Operní panorama Heleny Havlíkové (341) – Così fan tutte z Jihočeského divadla, Boris Godunov z MET a Jenůfa z Covent Garden
- Cosi podle mileniálů
- Sezonu MET do kin zahájil staro-nový Boris Godunov
- Jenůfa z Covent Garden ve stínu havrana
Cosi podle mileniálů
Plejádu podzimních operních premiér u nás rozšířila inscenace opery Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte v nastudování Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.
Generace mileniálů s dirigentem Patrikem Červákem, režisérkou Zuzanou Fischer a s ansámblem převážně věkově spřízněných sólistů se zde vrhla na tuto Mozartovu komickou operu s vervou a dravostí machistického pohledu jako na pošetilou hru se vztahy, která se přes všechen humor ukáže být zatraceně nebezpečná.
Operu Così fan tutte / Takové jsou všechny komponoval Mozart na libreto Lorenza da Ponte v italštině. V Budějovicích se rozhodli pro češtinu a k jejich současnému pohledu se skvěle hodil překlad Jaromíra Nohavici. Ten vznikl původně v roce 2006 pro ostravské nastudování této Mozartovy opery a Nohavica se v něm nebojí současného jazyka s řadou hovorových, i peprnějších výrazů. Úvodní provokace Dona Alfonsa, zde doktora Slámy, od které začíná celá zápletka opery s furiantskou sázkou na věrnost lásky, v Nohavicově překladu zní: Ženská věrnost, milé děti // Je jako himalájský yetti // Všichni říkají, že tu je // Že existuje // Jenže kde je // Neznámé je. Vznešené a uvzdychané sestry Fiordiligi a Dorabellu Nohavica posouvá k Líze a Dorce, které nejdou pro říznější slovo daleko. Jadrná Růžena, v originále Despina, se v přestrojení za doktora po čtyřech aprobacích a letech praxe pasuje na perspektivní kádr. Podle Kuby, v originále Guglielma, je chování žen sakum pikum děs. A Ondra, v originále Ferrando, se společně s Kubou snad potento / možná že nejen to, když se na začátku ještě sebejistě smějí Alfonsovi s přesvědčením, že sázku o věrnost svých snoubenek vyhrají.
Děj této Mozartovy opery se odvíjí od sázky dvou mladých důstojníků, kteří se nechají vyprovokovat potměšilým Donem Alfonsem ke zkoušce věrnosti svých snoubenek. Zaváží se k tomu, že budou plnit Alfonsovy rozkazy a postupně si vzájemně snoubenky svedou a sázku prohrají. Budějovičtí inscenátoři se z variant výkladů, které v poslední době oscilují mezi veselou nezávaznou buffou s exotickými komickými převleky a hořkou komedií s mefistofelským pokoušením a až existenciálním znejistěním lidských vztahů přiklonili k té hořké interpretaci. Když dívky pochopí, jakou ponižující zkoušku věrnosti na ně Don Alfonso a snoubenci nastražili, nenechají se obměkčit jejich odprošováním na kolenou. A nad závěrečným návratem mladíků k původním partnerkám zůstává trpkost deziluze, odcházejí každý sám.
Z režijního hlediska je při inscenování Così fan tutte podstatné, v jakých převlecích se muži po sázce s Donem Alfonsem před svými snoubenkami objeví, a zda, případně kdy dívky tuto maškarádu prokouknou – a jak na ni zareagují. V pojetí režisérky Zuzany Fischer dívky milence hned při prvním setkání při jejich léčbě po fingované otravě sice demaskují, ale důvod přestrojení a výměny partnerů nechápou. Tím spíš, že oba mladíci dodržují příslib, který dali Alfonsovi, a nadále předstírají, že jsou cizinci. I když si holky občas spiklenecky špitaly, jak na pro ně nepochopitelnou záměnu reagovat, tato hra na hru a předstírání na druhou, ba na třetí, se však v dalším průběhu inscenace ztrácela. Všichni sice „vědí, že ti druzí to vědí“, ale takové rozšíření více vrstevnatosti vztahů se režisérce podařilo objasnit zřetelněji v textu do programové brožury, než na jevišti.
Inscenaci ovšem nelze upřít velmi živé, nápadité a ze života současných mladých lidí odkoukané rozehrávání situací. A třebaže si oba představitelé snoubenců mohou dovolit se na jevišti svlékat do půl těla, explicitnímu zdůrazňování erotických scén se režisérka rozumně vyhnula. Výrazně jí pomohl flexibilní jevištní prostor Davida Janoška. O tomto scénografovi v poslední době slyšíme často – je autorem scény i kostýmů také pro Čajkovského Jolantu v Liberci, Evžena Oněgina v Budějovicích a scénografem Lazebníka sevillského v Národním divadle. Scénické řešení opery Così fan tutte patří v této sérii vedle Oněgina k těm zajímavějším. Zasadil ji do prostoru tvořeného třemi základními prvky, které se prolínají, takže má inscenace dynamiku a spád. Liány listoví v pozadí navozují zahradu, díky svícení až tajuplnou, šestici křesel lze variabilně spojit do půlkruhového sofa, takže vytváří prostor pro budoár, kolem kterého lze posouvat řadu zrcadel. Scénu doplňují stojací lampy se stejným designem lesklých bílých šňůrek korálků, jaké má hlavní lustr na scéně i v hledišti. A objeví se i sprcha, pod níž se Ondra chystá na to, jak dobude srdce Kubovy snoubenky (Un’aura amorosa) a v závěru ji můžeme chápat i jako hodně studenou, které se dostane Donu Alfonsovi.
David Janošek je v tomto případě také autorem kostýmů, v nichž nechá obě protagonistky v barokní stylizaci bohatě řasených šatů a opulentní paruky doslova rozkvést v měkce růžové a zelené barvě jako krásné květiny, zatímco Despina se coby doktor objeví ve stříbrném futuristickém overalu a jako notář skrytá v obruči lemované také šňůrami bílých korálků. Mladíci bílou uniformu nahradí převlekem do kraťasů, sak, ve kterých vypadají se slamáky na hlavách jako nedospělí studentíci, kterým z holínek raší kvítí a obličeje si „kryjí“ květinami. A Don Alfonso nosí mefistofelský fialový kabátec pokušitele.
Možná dokonce ještě mladší než inscenátoři byli sólisté – svá vysokoškolská pěvecká studia většinou ukončili mezi lety 2013 až 2016. Z premiérového obsazení mezi nejmladší generaci patří Zuzana Benešová s muzikálovým školením a zkušenostmi ze závodního tance. Jako Despina uplatnila i průrazný subretní soprán. Svou mrštnost a pohyblivost, a to i hlasovou, rozezpívala a rozehrála Dana Šťastná jako Dorabella, jejíž mezzosoprán se dobře pojil se sopránem Lucie Kaňkové. Ta sbírá zkušenosti v Opavě jako Anička v Čarostřelci nebo Zuzana ve Figarově svatbě, v Plzni jako Poppea, nedávno vstoupila ve Stavovském divadle do inscenace Kouzelné flétny jako Královna noci. Nicméně rozsah Fiordiligi, který v její velké dramatické árii Come scoglio immoto resta, tedy v Nohavicově překladu Láska moje je v bouři skála, sestupuje až do velmi hlubokých poloh, je pro Lucii Kaňkovou zatím velká výzva. Obsazení Petera Malého s tvárným tenorem a barytonisty Michala Marholda typově skvěle odpovídalo koncepci inscenace, ze které se bohužel zcela vymykal basista Peter Paleček, který na roli Dona Alfonsa nestačil.
Hudební nastudování je dílem Patrika Červáka. Je určitě žádoucí, aby příležitost dostávali mladí dirigenti, jakkoli je v tomto případě více než diskutabilní přínos supervize Maria de Rose vzhledem k dosavadnímu desetiletému, problematickému působení tohoto původem argentinského dirigenta na pozici generálního hudebního ředitele budějovické opery. Patrik Červák, absolvent českobudějovické konzervatoře na klavír a klarinet a ještě student posledního ročníku magisterského studia dirigování na JAMU, začíná už sice sbírat samostatné dirigentské zkušenosti na koncertech s Jihočeskou filharmonií, nicméně Mozartovy opery jsou mimořádně obtížná „vrcholová disciplína“. A Così fan tutte speciálně tím, že osmnáct z 31 hudebních čísel jsou ansámbly. Navíc v komorním prostoru historické budovy Jihočeského divadla se suchou akustikou je slyšet sebemenší zaváhání – a těch bylo v průběhu premiéry v orchestru a v souhře se sólisty příliš.
Věřme, že se hudební nastudování usadí, až pomine ten hektický chaos, kdy budějovický operní soubor chrlí jednu premiéru za druhou – před čtrnácti dny to byl Evžen Oněgin (recenze zde) a za dalších čtrnáct dní, na začátek listopadu, zde chystají dokonce Boitova Mefistofela a na začátek prosince Mimi operu Lukáše Sommera, fantazijní svět barev, tvarů, světla, ba i vůní pro miminka od tří do osmnácti měsíců.
