical Self, neboli Mystické Já, choreografie tanečního umělce Edivalda Ernesta vytvořená ve spolupráci s Lenka Vagnerová & Company odpremiérovala v září v divadle Komedie. Edivaldo Ernesto je mezinárodně působící umělec žijící v Berlíně, známý vyučováním své improvizační metody nebo například působením v Sasha Waltz & Guests. Lenka Vagnerová uvádí v jednom z rozhovorů předcházejících premiéře, že spolupráce s Edivaldem začala uspořádáním jeho workshopu v Praze na jaře 2024. Edivaldo na svých workshopech pracuje s formátem improvizace a různými pedagogickými nástroji navádí své studenty, potažmo tanečníky při tvorbě inscenace, k tomu, aby poznali vlastní tendence v tanečním vyjádření a snažili se je vyvážit objevováním stránek svého tanečního charakteru, které jim jinak nejsou tak blízké. Jako choreograf mimo jiné vnáší do tvorby práci s emocemi – propojování emocí a pohybů na základě volby interpretů, prolnutí exprese těla, výrazu, vyjádření gesty, a nakonec i použití hlasu.

Anotace k inscenaci působí poměrně otevřeně, jako téma definuje zkoumání hlubin vnitřního světa a zároveň uvádí, že se nejedná o budování lineárního příběhu předávaného divákům, ale spíše o choreografii vytvořenou na základě strukturované improvizace za využití Edivaldovy metody. Zmiňuje práci s charaktery, intuitivním pohybovým materiálem a proměnlivostí interpretů. Zároveň udává notu mystičnosti a možná až spirituálnosti, což mi pomáhá se před představením zkalibrovat do příslušné nálady. Očekávám zážitek vzdálený od každodenní reality, ale zároveň protkaný lidskostí a autentičností.

Hudba Ivana Achera se rozezní bezprostředně po zhasnutí světel v hledišti a svým rytmickým, opakujícím se naléháním se nám dostane hluboko do hlav. Svou intenzitou a charakterem může být někomu až nepříjemná, ale zároveň má pohlcující efekt. Na jevišti nejprve vyvstávají zřetelné obrysy jednotlivých interpretů. Není jim však vidět do tváře, zato je viditelný kouř, který vychází z blízkosti jejich těl. Úvodní část inscenace je zaměřena na jednotlivé charaktery. Jeden z tanečníků se objevuje na zemi a prohýbáním trupu a jeho následným uvolňováním vytváří duté zvuky, které udávají pravidelný rytmus. Další účinkující se postupně představí dynamickými, až útočnými pohyby. Ostrost, bojovnost, agresivita a mystické napětí jsou kvality přítomné na jevišti od začátku až do konce.

Pomalá chůze v řadě směrem k hledišti, kdy vidíme poprvé všechny interprety pohromadě, vytváří pocit suspenze. Tento kolektivní obraz se objevuje, aby se zase mohl roztříštit do individuálních výstupů. Vybavuji si rychlé a přesné pohyby v sólovém momentu jedné z tanečnic, Matilde Giacomelli, jejíž preciznost a fyzické schopnosti mě po celou dobu představení nepřestávaly udivovat. Další výrazný moment nabídl interpret Lukas Benjamin Lizama Garrido, který velmi intenzivně pracoval s výrazem a hlasovým projevem. Nové obsazení LV & Company je celkově nabité technicky i výrazově silnými talenty. Každý z nich představuje originální charakter, ale zároveň společně na scéně působí jako velmi symbiotický kolektiv.

Ve zmíněném sóle Lukase Benjamina se poprvé objevila rekvizita – kniha, se kterou tanečník různě manipuloval a vztahoval se k ní. Tento výjev otevíral velké množství možných výkladů, ve kterých jsem se v kontextu jinak nedějového, fyzicky zaměřeného průběhu inscenace těžko orientovala. Později byla představena další rekvizita, která byla součástí kostýmu. Jednalo se o poloprůhlednou masku, kterou měl jeden z tanečníků navlečenou přes obličej. Vzpomněla jsem si na „stíny“ zmíněné v anotaci („Taneční inscenace zve k prozkoumání hlubin našeho vnitřního světa, k přijetí jeho tajemství a hledání útěchy, zatímco stíny tančí a šepot se ozývá.“) Spojila jsem si tedy tanečníka s maskou s metaforou „stínu“, který se objevuje na cestě k lidskému nitru. I jeho choreografie, jejíž součástí bylo násilné sevření jedné z tanečnic, zatímco se snažila osvobodit, této interpretaci odpovídala. Použití zmíněných rekvizit mi přišlo možná příliš přímočaré a navádějící a preferovala jsem části inscenace, které promlouvaly dominantně skrze pohyb a choreografickou strukturu.

