Operní panorama Heleny Havlíkové (272)

Opera v časech koronavirových V; Koronaviru navzdory; Konečně „normální“ koncert; Fidelio jako přeformátované „Urfassung“; České přírůstky do diskotéky – ostravská Věc Makropulos

Opera v časech koronavirových V

Nouzový stav sice k 17. květnu 2020 v České republice skončil a vláda dále postupně rozvolňuje koronavirová opatření i vůči divadlům, ale pro normální operní provoz je podle vedení všech našich stálých divadel stále příliš limitující.

Podle aktuálních mimořádných opatřeních vlády se od 25. května budou moci konat divadelní představení nebo koncerty nikoli pouze pro 100 lidí s dvoumetrovými odstupy, ale už pro 300 diváků, kromě členů domácnosti stále s odstupy dva metry. A pokud se epidemiologická situace bude vyvíjet dobře, během června by se tyto počty měly ještě navyšovat – od 22. června až na tisícovku.

Uvolnily se i restrikce vůči účinkujícím umělcům, pro které od 19. května neplatí odstup dvou metrů, nicméně místo provádění autorského díla musí být pravidelně dezinfikováno, uzavřené prostory větrány, musí být zajištěna dezinfekce rukou pro umělce i jejich spolupracovníky a v případě, že některý z umělců nebo jejich spolupracovníků má teplotu 37 °C a vyšší nebo jiné příznaky onemocnění COVID-19, musí být zamezen jeho přístup do místa provádění autorského díla.

Koronavirová opatření nevymezují jen konání akcí, ale řeší také odklad vracení vstupného za neuskutečněná přestavení nebo koncerty v podobném režimu, jako lex voucher u cestovních kanceláří. Od 19. května 2020 je účinný zákon č. 247/2000 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na oblast kulturních akcí – zde. Pro pořadatele kulturních akcí s předpokládaným termínem konání do 31. října 2020 zákon stanovuje ochrannou dobu do 31. října 2021, po kterou se odkládá povinnost vracet lidem zaplacené vstupné za neuskutečněné akce. Zákazník může do 31. března 2021 požádat pořadatele o poukaz na kulturní akci v hodnotě uhrazeného vstupného, který je platný po dobu trvání ochranné doby, tj. do 31. října 2021 a pořadatel mu během této doby nabídne na základě poukazu náhradní kulturní akci, která nesmí být levnější. Pokud by byla takto nabídnutá akce dražší, pořadatel nesmí požadovat od zákazníka doplacení případného rozdílu v ceně vstupného. Možnost vydat takový poukaz na náhradní kulturní akci může pořadatel využít pouze tehdy, pokud zákazníkovi vydá poukaz do jednoho měsíce od jeho žádosti nebo pokud nabídne zákazníkovi do šesti měsíců od vydání poukazu náhradní kulturní akci s termínem konání do 31. října 2021.

Zákon dále stanoví skupinu lidí, kterým musí pořadatel za stanovených podmínek vrátit přímo peníze, např. držitelé průkazu ZTP, uchazeči o zaměstnání vedení v evidenci úřadu práce, těhotné ženy, samoživitelé pečující o nezaopatřené dítě, lidé na mateřské nebo rodičovské dovolené, nebo senioři nad 65 let. Pokud zákazník poukaz nechce, na základě jeho žádosti mu pořadatel peníze vrátí, může tak učinit až do 14. listopadu 2021.

Je samozřejmě na jednotlivých divadlech a festivalech, zda budou při vracení vstupného postupovat jinak (ve většině případů vracejí vstupné hned), nebo nakolik možnost stanovenou tímto zákonem jako maximálně přípustnou využijí (a je otázka, jak proti těmto principům zakročí Evropská komise, která už dopisem vyzvala nejen Českou republiku, ale i dvanáct dalších zemí s podobnými opatřeními, aby od takové legislativy upustily, protože odporuje právním normám ochrany spotřebitele v EU a lidem musí zůstat volba mezi hotovostí a voucherem).

Koronaviru navzdory

Ani za rozvolňovaných podmínek operní soubory hrát normální operní představení nejspíš do konce sezóny nezačnou.

Řada stálých divadel chystá alespoň „normální“ koncerty operních sólistů s áriemi – pražské Národní, plzeňské, olomoucké, opavské. Ze studiových divadel pružně znovu obnovila svou činnost brněnská Opera Diversa, která v prostoru Káznice na Cejlu uvede 20. června vtipný minicyklus Labské horrorroperry (Smějící se hlava, Labe a Mluvící dobytek). Možnost pořádat koncerty z těch vokálních nadále využívá Spolek přátel hudebních talentů, když po koncertě 19. května v Novoměstské radnici zde bude pokračovat 15. června vystoupením barytonisty Lukáše Bařáka, islandské mezzosopranistky Arnheiður Eiríksdóttir, tenoristy Petra Nekorance a mezzosopranistky Moniky Jägerové, opět za doprovodu Ahmada Hedara. Na 31. srpna 2020 se ve Smetanově síni Obecního domu chystá narozeninový galakoncert k 20. výročí agentury Nachtigall Artists. Sopranistky Zuzana Marková a Simona Šaturová, tenoristé Pavel Černoch a Petr Nekoranec a basbarytonista Boris Prýgl pogratulují áriemi a duety z oper Carmen, Faust, Romeo a Julie, Don Pasquale, La traviata, Víly, Bohéma a Tosca. Koncertem se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK a dirigentem Giacomem Sagripantim bude provázet mexický tenorista David Lomelí.

Některá divadla zveřejňují alespoň aktuální videa na internetu: například liberecké natočilo na začátku května ještě v rouškách komponovaný večírek operní karantény s áriemi a duety, Slezské divadlo dává nahlédnout za oponu a šéf zdejší opery Vojtěch Spurný prostřednictvím videa provádí inscenací Figarovy svatby, brněnská sólistka Jana Šrejma Kačírková natáčí koncerty ze statku. Národní divadlo moravskoslezské poskytne 28. května záznam inscenace Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, která patřila k vrcholům české operní sezóny 2017/18 a v níž řada sólistů získala nominace na Cenu Jantar nebo Thálie. Českobudějovická opera nabídne „na vlně onlinu“ záznam své inscenace Verdiho Trubadúra v hudebním nastudování Maria De Rose a v režii Tomáše Studeného.

Z letních festivalů s operním programem se koronaviru nezalekli ve Znojmě. Šestnáctý ročník Hudebního festivalu Znojmo s tématem Hudba v divadle, divadlo v hudbě se uskuteční v plánovaném termínu 9. – 26. července. Nadále zůstává prestižní osou programu hudebně-dramatická produkce, letos v podobě operní pantomimy s karnevalovým příběhem v duchu komedie dell’arte na hudbu Michaela Haydna, mladšího bratra Josepha Haydna. Na inscenaci s názvem Der Traum se v režii Radima Vizváryho s Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka budou podílet sólisté a mimové.

Propojení hudby a divadla ovšem nabídnou i další produkce: Duo Kchun tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce v Divadle světel představí svůj koncept audiovizuálního díla, ve kterém propojují gregoriánský chorál, renesanční polyfonii, mluvené slovo a kresbu světlem. Rezidenční festivalový orchestr Romana Válka Czech Ensemble Baroque porovná dvě slavné kantáty Johanna Sebastiana Bacha z jeho lipského období – duchovní Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 140 a světskou Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! BWV 214. Do zámku Vranov nad Dyjí se prostřednictvím sopranistky Jany Šrejmy Kačírkové, kytaristy Lukáše Sommera a M. Nostitz Quarteta vrátí nejvýznamnější básník barokní opery Pietro Metastasio, který právě sem jezdíval na dovolenou. O divadle a hudbě v baroku bude vyprávět zasvěcený odborník Stanislav Bohadlo. Samozřejmě nebudou chybět tradiční akce – celodenní multižánrový happening stovky hudebníků v nejrůznějších zákoutích Znojma, koncert malých géniů, benefiční koncert na záchranu jízdárny Louckého kláštera a koncerty patrona festivalu, houslisty Pavla Šporcla.

Smetanova Litomyšl, jejíž téma Múza naděje získalo pandemií další symboliku, se uskuteční od 2. do 12. července. Program, jehož zveřejnění se chystá na 8. června, se bude sestávat z exkluzivních komorních koncertů ve výjimečných prostorách, pro malý počet diváků a s českými špičkovými interprety. Zahajovací koncert v přímém přenosu odvysílá Česká televize.

Pátý ročník bienále NODO / Dny nové opery Ostrava se z přelomu června a července přesouvá na 28. až 30. srpna 2020 s upraveným programem, ve kterém zazní chuťově-čichová komorní (ne)opera Marka Keprta HIBIKI, HIBIKI, vzhmoť!, jednoaktová opera pro šest ženských hlasů Svatba Any Sokolović na základě textů srbské lidové poezie, hudebně-divadelní inscenace Nauka o afázii Michala Rataje, multižánrová opera Miro Tótha Muž v skafandri a skladba pro bas, ensemble a soundtrack No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese (na NODO 2016 bylo z tohoto Ayresova cyklu uvedeno No. 42 V Alpách).

Podoba Olomouckých barokních slavností zatím známá není. Nadále ovšem pokračuje nabídka záznamů představení na internetu, jak je stále poskytují portály Opera Vision, ARTE Opera Season, Opera on Video nebo je v čase koronaviru zdarma zpřístupnila některá divadla (Vídeňská státní opera, Metropolitní opera, Berlínská státní opera, Mariinské divadlo) nebo festival v Aix-en-Provence.

Konečně „normální“ koncert

Začínáme koncertovat! Tímto radostným zvoláním po více než dvouměsíčním koronavirovém půstu otevřel Spolek přátel hudebních talentů vystoupení mladých pěveckých talentů v další sérii koncertů v Novoměstské radnici. A třebaže ještě v úvodu zazněla douška, že všichni umělci mají negativní test na koronavirus, toho 19. května vlastně už nebyla potřebná, protože právě od toho dne stačilo pro účinkující už „jen“ měření teploty a sledování příznaků nemoci COVID-19.

A bylo to setkání dychtivě očekávané všemi – publikem, které sice muselo sedět s odstupy a v rouškách, i sólisty, kteří si v mezidobí povídali se svými příznivci alespoň prostřednictvím Facebooku a dávali vybrat, co by měli na koncertě zazpívat. Dramaturgii koncertů tak určila přání posluchačů a vznikla pestrá směs písní a operních, operetních i muzikálových árií v uvolněné šťastné atmosféře, nikoli však odlehčených nárocích na pěvecké umění.

Lada Bočková, která má za sebou působení v operním studiu ve Spoletu, loňskou účast v pěvecké soutěži královny Sonji i postup do semifinále v Operalii a od podzimu ji čeká Theater Bonn, se blýskla jásavou sopránovou špičkou v operetním valčíku Buongiorno a te, který na svém albu Ti adoro v roce 2003 proslavil Luciano Pavarotti, stejně píseň Cesara Andrey Bixia Vivere, jejíž radost z nádherného dne a života bez výčitek okořenila Bočková laškovným nadhledem frašky nad komedií lásky. V árii Deh vieni, non tardar z Figarovy svatby uplatnila nejen vyrovnanost legata, ale i ženské šibalství, se kterým Zuzana před schovaným Figarem předstírá, jak se těší na dostaveníčko s Hrabětem.

Zkušenosti z prestižní Bavorské státní opery, jejímž sólistou je od loňské sezony po působení ve zdejším operním studiu, uplatnil basbarytonista Boris Prýgl v Bixiově písni Parlami d’amore, v jejíž vášnivé zamilovanosti si „pohrál“ s dynamikou. Svůj mozartovský repertoár prezentoval v opeře Così fan tutte árií Donne mie, la fate a tanti, v níž Guglielmo komentuje ženskou nestálost a nemůže si odpustit škodolibou radost ze svého milostného úspěchu u snoubenky jeho přítele (aniž tuší, že vzápětí bude nevěrou své vyvolené postižený i on). Na hranice svých dosavadních možností však Boris Prýgl poněkud narážel v Curtisově písni Non ti scordar.

Tadeáš Hoza, který své působení dělí mezi operu (aktuálně Blasio v ostravské inscenaci Salieriho Školy žárlivých nebo Guglielmo v olomouckém nastudování Così fan tutte) a starou hudbu v historicky poučené interpretaci (mj. s Collegiem 1704 nebo Czech Ensemble Baroque), svým pružným barytonem dodal „šmrnc“ sinatrovskému hitu Strangers in the Night, smysl pro humor uplatnil v árii Ženy, ženy z Lehárovy Veselé vdovy a z jeho interpretace Gershwinovy árie I Got Plenty o’Nuttin tryskala radost postiženého Porgyho ze šťastně vyhlížejícího života.

I když Tereza Štěpánková zatím tolik zkušeností jako její kolegové nemá, do sestavy mladých talentů přispěla svým pohyblivým zvonivým koloraturním sopránem s dívčí koketerií (Les filles de Cadix Léa Delibese) i žensky rafinovaným sebevědomím (árie Adély Spiel ich die Unschuld vom Lande ze Straussova Netopýra).

A když koncert uzavřeli všichni sólisté za empatického klavírního doprovodu Ahmada Hedara slavnou neapolskou písní Funiculì, Funiculà Luigiho Denzy a v přídavku se vtipně podělili o duet Dona Giovanniho a Zerliny Là ci darem la mano, radost z našich pěveckých talentů i koncertu konečně bez obrazovek počítače, vyzařovala ze všech.

Koncert na přání – talenty světové opery
Lada Bočková, Tereza Štěpánková – soprán, Boris Prýgl, Tadeáš Hoza – baryton, Ahmad Hedar – klavír.
Praha, Novoměstská radnice, 19. května 2020.

Fidelio jako přeformátované „Urfassung“

V té záplavě záznamů zahraničních operních produkcí dostupných (zdarma) na internetu se vedle českých oper zaměřuji na české interprety. V inscenacích, které zpřístupňuje Vídeňská státní opera, se za dirigentským pultem mnohokrát objevuje Tomáš Netopil. Z jeho zdejšího působení jsem vybrala inscenaci původní verze opery Ludwiga van Beethovena Fidelio z roku 1805. Tehdy se hrála pod názvem Fidelio aneb Manželská láska, pro odlišení od finálního znění bývá v literatuře uváděna pod názvem Leonora, který jí dal Beethoven, a ve Vídeňské státní opeře ji uvedli pod názvem Fidelio urfassung (Leonore) / Fidelio původní verze (Leonora). Třebaže návrat k původní verzi byl ve Vídeňské státní opeře motivován 250. výročím Beethovenova narození, inscenace „ur“ rozhodně není, protože jsou sice zachována hudební čísla verze 1805, ale původní mluvené texty jsou nahrazeny zcela novými a režisérka Amélie Niermeyerová témata Beethovenovy opery „z gruntu“ přeformátovala. A Vídeňská státní opera má ještě stále na repertoáru „tradiční“ nastudování třetí verze Fidelia v režii Otto Schenka, které se od premiéry v roce 1970 dočkalo zatím 245 repríz (a záznamy tří různých představení z roku 2016, 2017 a 2019 s různým obsazením dalo divadlo náhradou za zrušená představení během uzavření kvůli koronavirové pandemii k dispozici na webu).

Tomáše Netopila jsme u dirigentského pultu Vídeňské státní opery mohli vidět už v Příhodách lišky Bystroušky z doby počátků jeho kariéry – recenze záznamu viz 270. Operní panorama zde. V tomto jednom z nejprestižnějších operních divadel začínal Netopil v roce 2014 nejprve převzetím hudebního nastudování Rusalky a Bystroušky. Pak Tomáše Netopila, který se po odchodu z pražského Národního divadla v roce 2012 stal hudebním ředitelem a šéfdirigentem opery v Essenu a je zván do mnoha dalších divadel včetně mnichovské a drážďanské opery, Vídeňská státní opera angažovala na reprízy Così fan tute (2016), Káti Kabanové (2017), Idomenea (2019) a nastudoval zde Čarostřelce (2018), nejnověji, ještě před uzavřením divadel, stihl premiérovat právě Fidelia.

Historie vzniku a uvádění první a jediné Beethovenovy opery je zašmodrchaná, komplikovaná i řadou nepříznivých okolností. Beethoven po zvažování různých námětů nakonec zvolil libreto v žánru tzv. osvobozovací opery, jak ho nastolil v roce 1791 Cherubini svou Lodoïskou a jak se příběh konfrontace hlavního hrdiny se smrtelným nebezpečím, záchranou na poslední chvíli a happyendem vítězství vznešených humanistických ideálů stal v opeře populární během Francouzské revoluce. Beethoven komponoval na libreto Josepha Sonnleithnera, který přeložil francouzský text opery Pierra Gaveauxe Leonora aneb Manželská láska (1798) s libretem Jeana-Nicolase Bouillyho (zhudebněným také v roce 1802 Ferdinandem Paërem a Johannem Simonem Mayrem v roce 1805). Premiéra tříaktové opery v Theater an der Wien 20. listopadu 1805 úspěch neměla i vzhledem k nepříznivým vnějším okolnostem – týden předtím obsadila Vídeň francouzská vojska a divadelní život byl ochromen. Beethoven vzápětí operu výrazně zkrátil a strukturoval do dvou aktů, ale ani uvedení v roce 1806 s pouhými dvěma představeními nedopadlo lépe. Úspěch přineslo až další přepracování s úpravami Georga Friedricha Treitschkeho v roce 1814 – a v této podobě bývá Fidelio uváděn nejčastěji dodnes.

V této třetí verzi má Fidelia na repertoáru i pražská Státní opera, která ji nastudovala už v září 2018 ve Stavovském divadle se záměrem otevřít 9. ledna 2020 právě touto inscenací nově zrekonstruovanou budovu Státní opery, protože ve stejný den, ale v roce 1888, nasadil Fidelia, hned čtyři dny po otevření budovy inscenací Mistrů pěvců norimberských, také tehdejší ředitel Angelo Neumann na program nově postaveného Nového německého divadla.

Třebaže možnosti, včetně těch finančních (i renomé) Vídeňské a Státní opery jsou odlišné, porovnání se dozajista nabízí. Není ani tolik podstatné, že obě inscenace režírovaly ženy, tu pražskou Vera Nemirova (1972), původem bulharská režisérka, která působí především v německých divadlech, tu vídeňskou německá režisérka Amélie Niermeyerová (1965). Ta se od původního činoherního zaměření začala od roku 2007 věnovat i opeře, v obou žánrech se její inscenace setkávají s rozporuplným přijetím. Obě režisérky jsou reprezentantkami takového přístupu k operám, který akcentuje divadelní stránku operního díla tak, že se z nich snaží „dobýt“, často za každou cenu, nové aktuální výklady. Obě inscenace jsou si velmi podobné nejen scénografickým uchopením, ale i tím, že si režisérky nenechaly ujít příležitost operu s tématy manželské lásky a svobody „přeformátovat“ a zasadit ji do současnosti.

Děj opery vychází podle pamětí libretisty Bouillyho ze skutečného příběhu, který v době vlády jakobínů coby vrchní vojenský komisař v Tours řešil, když se šlechtična rozhodla osvobodit svého manžela vězněného z politických důvodů. V opeře dostala jméno Leonora a v mužském převleku, pod jménem Fidelio, pronikne do věznice ovládané guvernérem Donem Pizarrem a na poslední chvíli svého manžela Florestana zachrání. Děj je situován do Španělska druhé poloviny 18. století. Beethovenova opera je hlavně apoteózou manželské lásky, věrnosti a touhy po svobodě. A právě s takovým vyzněním „osvobozovací“ opery obě režisérky, každá po svém, polemizují.

Pražské inscenaci dominuje téma psychické újmy a rozvratu vztahů, které způsobí lidem nespravedlivé věznění a týrání. Vera Nemirova přenesla operu do místně neukotvené současnosti, vše se odehrává v ponurém prostoru vymezeném šedými zdmi. Florestan a Leonora sice jásavě hřímají o nevýslovně sladkém štěstí ze svobody a vysvobození z okovů, nepadnou si však radostně do náruče, ale na piedestalu nad jásajícím davem zůstávají zapouzdřeni ve svých přestálých útrapách.

Amélie Niermeyerová přenesla operu do současnosti, do rozlehlé nádražní haly, kterou úředníci narychlo vyklízejí. Z toho lze odvodit, že je třeba, aby vznikl prostor pro další vězně, protože pod Pizarrovým represivním režimem jsou „normální“ vězení už přeplněná (či pro zbědované uprchlíky, kteří se ve vymezených koridorech šourají pro sáčky s trojúhelníkovými sendviči a pro vodu?).

