Operní panorama Heleny Havlíkové (238)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Diváci pak přešli do podkroví konviktu, aby vyslechli kázání Pavla Josefa Axlara (? – 1714), jednoho z významných kněží vrcholného baroka, který působil u sv. Víta na Pražském hradě nejprve jako metropolitní kanovník, pak arcijáhen a nakonec jako kapitulní děkan. Z Axlarovy postily vydané řádem cisterciáků v roce 1720 bylo vybráno kázání na den Svatého Jána Apoštola a Evangelisty. Začalo téměř v rozverném duchu: Smrt, vybavená kosou a Láska s milostnými šípy a hořící fakulí šly spolu na vandr. Když přespávaly v hospodě, probudil je hřmot a při útěku si omylem zaměnily své zbraně. Láska popadla smrtelné šípy a kosu, zatímco Smrt šípy milostné a fakuli. Axler toto podobenství směřuje k tezi, že kdo Boha miluje, skrze tuto lásku se v Ráji nesmrtelným stane a Smrti nezakusí, neboť člověka Boha milujícího Smrt raniti nemůže, když o svou kosu přišla. A přidává dvanáctero naučení, v nichž nabádá k lásce k Bohu: „Nejní větší v Světě Lásky, jako je ta, když někdo svůj vlastní Život nešanuje, a pro svého milého Přítele na Smrt ho směle vydává, ten je milovník Boží, že mu rovného nejní, který rád a s chutí pro Boha umříti žádá.“

František Antonín Míča: Zpívané rozjímání – Ensemble Damian, Olomoucké barokní slavnosti 2019 (foto Jan Andreáš)

Hanzlíkem dobře míněný podkres tohoto půlhodinového kázání v podobě jakéhosi melodramu s dobovou hudbou vybranou tak, aby odpovídala afektům kázání, však ve výsledku nevyzněl přesvědčivě. Hudba, ač v komorním obsazení pro dvoje housle, violoncello a theorbu zamlžovala srozumitelnost textu ve staré češtině. A Vladimír Hrabal, který kázání přednášel, se nechal strhnout k příliš patetickému a jednotvárnému projevu, ve kterém se ztrácely akcenty a pointy.

I přesto můžeme jen zopakovat přání, aby Hanzlík a Ensemble Damian v oživování díla Františka Antonína Míči a specifického fenoménu hudebního života na jaroměřickém zámku za vlády Johanna Adama Quenstenberga záslužně pokračovali.

 

Hodnocení autorky recenze 70 %

 

František Antonín Míča: Zpívané rozjímání (Jaroměřice na Rokytnou 1727)
Scénické oratorium a dobové kázání v barokní češtině.
Rekonstrukce partitur, hudební nastudování, režie, scény a kostýmy: Tomáš Hanzlík.
Osoby a obsazení: Duše – Zuzana Kopřivová, Outrpnost – Zuzana Petrasová, Hříšník – Vladimír Šlepec, Kristus – Michal Marhold. Kazatel – Vladimír Hrabal. Ensemble Damian.
Olomoucké barokní slavnosti. Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 13. – 16. července.

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) a Die sieben Alter stimben zu samben – Olomoucké barokní slavnosti 2019 (foto Daniel Berka)

Schmelzerovy oslavné holdy ve skrovném náznaku
Johann Heinrich Schmelzer (1620/23−1680) byl na vrcholu své kariéry jako houslový virtuos a kapelník na dvoře císaře Leopolda I. povýšený dokonce do šlechtického stavu, když zkomponoval v roce 1679 k panovníkovým narozeninám hudební hold Les Veglie ossequiose (Uctivé vigilie). Fortuně, Ctnosti, Jásotu a Radosti není den dostatečně dlouhý na oslavu narozenin takového zářícího rakouského hrdiny, jakým je císař. A tato rozveselená čtveřice o jeho vznešené slávě a důvodu k radosti přesvědčí i zpočátku nevrlé Noční mlčení.

