Operní panorama Heleny Havlíkové (228): Pelmel místo hostiny a monumentální Berlioz
Pelmel místo hostiny
Operní soubor pražského Národního divadla uvedl (ve francouzském originálu) premiéru opery Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům v hudebním nastudování Christophera Warda a v režii i choreografii Radima Vizváryho.
Sergej Prokofjev (1891–1953) miloval pohádky. I v nich dovedl spojit tradici a novátorství, živelnou energii a lyriku, vtip i vážnost. Lásku ke třem pomerančům napsal po svém odjezdu do Spojených států pro chicagskou operu, kde měla premiéru v Auditorium Theatre v roce 1921. Opera odráží umělecký kvas avantgardy dvacátých let a Prokofjev v něm s lehkou nenuceností a kompoziční zručností kombinuje nejrůznější hudební styly od čirého klasicismu přes impresionistickou lyriku po brutální futurismus v pestré paletě hudebních barev a energicky tepajícího rytmu. Východiskem mu byla Mejercholdova, Solovjevova a Vogakova adaptace pohádkové satiry na italské dramatiky Carla Goldoniho a Pietra Chiariho s postavami komedie dell’arte, tedy vlastně Kritické analýzy pohádky Láska ke třem pomerančům, jak ji o provedení své hry Sacchiho benátskou divadelní společností komedie dell’arte s odstupem napsal italský dramatik Carlo Gozzi. (A stalo se jednou z náhod historie, že ve stejné době Puccini použil pro libreto své poslední opery Gozziho Turandot.) Bláznivý děj Lásky ke třem pomerančům uvádí hádka zastánců různých divadelních žánrů (podobný princip divadla na divadle použil Richard Strauss už v roce 1912 v Ariadně na Naxu). Příběh se pak točí kolem hypochondrického Prince, kterého má šašek Truffaldino vyléčit smíchem. Sotva ho rozesměje, Prince očaruje „zlá“ kouzelnice Fata Morgana touhou po třech pomerančích, které střeží zlá Kuchařka. S pomocí čaroděje Celia Princ a Truffaldino pomeranče získají, překonají žízeň na poušti (byť dvě princezny, které vystoupily z pomerančů, žízní zahynou) a odvrátí i další úklady Faty Morgany, když třetí pomerančovou princeznu promění v krysu a Princi se snaží vnutit ošklivou Smeraldinu. Operu uzavírá pohádkový happyend svatby Prince s milovanou princeznou, zloduchy ovšem nechá Prokofjev uniknout.
Když Sergej Prokofjev ve své Krátké autobiografii charakterizoval Lásku ke třem pomerančům, popřel, že by mu šlo o posměch, provokaci nebo grotesku, s níž by se vysmíval obecenstvu, Gozzimu, opeře nebo těm, kdo nemají smysl pro humor – prý nechtěl napsat nic víc, než zábavnou operu, ve které se prolíná pohádka, humor a satira. Dramaturg Ondřej Hučín v obsáhlé programové brožuře k inscenaci vedle takové prvoplánové výkladové možnosti „nedávat nesmyslu smysl“ ovšem s poukazem na Petera Greenawaye výstižně nabádá: „Věřte dílu, ne jeho autorovi.“ Což je v případě tak bizarní opery i okolností jejího vzniku (a z dnešního pohledu i kontextu Prokofjevova života jako světoběžníka v turbulentní době obou světových válek a sovětské revoluce) trefná výzva, protože Láska ke třem pomerančům se spoustou šťouchanců a špílců i dalších narážek skýtá velké množství výkladů a „terčů“ pro satiru.
Režisér a choreograf Radim Vizváry však jakoby příliš uvěřil Prokofjevovu tvrzení o pouhé zábavnosti (a nebral v potaz, že Prokofjev byl mimo jiné vynikající šachista). Využil, či spíše zneužil toho, že opera svou pohádkovou bizarností otevírá prostor pro cokoli. Takže v kostýmech Natalie Kitamikado může mít Princ husarský kabátek jako příslušník carské vojenské jednotky nebo Michael Jackson, americké kovbojské boty i klobouk a k tomu červené brýle, nejspíš mámení (vždyť ruský skladatel psal pohádkovou operu pro americké publikum). Truffaldino vypadá jak poslední kovboj Michala Tučného, Kouzelník Celio zase může připomínat Gandalfa z Pána prstenů nebo Čaroděje z Harryho Pottera, Kuchařka (pojatá už Prokofjevem jako travesty role obsazená basistou) je obdařena hned třemi ňadry a místo obří naběračky hrozí velkou stehenní kostí, s níž se ohánějí i Král a lékaři. Zlá kouzelnice Fata Morgana může být za rokokovou dámu v černém, nevzhlednost proradné Smeraldiny mohou zdůrazňovat žluté gumové rukavice, myš, do které Fata Morgana promění princeznu, poskakuje v animované projekci Kateřiny Karhánkové jak z legendární inscenace Kouzelného flétny Barrie Koskyho… I když pohádky nekladou meze fantazii, je tahle všehochuť přeplácaná, navíc v inscenaci jako dvojrole použitá proměna Krále ve zlou Kuchařku změnila vztah syna a otce poněkud freudovsky (což asi režisér nezamýšlel).
Vizváry se nechal unést svým nesporným talentem pohybové imaginace a do inscenace multifunkčně implantoval Losers Cirque Company (akcentoval je už ve své choreografii do Špinarovy režie Brittenovy opery Billy Budd). Tu se akrobati snaží rozesmát Prince svými kousky na chůdách nebo jako vrávorající naddimenzovaní opilci, tu představují karty, které mezi sebou hraje kouzelnická dvojice Celio a Fata Morgana o moc nad Králem a Princův osud, tu vytvářejí suitu ďábelského Farfarella a představují vítr, který popohání Prince a Truffaldina za třemi pomeranči. Nicméně toto novocirkusové uskupení na sebe strhává pozornost dynamikou své brilantní artistické exhibice na úkor ostatních postav a situací.
A tímto vnějškovým efektem jakoby Vizváry zakrýval mišmaš režijních nápadů, které by směřovaly k podstatě opery a jejímu dnešnímu výkladu. Je na vkusu diváků, nakolik jsou pro koho vtipné pomeranče v podobě obřích ženských ňader, ve kterých jsou ukryté princezny, takže bradavky se stanou klobouky na jejich hlavách. Když problikne naděje, že by realisticky střízlivá scéna Borise Kudličky se třemi „ohrádkami“ vymezujícími znesvářené „strany“ mohla být nejen pošmournou soudní síní, ale třeba i parlamentem, ve kterém by hádka tragiků, komiků, lyriků, podivínů, lékařů, ale i dutohlavců nabrala další významy, Vizváry tuto jiskřičku výkladu nechává ladem. Pokud pojetí prostoru jen jako soudu mělo „přeznačkovat“ Prokofjevovu parafrázi komedie dell’arte na souboj mezi dobrem a zlem, postavy, jejichž rodokmen se táhne až k artušovským legendám, ale i motivace, se kterými jednají, se takovému zjednodušení vzpírají.
Jakkoli je Prokofjevova opera hodně pestrobarevná až bláznivá férie se spoustou nečekaných dějových zvratů a naprostých „nelogičností“, Vizvárymu se celek rozpadal do nesourodého pel melu. Ostatně na podobné limity svých režií narážel už v inscenaci Divadla za bránou, v níž se se svým „eurogulášem“ míjel s poetikou Bohuslava Martinů (Netradiční operní studio 2013), nebo když v Donizettiho parodii na operní poměry sice rozpohyboval i korpulentnější sboristy při prostných v tělocvičně, ale ve výsledku svižnou buffu Poprask v opeře proměnil v těžkopádnou estrádu křečovitého pitvoření (Stavovské divadlo 2017).
Mnohem větší pochopení pro Prokofjevův kompoziční styl prokázal dirigent Christopher Ward. V Národním divadle už úspěšně nastudoval Brittenova Billyho Budda. I tentokrát rozehrál partituru s jiskrou stylových kontrastů v široké škále výrazu, byť orchestr k vypilovanějšímu odstínění méně silné dynamiky nepřiměl. Snad jen z mé čtvrté řady v přízemí vpravo zněl Orchestr Národního divadla, zejména žesťové nástroje, místy příliš hlučně a slavný parádní marš provázející královské scény působil příliš zatěžkaně.
