Operní panorama Heleny Havlíkové (365) – Dvakrát Cukrová a HAMU o stavu neživém

Markéta Cukrová & Gottlieb Wallisch
Antonín Dvořák: Písně op. 2
Václav Jan Křtitel Tomášek: Eklogy op. 35, č. 1, 2, 6
César Franck: písně Aimer, L’émir de Bengador, Passez, passez toujours, Lied, Ninon, Le mariage des roses, Nocturne
César Franck: Preludium, fuga a variace op. 18 (úprava H. Bauer)
Hector Berlioz: Les Nuits d´été (Letní noci) op. 7

Markéta Cukrová – mezzosoprán, Gottlieb Wallisch – klavír.

Pražské jaro, Anežský klášter, 19. května 2022.

Markéta Cukrová / Ivo Kahánek: Ej, smutno je mně
Bohuslav Martinů: Nový Špalíček, cyklus osmi písní na texty moravské lidové poezie pro mezzosoprán a klavír H 288; Koleda milostná, píseň pro zpěvní hlas a klavír H 259; Písničky na jednu stránku, cyklus písní na texty moravské lidové poezie pro zpěv a klavír H 294; Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír H 228; Písničky na dvě stránky, cyklus písní pro zpěvní hlas a klavír na texty moravské lidové poezie H 302; Čtyři písně na slova české lidové poezie, cyklus písní pro zpěvní hlas a klavír H 282bis.
Benjamin Britten: A Charm Of Lullabies (Kouzlo ukolébavek), cyklus písní pro mezzosoprán a klavír, op. 41.

Markéta Cukrová – mezzosoprán, Ivo Kahánek – klavír.

Vydal Radioservis a.s., Český rozhlas, 2022, CR1137-2.

Zpráva mladých z HAMU o stavu neživém

Studenti Katedry zpěvu a operní režie pražské HAMU ve spolupráci s dalšími katedrami HAMU, DAMU a FAMU a orchestrem NeoKlasik uvedli jako bakalářskou inscenaci studentky režie Vilmy Bořkovec a studenta dirigování Jana Máry v Disku projekt s názvem Zpráva o stavu neživém. Propojili v něm tři operní jednoaktovky skladatelů, jejichž tvorba reflektovala a současně i formovala operní trendy dvacátého století: Giana Carla Menottiho (1911–2007), Bohuslava Martinů (1890–1959) a Samuela Barbera (1910–1981).

Hlavně první dva skladatelé – Menotti a Martinů, měli blízko k moderně dvacátého století, kdy se v operách začalo pracovat s možnostmi, které přinášela nejen inspirace jazzem a bouřlivými výstřelky výtvarného umění a literatury, ale i novými technickými možnostmi komunikace a také nahrávání a reprodukce hudby. Menotti je tak tvůrcem první americké rozhlasové opery (The Old Maid and the Thief, 1939) a následně i první televizní opery (Amahl and the Night Visitors, 1951). A podobně i Martinů komponoval pro rozhlas (komická opera Veselohra na mostě / 1935) a do opery zapojil film (Tři přání / 1929).

Uváděné jednoaktovky v pořadí The Telephone Giana Carla Menottiho na skladatelovo vlastní libreto (1947), Slzy nože Bohuslava Martinů s libretem Georgese Ribemonta-Dessaignese (vznik 1928, první uvedení 1969) a A Hand of Bridge Samuela Barbera na libreto Gian Carla Menottiho (1959) se v různé frekvenci tu a tam stále objevují v repertoárech divadel v různém spojení i s díly jiných autorů. Nejčastěji Menottiho Telefon, který je z jeho třicítky oper nejhranější.

Společným jmenovatelem všech tří minioper je láska, respektive milostné vztahy a jejich záludnosti, v případě Martinů vystavené až ďábelskému pokoušení. A u Menottiho a Barbera ovlivněné i tím, že byli nejen spolupracovníci, ale i celoživotní partneři.

Proč se studenti rozhodli pojmenovat propojení těchto tří oper právě Zprávou o stavu neživém, zůstalo nejasné. Z krátkého textu k inscenaci dramaturgyně Barbory Pokorné se to (bohužel) nedozvíme. Přitom už Menottiho Telefon, který inscenaci zahajuje, se „stavu neživému“ velmi živě vymyká – ba dokonce je dnes, díky dalšímu pokroku telekomunikačních technik, ve své ironii a sarkasmu vůči způsobu mezilidské komunikace přesnější, než v době svého vzniku, a zvesela si v něm můžeme užívat novou energii, kterou jí dodávají mobily i sociálními sítěmi.

Ve Zprávě o stavu neživém se tak jako nejvíce „neživé“ jevily Slzy nože Bohuslava Martinů, následované Barberovým Bridžem – každé dílo ovšem z jiných důvodů. Ač byl libretistou Slz nože přední francouzský dadaistický spisovatel Georges Ribemont-Dessaignes (též libretista Martinů opery Tři přání z roku 1929), bylo to právě šokující libreto (originálně ve francouzštině), které neprošlo ani přes avantgardní porotu festivalu soudobé hudby v Baden-Badenu. Za života Martinů se Slzy nože premiéry nedočkaly, ostatně sám Martinů o ni po válce už ani neusiloval a považoval je za příležitostné dílo. O první uvedení se až v roce 1969 zasadil v Brně dramaturg a dirigent Václav Nosek a televizní film režiséra Jiří Nekvasila byl v roce 1999 oceněný Českým křišťálem a Studentskou cenou na MTF Zlatá Praha. Dnes už revolta proti wagnerovským operním konvencím a absurdní surreální děj až tak drasticky extravagantní není a Slzy nože lze chápat jako operní moralitu s prvky buffo o podobách ďáblových pokoušení, ovšem přestrojenou do tehdy módního surrealismu: Dívka Eleonora se s romantickou bezvýhradností až za hrob, jeho city si chce vyvzdorovat sebevraždou a když obživne, s rozčarováním zjistí, že oběšencem není nikdo jiný než elegantní „milovník“ Satan, kterého jí na začátku vnucovala matka. Přes všechna provedení Slz nože, často studentská (Operní studio HAMU také v roce 1988 a dvakrát Komorní opera JAMU v roce 1996 a 2015), se tato operní hříčka standardním repertoárovým dílem dozajista nestane. Její hodnota je především v tom, jak dokládá počáteční experimentální etapu Martinů hledání možností hudebního divadla na jeho cestě k mistrovství.

Barberův Bridž byl pro studentské nastudování asi nejvíce problematický. Pokrevně je sice spřízněný s dvěma předcházejícími uváděnými operami, ale ocitl se mimo možnosti studentů: je o „krizích středního (milostného) věku“ a předpokládá životní zkušenosti protagonistů (dvou manželských párů), které nelze získat jinak, než stárnutím. Právníkem Billem cloumají erotické touhy v románku s milenkou, zatímco jeho manželka Sally je obsedantně frustrovaná z nákupu klobouku z pavích per. Byznysmen David se nechává unášet sexuálními fantaziemi s dvaceti nahými dívkami a chlapci v Palm Beach, což vede k pochybnostem jeho manželky Geraldine o tom, zda a kým může být milována.