Také Niermeyerová se zaměřila na duševní stavy a pocity Leonory, která se vydává za Fidelia, aby vysvobodila tyranem Pizarrem vězněného manžela. Postavu Leonory zdvojila a rozštěpila: zpívající sólistce doplnila její alter ego, ztvárněné činoherní herečkou. K předehře (Leonora 2) přidala i „předehru“ příběhu, který začíná jako současný thriller: v ložnici vidíme šťastný manželský pár „v letech“, jehož radostné intimní laškování s lahví šampaňského co chvíli přerušuje neklid venkovních zvuků. Úvodní scéna pokračuje odchodem Florestana do koupelny, a když se dlouho nevrací, Leonora po něm najde už jen zkrvavenou košili. Když zjistí, že nemůže ven, protože všechny dveře jsou zamčené, v zoufalství se hroutí – a v tomto duševním rozpoložení (akutní reakci na stres se syndromem rozštěpené osobnosti?) se vedle ní objeví její druhá podoba. Tato (činoherní) Leonora se stává jakýmsi hlasem svědomí, vyjádřením vnitřního konfliktu mezi nadějí a rizikem, ale také zpívající Leonorou manipuluje a utvrzuje ji v pochybnostech, jestli svůj úkol, osvobodit manžela, zvládne – a jakou motivaci pro to vlastně má. Původní mluvené dialogy Beethovenovy opery totiž nahradily jako ne příliš sourodý „implantát“ texty současného německého dramatika Moritze Rinkeho (1967), který do inscenace vložil rozsáhlé dialogy mezi Leonorami. Staly se slabinou inscenace i proto, že se nedařilo mluvenou řeč v přidané roli Leonořina alter ega přesvědčivě zvládnout ani činoherní herečce Katrin Röver.

Ani ve Vídni opera nekončí šťastnou oslavou manželské lásky a odvahy Leonory. Leonora, probodnutá Pizarrem při obraně manžela, umírá sama, opuštěně, takže závěr, kdy se vyrojí postavy v blyštivých kostýmech a předstoupí Don Fernando jako svým PR týmem dobře vycvičený populista, lze chápat jako posmrtnou vzpomínku na dřívější šťastné manželství nebo jako vstup do nové dimenze „života po životě“, kýčovitě rozjuchané jako třpytivá revue. Režisérka ho v programové brožuře popisuje jako „utopickou vizi smrti“. Žádný z těchto výkladů však nepůsobí přesvědčivě.

Zcela matoucí je ve vídeňské inscenaci pojetí vztahu mezi žalářníkovou dcerou Marzellinou a Fideliem. Marzellina se ve shodě s Beethovenovými intencemi do Fidelia (za muže přestrojené Leonory) zamiluje. Jenže pak, během idylické večeře při svíčkách a s houslisty na scéně, tedy v concertinu – duetu Marzelliny a Leonory Um in der Ehe froh zu leben (který ve verzi 1814 už není) při osahávání prsou zjistí, že Fidelio je žena. Kupodivu ji to nijak nevyvede z rovnováhy, milostné toužení pokračuje, „jen“ se promění na lesbické. (Až to připomíná finální scénu z filmové komedie Někdo to rád horké, kdy v podobné situaci odhalení „pravé“ identity objektu lásky zamilovaný muž jen konstatuje – „Nikdo není dokonalý!“, ovšem bez pikantnosti originální filmové pointy, z níž se stala hláška.)

Inscenace naštěstí měla oporu v jistotě hudebního nastudování. Dirigent Tomáš Netopil s komorněji obsazeným orchestrem a technicky špičkově vybavenými hráči (mj. se v předehře blýskli suverénní hráči lesních rohů a vůbec celá žesťová skupina) vtiskl své interpretaci velké kontrasty dynamiky i temp, takže výborně vyzněla mozartovská svěžest, odlehčenost, která má v první verzi Fidelia z roku 1805 větší prostor než v té o deset let starší třetí. Netopil dokázal vygradovat dramatické scény, v případě Pizarra až do ďábelské děsivosti a v áriích Leonory a Florestana do romantické citové exaltovanosti. Takto zdůrazněnými kontrasty se mu do jisté míry dařilo překlenout určitou zdlouhavost, kterou při porovnání s třetí, finální verzi Fidelia, můžeme pociťovat a kterou ve vídeňské inscenaci ještě výrazně posílily nadměrně dlouhé mluvené části. Navíc násilně „rozbíjely“ atmosféru hudebních čísel.

V titulní roli Leonory/Fidelia se uplatnila svým plným sopránem s energií odhodlání, úzkostmi pochybností a (ve zpěvu) jasem vítězství Jennifer Davis, ve výškách ale její hlas ztrácel potřebnou nosnost. Izraelská sopranistka Chen Reiss v roli Marzelliny propojila subretní lehkost, mladistvou svěžest a upřímnou zamilovanost. Role Florestana bývá ve třetí verzi Fidelia obsazována spinto tenory, Benjamin Bruns byl pro první verzi (bez rychlé energické pasáže ve vězeňské árii Gott! Welch Dunkel hier! – In des Lebens Frühlingstagen vhodná volba tím, že svůj dominantní obor pružného lyrického tenoru obohacuje dramatickým výrazem s „ocelovou“ pevností pro vzdor. Výrazný byl v roli Rocca Falk Struckmann, který svým temným mocným basem vyjádřil rovnováhu mezi milujícím otcem a poslušným žalářníkem podřízeným guvernérovi, který přes svou lásku k penězům nezaprodá své svědomí. Thomas Johannes Mayer vypadal v roli Pizarra jako prototyp ďábelského padoucha, včetně prvoplánově polopatického červeného obleku, ovšem pěvecky jeho basbaryton poněkud zanikal, zatímco tenorista Jörg Schneider dodal roli Jacquina příhodně humorné odlehčení i svou figurou sympatického tlouštíka. A sbor Vídeňské státní opery skvěle zvládal klíčové okamžiky opery včetně slavného O welche Lust im freier Luft s gradací do výzvy ke svobodě.

Zatímco Tomáš Netopil po premiéře sklízel zasloužený potlesk, násilně aktualizující koncepci Amélie Niermeyerové vídeňské publikum při zaznamenávané premiéře 1. února vybučelo.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Ludwig van Beethoven: Fidelio Urfassung (Leonore)
Hudební nastudování: Tomáš Netopil, režie: Amélie Niermeyer, scéna: Alexander Müller-Elmau, kostýmy: Annelies Vanlaere, svícení: Gerrit Jurda.
Osoby a obsazení: Leonore – Jennifer Davis, Leonore herečka – Katrin Röver, Florestan – Benjamin Bruns, Rocco – Falk Struckmann, Pizarro – Thomas Johannes Mayer, Don Fernando – Samuel Hasselhorn, Marcelline – Chen Reiss, Jaquino – Jörg Schneider.
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Záznam z 1. února 2020 je na portálu ARTE Opera Season dostupný do 30. 7. 2020.

České přírůstky do diskotéky – ostravská Věc Makropulos

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě vydalo loni nekomerční kompaktní disk se záznamem koncertního provedení Janáčkovy opery Věc Makropulos, které zaznělo v Divadle Antonína Dvořáka 21. ledna 2012.

Věc Makropulos, Janáčkova předposlední opera z roku 1926 podle komedie Karla Čapka, je úvahou o smyslu života. Proti faustovským iluzím věčného mládí oslavil Janáček krásu života, která spočívá ve využití vymezené lhůty. Dirigent Robert Jindra postavil tuto Janáčkovu partituru na „civilním“ rytmu plynutí konverzace. Zároveň ve spleti úsečných strohých útržkovitých motivů využil každé příležitosti, aby dal vyznít emocím a měkké vroucnosti – až do apoteózy očistného konce. Jakkoli hlavně v žesťové sekci tehdy Robert Jindra přece jen narážel na limity ostravského operního orchestru, tehdejší koncertní provedení se stalo událostí, která dalece přesahovala hranice Ostravy. Nejen díky Jindrovu hudebnímu nastudování, ale i díky koncentraci pěveckých osobností typově skvěle obsazených ve správné chvíli jejich pěvecké kariéry včetně například Petera Mikuláše jako advokáta dr. Kolenatého, Jozefa Kundláka v roli solicitátora Vítka nebo Luciana Mastra v partu mladého Janka.

Makropulos patří podle dostupných celosvětových údajů v posledních letech ke čtvrté nejčastěji uváděné Janáčkově opeře – po Jenůfě, Bystroušce a Kátě. K předním sólistkám titulní role po údobí Anji Silji patřila Angela Denoke, Cheryl Barker, na repertoáru ji má také Karita Mattila, Nadja Michael nebo Evelyn Herlitzius. U nás je role Emilie Marty spojena s osobnostmi Marie Podvalové, Milady Šubrtové nebo Naděždy Kniplové, v roce 2001 ji v Brně vytvořila také Gabriela Beňačková.

Díky Národnímu divadlu moravskoslezskému se k představitelkám Emilie Marty v roce 2012 připojila také Eva Urbanová. Doplnila si tak svoji skvostnou galerii janáčkovských postav, především Kostelničky a Kabanichy. V optimálním čase a kondici své kariéry přijala vedením ostravské opery dobře promyšlenou nabídku na roli Emilie Marty, 337 let starou Elinu Makropulos, dceru osobního lékaře císaře Rudolfa II., která si do Prahy přišla pro recept na dlouhověkost, protože ho kdysi zanechala u svého milence Josefa Pruse. Její Marty je založena na parametrech oslnivé operní divy s pevným, plným sopránem ve všech rejstřících. Barva hlasu Evy Urbanové má charisma i uhrančivou dráždivost, takže věříme jejím ctitelům i obdivovatelkám, že bezmezně propadají obdivu. Tuto výchozí „pozici“ sebejistoty adorované umělkyně Eva Urbanová postupně rozšiřuje o další vrstvy – o vrstvu pragmaticky vypočítavé „mrchy“, všemi a vším pohrdající ženy, která v prudkých výkřicích s přezíravým despektem, až hněvem častuje své okolí tvrdými urážkami. Dobré, špatné, láska, rodina – pro to všechno má jen pohrdání.  Pouze občas probleskne záchvěv citu při vzpomínce na minulost, kterou hned rázně potlačí. Zdánlivě má všechno. Ale nic z toho, co ji obklopuje a co má pro běžného smrtelníka ráz výjimečnosti, ji nedokáže vyburcovat z její citové otupělosti.

Postupně za cynismem obnažuje Urbanová pachuť nudy, osamění a otupělosti z věčného opakování všeho, po čem ostatní jen prahnou. Z její interpretace slyšíme unavenou, vyčerpanou, trpící, citově vyprahlou ženu, pro kterou se elixír dlouhověkosti stal prokletím. Zatížena údělem neúměrně dlouhého života se pachtí s čím dál větší beznadějí za nejzákladnějším smyslem života. Až najde sílu odvrhnout mefistofelské vábničky věčného mládí a ve velkém závěrečném výstupu pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy. Už se nechce od něj odrazit. Konečně se osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození. A my s touto vyhořelou duší dcery rudolfínského alchymisty díky pěveckému umění Evy Urbanové cítíme soucit.

Aleš Briscein, dnes významnými operními domy žádaný tenorista nejen do janáčkovských rolí, se tímto provedením posunul od role Janka právě k Albertu Gregorovi. Toho nedávno zpíval například v Berlínské německé opeře. Na nahrávce je Albert díky Brisceinovu světlejšímu, ale i ve výškách pevnému tenoru vášnivý mladík. Věří na zázraky a zbrkle se upíná k nadějím–stejně jako se obratem utápí v bolestínství.

Svůj janáčkovský repertoár si ostravským nastudováním rozšířil také barytonista Ivan Kusnjer. Jeho Baron Prus je přesným portrétem uhlazeného, až seladonského elegána, uvyklého ovládat druhé a dostat vše, co chce. Až Marty naruší jeho sebejistotu – a dává průchod emocím milence znechuceného cynismem Emilie Marty těsně před tím, než dostane zprávu o sebevraždě svého syna.

Národní divadlo moravskoslezské tímto provedením Věci Makropulos potvrdilo svoji pozici v čele našich operních scén a lze tak přivítat, že nekomerční nahrávka je nyní k dispozici i na CD a je dostupná v ostravském divadle. Podobně jako dřívější nahrávka Dvořákovy Armidy. Díky záslužné iniciativě tehdejšího dramaturga ostravské opery Daniela Jägera tak Národní divadlo moravskoslezské pokračuje v ediční řadě nahrávek svých produkcí, které patří v našem kontextu k pozoruhodným.

Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent: Robert Jindra.
Osoby a obsazení: Emilia Marty – Eva Urbanová, Albert Gregor – Aleš Briscein, Advokát dr. Kolenatý – Peter Mikuláš, Vítek – Jozef Kundlák, Kristina – Agnieszka Bochenek-Osiecka, Baron Jaroslav Prus – Ivan Kusnjer, Janek – Luciano Mastro, Hauk-Šendorf – Václav Morys, Strojník – Jaroslav Kosec, Poklízečka – Erika Šporerová, Komorná – Michaela Zajmi. Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského.
Celkový čas 96:43
Nahráno živě 21. ledna 2012 v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.
Hudební režie: František Mixa, mistr zvuku: Lubomír Výrek.
Vydali: Národní divadlo Moravskoslezské a Český rozhlas Vltava.