Ward s přehledem vedl hudebně i sólisty. Tenorista Aleš Briscein vystihl vývoj Prince od ukňouraného, v posteli se válejícího hypochondra, kterého výstupy kejklířů nudí a rozesměje ho až pád Faty Morgany, po až romanticky láskyplného milovníka své vytoužené Princezny, v podání Marie Fajtové vskutku půvabné se zvonivým sopránem. Ačkoli by šašek Truffaldino mohl skýtat spoustu příležitostí ke komice a Jaroslav Březina má k takovým rolím vedle pěvecké všestrannosti báječný dar humoru, Vizváry mu nad rámec fádního pitvoření příliš nepomohl. Zdeněk Plech využil svůj buffo bas výrazněji v travesty roli směšně hrozivé Kuchařky, než jako ustaraný Král, který tu je za soudce s alonžovou parukou. Z představitelek dvojrolí intrikánek a princezen, které zemřou žízní, si díky vyrovnanému mezzosopránu poradila suverénně Jana Sýkorová, zatímco Andrea Tögel Kalivodová se ve snaze o patetickou nadsázku nevyvarovala chvění svého hlasu. Jako zlá čarodějnice Fata Morgana se s přesnou dávkou suchého humoru uplatnila Eva Urbanová, zejména v efektním výstupu na ramenou polonahých tanečníků, kteří rozvíjeli temná chapadla z jejího těla jako síť po celém jevišti. Čáry Faty Morgany ale nakonec přemůže dobrotivý Celio v podání pěvecky i herecky mrštného Františka Zahradníčka. Matně prošel inscenací barytonista Artur Mateusz Garbas v roli zrádného králova ministra Leandra, zatímco Csaba Kotlár svůj debut v Národním divadle skvěle využil coby „ďábelský“ Farfarello, který se pohybově dokázal obratně zapojit mezi artisty. Třebaže se Jiří Brückler jako usedlý Pantalon nemohl herecky příliš prosadit, jeho baryton má čím dál plnější znělost. A Sbor Národního divadla přidal ke spoustě pohybových akcí i skvělé zpívání.
Ani ne před měsícem jsme díky streamu přímého přenosu ze Stuttgartu mohli vidět tamní novou inscenaci Lásky ke třem pomerančům. Axel Ranisch, režisér v Německu oblíbených televizních dětských seriálů, ji pojal jako reminiscenci na videohru „Orange Desert III“ z devadesátých let na počítačích Commodore 64 s rozostřenými pixely. Desetileté holčičce s joystickem v ruce se ale hra postupně vymkne, sama se stává součástí dystopického světa ovládaného v tu chvíli zlou čarodějnicí Fatou Morganou a snaží se zachránit nejen postavy hry, ale i sama sebe. Jakkoli ani ve stuttgartské inscenaci nebylo po komedii dell’arte ani památky, projekce imitující počítačové hry a pestré kostýmy z opery udělaly dobrodružnou podívanou pro celou rodinu s mírně zdviženým prstem nad riziky závislosti na počítačových hrách.
Dnes se nám zdá téměř neuvěřitelné, že Prokofjevovy opery u nás patřily od konce padesátých do osmdesátých let k běžné součásti repertoáru našich divadel, v jedné sezoně některou z nich nastudovalo i pět souborů. Prokofjevův operní odkaz je velmi různorodý: kromě Lásky ke třem pomerančům zahrnuje tak odlišná díla, jakými jsou Hráč podle F. M. Dostojevského, realistické divadlo s psychologickou charakteristikou postav (první verze dokončena 1917), eroticky a mysticky exaltovaný Ohnivý anděl podle středověké legendy z románu Valerije Brjusova (1927), budovatelský Semjon Kotko (1939), burleskní Zásnuby v klášteře (též pod názvem Maškaráda, dokončeno 1940), operní epopej Vojna a mír podle L. N. Tolstého (první verze scénicky pražské Národní divadlo 1948) a Příběh opravdového člověka podle skutečného příběhu hrdinského sovětského letce Maresjeva (v opeře Meresjeva) za druhé světové války (soukromé koncertní provedení 1948).
