Operní panorama Heleny Havlíkové (289)

Druhé ohlédnutí za sprintem operního září: Premiéry dvou replik legendárních operních inscenací – Nabucco vs. Tosca * Collegium 1704 – Missa solemnis vs. Mesiáš * Soňa Červená – oslavenkyně obdarovávající druhé

Operní rozjezd začal od počátku září po jarním vynuceném koronavirovém půstu v prudkém tempu v naději z přece jen uvolněnějších restrikcí. NODO (286. Operní panorama zde), Perníková chaloupka, provokativní Klystýr no. 5 uskupení Run OpeRun, narozeninová noc operních hvězd a hvězdy, ale nakonec i měsíc v písních a áriích pod noční oblohou na střeše Lucerny (287. Operní panorama zde) – to byl teprve začátek. Tempo pokračovalo obnovenou premiérou Pucciniho Tosky ve Státní opeře, ostravskou premiérou Verdiho Nabucca, Beethovenovou Missou solemnis na Dvořákově Praze v provedení Collegia 1704 a tento soubor předznamenal svou sezonu ve Dvořákově síni Rudolfina Händelovým Mesiášem. Soňa Červená založila u příležitosti svých 95. narozenin nadační fond. A v dalším, 290. Operním panoramatu se ještě vrátíme ke koncertnímu provedení Špalíčku Bohuslava Martinů v Národním divadle, k repríze Monteverdiho Korunovace Poppey v Plzni a oběma premiérám Dvořákova Jakobína v Liberci. K tomu všemu ještě skvěle připravený festival Janáček Brno stihl zahájit svůj program premiérou Janáčkova Osudu (288. Operní panorama zde), z vokálních koncertů mohl být ještě uvedený Janáčkův Zápisník zmizelého s Pavolem Breslikem, vystoupil rakouský Sbor Arnolda Schoenberga a v alespoň jednom ze dvou plánovaných představení v Její pastorkyni hostovala v roli Kostelničky finská sopranistka Karita Mattila.

Pak přišla koronavirová pohroma. Přes vládní ujišťování ještě z konce září, že divadel a koncertů klasické hudby se omezení týkat nebudou, bylo od 5. října v divadlech a na koncertech zakázáno (převážně) zpívat, aby hektické snahy divadel, festivalů a souborů přizpůsobit se této restrikci definitivně od 12. října skolila rána v podobě úplného zákazu divadel a koncertů. Prý na čtrnáct dnů, ovšem s naprosto paralyzující nejistotou, co bude dál.

Ze sotva zahájené operní sezony tak (zatím) odpadly premiéry Carmen v Národním divadle, Tristana a Isoldy v Ústí nad Labem, Fidelia v Olomouci a Věci Makropulos v Plzni. Na festivalu Janáček Brno nemohla hostovat Maďarská státní opera se Straussovou Salome a v Divadle na Orlí se neuskutečnila premiéra novinky Daniela Šimka S.A.M. P.O. A můžeme jen doufat, že v nových náhradních listopadových termínech, které se vedení festivalu podařilo dojednat, budou možné recitály Pavola Breslika (3. listopadu), Tomáše Krále (25. listopadu) a koncerty Pražského filharmonického sboru (19. prosince) a Dětského sboru Brno (17. listopadu).

Premiéry dvou replik legendárních operních inscenací – Nabucco vs. Tosca
Shodou okolností se na začátku sezony vrátily v obnovených nastudováních dvě repliky operních inscenací, které se zapsaly do historie svým scénografickým řešením. Státní opera Praha obnovila Pucciniho Tosku scénografa Josefa Svobody a Národní divadlo moravskoslezské Verdiho Nabucca se scénou Vladimíra Šrámka.

Otevírá se tím ovšem otázka, zda mají takové repliky operních inscenací smysl. Divadlo, a to ani to operní, není muzeum ani galerie, ale je pro něj charakteristický jeho bezprostřední vztah k současnosti, k divákovi, který sedí ve chvíli představení v hledišti. Zároveň připomeňme, že například Metropolitní opera nebo Vídeňská státní opera drží na repertoáru a průběžně obnovují produkce staré mnoho desetiletí, mimo jiné právě proto, že jsou divácky stále oblíbené. V případě Tosky se scénou Josefa Svobody vytvořenou původně pro Velkou operu 5. května v roce 1947 i v případě Nabucca se scénou Vladimíra Šrámka pro ostravské nastudování v roce 1968 jde o scénografie, které si době nejrůznějších inscenačních schválností stojí za to připomínat přinejmenším proto, jak čisté, promyšlené a výstižné výtvarné gesto může nést intenzivní dramatické sdělení.

Ve Svobodově scéně k Tosce obří fotografie s barokní iluzí malované perspektivy velkolepé kopule kostela pro první dějství a monumentální síně Scarpiovy pracovny pro druhé i ochozů, Andělského hradu pro třetí akt svým zkosením a odlišnými úhly pohledu zdola a shora korespondují a s dramatem Pucciniho opery a sugerují jeho drtivý účinek. V případě Nabucca Vladimír Šrámekvytvořil důmyslným systémem příkrých „nebezpečných“ schodů na točně nepopisný, a přece dramaticky působivý prostor. Poskytuje sólistům a sboru příležitost, aby ho oživili monumentálními sborovými scénami i intimními dramaty starozákonních příběhů, nad kterými jako ohnivé slunce září i vrhá stíny měděná koule s otvory proťatá kopím. Když si uvědomíme, že takto inscenovaná opera o osvobození porobeného národa ze zajetí měla premiéru v červnu roku 1968, kdy vrcholilo Pražské jaro, musela taková inscenace působit jako rozbuška a vzpruha zároveň.

Scénografie je však jen jedna, jakkoli důležitá, složka divadelní inscenace. Podstatný je teprve celek s naplněním režií a výkony pěvců. Tady už se pražská a ostravská inscenace odlišují. V Ostravě Jiří Nekvasil promyšleným aranžmá postav a důmyslným svícením, které vycházelo z původní režie jeho otce Miloslava Nekvasila, strhl diváky v peripetiích dramatu. Původní kostýmy Bedřišky Ustohalové inscenátoři nepoužili – s replikou Nekvasilova a Šrámkova Nabucca se ústrojně propojují nově vytvořené kostýmy Marty Rozskopfové, s níž otec i syn Nekvasilové opakovaně spolupracovali a která neilustrativní architektonický prostor s mohutnými příkrými schody zasadila do romantizující představy starozákonních příběhů. V Praze Martin Otava obnovoval původní koncepci Karla Jerneka způsobem, který postavy zmítané láskou, vášní, mocí a nenávistí ponechal spíš jen jako figury popocházející po jevišti. Naštěstí zpívali.