Operní panorama Heleny Havlíkové (287)

Operní rozjezd startoval od počátku září navzdory koronavirovým restrikcím v prudkém tempu. Po ostravském festivalu soudobé opery NODO se dvěma novinkami a třemi českými premiérami (286. Operní panorama zde) další úhly pohledu na současnou podobu tohoto žánru nabídla Dětská opera Praha a uskupení Run OpeRun, které tak oslavilo páté výročí svého trvání. Jinou narozeninovou party, ovšem už k dvaceti létům trvání agentury Nachtigall Artists, připravila pětice sólistů Nocí operních hvězd. A v chladném zataženém počasí, večer před úplňkem, vyhlíželi posluchači na střeše Lucerny, jestli alespoň árie O měsíčku v podání Kateřiny Kněžíkové rozežene mraky.

Perníková chaloupka na Dvořákově Praze
I když hlavním cílem mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha je systematické uvádění díla Antonína Dvořáka a koncerty špičkových souborů i umělců na vrcholu jejich kariéry, už za předchozího uměleckého vedení Marka Vrabce se festival zaměřoval na nejmladší generace – umělců i publika: poskytoval jednak příležitost mladým talentům a zároveň pořádal rodinné dny svou programovou náplní zaměřené na děti včetně jejich aktivního zapojení formou workshopů. Současný umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon tyto linie ještě dále rozšířil programovou řadou Pro budoucnost jako platformou pro vystoupení mladých hudebníků, a pořádající Akademie klasické hudby se připojila k soutěži Českého rozhlasu Concertino Praga, jejíž tradice sahá až do roku 1966.

Rodinný program Dvořákovy Prahy letos obohatila Perníková chaloupka. Jan Kučera, zkušený skladatel (mj. opera Rudá Marie inspirovaná Tlučhořovými Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse a premiérovaná v roce 2015 na Nové scéně), dirigent (mj. Prokofjevův Ohnivý anděl v Národním divadle moravskoslezském nebo Šostakovičovy opery Antiformalistický jarmark a Orango na Nové scéně) i klavírista, ji napsal pro Dětskou operu Praha. Tento soubor se pod vedením Jiřiny Markové už více než dvacet let velmi záslužně specializuje nejen na uvádění oper s dětmi a pro děti, ale věnuje se i dalším aktivitám spojeným s operou. Skvělá je například dětská adaptace operního průvodce v knize Opera nás baví, což je i název šestnáctidílného televizního seriálu, na kterém se Dětská opera podílela.

Oper pro dětské interprety není mnoho – k nejznámějším dnes patří Brundibár Hanse Krásy s pohnutými okolnostmi vzniku v terezínském ghettu. Dětská opera si Brundibára udržuje na repertoáru od svého počátku, objela s ním kus světa a navázala mnohá přátelství s dětskými soubory ze zahraničí. Jiřina Marková proto oslovuje současné skladatele, aby pro její soubor vytvořili nové opery, operky či muzikály. Tak vznikly Rychlé šípy Evžena Zámečníka (jeho Ferdu Mravence má v současné době na repertoáru brněnské Národní divadlo), Bylo nás pět Pavla Trojana, Malí sportovci Eduarda Douši, Hry Jana F. Fišera nebo vtipné Miniopery (Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka) autorské dvojice Zdeněk Svěrák – Jaroslav Uhlíř. Další repertoár Dětské opery tvoří adaptace běžných oper (dětským interpretům přizpůsobená verze Smetanovy Prodané nevěsty coby (Vy)prodaná nevěsta) a různá hudební scénická pásma, např. koláž Mozartovo leporello nebo Oslí abeceda.

Kučerova novinka Perníková chaloupka po hudební stránce spadá spíše do muzikálového stylu s – v dobrém slova smyslu – „chytlavými“ melodiemi svižných písniček. V instrumentaci komorního orchestříku s klavírem, houslemi, kontrabasem, klarinetem, flétnou a bicími se hodily k vesele pojaté pohádce – stejně jako scéna „dvorního“ výtvarníka Dětské opery, malíře a ilustrátora Jiřího Votruby. Ve svém charakteristickém stylu s jasnými barvami, zvýrazněnými konturami inspirovanými pop artem, ale i s humorným nadhledem vytvořil základní prostředí – sednici, les a perníkovou chaloupku. Libretistka Ladislava Janků Smítková přehledně a pro děti srozumitelně v jednoduchých verších zdramatizovala verzi pohádky Boženy Němcové. Zlou macechu ovšem vynechala a nahradila ji milující maminkou, takže chudobný dřevorubec nenechá ze strachu před svou novou ženou v lese děti oklamané tlukotem přivázané palice, ale Jeníček s Mařenkou se „jen“ při svém dovádění při sbírání jahod ztratí.

Libretistka ještě pohádku zarámovala postavou spisovatele (Michal Gregárek), který nad psacím strojem děti uvedl do radostí i strastí při psaní textů a rozehrál příběh veselou rytmickou písničkou:  V pohádkové zemi / v lese pod jedlemi / v kapradí a chvojí / malý domek stojí. / V domku žije dřevorubec / s dětmi, s ženou svojí. / Není neobratný / dřevorubec statný / seká neomylně / přesně a silně / stromy kácí, větve řeže / po celý den pilně. Podstatné bylo, že Ladislava Janků Smítková vytvořila textový základ pro sbory zajíců, kocourků, stromů i perníčků, při kterých si mohly zazpívat a zahrát i ty nejmenší děti. A principálka Dětské opery Jiřina Marková si pro sebe ponechala s notnou dávkou sympatické sebeironizace roli hrůzu nahánějící zlé Ježibaby, zatímco choreograf Dětské opery Josef Kotěšovský si zahrál hloupého a líného Ježidědka. Sympatie diváků získali v režii Terezy Petráškové šikovní Josefína Smítková a David Maxa jako Mařenka a Jeníček, ale i čtveřice pradlen, když těžkopádného Ježidědka honícího s mapou v ruce děti napálily svými mimoběžnými odpověďmi o pletí lnu. Což malí diváci v zaplněném jevišti Nové scény kvitovali s radostným povděkem.

Jan Kučera: Perníková chaloupka
Dirigentka Anna Novotná-Pešková, režie Tereza Petrášková, choreografie Josef Kotěšovský, scéna Jiří Votruba, kostýmy Eliška Poulová.

Osoby a obsazení: Jeníček – David Maxa, Mařenka – Josefína Smítková, Vypravěč – Michal Gregárek, Ježibaba – Jiřina Marková, Ježidědek – Josef Kotěšovský, Maminka – Michaela Vernerová, Tatínek – Benjamin Poppy. Dětská opera Praha

Dvořákova Praha, Nová scéna, 5. září 2020, první uvedení

Narozeninový Klystýr no. 5
Další produkce hudebního divadla – Operní klystýr – byla z úplně jiného „soudku“. Na konci prázdnin uskupení Run OpeRun přitáhlo stovky lidí na pražskou Letnou svou adaptací Dvořákovy Rusalky uvedenou na pražské Letné v netypickém prostoru u podstavce pod někdejším Stalinovým pomníkem (282. Operní panorama zde). A vzápětí oslavil tento nezávislý soubor v pražském Paláci Akropolis své páté narozeniny Operním klystýrem s pořadovým číslem 5.

Spolek Run OpeRun do svých operních produkcí provokativně vnáší prvky site specific produkcí a undergroundu ve snaze zbourat hranice mezi operou a světem předsudků a získat diváky, kteří tento žánr dosud odmítali. Od svého založení v roce 2015 pod vedením své zakladatelky, studentky operní režie Veroniky Loulové uvedl pod Stalinem kromě Rusalky i Kouzelnou flétnu, Mozartova Figarova svatba ve Venuši ve Švehlovce měla podobu provokativního operního thrilleru, zdevastovaný prostor kuchyně Švehlovy koleje se stal podivnou psychiatrickou léčebnou pro Poulencův Lidský hlas. Na neziskový spolek je to slušná bilance.

Pokud bychom chtěli Operní klystýr nějak zaškatulkovat, pak nejspíše jako operní kabaret, tedy formát velmi neobvyklý, o který se u nás kdysi pokoušela snad jen Opera Furore. Základní osu kabaretního pásma glosujícího nejen svět opery a divadla tvořilo udílení cen GenY Thálie s ironickou parafrází Cen Thálie a televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Dostalo se na ceny za velmi vedlejší role typu Zdeňka ze Smetanova Dalibora, Běly nebo Medvěda z Prodané nevěsty, na tři tenory, na omezenost sólistů, kteří při zpěvu v cizím jazyce nevědí, o čem zpívají oni, natož o čem zpívá partner. Až hodně brutální byla aktuální parodie na sbor Opery Národního divadla, v té době stižený koronavirem, při provedení Proč bychom se netěšili ve zredukovaném obsazení s rouškami. Mladí se dokonce pokusili o politickou satiru, když název ČSSD adaptovali na výstup České Songy Slavných Div, SPD na Soprán půjde domů, TOP 09 na Tenor opravdu přišel v 09 nebo ANO na Alternace nemá ovace.

Mimořádným smyslem pro humor a odvahou udělat si legraci i sama ze sebe se blýskla Eliška Gattringerová nejen coby moderátorka, interpretka cross verze árie O měsíčku nebo hysterická Violetta v koloraturách Folie! Folie! s přípodotkem, ve kterém neušel kousavému šťouchnutí ani Per Boy Hansen (současný umělecký ředitel oper Národního divadla). V parodii na rozhovory bulvárních médií s hvězdičkami nejrůznějších soutěží na otázku po nejobtížnějších fázích studia role „zasvěceně“ popisovala zásadní těžkosti pěvecké řehole, kterou je vyzvedávání not z archivu, zcela nevhodně otevřeného dopoledne, kdy divy přece ještě spí, a podtrhávání partu v klavírním výtahu zvýrazňovačem s náročným úkolem trefit ten správný. A na „ustaraný“ dotaz moderátora, jak nesnadné je vystoupit po představení z náročné role plné žalu a bolesti, suše konstatovala, že ona chodí domů s čistou hlavou, protože jako titulní sopránová hrdinka většinou umře.

Třebaže si některé výstupy dělaly ze světa opery i drsně nelítostnou legraci, nečišelo z nich pohrdání tímto žánrem. Závěrečnou vizi ani svoji alma mater ale nevidí mladí právě optimisticky: Udílení cen GenY Thálie v roce 2050 získalo Thálii za nejlepší udílení cen. Strana ROR – Run OpeRun vyhrála volby. Prosadila návrh na stavbu nové budovy pro nezávislou operní scénu, ale bohužel svět ovládli roboti, takže všichni členové se nyní skrývají na svých vesmírných lodích. Došly zásoby vincentky a pastilek proti kašli. Jediné místo, které nejeví známky jakékoliv změny, na rozdíl od okolního světa, je Hudební akademie múzických umění.

Je zřejmé, že opera představuje pro uskupení Run OpeRun životní téma a jejich pojetí parodie bylo oslavou síly tohoto žánru. Ne všechny pointy tak úplně vyšly a vizuál inscenace i podoba udílených cen coby fialových falů byly podbízivě trapné. Ale tam, kde se jednotlivá čísla opírala o operu a její specifické „manýry“, jsem se opravdu bavila – a nejen já.

Operní Klystýr no. 5
Hudební nastudování & klavír Tomáš Pindór, režie Vilma Bořkovec, dramaturgie Veronika Loulová, scénografie Matěj Kos, animace a světla Judita Mejstříková, kostýmy Justina Urbanová.

Moderátoři: Eliška Gattringerová, Vladimír John.

Pěvci: Eliška Gattringerová, Eva Kývalová, Adriana Žigmundová, Jakub Hliněnský, Jan Janda, Vladimír John, Ahmad Hedar.

Divadlo Akropolis, 4. září 2020.

Úplně (k) v opeře na střeše Lucerny
Další happening – Úplně (k) v opeře – inspirovaný klasickou hudbou se odehrál na Střeše Lucerny. Kavárník Ondřej Kobza známý ze spolku Piána na ulici využívá střechu se zajímavým výhledem na Prahu pro nejrůznější vtipné projekty – jógu s Bachovými suitami nebo harfou, ranní otužování, debaty nebo výstavy. Jak řekl: “Baví mě, když se klasická hudba dostane i k jinému publiku. Experimentujeme s tím, ovšem s kvalitním programem, stejně jako se slovními hříčkami.” Už loni zabrousil i do světa opery a podařilo se mu získat pro projekt John do vany dokonce Adama Plachetku, který publiku naloženému ve vanách zazpíval části z Dona Giovanniho.

Tentokrát se Ondřej Kobza rozhodl vzdát na střeše Lucerny nokturnovým koncertem hold úplňku. Tím srpnovým se kvůli dešti diváci kochat nemohli a ten zářijový si dával zpropadeně na čas. Kvůli nejistému počasí sešlo z plánovaného vybavení „velkého obýváku nad Prahou“ čtyřmi desítkami gaučů, perských koberců a starých lamp. Zůstalo jen pár kousků a klavírista Zdeněk Klauda Beethovenovou Měsíční sonátou zkřehlými prsty marně rozháněl mraky. Měsíc nezlákala ani vroucnost přednesu velmi příhodně vybraných písní s noční, hvězdnou nebo měsíční tématikou, když se v chladném večeru střídala sopranistka Kateřina Kněžíková s basbarytonistou Adamem Plachetkou v písních Abendempfindung Wolfganga Amadea Mozarta, Die Nacht Richarda Strausse, Im Abendrot Franze Schuberta a Nuit d’étoiles Clauda Debussyho. Na rozdíl od diváků Měsíc nedojala ani árie minnesängra Wolframova O, du mein holder Abendstern z Wagnerova Tannhäusera. Až posledním číslem programu, Dvořákovou árií O Měsíčku z Rusalky rozptýlila Kateřina Kněžíková deštěm hrozící mraky, a nad kopulí Muzea se zjevil hlavní protagonista koncertu – magický zářící Měsíc.

Úplně (k) v opeře
Nokturnový koncert s písněmi a áriemi s tématikou noci, hvězd a měsíce.
Kateřina Kněžíková – soprán, Adam Plachetka – basbaryton, Zdeněk Klauda – klavír.
Střecha Lucerny, 1. září 2019.

Narozeninová noc operních hvězd
Dalším zážitkem byl narozeninový gala koncert, na kterém k 20. výročí agentury Nachtigall Artists přišla popřát a skvěle zazpívat pětice našich předních sólistů, kterým se podařilo prorazit i v zahraničí. Předvedli oprávněnost svých mezinárodních kariér v repertoáru, který je jejich doménou. Sopranistka Simona Šaturová zazářila v koloraturách Lindy di Chamounix Gaetana Donizettiho i Musetty v Pucciniho Bohémě, sopranistka Zuzana Marková zakoketovala Markétčinou Šperkovou árií z Gounodova Fausta a zdrženlivěji i jako Pucciniho Mimi. Pavel Černoch dojal svými tenorovými hrdiny jako nešťastně zamilovaný Bizetův Don José (La fleur que tu m’avais jetée), s nímž debutoval v roce 2015 na festivalu v Glyndebourne, a jako na smrt odsouzený malíř Cavaradossi (E lucevan le stelle). Tuto roli  má na repertoáru od roku 2020 a vzápětí ji ztvárnil ve Státní opeře při obnovení legendární inscenace scénografa Josefa Svobody. Petr Nekoranec vyznával jako Romeo svou tenorovou lásku Gounodově Julii (Ah! lève-toi, soleil!), kterou zařadil na své debutové profilové album s francouzským repertoárem, a jako Rodolfo švadlence Mimi (Che gelida manina). Basbarytonista Boris Prýgl přidal sólově Gounodova odhodlaného i varujícího Valentina z Fausta, roli, se kterou bude debutovat příští rok ve Vídeňské státní opeře. I díky Symfonickému orchestru hl. města Prahy FOK pod taktovkou Giacoma Sagripantiho to byl nádherný večer, kterému v druhém bloku dominovaly árie a dueta z nejoblíbenější opery oslavenkyně – z Pucciniho Bohémy. Večer, který gratulanti zakončili symbolicky árií Su-Čonga z Lehárovy Země úsměvů Své srdce tobě dám, si ovšem užili i posluchači zcela zaplněné Smetanovy síně.

Alena Kunertová (dříve Nachtigalová), přezdívaná „mamma Alena“ si za dvacet let působení své umělecké a produkční agentury Nachtigall Artists Management s.r.o. získala renomé, díky kterému do Prahy přivezla ty největší operní hvězdy – Annu Netrebko, Cecilii Bartoli, Elīnu Garanču, Joyce DiDonato, Angelu Gheorghiu, Juana Diega Flóreze, Rolanda Villazóna, Piotra Beczału, Mariusze Kwiecieńa, Bryna Terfela a mnoho dalších. Sama říká, že to je velmi tvrdý byznys: “V Praze máme sály s poloviční kapacitou než všude v okolí. Bolí to potom na vstupném a sponzorů je málo. Zvlášť letos je propad obrovský. Snažím se být laskavá, ale konkurence se sály, které mají dva a půl tisíce míst je složitá. A honoráře platíme stejné, mnohdy i více. Také systém dotací je jiný. V Německu nebo v Rakousku mají kolegové podporu měst a regionů okolo 70 %, my 25 %.”

Vedle nich se agentura Nachtigal Artists snaží představovat také mladé talenty, objevovat i ty české a založila Spolek přátel hudebních talentů: “Začalo to při mém hledání budoucích operních superstars v zahraničí. Nechtěla jsem do Prahy vozit pouze velmi slavná jména, mnohdy lehce po sezoně. Chtěla jsem víc – i nové, teprve stoupající hvězdy. A padlo rozhodnutí – tady musí být také, jen je třeba je najít a někdo jim musí pomoci.” Podle Aleny Kunertové krásné hlasy mezi mladými jsou, ale to nestačí: “Dnes, aby obstáli v té obrovské konkurenci, musí mít mnohem více: muzikálnost, veliké charisma, vystupování, herecké a pohybové nadání, musí umět jazyky, ve kterých zpívají. A musí být připraveni na velmi náročný život: každý měsíc někde jinde, téměř žádné soukromí… Mým prvotním úkolem je těm nejtalentovanějším toto vysvětlit a zjistit, jestli jsou schopni touto cestou jít. Ti, kteří to opravdu chtějí a dokážou, těch moc není.” Pro mladé talenty také pořádá série koncertů v Novoměstské radnici a pomohla jako jedna z prvních i v těch nejtěžších chvílích koronavirového blackoutu, který tak zasáhl i koncertní činnost (272. a 276. Operní panorama zde a zde).

Noc operních hvězd
Sólisté Zuzana Marková, Simona Šaturová, Pavel Černoch, Petr Nekoranec, Boris Prýgl.
Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK.
Smetanova síň Obecního domu, 31. srpna 2020.