Operní panorama Heleny Havlíkové (245)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Masa téměř tří hodin hudby postrádá konzistentnější strukturu a místy i melodickou nápaditost, mnohočetné ansámbly na různé texty brání srozumitelnosti, převládá prázdný patos, objevuje se i nezvládnutá deklamace zhudebněné češtiny, chybí pregnantnější a výstižnější hudební charakteristika postav, ačkoli se v rozdílu postavení krále a uhlíře nabízí. Ovšem vroucí modlitba uhlíře Matěje, která poněkud nečekaně uzavírá první dějství, Jeníkova vzdorná árie, že se dá na vojnu, s názvukem lidové písničky, zamilovaná vroucí árie Lidušky při ranním rozbřesku a dudákova hra nebo pijácká píseň (ovšem na Pražském hradě) či vyjádření atmosféry lesního rozbřesku se zpěvem ptáků i chvěním Liduščina srdce, dávají tušit budoucího skladatele Čerta a Káči nebo Jakobína, ba i Rusalky.

Václav Juda Novotný, který se ujal úpravy třetí verze Krále a uhlíře, Dvořákovo operní nadšení popsal trefně: První svou hudbu ku Králi a uhlíři psal Dvořák v rozhárané periodě bujného kvasu, mladické neustálenosti, kde v ohnivém tvoření snaží se činůchtivý mladý duch vykouzliti něco nadobyčejného…“

V tomto kontextu lze pochopit, že Bedřich Smetana, který provedl v roce 1872 alespoň předehru a pokusil se Krále a uhlíře v rámci možností Prozatímního divadla v sezoně 1873/1874 nastudovat, během zkoušek seznal, že opera, považovaná za chaotickou, se kvůli své náročnosti provést nedá. Rozpoznal však Dvořákův talent – že jde o vážnou práci plnou geniálních nápadů.

A je obdivuhodné, jak zhrzený Dvořák našel v sobě dost sebekritiky a sil, že na totéž libreto s nepodstatnými úpravami zkomponoval v roce 1874 zcela novou, výrazně projasněnější a nápaditější hudbu. V této podobě už měla opera v Prozatímním divadle úspěch, nicméně i tak byla podrobována dalším, a to i velmi razantním úpravám (například byly zcela vypuštěny role Královny, dvorní dámy Evy a závodčího vojska Sekáčka).

První verze Krále a uhlíře byla dlouho považována za ztracenou nebo zničenou s tím, že Dvořák partituru podobně jako v případě některých svých jiných skladeb spálil. Až v roce 1916 se nejprve v pozůstalosti člena orchestru Nového německého divadla objevil rukopis prvního a třetího dějství a v roce 1929 bylo nalezeno v archivu Národního divadla kompletní znění, jež se ve zkrácené úpravě vzápětí pokusil rehabilitovat jen Otakar Ostrčil. A při přípravě festivalového uvedení Krále a uhlíře byly objeveny v archivu Dvořákova muzea materiály k první verzi předehry.

Sólisté koncertního provedení Král a uhlíř v Rudolfinu 19. září 2019 (foto Petra Hajská)

Ačkoli Dvořákova genialita probleskne v první verzi Krále a uhlíře vzácně, nic to nemění na tom, že koncertní uvedení kompletního znění v jeho monumentálním rozsahu mělo právě na festivalu prestiže Dvořákovy Prahy smysl. Ne jako úšklebek vůči skladatelovu kompozičnímu neumětelství a ukázka nezvládnuté adaptace cizích vlivů, ale jako slepá ulička, z níž však Dvořák velmi rychle a tak obdivuhodně našel východisko až ke světově nejproslulejšímu českému skladateli.