Výraznou složkou byl vokální projev tanečníků: performeři často vydávali hlasité úsečné zvuky, nebo rovnou křičeli. Rytmus, dech a hlas se jako elementy propojovaly navzájem mezi sebou a zároveň s hudbou, pravidelnou a nepříliš proměnlivou. Hlas vytvořil most mezi jejich fyzičností a expresivní prací s výrazy či gesty. Napojoval se na jejich dech a nesl silné emoční vyjádření. Připomínal bojové pokřiky nebo zvuky trpícího zvířete. Temnota, až válečná atmosféra a animálnost byly všudypřítomné, což mě navádělo k zamyšlení nad tím, nakolik byly estetika díla a až bojový pohybový materiál předem určené choreografem a do jaké míry vzešly z pohybového výzkumu v procesu tvorby. Inscenace rozhodně svým průběhem nepřipomínala harmonickou pouť vnitřní krajinou, ale spíše náročné (ale virtuózní) prodírání se skrze cestu plnou nástrah, těžkostí a již zmíněných stínů, které jako by držely účinkující od nalezení jejich kýženého „self“.

Choreografická kompozice byla z velké míry postavena na strukturované improvizaci, sólových výstupech a pohybovém materiálu, ve kterém se prolínala kvalita fluidní živelnosti s částmi, jimž dominovala přesná gesta nebo náznaky pantomimy. Každý z interpretů měl svůj vlastní slovník a taneční fráze, které se v průběhu porůznu objevovaly. Nejsilněji na mě působily skupinové sekce, které měly dostatečně dlouhé trvání na to, aby se mezi sebou tanečníci propojili a jejich individuální přístup a charisma se mohlo rozvinout v kolektivní dynamiku. V těchto chvílích bylo čitelné pozorné naslouchání jednoho druhému a organický vývoj pohybových struktur. Tvůrčí přístup Edivalda Ernesta umožnil kombinaci momentů, kdy situace vznikaly bezprostředně před našima očima, s částmi, kdy byla zřetelná přísně daná choreografie. Díky tomu se objevily vzácné okamžiky otevřenosti a „přístupnosti“ interpretů, které byly podpořené strukturou, a tím pádem vůbec nepůsobily nejistě, ale spíše dovolovaly divákovi se na interprety napojit na jiné úrovni. Tyto chvíle, oproštěné od přímých způsobů narace a důrazu na scénografii nebo kostýmy vyznívaly nejvíce.

Mystical Self přinášelo mystické ladění ve všech rovinách, od hudby, kostýmů, kouřových efektů až k pohybům a výrazům interpretů. Bylo tajemné a bojovné a kumulovalo v hledišti intenzivní atmosféru koncentrace. Zároveň, pokud se divák dokázal uvolnit, poskytovalo možnost rozplynout se v rytmu hudby, kombinovaném s rytmy těl a nechat se unést výbušnými výkony tanečníků. Umím si představit, že někomu mohl vážný existenciální nádech a celková intenzita a stylizovanost inscenace způsobit pocit odcizení od děje na jevišti. Pocit, že se ho Mystical Self netýká jinak, než že jím má být ohromen, což se při výběru tak lidského tématu blízkému všem, nezdálo padnoucí. Přiznám se, že to se stalo v mém případě. Zároveň ale inscenace poskytovala okamžiky katarze a měla silné kvality, které nakonec zdvihly diváky ze židlí. Edivaldův způsob choreografické práce stojí za pozornost a věřím, že jeho přizváním otevřela Lenka Vagnerová dveře k novým způsobům myšlení o tvorbě a obohatila svůj tým o hlubokou zkušenost.

Mystical Self
Choreografie, režie a koncept: Edivaldo Ernesto
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Simona Rybáková (kreativní spolupráce Barbora Kotěšovcová)
Účinkují: Adam Sojka, Matilde Giacomelli, Léonard Vo Tan, Leo Terris, Lukas Benjamin Lizama Garrido, Dalma Kitley
Zvuk: Eva Hamouzová
Light design: Jan Hugo Hejzlar
Produkce: Soňa Hájek Bartková, Eliška Řezníčková
Koprodukce: Městská divadla pražská
Premiéra: 18. 9. 2024, divadlo Komedie