Operní panorama Heleny Havlíkové (233)

Prodanka na německý způsob potřetí
Zatímco u nás se do nových nastudování Prodané nevěsty divadla příliš nehrnou (naposledy Slezské divadlo Opava v roce 2018 – recenze zde, Jihočeské divadlo České Budějovice 2018 – recenze zde, Severočeské divadlo Ústí nad Labem 2014 – recenze zde, Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2014 – recenze zde), v Německu tak zdrženliví nejsou. Po nedávné premiéře v Bavorské státní opeře (hudební nastudování Tomáš Hanus, režie David Bösch, premiéra 22. prosince 2018) a drážďanské Semperově opeře (hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Mariame Clément, premiéra 8. března 2019 – recenze zde) přišla s novým výkladem opera v Lipsku. Prodaná nevěsta tak rozšířila rozsáhlý repertoár lipské opery, který v sezoně 2018/2019 obsahoval sedmadvacet titulů včetně například Straussových oper Salome, Elektra nebo Růžový kavalír, Wagnerovy kompletní tetralogie Prsten Nibelungův a Bludného Holanďana, ale i Dvořákovy Rusalky.

I když se ani u nás Prodaná nevěsta v posledních letech nehraje v krojích s naškrobenými holubičkami před malebným průčelím venkovských stavení, v Německu si s krojovanou tradicí hlavu nelámou vůbec. V Mnichově ji hrají na zahnojených balících slámy s latrínou, živým prasetem, které s mašlí na krku přivleče na obojku Vašek, a zářícím traktorem, na němž se projíždějí Mařenka s Jeníkem. V Drážďanech ji situovali do kabaretu devadesátých let, jehož sebevědomým vlastníkem je po pádu komunismu Kecal. Do večerního programu tu angažuje folklorní taneční soubor i středověké jokulátory a rozdává si to se servírkami – jednou z nich je Mařenka, těhotná však spíš s Jeníkem. Obě Prodané nevěsty rozzářila hudební nastudování českých dirigentů – Tomáše Hanuse a Tomáše Netopila, kteří měli k dispozici skvěle „vytrénované“ orchestry.

V Lipsku svěřili hudební nastudování vlastním silám, a to Christophu Gedscholdovi, který je zde v angažmá od sezony 2015/2016 a patří ke zkušeným operním dirigentům (s Mnichovským rozhlasovým orchestrem nahrál sérii oper, hostoval v divadlech v Hamburku, Výmaru a Drážďanech). Pro Prodanou nevěstu zvolil v porovnání s přístupem Hanuse, Netopila, ale i naší tradicí hudební pojetí, jež jiskřivou jásavost Smetanovy hudby zatěžkalo – v předehře, tancích nebo sboru „Proč bychom se netěšili“. Ne kvůli tempům, ta zůstala svižná, ale celkovému hutnému zvuku. Ani lyrické árie neměly onu „slovanskou“ něhu a směřovaly spíše k dramatičtějšímu „verismu“. A ne vždy se v rychlých tempech dařila koordinace se sborem nebo basistou Sebastianem Pilgrimem, jenž v roli Kecala zacházel s rytmem německého textu Maxe Kalbecka dosti volně.

Hudební nastudování tak podpořilo inscenační výklad Prodané nevěsty nikoli jako líbezného obrázku o lásce dvou mladých lidí a jednom napáleném dohazovači, ale jako hrubozrnné frašky o svatební veselce jakéhosi jiného novomanželského páru. Režisér Christian von Götz rozehrál svatební zvyky, mezi nimiž nechybí rvačka o zahozenou kytici nevěsty, závody ve skákání v pytlích nebo hra na slepou bábu. K obveselení svatebčanů je pozvána herecká trupa nevalné úrovně. Groteska se občas „zasekne“ ve stronzu, nebo tu a tam se „cuká“ v trhavých pohybech.

Pro pojetí německého inscenačního týmu jsou určující kostýmy v kaleidoskopu na hranici vkusu: Sarah Mittenbühler oblékla společnost do pestře kýčovité všehochuti folklorních prvků spíše jižanského charakteru a nejen ženy, ale i muže obdařila naddimenzovanými parukami s bizarními drdoly a klaunsky červenými tvářemi. Jeník má pruhované kalhoty ozdobené ze strany u kolen červenými bambulemi, Mařenka v trčících culíkách (jež u nás nosí spíš Dvořákova Káča) si přes plandavé kalhoty s květinovým vzorem ušije vyztuženou sukni. Kecal s obrovským drdolem k jedné straně se honosí knírem, prsteny a těžkým černým kabátem. Vašek s ulízanou pěšinkou a brejličkami se neustále vláčí s fotoaparátem na stativu a znovu a znovu se leká, když mu v ruce „pšoukne“ blesk. Matka Krušinová stihne během představení uštrikovat kus své zástěry, zatímco neurvalý Krušina se přiopile potácí. Háta si zapaluje jednu cigaretu od druhé a jednu lahev za druhou si do sebe skrze hlásnou troubu nalévá Principál – obtloustlý tragéd s maskou smutného klauna. Nemotorné kypré Esmeraldě v baletní sukýnce „chybí“ přední zub, Indián má atributy náčelníka s bohatými pery do posledního detailu.

Také scéna je směskou různých prostředí pro náš estetický kontext obtížně rozklíčovatelných. Scénograf Dieter Richter roztočil Prodanou nevěstu na točně rozdělené stěnami do tří výsečí. Tu největší lze s našimi zkušenostmi vyložit jako plísní dosti zdevastovaný zámecký sál, na jehož zadní stěně visí v honosném zlatém rámu obrovský obraz vyplněný matným sklem, v němž se nevýrazně a bez jakéhokoli efektu odráží dění před ním. Mobiliář v tomto „sálu“ se postupně mění – klavír a vycpaného medvěda vystřídají pro „hostinu“ stoly a lavice se servírovacím stolkem na kolečkách a pro komedianty lemování prostoru jako cirkusové arény. Druhý prostor na točně je vybavený šicím strojem a jednoduchým pódiem, nad nímž je umístěn malovaný portál rámovaný pestrobarevnými žárovkami a zakončený oponou. A třetí, nejmenší výsek má stěny ozdobené tmavě fialovou tapetou (našinci připomíná hlediště Národního divadla) a visí na nich desítky Kecalových trofejí v podobě zarámovaných černobílých fotografií manželských párů. Uprostřed se vinou kolem lesklé trubky točité kovové schody jak ze zákulisí divadla.