Když pražské Národní divadlo v roce 1963 uvedlo Lásku ke třem pomerančům v českých zemích vůbec poprvé (ve Smetanově divadle v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce a v režii Georgije Pavloviče Ansimova), inscenace se stala mimořádnou událostí Pražského jara (navíc v rámci cyklu věnovaného 10. výročí Prokofjevova úmrtí s brněnskými inscenacemi Vojny a míru a Ohnivého anděla, ostravským nastudováním Semjona Kotka a plzeňskými Zásnubami v klášteře). Také tentokrát byla premiéra Lásky ke třem pomerančům součástí tohoto renomovaného festivalu. Už teď však lze říct, že se mimořádnou událostí nestala. A to ani v porovnání s nedávným ostravským nastudováním jiné Prokofjevovy opery – Ohnivého anděla. S dirigentem Robertem Jindrou režisér Jiří Nekvasil sugestivně posílil rozostřenost a nadčasovost tématu nejednoznačnosti mezi bránou nebes a pekel. Pražská premiéra Lásky ke třem pomerančům zůstala jen nezávaznou (nikoli nevázanou) podívanou. Pokud bychom, vedení Vizváryho koncepcí soudu, chtěli vynést „rozsudek“ ve sváru zástupců různých divadelních žánrů z prologu, „vyhráli“ ti, kteří při zapojení vlastní fantazie mohli získat představu o možnostech uvádění jedné z významných oper dvacátých let minulého století.
Hodnocení autorky 70 %
Sergej Prokofjev: Láske ke třem pomerančům
Hudební nastudování Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado, animace Kateřina Karhánková, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Marek Zelinka, dramaturgie Ondřej Hučín.
Osoby a obsazení: Král Trefa, Kuchařka – Zdeněk Plech / Jan Šťáva, Princ – Aleš Briscein / Martin Šrejma, Princezna Clarice, Lineta – Veronika Hajnová / Andrea Tögel Kalivodová, Leander – Artur Mateusz Garbas / Roman Janál, Truffaldino – Jaroslav Březina / Josef Moravec, Pantalon, Ceremoniář – Jiří Brückler / Lukáš Zeman, Kouzelník Celio – Jan Hnyk / František Zahradníček, Fata Morgana – Eva Urbanová / Eliška Weissová, Ninetta – Jana Sibera / Marie Fajtová, Farfarello – Csaba Kotlár / Igor Loškár, Smeraldina, Nicoleta – Kateřina Jalovcová / Jana Sýkorová.
Národní divadlo v Praze, 1. premiéra čtvrtek 16. května 2019 v 19:00 hodin, 2. premiéra neděle 19. května v 19:00 hodin.
Velikášský Berlioz
Třebaže je na bilanci letošního ročníku Pražského jara samozřejmě ještě brzy, už teď se dá říci, že uvedení monumentálně pojatého hymnu Te Deum Hectora Berlioze (1803–1869) byl také v souvislosti se 150. výročím skladatelova úmrtí ambiciózní záměr, a to i vhodnou kombinací s programní symfonií pro violu a orchestr podle Byronova Harolda v Itálii. Americký dirigent John Nelson potvrdil svou pověst charismatického dirigenta, který umí rozvíjet především vyhlášenou berliozovskou instrumentaci v barvách i dynamice a „provádět“ posluchače mimohudebním obsahem programně koncipovaných kompozic. Z takto bipolárně koncipovaného programu vyzněl přesvědčivěji Harold v Itálii i díky oduševnělému výkonu violisty Karla Untermüllera jako nositele hudebního vyjádření pocitů poutníka – Berlioze při jeho cestě krásnou krajinou, v níž zní modlitba poutníků, milostné škádlení i orgie banditů, jak je plasticky vyjádřil Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
V grandiózním Te Deum však John Nelson narážel na akustické limity Smetanovy síně. Berlioz toto dílo pro uvedení v mohutném pařížském chrámu svatého Eustacha v roce 1855 u příležitosti světové výstavy v Paříži podporované Napoleonem III. megalomansky určil dokonce pro devět stovek hudebníků. Nelson se v Praze musel spokojit „jen“ s 240 interprety včetně varhaníka Pavla Černého (harf dvanáct nebylo), kteří se vměstnali na pódium a emporu. SOČR ovšem zněl hlavně v žesťové sekci (šest pozounů a dvě tuby) a činelech přehlušeně, zatímco Slovenský filharmonický sbor, ač posílený Kühnovým smíšeným sborem, zanikal – i kvůli tomu, že soprány zněly ploše bez špičky. A Kühnův dětský sbor už neměl skoro vůbec šanci se prosadit. Tenorový part v podání Nicolase Phana se však z nejvyššího patra varhanní empory v přece jen ztišenější části Te ergo quasumus nad orchestrem nesl. I když také v tomto chvalozpěvu Berlioz variabilně využívá v jeho době nové možnosti nástrojů orchestru, z provedení pětačtyřicetiminutového díla ve Smetanově síni převládl dojem patosu, zvukové masy, příliš exaltované bombastičnosti, kterou má smysl prezentovat skutečně pouze při výjimečných příležitostech.
Hodnocení autorky 70%
Hector Berlioz: Harold v Itálii. Symfonie pro orchestr a sólovou violu op. 16, Te Deum op. 22.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, John Nelson – dirigent, Karel Untermüller – viola, Nicholas Phan – tenor, Slovenský filharmonický sbor, Jozef Chabroň – sbormistr, Kühnův smíšený sbor, Jaroslav Brych – sbormistr, Kühnův dětský sbor, Jiří Chvála – sbormistr.
Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, středa 15. května 2019 v 20:00 hodin.
Inspirace na dny příští
Collegium Vocale 1704 – Te Deum
František Ignác Tůma: Stabat Mater, Antonio Caldara: Motetti a due e tre voci, Antonio Lotti: Crucifixus a sei e otto voci, Antonio Caldara: Te Deum. Collegium Vocale 1704 a Collegium 1704, dirigent Václav Luks.
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, úterý 21. května 2019 v 19:30 hodin, ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem v 18:30 hodin.
Amilcare Ponchielli: La Gioconda
Dirigent Guillermo García Calvo, režie, scéna a kostýmy Pier Luigi Pizzi, světla Massimo Gasparon, choreografie Gheorge Iancu. Orchestre symphonique & chœur du Liceu, sbormistryně Conxita Garcia. Obsazení: Saioa Hernandez, Dolora Zajick, Ildebrando D’Arcangelo, María José Montiel, Brian Jagde, Gabriele Viviani ad. Záznam představení Gran Teatre del Liceu v Barceloně 10. dubna 2019.
Francouzský kulturní institut, úterý 21. května 2019 v 19:00 hodin.
Pražské jaro – Operní hvězdy čtyř generací
Koncert laureátů Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka.
Interpreti: Gabriela Beňačková – soprán, Veronika Holbová – soprán, Jana Sýkorová – mezzosoprán, Eliška Zajícová – mezzosoprán, Kiril Matvějev – tenor, Seongsoo Ryu – tenor, Roman Hoza – baryton, Peter Mikuláš – bas. Orchestr Národního divadla, dirigent Jaroslav Kyzlink.
Zazní árie a ansámbly z oper Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, P. I. Čajkovského, Sergeje Rachmaninova, Gioacchina Rossiniho, Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, Pietra Mascagniho, Francesca Ciley, W. A. Mozarta, Ch. W. Glucka, Jacquese Offenbacha a Georgese Bizeta.
Dvořákova síň Rudolfina, středa 22. května 2019 ve 20:00 hodin.
Wotan – Egils Silins, Alberich – Thomas Gazheli, Loge – Štefan Margita, Mime – Arnold Bezuyen, Fricka – Ursula Hesse von Steinen, Erda – Renée Morloc, Fasolt – Christian Hübner, Fafner – Jozef Benci, Dcery Rýna – Kateřina Kněžíková, Jana Horáková Levicová a Václava Krejčí Housková, Freia – Maria Kobielska, Donner – Jiří Rajniš, Froh – Jan Petryka. Orchestr Státní opery, dirigent Andreas Sebastian Weiser.
Forum Karlín, čtvrtek 23. a neděle 26. května 2019 v 19:00 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