Nesnadného úkolu se ujal dirigent Tomáš Brauner, který zúročil své operní zkušenosti a uplatnil značnou pohotovost. A jak zaznělo na tiskovém brífinku, musel do toho všeho řešit i chyby v partech, protože na rozdíl od přípravy notových materiálů k uvedení Alfreda, zrekonstruovaných a odborně zrevidovaných pod vedením Jarmily Gabrielové, Akademie klasické hudby tentokrát finančně zabezpečila pouze digitalizaci původních rukopisů. U neznámého díla samozřejmě zůstává otevřená otázka, nakolik by zafungovala historicky poučená interpretace dle možností tehdejšího Prozatímního divadla a nakolik partitura vůbec umožňovala při obsazení velkého orchestru s deseti prvními houslemi a pěti kontrabasy větší dynamické kontrasty nad rámec převažujícího vydatného zvuku ve škále od forte po čtyřnásobné fortissimo. Brauner ovšem svými srozumitelnými gesty udržel základní souhru v rozvrásněné partituře i základní poměr zvukových hladin orchestru, sólistů a sboru (který se dozajista ještě doladí ve studiu pro nahrávku). Za tu cenu, že se sólisté museli často uchylovat k vypjatému dramatickému výrazu exponovanému i ve vysokých polohách jejich hlasového oboru.

Jak basista Jozef Benci coby uhlíř Matěj, tak tenoristé Richard Samek v roli romantického milovníka uhlířovic Lidušky i Josef Moravec jako purkrabí Jindřich však i za těchto podmínek udrželi kultivovanost. Také pro rozsáhlou roli uhlířovy dcery Lidušky se podařilo najít vhodné pěvecké obsazení v Kateřině Kněžíkové, která dokázala hutný sopránový part prosvětlit mladickou zamilovaností a srdečností vedle přísné matky, jíž dodala na vážnosti mezzosopranistka Lucie Hilscherová. Jen Jana Sibera nenaplnila svým sopránem oborově vhodným spíše pro typ Lidušky dostatečný kontrast dvorní dámy, jak se to podařilo Daně Burešové v partu Královny, třebas malého rozsahu. V menších rolích pouze prvního dějství se dobře uplatnili tenorista Ondřej Koplík a barytonista Michal Onufer v rolích 1. a 2. lovce, ve třetím dějství je vystřídal basista Jan Šťáva jako závodčí vojska Sekáček. Všichni se snažili o srozumitelnou deklamaci, nicméně v ansámblech s překryvy textu bylo toto úsilí objektivně marné. Významná úloha v opeře připadá sboru a bylo zřejmé, že Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka věnoval opeře svou příslovečnou péči. Se ctí prošel partiturou přes občasná zaváhání v souhře také Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Že mnohé posluchače tento raný wagnerovský Dvořák překvapil natolik, až o přestávce z Rudolfina odcházeli, jen potvrzuje, jak dlouhou cestu prošel Dvořák při hledání svého operního stylu, který jej dovedl k Rusalce tak přesvědčivě, že právě Rusalka dnes patří k nejčastěji uváděným českým operám ve světě. A stejně jako v případě světové premiéry Alfreda je dobře, že se prvního znění Krále a uhlíře ujali čeští interpreti a Český rozhlas – a nečekáme, jako tolikrát v minulosti třeba s Janáčkem, až to svět udělá za nás.

 

Hodnocení autorky recenze 90 %

 

Antonín Dvořák: Král a uhlíř (první uvedení první verze opery B21).
Dirigent Tomáš Brauner, sbormistr Lukáš Vasilek.
Osoby a obsazení: Liduška – Kateřina Kněžíková, Jeník – Richard Samek, Matyáš – Roman Hoza, Matěj – Jozef Benci, Anna – Lucie Hilscherová, Jindřich – Josef Moravec, Královna – Dana Burešová, Eva – Jana Sibera, Sekáček – Jan Šťáva, 1. lovec – Ondřej Koplík, 2. lovec – Michal Onufer. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražský filharmonický sbor.
Festival Dvořákova Praha, Rudolfinu, Dvořákova síň 19. září 2019.

J. A. Hasse: Demofoonte, Hof-Musici, Barokní divadlo Státního hradu a zámku Český Krumlov – Festival barokních umění 2019 (foto Libor Sváček)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na