Operní panorama Heleny Havlíkové (205)

Týden od 16. do 22. února 2015
* Festival Opera 2015:
– Utopená Ponava
– Alice in Prague
– Festivalová bilance
* Může osmnáctiletou Traviatu v Národním divadle resuscitovat Šaturová?
* Inspirace na dny příští
***

Festival Opera 2015 

Utopená Ponava
Brněnské alternativní uskupení nezávislých profesionálních hudebníků a zpěváků Ensemble Opera Diversa na sebe upoutalo pozornost „kratochvilnými“ (mini)operami svých kmenových tvůrců – skladatele Ondřeje Kyase a libretisty a uměleckého vedoucího souboru Pavla Drábka. Patří mezi ně například cyklus Labských horrorroperr (mimo jiných Mluvící dobytek s vtipným kresleným filmem), veselý Pickelhering 1607 jako parodie na barokní divadlo, nebo dokonce „multimediální“ záměrně postmoderně eklektický Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, během jehož uvedení je uvařen a publiku rozdán chutný pokrm operní i zeleninovo-dýňový. Soubor uvedl také opery Miloše Štědroně (Palackého truchlivý konec), Lukáše Sommera na text Václava Havla (Ela, Hela a stop) nebo nápaditou janáčkovskou blamáž týmu Ivo Medek – Alois Piňos a Miloš Štědroň Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán. V pražském Divadle Komedie se v rámci Festivalu Opera 2015 uskutečnilo představení jejich nejnovější inscenace Ponava (Zmizelé řeky), která měla premiéru 5. února 2015 v brněnské Redutě.Autoři Pavel Drábek (libreto) a Ondřej Kyas (hudba) a se tentokrát podle svých slov „pokusili být vážnější“ a v brněnském podzemí, kterým protéká potok Ponávka, hledali „zamlčovanou minulost“. Jejich operně-speleologické bádání v podzemí –paměti města ale tentokrát bohužel zůstalo jen u jakéhosi vznešeného hlásání pravd. Do své opery „napěchovali“ i téma holocaustu nebo poválečného odsunu německého obyvatelstva i rok 1989. Příliš veliké sousto na osmdesát minut jednoho večera. Kyasovo hudební pojetí tentokrát bylo inspirováno snad hledačstvím Bohuslava Martinů, ale jeho kvalit nedosáhlo.

Scéně Sylvy Markové dominovaly spletence hliníkového flexibilního potrubí a průhledným igelitem obalený obří kvádr napouštěný kouřem prosvíceným různými barvami protisvětla. V tomto prostoru šířili divákům své názory mírně potrhlý, ale i ustrašený Blázen Davida Vonšíka, rezolutní a panovačný Král/Pluto Aleše Janiga a především Lucie Kašpárková jako nezdolná Ponava, která se odmítá podvolit vládci podsvětí a chce rozkrýt tajené hrůzy, křivdy, zlo, které tento vládce ukrývá v hlubinách. Nad údělem Ponavy přemítají tři řeky s výrazným zapojením pohybových akcí Jany Vondrů, Veroniky Pacíkové a Pavly Radostové. Všichni profesně obstáli – ale těžko uvěřit, že tito mladí lidé skutečně uvěřili papírem šustícím větám, které zpívali a recitovali.

Komorní orchestr řídila spolehlivě Gabriela Tardonová. Tato šikovná dirigentka, která svou mimořádnou zběhlost v soudobé opeře osvědčila na festivalu už v opeře Anrewa Yin Svobody s názvem Martin Středa, znovu potvrdila suverenitu, s jakou dokáže partiturám včetně neobvyklé instrumentace (zde flétna, trojice saxofonů, violoncello, tamtam a klavír), nepravidelné rytmické pulzace a melodiím úzce svázaným s textem dát řád.

Škoda – pokus o diverzní vpád do hájemství opery tentokrát ztroskotal na příliš velkých ambicích autorů. Při velkém respektu i obdivu k „umanutosti“ souboru Opera Diversa, který tvůrčím a nezaměnitelným způsobem čeří operní vody a zdravě provokuje, zůstala Ponava utopená v záměrech svých tvůrců, jejichž poselství nacházelo pochopení a porozumění u posluchačů obtížně.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Alice in Prague
Brněnské Národní divadlo vybralo pro festival opět komorní titul – Alice in bed skladatelského týmu Markéty Dvořákové a Ivo Medka, která měla premiéru v brněnské Redutě v květnu loňského roku (podrobné hodnocení zde). Ze současného repertoáru této naší druhé největší scény to byla nejlepší prakticky realizovatelná volba: loňské nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka a hlavně scénografii Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové by bylo obtížně přenositelné z jeviště Janáčkovy opery na menší ve Státní opeře, což by byl asi i případ starší inscenace Turandot (2011).

Třebaže se Divadlo Hybernia velikostí jeviště, hlediště i celkovým dojmem výrazně odlišuje od komorního prostoru zrekonstruované brněnské Reduty, vyzněla Alice in bed do značné míry plastičtěji než v Brně. A to nejen primárně zvukově, ale do jisté míry i vizuálně díky tomu, že orchestr, neotřele instrumentovaný pro flétnu, violoncello, akordeon, trombón, kytaru, klavír, preparovaný klavír a čtveřici hráčů na mnohočetné sestavy bicích nástrojů od standardního bubnu, xylofonu, činelů a podobně, po pískací hračky, počítačovou klávesnici, kastroly, byl vyzdvižen těsně pod úroveň jeviště, takže jeho zvuk, jakkoli amplifikovaný stejně jako hlasy sólistů s mikroporty, byl plnější a šlo si užívat pohledu zejména na to, jak se brilantně činila především ona čtveřice hráčů na bicí. Výkony všech sólistů – Terezy Merklové Kyzlinkové, Gabriely Vermelho, Hany Škarkové, Jana Mikuška, Marka Olbrzymka a Davida Nikla získaly od premiéry na jistotě, ze které ovšem o to více trčela zbytečnost a stylová nepatřičnost mimické role Králíčka v podání Otakara Blahy.I při pražském provedení se potvrdily přednosti této komorní opery – tvůrci se v ní nesnažili „zhudebňovat činohru“, ale respektovali princip operního žánru. Epizody o designérce počítačových her, ve které se sváří touha po komerčním úspěchu a touha po svobodné fantazii, vytvářejí prostor pro emoce trojrole Alice, jejichž vyjádření je právě tím nejvlastnějším hájemstvím hudby.

Hodnocení autorky: 90 %
***