Operní panorama Heleny Havlíkové (311) – Mnichovský Růžový kavalír

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nicméně si Kosky neodpustil přidanou – němou – postavu Starce (Ingmar Thilo). Jen s bederní rouškou a křídly na zádech vláčí své staré obnažené tělo po jevišti a shovívavě přihlíží dění. Chvílemi jako Cupid hází na milence hrst třpytivých konfet jako vílí prach, jako vozka řídí kočár, ale především v Koskyho inscenační koncepci tento stařec hraje roli jakéhosi „správce času“. Vždyť právě čas je jedním z ústředních témat opery a o neúprosnosti jeho plynutí uvažuje v závěru prvního dějství před nechápajícím Oktaviánem Maršálka: „Čas, to je divná věc. Když jen tak se žije, jako by ani nebyl. Ale pak najednou, cítíš jenom jej. Je všude kolem nás, je také v nás. On odráží se v obličeji a zrcadlo jej odráží, tepe v mých spáncích. A mezi námi dvěma plyne též. Tiše, jak v přesýpacích hodinách. Někdy naslouchám, jak nezadržitelně plyne, někdy uprostřed noci vstanu a zastavím všechny, všechny hodiny. Avšak není třeba se ho bát. I on je dílo Otce, jenž nás stvořil.“ (básnický překlad Jaromír Zelenka pro program Národního divadla)

Kosky rozvíjel toto téma také prostřednictvím hodin, které vyměřují čas – každému jinak. Hned na začátku se ze tmy se vyloupne osvětlený ciferník a začne zběsile kroužit prostorem, ručičky se v čím dál rychlejším tempu rozběhnou proti sobě, než se vše zastaví a ze starobylých stojacích pendlovek vyjde po vášnivé noci spokojená maršálka jen v tylovém negližé a za ní ještě rozněžnělý mladíček Oktavián. Když Maršálku na konci prvního dějství přepadnou chmury nad stárnutím a melancholická obava, že ji mladý Octavian opustí pro mladší, sedne si na kyvadlo a ještě se se zasněně tajemným úsměvem nechá ukolébat jeho pohybem.

R. Strauss: Růžový kavalír - Ingmar Thilo a Marlis Petersen - Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)
R. Strauss: Růžový kavalír – Marlis Petersen – Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)

S natěšenou nevěstinkou Sofií spojil Kosky obrovský budík. Nejen aby čerstvě vyskočila z postele, zastavila jeho řinčení a nedočkavě se chystala na svůj velký den – budík zde lze chápat i jako znak třídního rozdílu mezi „aristokratickými“ pendlovkami šlechtického světa Maršálky a drnčícím budíkem, jehož čas se dravě dere vpřed. A třetí dějství se zesměšněním záletného barona Ochse provází zvuk kukaček, než v závěru na ony pendlovky usedne stařec jako jogín v poloze lotosového květu. A zatímco se Oktavián se Sofií vznášejí do výšky vstříc své lásce, stařec odklopí víko ciferníku a ručičky hodin, jejichž čas končí, odlomí.

Ve Straussových poznámkách k Růžovému kavalírovi se lze dočíst, že si Maršálku představoval jako hezkou, vdanou ženu plnou půvabu a touhy, nanejvýš 32 letou. (A také věk dalších postav hodně „podstřelil“ – Oktavián má být 17letý mladík s ještě neodmutovaným hlasem, Sofii si představoval 15letou.) Straussův požadavek na věk sice německá sopranistka Marlis Petersen, jinak též naprosto fenomenální představitelka Bergovy Lulu, sice už nesplňuje, ale všechny ostatní svrchovaně, dokonce tak, že si může dovolit v ranní scéně mít na sobě jen velmi průsvitné kombiné a pružně v něm honit po jevišti a laškovat s Octavianem. Podstatné však je, že Petersen Maršálčinu stárnutí velmi dobře rozumí a dokáže její životní situaci zcela přesvědčivě vyjádřit, třebas věcněji a méně sentimentálně, než známe z podání například Reneé Fleming.

Typově přesnou představitelku Oktaviána, alias vyzývavě koketní služebné Maryčky, mají v Mnichově v americké mezzosopranistce Sammanthě Hankey. A režisér Kosky zaranžoval všechny Oktaviánovy erotické scény tak, že Sammanthě Hankey věříme, že právě prožil s Maršálkou milostnou noc a náruživě se zamiloval do Sofie.