Druhá serenata – Die sieben Alter stimbem zu samben (Sedm věků pěje pospolu) – byla určena arcivévodkyni Marii Antonii. Ačkoli tato první dcera Leopolda I. a jeho první manželky Markéty Terezy slavila v roce 1680 teprve 11. narozeniny (a nikdo nemohl tušit, že zemře v pouhých 23 letech), serenata před ni předestřela ptolemaiovské členění lidského života do sedmi etap zahrnujících dětství, mládí, dospělost, věk vážený, věk naplněný plodností, stáří a pozdní stáří. Kromě sedmi věků svou oddanost oslavenkyni vyjadřují alegorické postavy Ctnosti, Důvtipu, Rozumu, Času, Pověsti a hold vzdává Ochranné božstvo a čtveřice Juno, Diana, Pallas Athéna a Apollón, v závěrečném ansámblu pak i čtvero Múz.

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) a Die sieben Alter stimben zu samben – Olomoucké barokní slavnosti 2019 (foto Daniel Berka)

Uvedení dvou Schmelzerových serenat bylo jedinou festivalovou produkcí, kterou nerežíroval Hanzlík a na které se Ensemble Damian podílel jen částečně. Všechny role v obou serenatách obsáhla pětice sólistů z americké univerzity Severního Texasu v rámci partnerství s olomouckou univerzitou Palackého. T. Hastings Reeves měl sice temný basbaryton, který uplatnil v alegorické postavě nabručeného Nočního mlčení, a mezzosopranistka Josefina Maldonado ovládala plný alt, ale party Schmelzerových serenat byly přes upřímnou snahu pro menší hlasy ostatních nad jejich síly intonačně, deklamačně i výrazově. Ani mezinárodní orchestr složený z členů českého Ensemblu Damian, polského Arte Dei Sonatori, slovenského Solamente Naturali a maďarských Sonatores Panoniae pod vedením koncertní mistryně Veroniky Manové, která také zrekonstruovala chybějící části serenaty Sedm věků, nepůsobil dostatečně sehraně.

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) a Die sieben Alter stimben zu samben – Olomoucké barokní slavnosti 2019 (foto Daniel Berka)

Režie Schmelzerových serenat byla svěřena slovinskému režisérovi Roccovi. Ačkoli lze z dochovaných pramenů usuzovat, že provedení obou serenat bylo velkolepé – ať už v případě Vigilií na hladině vodního příkopu císařského zámku Laxenburg nebo v případě Sedmi věků v Praze, kam se císařský dvůr uchýlil před morem, Rocc zvolil minimalisticky oproštěnou scénu s přiznanou konstrukcí barokního jeviště, několika židlemi a jednoduchým černým oblečením (kostýmy Borjan Litovski). Sedm věků pak ilustrovali lidé od malé holčičky po starce, které sólisté přiváděli na scénu z hlediště. Třebaže může být spolupráce mezi univerzitami pro studenty velkým obohacením, vágní úroveň nastudování Schmelzerových serenat tak spíše jen naznačila potenciál, který je v těchto skladbách nesporně obsažený.

 

Hodnocení autorky recenze 50 %

 

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) a Die sieben Alter stimben zu samben (Praha 1680)
Novodobá světová premiéra dvou barokních serenat.
Hudební nastudování: Veronika Manová, režie: Rocc, kostýmy: Borjan Litovski, světla: Ondřej Zunt.
Účinkují: Bree Nichols – soprán, Megan Koch – soprán, Josefina Maldonado – mezzosoprán, Jason Nichols – tenor, T. Hastings Reevs – basbaryton.
Olomoucké barokní slavnosti. Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 17. – 20. července 2019.

Pietro Andrea Ziani: L’Elice – Martin Ptáček, Ensemble Damian, Olomoucké barokní slavnosti 2019 (foto Daniel Berka)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na