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
České přebásnění Jaromír Nohavica.
Hudební nastudování Patrik Červák, supervize hudebního nastudování Mario De Rose, režie Zuzana Fischer, scéna a kostýmy David Janošek, světlený design Daniel Tesař, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Tomáš Studený.
Osoby a obsazení: Líza, dáma, žijící v Neapoli (Fiordiligi) – Lucie Kaňková / Michaela Štilková, Dorka, její sestra (Dorabella) – Marie Svobodová / Dana Šťastná, Kuba, milenec Lízy (Guglielmo) – Jakub Hliněnský / Michal Marhold, Ondra, milenec Dorky (Ferrando) – Peter Malý / Daniel Matoušek, Růžena, služebná (Despina) – Zuzana Benešová / Zuzana Kopřivová, Doktor Sláma, starý filozof (Don Alfonso) – František Brantalík / Peter Paleček.
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Jihočeské divadlo, budova Jihočeského divadla, premiéra (odložená ze sezony 2020/21) 14. října 2021. Obsazení recenzované premiéry vyznačeno tučně.
Sezonu MET do kin zahájil staro-nový Boris Godunov
Borisem Godunovem Modesta Petroviče Musorgského se po osmnácti měsících, nejdelší přestávce v historii Metropolitní opery, otevřela letošní sezona přenosů do kin. Generální manažer MET Peter Gelb s nápadem přišel v roce 2007 a položil tak základy způsobu, jak zprostředkovat operu širšímu okruhu diváků prostřednictvím přímých přenosů – nikoli v televizi nebo na internetu, ale do kin po celém světě. Po covidové zkušenosti s vysedáváním před obrazovkami, na kterých jsme sice mohli díky otevření archivů mnoha divadel sledovat nekonečný proud inscenací, ale v izolované osamocenosti, to lze vyhodnotit jako „šalamounské“ rozhodnutí: přenosy do kin sice zážitek z divadla plně nezprostředkují, ale přece jen můžou do určité míry nahradit to společné sdílení s dalšími diváky, které nám u obrazovek doma tolik chybělo.
Inscenaci Godunova známe díky přenosům už z roku 2010, tehdy v nastudování revidované verze této opery z roku 1872. Nyní MET adaptovala koncepci amerického režiséra Stephena Wadswortha na původní Musorgského znění z roku 1869, které se zaměřuje právě na titulní postavu cara Borise Godunova a končí jeho smrtí. Sedm obrazů v délce téměř dvou a půl hodiny se hraje bez přestávky. Tato ur-verze Borise Godunova (mj. bez tzv. polského obrazu a závěrečné scény v lese před Kromami) je koncentrovanější výpovědí o údělu vládce v tomto dramatickém úseku ruských dějin na přelomu 16. a 17. století, kdy se Boris Godunov sice ujme vlády nad Ruskem, ale je zmítán pochybnostmi o smrti careviče Dmitrije, z jehož zavraždění je obviňován, a musí čelit ambicím Grigorije, který se vydává za Dimitrije a nárokuje si nástupnictví.
Režijní pojetí se na prázdné scéně soustředilo na dva hlavní scénografické prvky – trůn na vyvýšeném piedestalu, na který s čím dál větší námahou vystupuje Godunov, a Pimenovu kroniku jako obrovskou knihu. Leží v popředí – tu ji zadumaně čte čar, tu se k ní upíná Griška se svými sny Lžidimitrije, jindy po ní šlapou bojaři nebo do ní mezi listy ulehne žebrák Jurodivý.
Vedle sboru, v Metropolitní opeře vskutku mohutného a pěvecky vynikajícího, inscenaci dominoval německý basista René Pape. V titulní roli postihl člověčí úzkost mocného vladaře už od začátku tak věrohodně, že mu zbýval jen malý prostor pro její gradaci. Výstižný byl i portrét intrikána Šujského v podání ukrajinského tenoristy Maxima Pastera. David Butt Philip předvedl, jak se z ušlápnutého, ale závistivého novice Grigorije stane protřelý manipulátor. A jakkoli Miles Mykkanen zvládal tenorový part „blouda“ Jurodivého suverénně, režie (a to i ta pořizující záznam) exponovala roli tak intenzivně, že bylo tohoto „božího blázna“ v celku inscenace až příliš. Německý dirigent Sebastian Weigle se zkušenostmi s Wagnerovými operami, dodal tomuto Musorgského hudebnímu historickému plátnu monumentalitu, ale i intimitu rodinných scén a Borisova osamění.
Koncept přenosů z Metropolitní opery do kin se nijak nezměnil. Po covidovém výpadku zůstává počet deseti inscenací, který se ustálil v předchozích letech. Nabídka sezony 2021/22 opět obsahuje starší obnovované tituly, které již v přenosech byly, ale MET nabídne jiné obsazení. Tentokrát to bude Pucciniho Turandot v legendární Zeffirelliho režii s Annou Netrebko v titulní roli, Massenetova Popelka na Nový rok ve zkrácené verzi zamýšlená hlavně pro děti a Ariadna na Naxu Richarda Strausse s vycházející hvězdou i wagnerovských rolí Lise Davidsen v titulní roli. Sezona 2021/22 ovšem bude mimořádně bohatá na nová nastudování – novou podobu dostane Verdiho Rigoletto v režii Bartletta Shera, Donizettiho Lucie z Lammermooru v titulní roli s Nadine Sierrou a také Verdiho Carlos v pětiaktové, francouzské verzi (která se dosud v MET nehrála). Dosavadní praxi přenosů tradicionalistické MET se ale vymyká množství plánovaných operních novinek – o přízeň diváků budou usilovat dokonce hned tři: Oheň v kostech černošského jazzového muzikanta Terence Blancharda, následovat bude Eurydika mladého amerického skladatele Matthewa Aucoina a závěr sezony bude patřit dalšímu klasickému námětu v moderním zpracování – Hamletovi australského skladatele Bretta Deana.
Pokud jde o kina, která přenosy u nás zprostředkovávají – zůstává okruh dvacítky kin nejen ve velkých centrech – v Praze (Aero, Světozor, Cinestar Anděl a Mat, s týdenním odstupem Bio Oko), Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové, ale například i v Jablonci nad Nisou, Kutné Hoře, Náchodě, Semilech nebo Žatci.
Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov
Dirigent Sebastian Weigle, režie Stephen Wadsworth, scéna Ferdinand Wögerbauer, kostýmy Moidele Bickel, světelný design Duane Schuler.
Osoby a obsazení: Boris Godunov – René Pape, Pimen – Ain Anger, Grigorij Otrepjev / Lžidimitrij – David Butt Philip, kníže Šujskij – Maxim Paster, Ščelkalov – Alexej Bogdanov, Nikitič – Richard Bernstein, Jurodivý – Miles Mykkanen, Varlaam – Ryan Speedo Green, Misail Brenton Ryan, Xenie – Erika Baikoff, Fjodor – Megan Marino.
Orchestr a sbor Metropolitní opery.
Přímý přenos do kin 9. října 2021, recenze psána z kina Světozor v Praze.
Jenůfa z Covent Garden ve stínu havrana
I když je radost z návratu k normálnímu divadelnímu provozu obrovská a od covidového omezení na záznamy inscenací si rádi odpočineme, nové nastudování Janáčkovy Jenůfy na tak prestižní scéně, jakou je londýnská Královská opera je určitě natolik událost, kterou bychom neměli minout. Tím spíš, že Covent Garden záznam zdarma zpřístupnila na portálu Opera Vision, kde bude dostupný až do 9. listopadu 2021.
Navíc je inscenace Jenůfy (dle kritické edice tzv. brněnské verze 1908) součástí celého janáčkovského cyklu, když jí v Covent Garden předcházela opera Z mrtvého domu (2018) a Káťa Kabanová (2019) s oceněním Olivier Award. Původní termín premiéry Jenůfy zhatil covidový lockdown a její posun na 28. září vedl k náhradě dirigenta Vladimira Jurowského Henrikem Nánásim a Pavla Černocha v roli Števy Saimirem Pirgu. Obsazení hlavních ženských rolí však zůstalo – Asmik Grigorian a Karita Mattila. Litevská sopranistka Amik Grigorian nedávno vytvořila hlavní roli v Rusalce pojaté jako chromá baletka v madridském nastudování této Dvořákovy opery a u nás dobře známá finská sopranistka Karita Mattila v předchozí londýnské inscenaci před dvaceti lety zpívala Jenůfu a nyní se přesunula ke Kostelničce.