Oproti běžným zvyklostem Kosky nestylizoval německého basistu Christofa Fischessera do Ochse jako onoho vola ze skřivánkova, neurvalého sebestředného křupana, ale pojal ho jako karikaturu milovníka z němých sentimentálních „biáků“ v kombinaci se směšným seladonem z filmových grotesek. Jenže tuto delikátnější charakteristiku Fischesser nedokázal v dlouhých výstupech dostatečně varírovat, k výraznějšímu charismatu mu nepomohly ani usedlý šedý oblek ani „hra“ s brýlemi. A, hodnoceno ze záznamu, jeho bas se zdál být pro tuto roli poněkud světlý a „nehřmotný“. Třpytivým mladistvým sopránem a dívčím půvabem vládla kyrgyzská sopranistka Katharina Konradi, jejíž Sofie rozhodně nebyla žádná zdrženlivá puťka a o své štěstí dokázala energicky zabojovat.

R. Strauss: Růžový kavalír - Samantha Hankey a Katharina Konradi - Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)
R. Strauss: Růžový kavalír – Samantha Hankey a Katharina Konradi – Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)

Hudební provedení Růžového kavalíra bylo poznamenáno koronavirem. Ne že by dirigent Vladimir Jurowski (generální hudební ředitel Bavorské státní opery) a svou precizností vyhlášený orchestr Bavorské státní opery slevili ze svých kvalit, ale covidové riziko vedlo k redukci Straussova opulentně obsazeného orchestru na necelou čtyřicítku hráčů v aranžmá Eberharda Klokea. V kombinaci s přece jen zkresleným zvukem přenosu rafinovanost Straussovy valčíky prodchnuté partitury zdaleka nevyzněla se všemi finesami melancholie i frivolnosti, sentimentu i burlesknosti.

Pro Koskyho režie je příznačné, že oplývají smrští nápadů ve „filmovém“ tempu, divadelní imaginací. Má shopnost zužitkovat inspirace z ostatních uměleckých druhů (kabaret a muzíkál v Carmen, němý film v Kouzelné flétně). Na základě zevrubného studia osobnosti skladatele, vzniku díla, zhudebněného příběhu a možností interpretů dokáže provázat své výklady oper se zkušenostmi a pocity současného člověka. Zkušenost s činohrou ho dovedla k akcentu na přesvědčivé herecké ztvárnění role, promyšlené do nejmenších detailů v explozích nápadů a přesně odpozorovaných a výstižně použitých gest a mimiky pro mnohotvárné vystižení daného charakteru. S jeho energickým excentrismem souvisí jeho schopnost získat účinkující na svou stranu, která vyzařuje ze všech jeho inscenací – i když jeho požadavky na operní zpěváky jsou často na hranici možností.

V mnichovském Růžovém kavalírovi, hodnoceno dle internetového záznamu, se však jakoby i Kosky nechal „ukolébat“ časem starých pendlovek. A ani plně nevyužil potenciál vyrovnané sestavy sólistů. Nápad postihnout Kavalíra jako podobenství o střídání epoch skrze hodiny jako nosiče času byl zajímavý, ale na celou šíři této velkolepé „soumračné opery“ nestačil. Inscenace tak zůstává ve stínu Koskyho kongeniálních režií bayreuthských Mistrů pěvců norimberských, Kouzelné flétny nebo nedávného ženevského Borise Godunova. A věřme, že po skončení covidových restrikcí se mnichovská opera vrátí k originální verzi Straussovy partitury.

R. Strauss: Růžový kavalír - Marlis Petersen - Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)
R. Strauss: Růžový kavalír – Marlis Petersen – Bayerische Staatsoper 2021 (foto Bayerische Staatsoper)

Richard Strauss: Růžový kavalír
Hudební aranžmá Eberhard Kloke, hudební nastudování Vladimir Jurowski, režie Barrie Kosky, scéna Rufus Didwiszus, kostýmy Victoria Behr, světla Alessandro Carletti, sbormistr Stellario Fagone, dramaturgie Nikolaus Stenitzer

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments