Operní panorama Heleny Havlíkové (344) – Řecké pašije zašifrované do estetiky „vizuálu“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Československá premiéra byla uvedena zásluhou Václava Noska v Divadle Na Hradbách (dnešním Mahenově divadle) hned rok po curyšské, v roce 1962, tehdy v českém překladu a dramaturgické úpravě libreta Evy Bezděkové (dirigent František Jílek, režie Oskar Linhart, Manolios Vilém Přibyl, Kateřina Naděžda Kniplová). Následovaly dvě další brněnské inscenace curyšské verze: v roce 1979 (dirigent Jiří Pinkas, režie Ilja Hylas, Manolios Vilém Přibyl alternující s Jiřím Olejníčkem, Kateřina Magdalena Blahušiaková / Zdenka Kareninová / Hana Málková) a v roce 2000 (dirigent Jan Zbavitel, režie Václav Věžník, Manolios Miroslav Kopp alternující s Leo Marianem Vodičkou a Kateřina Eva Děpoltová alternující s Danielou Strakovou). V roce 2005 Janáčkova opera vstoupila do koprodukce s Bregenz a Covent Garden, také do Brna se tak dostala ve třech představeních londýnská verze v hudebním nastudování Christiana von Gehrena a v režii Davida Pountneyho (Manolios Matthew Elton Thomas, Kateřina Marie McLaughlin).

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Celkově se u nás od brněnské premiéry Řecké pašije objevily ve čtrnácti inscenacích, které, kromě Ústí nad Labem a Opavy, uvedla všechna naše ostatní operní divadla (premiéry v pražském Národním divadle byly v letech 1967, 1984 a 2006, v Ostravě se uskutečnily dvě inscenace v roce 1969 a 2005, v Liberci je nastudovali v roce 1973, v Českých Budějovicích v roce 1989, v Plzni v roce 1995 a v Olomouci v roce 2017).

Další otázku nastoluje inscenátorům volba jazyka. Martinů, s představou zahraničního nastudování, ale i proto, že český překlad nebyl dostupný, komponoval obě verze opery na anglický překlad Kazantzakisova románu od Jonathana Griffina. Toho se drželi i nynější brněnští inscenátoři. Třebaže dnes jasně převažuje trend uvádění oper v jazycích originálu, jsem přesvědčená, že při kompletním českém, respektive česko-slovenském obsazení, by čeština byla nejen pro českého diváka, ale i pro interprety vstřícnější. Tím spíše, že vedle překladu Evy Bezděkové existuje velmi dobrý překlad Aleše Březiny z roku 2005.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Hudební nastudování Řeckých pašijí, a to i tradičnější curyšská verze, vyžaduje velkou zkušenost s různorodými styly. Dirigent Robert Kružík vystihl kombinaci velkých operních árií s chorálem a byzantskými zpěvy i harmonikovými šlágry a lidovou hudbou. Velmi dobře si rozvrhl strukturu opery. S drtivou silou znělo monumentální pleno všech sólistů a sborů (Lykovriských, běženců i dětského) vedle komorních, až cudně ztišených scén, zvládl přechody mezi rozsáhlými áriemi a úsečnými recitativy, ba i voicebandem s mluveným slovem. Výsledkem je velké hudební plátno plné barev, kontrastů i jemných detailů, které zásadním způsobem nese celé hudební drama. Markantní podíl na tomto hudebním výsledku mají také sbory – jak sbor Janáčkovy opery pod vedením Pavla Koňárka, tak Český akademický sborMichalem Vajdou i Dětský pěvecký sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou.

Jiří Heřman představil svoji režijní koncepci Řeckých pašijí již v roce 2015 v Essenu, kde měla inscenace premiéru 26. září v hudebním nastudování Tomáše Netopila, který je zde od sezony 2013/14 hudebním ředitelem a šéfdirigentem Aalto-Theater. Německé kritické ohlasy byly tehdy spíše zdrženlivé a dá se z nich vyčíst, že pro německé vnímání opery byla Heřmanova režie příliš tradiční.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Podle svého vyjádření na tiskové konferenci před brněnskou premiérou chtěl Jiří Heřman z množství témat, která Kazantzakisův námět i jeho operní adaptace dnes nabízejí a která dalece přesahují řecké reálie dvacátých let 20. století, akcentovat proměny lidí za situace, ve které se vyrovnávají s přisouzenými rolemi svatých v pašijových hrách a čelí příchodu zbědovaných bližních. Tento záměr se mu však podařilo uskutečnit jen částečně.

Scénu vymezuje prostor (kostel, ale i uzavřená komunita Likovriských), ohraničený vysokou šedou zdí, do kterého jen malou prasklinou v klíčových okamžicích proudí paprsek světla. Do tohoto základu Heřman ve spolupráci se scénografem Draganem Stojčevským zasadil osvědčené postupy, které až příliš univerzálně vytvářejí efektní divadelní atmosféru – svíčky, (očistnou) vodní plochu a její zrcadlení, světelné kužele, tentokrát ještě nakřáplý zvon, připravený k opravě na stavebním háku (zvuk zvonu má Martinů v partituře). Toto scénické východisko inscenátoři doplnili čtyřmi masivními fošnami, které visí na tazích a vytvářejí různá uskupení ve výšce jeviště. Spuštěné na podlahu pak slouží během svatební scény i jako stoly. Vesničané na ně pokládají své „blahobytné“ domy a fošny osázené z druhé strany miniaturními stromy lze chápat jako půdu, k níž shlížejí běženci. Když se běženci usídlují na hoře Sarakina, dřevěné rámy, které nesou, mohou být zárubněmi otevřených dveří k naději a když rámy položí, lze je chápat jako nově budované základy, ale i jako hroby. Heřman k umírající Despinii, která se stane záminkou pro nařčení běženců z šíření cholery, a Stařečkovi během inscenace vrší mrtvé „děti“ a další těla, která zůstávají po závěrečném odchodu běženců ležet mezi vesničany. Z tohoto pojetí však rušivě ční motorka s přívěsným vozíkem, na které se samoúčelně prohání po jevišti Ladas, ale i lebka, kterou umírající Stařeček pokládá do základů nové osady.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Heřmanův záměr vyjádřit proměny lidí po přijetí rolí v pašijové hře se neprojevil především v uchopení jednotlivých postav. Do určité míry podobně jako ve své nedávné inscenaci Nabucca, Jiří Heřman v počátku „prozradil“ charakter hlavní postavy. Manolios je sice v první verzi už na začátku při výběru představitele Krista charakterizován Grigorisem a Ladasem jako zbožný pastýř s čistou duší, ovšem trochu ztřeštěný – vidí duchy, ale pojetí Manolia hned od počátku jako blouznivce bylo v podání Petera Bergera přece jen příliš jednovrstevné. Přitom u Martinů je možné vysledovat Manoliovu postupnou proměnu od počátečního „znějícího mlčení“ přemýšlivého pastýře přes vnitřní neklid mezi závazkem ke snoubence Lenio a erotickou touhou po prostitutce Kateřině, který ho v kombinaci s přidělenou rolí Krista „pronásleduje“ v divokých snových vidinách. A ve finále je to muž přesvědčený o svém poslání, které je odhodlaný naplnit i za cenu vlastního života. Po pěvecké stránce ovšem Peter Berger ovládl roli svrchovaně.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)
Bohuslav Martinů: Řecké pašije, Janáčkovo divadlo (foto Marek Olbrzymek)

Podobně Jiří Heřman „uhladil“ i postavu Kateřiny. Potlačil vyzývavost této vdovy jako místní prostitutky a Pavla Vykopalová působila jako kajícnice Maří Magdaléna hned od počátku, což oslabilo vyjádření její až živočišné touhy po Manoliovi. Ovšem i tak její zklidnění a vnitřní vysvobození, když ji Manolios nazve svou sestrou, patřilo k nejsilnějším momentům inscenace.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments