Operní panorama Heleny Havlíkové (235)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Jaké jsou důvody relativně malého zájmu o Gluckova Parise i při současném boomu předmozartovských oper? Děj je na rozsah pěti dějství poměrně řídký. Podílejí se na něm vlastně jen tři postavy a sbor, protože Pallas Athéna se zapojí v jediném výstupu těsně před závěrem s hněvivým varováním, jakou mnohaletou válečnou pohromu vztah Parida a Heleny způsobí. Helena prochází vývojem od sveřepého odmítání Paridových vyznání po milostné podlehnutí, zatímco láskou posedlý Paris osciluje mezi vášnivým vzplanutím, váháním a zoufalstvím. Opera je zatížena mnoha oslavnými tanci a sbory, která posilují celkový dojem až oficiózního odstupu. Vedle árií, ansámblů, sborů a instrumentálních čísel dlouhé plochy „zabírají“ melodicky jednoduché recitativy, které brzy začnou působit fádně. A obsazení všech rolí pouze ženskými hlasy v sopránových polohách (roli Parida psal Gluck pro sopránového kastráta) je zvukově jednotvárné a důvěryhodnosti mužské vášně k nejkrásnější ženě světa nepřidává. (V současných inscenacích, ale i na nahrávkách bývá part Parida transponován do tenorové polohy.)

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Bylo rozumné, že pro účely open-air produkce byla pro festivalovou produkci v Nových Hradech celková délka 140 minut Gluckovy opery zredukována na hodinu a půl. I tak ležela tíha překlenutí handicapů tohoto díla na sólistkách titulních rolí. Obsazení Kristýnou Vylíčilovou a Janou Siberou byla skvělá volba.

Sopranistka Kristýna Vylíčilová úspěšně sbírá zkušenosti nejen ve standardním operním repertoáru našich divadel jako energická Evička v opeře Vojtěcha Hřímalého (České Budějovice), agilní Anna Reich ve Veselých paničkách windsorských Otty Nicolaie (Liberec) nebo čilá Barbarina v Mozartově Figarově svatbě (Národní divadlo v Praze). Vylíčilová se skvěle se uplatňuje i se soubory staré hudby, když vytvořila roli Michala v Händelově oratoriu Saul v nastudování Czech Ensemble Baroque nebo titulní roli Ariadny, v níž zkombinovala styl Monteverdiho lamenta s neobarokním minimalismem Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara v produkci souboru Ensemble Damian. Síla její interpretace při technicky spolehlivém zvládnutí partu spočívá v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném modelování výrazové škály pro vyjádření vnitřního světa zamilovaného Parida od šepotu plného úzkosti po ohnivé výbuchy. Věříme jí, když v áriích se jako Paris po horoucím vyznání lásky strachuje, že Helenu ztratí a dokonce dává přednost smrti, než aby žil bez ní. Vylíčilová si přitom zachovává cit pro styl, takže nesklouzne do exaltovanosti. Z jejího Parise jsme měli pocit důvěrné naléhavosti, intimnosti, s níž jakoby „promlouvala“ přímo k nám se zkušenostmi lidí 21. století.

Jana Sibera patří už řadu let k našim předním sólistkám. Z koloraturního a subretního oboru se začala přesouvat k mladodramatické Smetanově Mařence nebo Blažence ale i Janáčkově Lišce Bystroušce. Tato kombinace byla pro part Heleny velmi vhodná. Soprán Jany Sibery si stále zachovává pohyblivost a jiskřivé výšky a přitom má plnost pro dramatičtější momenty. V roli Heleny střídala koketerii a ženskou ješitnost se střídmou odměřeností a odhodláním dodržet pevnou zásadu manželské věrnosti, jakkoli ve svazku s králem Meneláem motivovaném politicky.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Svým jasným sopránem, kompatibilním s ostatními sólistkami, podpořila inscenaci Eva Benett jako dovádivě nadrzlý Amor ve zlatém plášti se zrzavou parukou a kontrastní part dramaticky varující Pallas Athény ve vojenské zbroji zvládla Hana Holodňáková. Nastudování obohatil i výkon Smíšeného pěveckého sboru KOS Pedagogické školy Litomyšl pod vedením Milana Motla.

Sólisté měli plnou podporu orchestru zkombinovaného ze souborů Barocco Sempre Giovane uměleckého vedoucího Josefa Krečmera a Concerto Aventino Jakuba Kydlíčka, který operu nastudoval. A udržel souhru v nesnadných podmínkách přírodního divadla, kdy sbor byl navíc umístěný nad jevištěm i za diváky ve výšce nad vzrostlými tújemi. Stromy sice útulně rámují prostor hlediště a jeviště, ale pohlcují zvuk natolik, že suchá akustika „dusí“ alikvótní tóny. V obsazení smyčcových nástrojů, dvou hobojů, fagotu a dvou lesních rohů s replikami historických nástrojů lze v přírodním podmínkách místo cembala tolerovat elektronické klávesy, které zajistily intonační spolehlivost. Celkově si tak hudební nastudování udrželo vysokou úroveň.

Režisér Marek Mokoš, který si ani k samostatným baletním číslům nepřizval specialistu na choreografii, si pro vizuálně pestřejší rozehrání děje vypomohl čtveřicí tanečníků a sólisty nechal koncentrovat se na vyjádření vnitřních hnutí svých postav. Šel tak podobnou, jakkoli v možnostech stagiony v Nových Hradech nesrovnatelně skromnější cestou, než nedávno choreograf a tanečník Sidi Larbi Cherkaoui v Bavorské státní opeře při nastudování Gluckovy Alcesty (recenze na Opera Plus zde). Tanečníky, kteří střídali jednoduché černé trikoty, bílá trička, ale také těžké vojenské kabáty nebo se objevili do půl těla nazí, zapojil v mnoha rolích. Vystupovali samostatně v baletech, které operu prokládaly obřadem oběti Diovi, apoteózou hédonismu nebo atletickými hrami. „Vypomáhali“ ovšem také jako kulisáci s přestavbou hlavní dekorace – majestátního trůnu. Vytvářeli kontexty situací, když na zem rozmisťovali červené košile jako symbol válečného krveprolití nebo na odvrácené strany zrcadel rozmazávali krev. Především však vyjadřovali emoce Parida a Heleny i s pomocí matných zrcadel nebo ohně jako plamene, který konečně vzplane i v Helenině srdci. Mokošova inscenace po Paridově a Helenině přísaze věčné lásky neústí do klidu a vyrovnanosti tohoto štěstí. I když Amor zasypává scénu květy štěstí, oba ale kráčejí vstříc budoucnosti v hlubokém zamyšlení o stinných stránkách této harmonie.

Nebylo by fér porovnávat hudební nastudování pro open-air scénickou produkci s nahrávkou Parida a Heleny, kterou vydal label Deutsche Grammophon s Gabrieli Consort & Players pod taktovkou Paula McCreeshe, na které Paridův part zpívá Magdalena Kožená. Pokud však dáme inscenaci do kontextu dosavadních stagion Smetanovy Litomyšle na zámku Nové Hrady, po Purcellově Královně víl, Scarlattiho Armidě, Rameauově Pygmalionovi, holdovací serenatě Františka Adama Míči Usilovná stavba tří kolosů ve vtipném podání souboru Ensemble Damian a loňské Händelově serenatě Aci, Galate e Polifemo, patřil Paris a Helena k nejzajímavějším inscenacím této litomyšlské festivalové linie. Stojí za to ji dále rozvíjet. Třeba i úpravou amfiteátru tak, aby skýtal akusticky vstřícnější prostředí.

Hodnocení autorky recenze 80 %

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na