Zahraniční ohlasy premiéry byly většinou nadšené. Pokud jde o výkony Karity Mattily a zvláště Asmik Grigorian určitě právem. Intenzita, s jakou vyjadřují charaktery svých postav, obě po většinu inscenace v upjatých černých kostýmech, jde doslova do morku kosti. Typově výstižné bylo také obsazení Lacy skotským tenoristou Nicky Spencem – hromotlukem nejen vzrůstem, ale i objemem hlasu, takže své touze po Jenůfě dodává až živočišnou brutální dravost, která se vymyká kontrole. Albánský tenorista Saimir Pirgu jako Števa bojoval s češtinou (což v Covent Garden nejspíš vadilo málokomu), nicméně okázale chvástavého hejska, který se však před odpovědností vůči Jenůfě zbaběle sesype a rozpláče, vystihl přesně.
Německý režisér Claus Guth (1964) patří k velkým osobnostem moderní operní režie. A jakkoli s řadou jeho koncepcí nemusí člověk souhlasit, provokují k zamyšlení. Do rozmanitých výkladů Jenůfy v bohaté škále od tradičních krojů po doku-dramata v současné průmyslové mlýnici a chudém karavanu (Holandská národní opera 2018), však tentokrát mnoho nového nepřinesl. Žádný podhorský mlýn, rekruti v moravských krojích, jizba s kamny a truhlou. Choreografie Teresy Rotemberg, ale i kostýmy Gesine Völlm zejména v závěrečném svatebním dějství našince mohou až popuzovat ruskými prvky. Více než konkrétní příběh Gutha zajímají univerzální mechanicky se opakující vzorce sociálního prostředí, rituály, morální kodexy, které neúprosně zasahují do života jednotlivců i proti jejich vůli a kterým se lze jen velmi obtížně vzepřít. Motiv mlýnského kola, který v hudbě Janáčkovu operu otevírá, chápe Guth jako mlýnské kolo nekonečného opakování a uniformity všedního, přísně strukturovaného a ritualizovaného života. Jenže tento koncept, až ostentativně nastolený v prvním dějství, se postupně vytrácí a závěr postrádá katarzi odpuštění, když Jenůfa s Lacou kráčejí nikoli spolu, ale vedle sebe.
Inscenace je velmi dusivá, depresivní. První dějství s desítkami postelí po obvodu celého jeviště, před kterými je stůl a židle a visí u nich lampy a košíky jako dětské postýlky, navozuje pocit atmosféry chudobince, žen opuštěných muži, kteří odcházejí, podle kostýmů, do první světové války. A pod přísným dozorem stařenky, zde oblečené jako šlechtičny, která s bičíkem v ruce popohání ženy k synchronizované práci jako v manufaktuře. V druhém dějství se z kovových roštů a rámů postelí, postavených čely na zem stávají mříže, klec, která vězní Jenůfu a Kostelničku v jejich svědomí, jehož trýznivost zesiluje i obrovitý havran sedící na kleci jako výhružné memento. Obvod jeviště lemují černě oblečené ženy s hrozivými dlouhými stíny jejich pomalých pohybů. Atmosféra je napjatá k prasknutí. A třebaže při třetím dějství je podlaha pokrytá záplavou žlutých květin, tragédie zůstává všudypřítomná a naděje na lepší budoucnost velmi křehká.
Posuzovat ze záznamu hudební nastudování je ošidné. Orchestr Královské opery je natolik profesionální, že Janáčkovu partituru zvládá, a všestranný maďarský dirigent Henrik Nánási je v Covent Garden zavedený (diriguje zde také Salome, Turandot, Lazebníka sevillského a Simona Boccanegru) a velmi zkušený i díky svému pětiletému působení na pozici generálního hudebního ředitele berlínské Komické opery (zde nastudoval na patnáct titulů v širokém stylovém spektru od Mozartových oper přes Dvořákovu Rusalku po Prokofjevova Ohnivého anděla). Ze záznamu lze usoudit, že akcentoval ve shodě s Guthovým pojetím drsnost, dramatičnost a fatálnost tragédie, v níž lyrické vrstvy až zanikaly.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Dirigent Henrik Nánási, režie Claus Guth, scéna Michael Levine, kostýmy Gesine Völlm, světla James Farncombe, choreografie Teresa Rotemberg, dramaturgie Yvonne Gebauer.
Osoby a obsazení: Jenůfa – Asmik Grigorian, Kostelnička – Karita Mattila, Laca – Nicky Spence, Števa – Saimir Pirgu, Stařenka – Elena Zilio, Stárek – David Stout, Rychtář – Jeremy White, Rychtářka – Helene Schneiderman, Karolka – Jacquelyn Stucker, Barena – April Koyejo-Audiger, Jano – Yaritza Véliz.
Sbor a orchestr Královské opery.
Premiéra 28. září 2021, přímý přenos z představení 9. října 2021 na Opera Vision.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
