Operní panorama Heleny Havlíkové (156)

  1. 1
  2. 2

Týden od 3. do 9. března 2014
– Ostravský (pa)klíč k Schumannově Jenovéfě
– Milostné komorní vábení i šílení v Břevnovském klášteře
– Inspirace na dny příští
***

Ostravský (pa)klíč k Schumannově Jenovéfě
Další premiérou v dramaturgii ostravské opery, nejzajímavější ze všech našich stálých divadel, byla Jenovéfa Roberta Schumanna.Podle programové brožury k této inscenaci se u nás Jenovéfa hrála pouze jednou, v roce 1902, kdy ji uvedlo v Praze Nové německé divadlo. Ale ani ve světě se výrazněji neprosadila. Schumann (1810–1856), skladatel, ale také hudební publicista a kritik, generační souputník Wagnerův, proslul především jako mistr klavírní tvorby a písní. Opernímu vábení ovšem nakonec neodolal – středověká legenda o ctnostné Jenovéfě, která vychází volně ze skutečných historických událostí vpádu Arabů do Francie, byla v německých oblastech období romantismu velmi oblíbená a Schumanna zaujaly hlavně motivy lásky, víry a věrnosti vystavené zkouškám.

Na vlastní libreto podle dramat Ludwiga Tiecka a Friedricha Hebbela dal Jenovéfě podobu rozměrné opery o čtyřech dějstvích. Premiéru měla v Lipsku v roce 1850 za skladatelova řízení. Odmítavé kritiky a pouhá tři provedení byly pro Schumanna, tehdy již čtyřicetiletého uznávaného skladatele, velkým zklamáním. Ujala se vlastně jen předehra, která bývá uváděna samostatně. Za situace, kdy operní svět ovládaly efektní opery Meyerbeerovy, začal se prosazovat Richard Wagner a v Itálii stoupala Verdiho hvězda, se lyrická Jenovéfa míjela s dobovým vkusem. Ani pozdější pokusy o její rehabilitaci a novodobá uvádění nevyvolaly větší zájem: ať už šlo například o dodnes vysoce ceněnou nahrávku z roku 1970 pod taktovkou Kurta Masura s Lipským Gewandhaus orchestrem a Dietrichem Fischerem-Dieskauem jako Siegfriedem, Peterem Schreierem jako Golem a Eddou Moser v titulní roli nebo záznam curyšského scénického uvedení z roku 2008 s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem v režii Martina Kušeje.

Výhrady dobových kritiků směřovaly k nedostatku dramatičnosti, k neschopnosti autora písňových miniatur vytvořit sevřené rozměrné dramatické dílo. George Bernard Shaw v souvislosti s prvním uvedením mimo německé země – v Londýně v roce 1893 – dokonce příkře psal o hloupém textu, nepovedených postavách, hudbě bez obsahu, slabé instrumentaci, celkově Jenovéfu dokonce označil za nesmysl. Ostravské nastudování prokázalo, že takové hodnocení bylo z dnešního pohledu nespravedlivé – ale Schumann se této rehabilitace stejně nedožil. Jenovéfa je hudebním tokem až symfonického charakteru, operní básní s důmyslně provázanými motivy, vůbec zde nechybějí kontrasty lyrických a velice dramatických míst – a sám děj je docela napínavý: Siegfried, manžel Jenovéfy, musí odjet bojovat s Maury a pověří rytíře Gola, aby jeho mladou ženu v jeho nepřítomnosti chránil – Golo ale Jenovéfu tajně miluje a podporován ve své milostné naději proradnou čarodějnicí Margarethou své žádostivosti podlehne a vyzná Jenovéfě lásku. Tato ctnostná žena pevných křesťanských zásad ale Gola odmítne a nazve ho „bezectným bastardem“. Golo ovšem takové ponížení nezvládne a zosnuje intriku, která má být důkazem Jenovéfiny nevěry. Domnělý milenec, důvěřivý majordomus Drago, je zabit a domnělá cizoložnice Jenovéfa je uvržena do věže. Golo s pomocí Margarethy o nevěře Jenovéfy přesvědčí i jejího manžela Siegfrieda, který se, vzdálen od domova a toužící po milované ženě, léčí ze svých válečných zranění. Siegfried pověří Gola, aby Jenovéfu zabil jeho mečem. Nakonec se ale dozví pravdu, že Jenovéfa mu nevěrná nebyla, a skoro jako v nějaké dnešní kriminálce ji těsně před popravou zachrání. Sbor může pět slávu ušlechtilému manželskému páru.Ostravská inscenace přesvědčuje o oprávněnosti dramaturgického rozhodnutí hlavně hudebním nastudováním dirigenta Charlese Olivieriho-Munroa (dlouholetého šéfa Severočeské filharmonie Teplice) a schopností – uměním vedení divadla adekvátně, ba skvěle obsadit všechny role. V pojetí Charlese Olivieriho-Munroa vyzněla Jenovéfa – přes občasné výkyvy souhry orchestru – jako plnokrevná opera s řadou krásných písňových melodií i dramatických árií, s vypjatými sborovými scénami a vyhrocenými konfrontacemi postav opery. A všem sólistům se podařilo po pěvecké i představitelské stránce velice plasticky vyjádřit vnitřní sváry a trýzně, kterými procházejí jednotlivé postavy – v této inscenaci to nejsou nějaké dnešku vzdálené středověké figury, ale lidé, kteří přesahují jednu konkrétní historickou dobu: Jenovéfa v podání Frédérique Friess s oblým a voluminézním mladodramatickým sopránem je citlivá, neoblomně věrná manželka, ale i žena s pevnou vírou v Boha, odhodlaná bojovat proti nepravdivému nařčení z nevěry.

Golo v podání tenoristy Blagoje Nacoského svoji nezkrotnou lásku k manželce svého pána promění ve stejně prudkou nenávist a tyto ambivalentní city se do poslední chvíle střetají, když nabídne Jenovéfě život, pokud se mu, alespoň jednou, podvolí. V Siegrfriedovi Jakub Kettner, i díky svému kantabilnímu a zároveň pevnému barytonu, propojil rysy odhodlaného válečníka a milujícího manžela, který uvěří nařčením o nevěře své ženy a vzplane hněvem, který ustoupí šťastnému shledání. A v neposlední řadě Margaretha díky Yvoně Škvárové nabývá děsivých dimenzí čarodějnice, odhodlané s pomocí černé magie zničit štěstí těch, které nenávidí – Jenovéfy a Siegfrieda. Určitě je třeba vyzdvihnout i velmi dobrý výkon sboru, který má v této opeře významné místo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Schumann: Jenovéfa (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="94846" size="small"]

Vaše hodnocení - Cantate da camera (Hudební most Praha - Drážďany 2014)

[yasr_visitor_votes postid="97047" size="small"]

Mohlo by vás zajímat