Operní panorama Heleny Havlíkové (212)

Od 27. března do 12. dubna 2015
* Prostý projev je to nejtěžší…, tentokrát v Brně
* Bavorský příspěvek do diskuse o operní režii – jeden z mnoha
* Inspirace na dny příští
***

Prostý projev je to nejtěžší…, tentokrát v Brně
V bohatém a osobitém operním odkazu Bohuslava Martinů mají Hry o Marii klíčové postavení. Martinů při hledání východisek z odmítavého postoje k pozdnímu romantismu prožil v Paříži okouzlení impresionismem, symbolismem, jazzem, dadaismem. Aby změť vlivů, které dobýval a opouštěl (v opeře tak pozoruhodnými díly, jakými jsou Voják a tanečnice, Slzy nože či Trojí přání), vykrystalizovala v až tvrdošíjné návraty do prasvěta lidové tvořivosti a evropské kultury.

Hry o Marii jsou zakořeněné v biblických výjevech divadla středověku, nejsou operou v tradičním slova smyslu. Tvoří je čtyřdílný cyklus podobenství, miráklů a lidových balad, propojený tématem mateřské soucitné lásky, dobrotivosti a křesťanské naděje na odpuštění a vykoupení tak, jak Pannu Marii a svou víru v Boha vnímají po staletí obyčejní lidé. K těmto kořenům se Martinů vracel pokorně: „Je dobře pro každého vrátit se ke starým pravdám, i když se nezdají zrovna moderní a aktuální a i když nejsou ani pravda, ale jen víra v něco dobrého a zdravého.“… „Prostý projev je to nejtěžší, co si umělec může dát za cíl,” napsal jinde.

Ačkoli měly Hry o Marii svou světovou premiéru právě v Brně, v roce 1935 v Divadle Na hradbách, tedy dnešním Mahenově divadle pod taktovkou Antonína Balatky v režii Rudolfa Waltera, s choreografií Emericha Gabzdyla a na scéně a v kostýmech Františka Muziky, byly zde pak uvedeny pouze jednou, v roce 1990 v Janáčkově divadle v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka a režii Aleny Vaňákové. Zařazení tohoto titulu tak mělo plné dramaturgické oprávnění. O zklidnění někdy až zbytečně vypjatého brněnského antagonismu vůči Praze svědčí pak to, že byl akceptován záměr nového šéfa Janáčkovy opery Jiřího Heřmana přenést do Brna inscenaci v jeho režii, která byla uvedena v pražském Národním divadle v roce 2009 a pak ještě v koprodukci v polské Vratislavi.

Praxe postupného sdílení inscenací více divadly je dnes běžná a většinou prospívá divadlům nejen z ekonomických důvodů. Je to „sázka na jistotu“, která se v případě převedení Her o Marii do Janáčkova divadla dokonce ještě zúročila. Vedení brněnského Národního divadla sice nevyužilo příležitosti uvést Hry o Marii v divadle světové premiéry, tedy v dnešním Mahenově divadle, ale rozlehlý prostor Janáčkovy opery a jeviště bez zlatistého portálu Heřmanovu pojetí výrazně prospěly. Zatímco na scéně pražského Národního divadla vyzněla inscenace jako podívaná, pod jejíž vizuální velkolepostí se ztrácela autenticita lidových her a biblických témat, z nichž Martinů vycházel, i niternější poselství této jeho partitury i dalších dokumentů se skladatelovou ucelenou koncepcí divadelního ztvárnění tohoto díla.

Stylově vyhraněný rukopis Jiřího Heřmana s ritualizovanou obřadností synchronizovaných pohybů lze v týmu se scénografem Pavlem Svobodou, výtvarnicí kostýmů Alexandrou Gruskovou, choreografem Janem Kodetem a světelným designerem Danielem Tesařem poznat hned po vytažení opony – sofistikované obrazy mají vysoký estetický standard. Výtvarný efekt protisvětel při otevírání obrovských okenic s průhledy do hloubi jeviště plného kouře byl úchvatný stejně jako bohaté kostýmy (Archanděl Gabriel s obřími křídly, „zlatá“Panna Maria), světelné proměny, pětice vysokých otočných rozklápěcích telarů po každé straně jeviště navozujících po vzoru deskových maleb v jinak prázdném prostoru místo děje. Rotující rudé kartáče „očišťující“ hříšnici Paskalinu jako v automyčce byly pro brněnské provedení vhodně opuštěny ve prospěch tanečníků a červeného světla. V Janáčkově divadle se tak pod stále převažující dekorativností přece jen pootevřela ona vzácná milost odpuštění a šance pro duši se očistit a vstoupit na nebe, i když její pozemské putování podlehlo svodům ďábla.Protagonistou Her jsou sbory. Rozmístění Sboru Janáčkovy opery (sbormistr Josef Pančík), Pěveckého sboru Masarykovy univerzity (Michal Vajda) a Dětského sboru Brno (Valerie Maťašová) nejen na jevišti, ale i na bocích balkonu nebo přízemí, přineslo působivé akustické rozvržení; při tak rozdílných vzdálenostech zpěváků se však ani v Brně nepodařilo dirigentovi Jakubu Kleckerovi vždy tak docela skloubit tempo a při pouhé několikametrové blízkosti sboristů od diváků eliminovat prakticky neodstranitelnou nevýhodu různé intenzity jednotlivých hlasů na úkor charakteristické sborové jednolitosti. Nicméně v celkovém vyznění vytvořil dostatečně reliéfní hudební obraz, ze kterého „dýchla“ podstata Martinů hudby opřená o lidové zdroje, vstřícný vztah k lidem, k přírodě, pocit sounáležitosti.

V Martinů koncepci Her nejsou sólisté operními hvězdami, ale jednou ze součástí divadelního celku. Tuto službu roli ve hře poskytli všichni, z nichž mnozí i v Brně výborně využili svoji pražskou zkušenost. Vyzdvihnout zaslouží především Alžběta Poláčková jako Marie a Mariken, které věříme, že se nechala zlákat sliby bohatství a rozkoše, Pavla Vykopalová v roli Sestry Paskaliny, která podlehne našeptávání ďábla a uprchne z kláštera za svým milencem, a Svatopluk Sem jako Ďábel. Daniel Bambas opustil vznešenou obřadnost Vůdce hry, kterou nepřiměřeně v Praze patetizoval Jakub Gottwald, a stal se mnohem přirozenějším „opovědníkem“ a propojovacím článkem jednotlivých částí inscenace. Opakované, brněnské nastudování Her o Marii tak lze zařadit k těm úspěšným inscenacím tohoto souboru a šťastné vykročení nového šéfa opery Jiřího Heřmana v jeho novém působišti.

Hodnocení autorky: 75 %
***