Operní panorama Heleny Havlíkové (267)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Vzpomínka na operní časy předkoronavirové: Ozvěna bourání Stalinova pomníku doznívala v Brně. - Ostravské vysvědčení ze Školy žárlivých jen na postup. - Vtipná a svěží Figarova svatba v Opavě. - Liberecký Don Giovanni se „propadl“ ke Komturově cigaretě. - Inspirace na dny příští.
Marko Ivanović: Monument – Národní divadlo Brno 2020 (zdroj NdB)

Ozvěna bourání Stalinova pomníku doznívala v Brně
Národní divadlo Brno objednalo a na čtyřech představeních uvedlo operu skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće na libreto režiséra Davida Radoka Monument. Oba autoři své dílo v Janáčkově divadle také nastudovali.

Najít dnes téma pro operu tak, aby byl důvod, proč postavy zpívají, určitě není snadné. O to je zajímavější, že hned dva soudobé české skladatele – Jiřího Kadeřábka a Marka Ivanoviće – oslovily osudy Otakara Švece (1892-1955), sochaře uznávaného jako autora futuristického Motocyklisty, pomníků významných osobností (Karla IV., T. G. Masaryka), portrétů Voskovce a Wericha, Vítězslava Nezvala nebo Jana Nerudy, ale i tvůrce megalomanského pomníku generalissima Stalina, když právě Švecův návrh vybrala v soutěži v roce 1949 porota jako vítězný. Žulové gigantické sousoší ztvárňuje vůdce s dobovým patosem ideologie hlásající světlé zítřky, který stojí hrdě v čele zástupců lidu – čtyř sovětských z jedné strany a čtyř československých z druhé. Lidé mu začali posměšně říkat „Fronta na maso“. S patetickou pompou byl monument vztyčen v roce 1955 na pražské Letné, aby byl po sedmi letech zbourán, když po odhalení kultu osobnosti byl oslavovaný vůdce demaskován jako masový vrah. Peripetiím Švecova života a tvorby i doby, ve které působil, se věnovali nejen historici (studie Hany Píchové Případ Stalin z roku 2014) nebo filmaři (v roce 2017 vznikl film Viktora Polesného Monstrum podle knihy Rudly Cainera Žulový Stalin).

Švecovy osudy a jeho doba jsou bezesporu silné, i pro operu nosné, téma. Budování a následná destrukce takového kolosálního monumentu vyjevuje svou zvrácenost a má přesah do současnosti – vždyť se i dnes ve jménu nových ideologií ničí kulturní památky odkazující k historii, která se už „nehodí“.

Jiří Kadeřábek: Žádný člověk – Sylva Čmugrová, Eliška Gattringerová, Josef Škarka – Nová scéna ND Praha 2017 (foto Patrik Borecký)

Opera Jiřího Kadeřábka Žádný člověk vznikla na objednávku pražského Národního divadla a premiéru měla na Nové scéně 31. března 2017. Kadeřábek se v ní s citacemi dobových dokumentů držel Švecova života v době tvorby Stalinova pomníku po sebevraždu jeho manželky i jeho samotného. Po výbuchu, který monument zničil, jako předělu 80minutové opery poslední bizarní část ústí do postapokalypticky depresivní vize jakéhosi primitivního kmene, který na troskách někdejších komunistických hesel pracně skládá slabiky společné řeči a nějakou budoucnost kolem ohníčku, do kterého nakonec přiloží i torzo Stalinovy hlavy. Hudební stránku tvoří nahrávka instrumentovaná pro velký symfonický orchestr a sbor, která se kvadrofonně linula ze čtyř reproduktorů umístěných v rozích kolem diváků. Do ní se pod dirigentským vedením Jiřího Kadeřábka „strefovali“ sólisté. Vybaveni mikroporty zpívali živě ve zdlouhavých recitativních „přednáškách“, které se střídali s exaltovanými atonálními explozemi, libreto šustilo papírem a prázdnými frázemi schematických figur. V nevyrovnané struktuře díla se první, zhruba hodinová část, zoufale vlekla, než se přehoupla do zajímavějšího rytmizovaného voicebandu a výkřiků za zvuku živě hrajícího komorního orchestru.

David Radok a Marko Ivanović v Monumentu sice také vyšli ze Švecova příběhu, ale chtěli se odpoutat od dokumentární faktografie a zobecnit ho. Snaží se vyhnout konkrétnímu vsazení příběhu do reality padesátých let a chtějí ho zobecnit spíše jako nadčasovou problematiku vztahu umělce a vládnoucí moci. Švec zde není pojmenován, ale jeho postava se jmenuje jen „Sochař“, Stalinův pomník je pak „veliký pomník velkému muži“. Tím se ale autoři dostali do pasti zjednodušujícího zploštění období 50. let. Stejně jako Švecův život byla tato doba mnohem spletitější, než se autoři snaží abstrahovat a generalizovat v deseti momentkách své 80minutové opery. Zůstala schémata budovatelského nadšení, papalášského večírku, aristokratických manýr stranických pohlavárů, cynické arogance nabubřelé garnitury osobující si vládu i nad uměním nebo zpověď v kostele, kde je farářem převlečený estébák. Oživující záblesk aparátčíského cynismu se mihne v závěrečném obrazu, kdy pohlaváři vedou debatu, co s monumentem historické ikony, jež byla demaskována jako masový vrah. Jeden z mužů navrhne pouze vyměnit hlavu „ochránce míru“ za hlavu 1. tajemníka, než převáží rozhodnutí pomník zničit. Komplikované postavy Otakara Švece, jeho manželky a dalších postav se „scvrkly“ na typizované „modely“ – tvůrce rozervaný tím, že uměleckou svobodu prodal za lukrativní politickou zakázku, manželka ustrašená z toho, aby se neprovalily domácí nespokojené řeči, pragmatický prospěchář, nepřátelé režimu odsouzení k práci metařů, šedé pokořené šourající se masy s hlavami sklopenými. Z jejich defilé bez dalších kontextů, skrytých příčin a následků se tak stal více „operní plakát“ než „antická tragédie“, jak si přál pro své první operní libreto David Radok.

Marko Ivanović: Monument – Národní divadlo Brno 2020 (zdroj NdB)

I když Marko Ivanović přímo necituje dobovou hudbu, používá hudební ilustraci budovatelských masovek, kavárenské i hospodské hudby, při zpovědi velebného zvuku varhan s disonantními žesťovými ataky sochařova svědomí. Zběhlost Marka Ivanoviće vytvořit postmoderní koláž zvukových charakteristik a veristické „dušemalby“ doplňuje „vyštěkávání“ rozkazů, vysoký tenor pro postavu ministra kultury (s čitelnou narážkou na Zdeňka Nejedlého), pochodové rytmy, zvuky zvonů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat