Operní panorama Heleny Havlíkové (372) – Začátek léta s operou
- Rusalka s geniem loci
- Barokní noc s Grétryho Falešnou magií
- Operní léčba epidemie s Draghim v Olomouci
- Liteňský Dotek lásky na Festivalu Jarmily Novotné
- Inspirace na dny příští – Hudební festival Znojmo a Haydnův Návrat Tobiáše scénicky
Rusalka s geniem loci
Opera studio Praha poskytlo jedinečnou příležitost zažít Dvořákovu Rusalku kolem dnešního Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě – přímo v místě, kde vznikala. A je vlastně s podivem, že od roku 1952 (tedy sedmdesát let) nikdo Rusalku v krásném rozlehlém parku kolem vily hraběte Kounice, kde je nyní Památník Antonína Dvořáka, neuvedl.
Dvořákova Rusalka je přitom spjatá právě s Vysokou u Příbramě velmi úzce. Švagr Antonína Dvořáka, hrabě Kounic, majitel vysockého panství, nechal v roce 1878 postavit u lesa elegantní novorenesanční vilu, kam Dvořák často jezdíval. Vysokou si zamiloval natolik, že si tam pořídil vlastní dům, kde zahradničil, choval holuby a komponoval. Zde vznikala díla jeho zralého a vrcholného období, včetně Rusalky.
Rusalka k uvádění pod širým nebem přímo vybízí a takto se opakovaně hrála třeba na českokrumlovském Otáčivém hledišti nebo v amfiteátru pod hradem Loket. Park ve Vysoké má místa pro tuto operu jak stvořená – jezírko s altánem na pomezí louky a lesíku a novorenesanční vilu se schodištěm a terasou. Kromě divadelních světel vlastně není třeba přidávat žádné dekorace.
S myšlenkou oživit po těch sedmdesáti letech Rusalku právě v parku dnešního Památníku Antonína Dvořáka přišlo Operní studio Praha, které vede sopranistka Anita Jirovská a které ve svých projektech vytváří příležitosti pro mladé umělce. Bylo tomu tak i v případě Rusalky – na inscenaci se vedle profesionálních umělců podílely jako žínky i hosté na chystané svatbě Prince a Rusalky děti a dívky hned z několika základních uměleckých škol – příbramské Canzonetty a ZUŠ Antonína Dvořáka, ze ZUŠ Josefa Slavíka z Hořovic a ZUŠ Harmony z Dolních Břežan. Sborové scény pod vedením sbormistra Jana Míchala i ty taneční v choreografii Martina Šintáka zvládly skvěle.
Třebaže se Dvořákova Rusalka běžně uvádí se škrty a někdy se i úplně vypouštějí komické scény Hajného a Kuchtíka, Opera Studio Praha ve Vysoké uvedla operu de facto celou. Hlavní zásah ovšem představovala redukce běžného velkého orchestru na pouhých čtrnáct hráčů. I když dirigent Sébastien Bagnoud řídil představení s dobrou znalostí Dvořákovy partitury, předeším obsazení smyčcových nástrojů pouze po jednom nemohlo bohatství hudebních barev nahradit. Je otázka, nakolik bylo třeba nejen orchestr, ale i sólisty nazvučit – bohužel velmi nekvalitně, což byl hlavní nedostatek jinak skvělého nápadu.
Rusalka bývá upravována nejen po hudební stránce, ale i režijní výklady bývají aktualizované, někdy hodně drsně (aktuálně například ve Stuttgartu Rusalka jako pro společnost nepřijatelná drag queen). Režisérka inscenace ve Vysoké Dagmar Hlubková se nechala vést atmosférou místa a s barevnými světly reflektorů ji inscenovala jako pohádku o vodní víle, která se zamiluje do Prince, přes varování Vodníka a Ježibaby se stane člověkem, ale Princ ji zradí a nakonec v jejím náručí umírá. Diváci mezi prvním a třetím dějstvím, která se odehrávají shodně s libretem na palouku u jezera na kraji lesa, přešli pro to druhé, zámecké, do prostoru před vilu a pak se zase vrátili k jezírku. Režisérka navíc nápaditě využila genia loci, když přidala postavu přímo Antonína Dvořáka (Vojtěch Svoboda). Vidíme ho, jak se prochází parkem, na cestičce ho vyleká Ježibaba a nápady, které si poznamenává do zápisníku, se před ním v podobě opery jakoby zhmotňují.
I pro sólisty se jako hlavní handicap ukázaly mikroporty. Přitom jsem přesvědčená, že by Eliška Gattringerová Rusalku, ale i Peter Malý Prince, Alžběta Symerská Ježibabu a Karolína Cingrošová Cizí kněžnu svými zvučnými hlasy venkovní prostor uzpívali. Emoce, které do svých výkonů vložili, by nezkreslovaly zahuhlané reproduktory. Zpěv s pobíháním po nočním lese v tylových šatičkách výborně skloubily Eva Hartová, Hana Kuželová, Tereza Papoušková. Komické odlehčení do horkého letního večera vnesli v rolích bodrého Hajného a neposedného Kuchtíka Michael Skalický a svým jasným průrazným sopránem Veronika Kaiserová. Z této sestavy talentovaných sólistek a sólistů se vymykal Martin Vodrážka, který nárokům basové role Vodníka nedostál.
Věřme, že tradice uvádění Rusalky ve Vysoké u Příbramě bude pokračovat. Opera studio Praha je bohatší o první letošní zkušenosti. Zážitek z opery uvedené přímo v místě jejího vzniku je výjimečný a nezastupitelný.
Antonín Dvořák: Rusalka
Hudební nastudování Sébastien Bagnoud, režie Dagmar Hlubková
Osoby a obsazení: Rusalka – Eliška Gattringerová / Anita Jirovská, Princ – Peter Malý / Aleš Voráček, Vodník – Martin Vodrážka, Ježibaba – Alžběta Symerská, Cizí kněžna – Karolína Cingrošová / Barbora Ďubeková, Hajný – Michael Skalický / Radek Martinec, Kuchtík – Veronika Kaiserová, Žínky – Eva Hartová, Hana Kuželová, Tereza Papoušková, Lovec – Radek Martinec, Antonín Dvořák (němá role) – Vojtěch Svoboda.
Sbory ZUŠ Harmony (Dolní Břežany), ZUŠ Antonína Dvořáka (Příbram), Pěvecký sbor Canzonetta ZUŠ Příbram I., ZUŠ Josefa Slavíka (Hořovice).
Obsazení premiéry v případě alternací vyznačeno tučně
Opera studio Praha, Vysoká u Příbramě, premiéra 19. června 2022
Barokní noc s Grétryho Falešnou magií
Dominantou Festivalu komorní hudby Český Krumlov je už dvacet jedna let atraktivní Barokní noc. Během ní se diváci na českokrumlovském zámku pohrouží do dvorských zábav se Schwarzenberskou gardou, tanci, komedií dell’arte, ale i vrhcáby, kuželkami nebo myšími závody a opulentní hostinou mezi stovkami svící v zámeckém parku. K tomu vyhrávají Krumlovští pištci, Ludus musicus nebo CK Brass Quintet, mezi diváky se proplétají žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov v nápaditých barokních maskách, Jiří Stivín se svou píšťalkou nebo „jezdci“ s vycpanými atributy koní. Večer pak vrcholí ohňostrojem podle historických pramenů.
Stejně jako tomu bylo při zámeckých festivitách za panování Schwarzenbergů v sedmnáctém a osmnáctém století, je součástí také operní produkce. Pro ni má českokrumlovský zámek unikátní prostor díky dochovanému baroknímu divadlu. Tradičním interpretem operní části Barokní noci je Capella Regia dirigenta, varhaníka, cembalisty a zasvěceného odborníka především na českou barokní hudbu Roberta Huga.
Jak je pro festivalovou dramaturgii Martina Voříška typické, i letošní inscenace vycházela z bohatých hudebních sbírek českokrumlovského archivu. Vybral francouzskou komickou zpěvohru André Grétryho La fausse magie/Falešné kouzlo. Jak se můžeme dočíst v zasvěceném pojednání ve festivalové programové brožuře, La fausse magie sice v roce 1775 v pařížském divadle Comédie-Italienne nesklidila takový ohlas jako jiné Grétryho divácky oblíbené hudební komedie, ale sehrála důležitou roli ve vývoji vídeňského divadla. V roce 1778 byla v německém překladu jedním z prvních titulů vídeňského dvorního divadla Burgtheater (profilovaném císařem Josefem II. jako národní divadlo) a s úspěchem se zde hrála celé čtyři roky. Jak uvádí Martin Voříšek, Schwarzenbergové sice opeře v němčině tolik neholdovali, ale od svého dvorního hudebníka Jana Venta si nechali pořídit alespoň orchestrální úpravu hudebních čísel, která byla provedena při letním pobytu panstva na českokrumlovském zámku v roce 1780.
Jméno André Ernesta Modesta Grétryho (1741–1813), původem z belgického Lutychu, dnes známe vlastně jen z pojednání o dějinách opery jako jméno úspěšného i obratného skladatele francouzských komických oper uváděných u francouzského dvora a v pařížské Comédie-Italienne. A třebaže se mu nepodařilo prorazit v žánru tragédie lyrique a konkurovat Gluckovi a po revoluci se nedokázal přizpůsobit novému vkusu, získal v Paříži prestižní pedagogické posty a jako Napoleonův oblíbený skladatel se stal jedním z prvních rytířů Řádu čestné legie. Z jeho odkazu patří k nejslavnějším baletní komedie se zpěvy a tanci Zémir et Azor/Kráska a zvíře (1771), která mu vynesla královskou penzi, nebo komická opera Richard Cœur de Lion/Richard Lví srdce (1784) inspirovaná legendou o zajetí anglického krále Richarda I. v Rakousku. Třebaže se Grétryho opery objevují v repertoárech divadel zejména ve Francii, u nás bylo příležitostí slyšet a hlavně vidět některou z padesátky jeho oper poskrovnu. Pokud je mi známo, Operní studio HAMU uvedlo v roce 1966 a pak ještě v roce 1993 jeho Krásku a zvíře.
Komedie je založena na oblíbeném tématu stárnoucího boháče, zde jménem Dalin, který se chce oženit se svou mladou schovankou Lucette. Ta má však ráda jiného (mladého Linvala) a spolu se snaží situaci zvrátit ve svůj prospěch. Grétry se svým libretistou Jeanem-Françoisem Marmontelem archetypální námět zajímavě obohatili o další motivy: přidali Dalinovu sestru Madame de Saint-Clair, jíž se nešťastná Lucette svěří a která chce mladým pomoci. Další postavou, která se snaží Dalina od jeho úmyslu odvrátit, je Linvalův strýc Dorimon, jemuž Dalin Lucette sice původně přislíbil, ale Dorimon rozumně usoudí, že o dívku zamilovanou do jiného nemá smysl usilovat. Do příběhu vložili autoři ještě cikány: všichni využijí Dalinovy pověrčivosti a toho, že do městečka přijela cikánská tlupa s věštkyní (skvělý důvod pro balet). S pomocí Cikánky sehrají fingovanou věštbu a zesměšní Dalina natolik, že rezignuje a před závěrečným veselým coupletem raději uteče.
Zejména Marie Fajtová předvedla, že má se starou operou a českokrumlovským barokním divadlem velké zkušenosti a virtuózně zvládla i rozsáhlé koloraturní árie energické Lucette. Také sopranistky Eva Müllerová jako Madame de Saint-Clair a Karolína Grebeníčková v roli Cikánky si užívaly komickou nadsázku svých postav i jiskřivý spád Grétryho hudby. A byly to právě dámy, které „táhly“ četné brilantní ansámbly. Zastínily své mužské protějšky, z nichž tenorista Václav Lemberk působil nejistě a neosvěžil postavu směšného staříka Dalina potřebným humorem, tenorista Rafael Alvarez zůstal příliš usedlým Linvalem a basista Ivo Hrachovec využil jen částečně potenciál „moudrého“ Dorimona.
Robert Hugo dvou a půl hodinovou partituru vykrátil pro účely Barokní noci rozumně na 70 minut. Capella Regia, v níž smyčcový komorní orchestr a cembalo doplňovala dvojice hobojistů a hráčů na lesní rohy, dodala pod Hugovým vedením nastudování hudební švih. Vůči domácímu publiku byl vstřícný český překlad mluvených částí, zatímco hudební čísla zůstala ve francouzštině.
Ač je Števo Capko muž mnoha divadelních profesí i jako mim, klaun a choreograf, jeho režie se omezila jen na minimum základních efektů mašinérie barokní jevištní techniky s výměnami kulis zámeckého parku, síně a sálu se sloupy a se spuštěním dekorace zvěrokruhu s obláčky protnutými slunečními paprsky. Sólisty ponechal ve statických pózách s gesty paží. Choreografové Hana Slačálková a František Dofek se souborem Alla Danza Brno Baroque doplnili inscenaci temperamentním baletem cikánů.
Nicméně po inscenacích Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízená Franze Ferdinanda Arbessera, Handlířích Antoinea Davergne, Novém nedělňátku Wenzela Müllera, Věštbě Antona Laubeho nebo Otrokyni Niccoly Picciniho a letošním Falešném kouzlu André Grétryho má rozhodně význam pokračovat v českokrumlovském objevování oper, které sice nikdy nebudou patřit ke skvostům hudby sednáctého a osmnáctého století, avšak skýtají vhled do tehdejších zábav a autenticky využívají dochovaný prostor zámeckého barokního divadla.
André Grétry: La fausse magie
Hudební nastudování Robert Hugo, režie Števo Capko, choreografie Hana Slačálková a František Dofek
Osoby a obsazení: Dalin – Václav Lemberk, Dorimon – Ivo Hrachovec, Lucette – Marie Fajtová, Linval – Rafael Alvarez, Madame de Saint-Clair – Eva Müllerová, Cikánka – Karolína Grebeníčková
Capella Regia, Alla Danza Brno Baroque
Uvedení v rámci Barokní noci na zámku Český Krumlov na 36. ročníku Festivalu komorní hudby Český Krumlov: Průvodce večerem Vladimír Kočí, kommedie dell´arte Josef Wiesner, Richard Fiala, Jarunka Kopecká, Patrik Vojtíšek, Vítek Maštalíř, velitel divadelní Schwarzenberské gardy Filip Jevič, Jiří Stivín, CK Brass Quintet, Ludus Musicus, Saltus, Alla Danza, Histriones Pragenses, The Hadr, Las Fantescas, Krumlovští pištci, Vagabundus kolektive a žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov jako pantomima v barokních maskách a dětská Schwarzenberská garda
Zámek Český Krumlov 24. června 2022
Operní léčba epidemie s Draghim v Olomouci
Další z letních festivalů s operou – Baroko 2022 – se koná v Olomouci. Po šesti dnech festivalu NODO, ostravských dnů nové opery, s českými premiérami i úplnými novinkami (o něm v příštím Operním panoramatu), to byl velký časový a stylový krok o tři sta let zpět do baroka – doby habsburského císaře Leopolda I. a jeho nástupců. Ale téma scénického oratoria Antonia Draghiho La sacra lancia/Svaté kopí, které Tomáš Hanzlík pro letošní 25. ročník festivalu Baroko vybral jako novou inscenaci pro Ensemble Damian, bylo vlastně velmi aktuální – boj s pandemií nakažlivé nemoci. Dnes jsme vystrašeni covidem, v dobách baroka byl smrtící epidemií mor.
Draghiho scénické oratorium Svaté kopí dozajista nemá být návodem, jak takové pandemii čelit, ale je svědectvím tehdejšího myšlení a reakce umělců na morové rány chápané jako trest Boží, kdy „léčení“ mělo často podobu modliteb a uctívání nejrůznějších relikvií – vzpomeňme na množství morových sloupů a votivních kostelů.
Pokud vím, z Draghiho hudebně-dramatického odkazu u nás v posledních desetiletích zazněla jen jeho holdovací serenata Gli Oblighi dell’Universo/Závazky Všehomíra, kterou loni uvedl Ondřej Macek se svým souborem Hof-Musici v barokním divadle českokrumlovského zámku. Přitom Antonio Draghi, italský skladatel, který žil v letech 1634–1700, patřil k nejvlivnějším skladatelům své doby – vrcholného baroka druhé poloviny sedmnáctého století. V dějinách opery, byť se tehdy toto označení pro scénická hudební díla nepoužívalo, se řadí k těm nejplodnějším. Je autorem na 150 kompozic tehdy označovaných jako dramma per musica, azione teatrale, festa musicale, festa teatrale či serenata. Většinou byly určeny pro habsburský dvůr, protože v císařských službách působil od svých 24 let až do své smrti nejprve na postech basisty, vicekapelníka a kapelníka v kapele císařovny vdovy Eleonory, posléze jako libretista a skladatel kapely vládnoucího císaře Leopolda I. a „dotáhl“ to až na intendanta dvorního divadla a vrchního dvorního kapelníka. Musel chrlit jednu skladbu za druhou, protože leopoldinský císařský dvůr si na hudební produkce, jimiž aristokracie tehdy dávala okázale najevo své postavení, velmi potrpěl – kompozičně zdatný byl i sám císař Leopold I.
Draghi v duchu barokního pojetí pojednal boj s morovou epidemií jako pokání a modlitbu ve formě nábožného představení. Jak bylo pro takové produkce typické, vystupují v nich alegorické postavy: Cískev katoliská bojující obnovuje každoroční památku Umučení Páně. Austria a Bohemia přicházejí uctít památku Vykupitelovy smrti s úpěnlivou prosbou, aby Věčný Otec usmířil svůj hněv a odvrátil morovou ránu. Další alegorické postavy: Slib a Pokání je nabádají, aby se kály ze svých hříchů, odříkaly se světských marnivostí – přepychu, necudného milkování, zahálky, rouhačství a žily bohabojně. Alegorie Zbožnosti jim připomíná, aby konaly sliby, odříkání a posty, což Austria i Bohemia slibují. Duchové hraběte z Toulouse a Petra Marseilleského Austrii a Bohemii ponoukají, aby bez ustání pokračovaly ve zbožných obřadech a oddaly se uctívání relikvie Svatého kopí jako nástroje, jímž byl svět vykoupen, a o jehož pohnuté historii, nalezení a zázracích barvitě vyprávějí. V závěru Hlas Věčného Otce oznamuje, že se nechal pohnout k milosrdenství a morou ránu odvrátí.
Premiéra oratoria Svaté kopí se konala v roce 1680 v Praze, kam císařský dvůr uprchl z Vídně před morovou nákazou. Provedení Svatého kopí pochopitelně postup moru neodvrátilo. Další Draghiho kompozice, už zmíněná serenata Závazky Všehomíra, byla uvedena zanedlouho poté v Pardubicích, protože narozeniny zastihly císaře Svaté říše římské a českého krále Leopolda I. při dalším útěku před morovou epidemií.
Tomáš Hanzlík novodobé provedení Svatého kopí nastudoval ve svém osvědčeném stylu typickém pro takové jeho produkce v replice barokního divadla Theatrum Schrattenbach. Sólisté v replikách okázalých barokních kostýmů mají na hlavách vysoké nástavce a herectví vychází z principů barokní gestiky, která ilustruje text. Aspoň kostýmy tak připomínaly pompu divadelních produkcí habsburského císařského dvora v době Leopolda I., jak je v poutavé přednášce před představením přiblížil Miroslav Kindl. Se spoustou dochovaných ikonografických pramenů ukázal zázraky jevištních strojů s mašinériemi rumpálů, propadel, sufit a bočních kulis, obrovské jevištní stavby, pompézní jezdecké balety se sofistikovaně symbolickými formacemi i mohutné ohňostroje se stovkami účinkujících a tisícovkami diváků.
Principál Ensemble Damian Tomáš Hanzlík si o divadelních možnostech, které pro provádění festivit a dalších podívaných či ceremonií skýtal císařský dvůr, pochopitelně může jenom nechat zdát – byť i pro tehdejší aristokracii byly takové produkce finančně velmi náročné a zejména jezdecké balety dokázaly ruinovat královské pokladny. Hanzlík oproti minulým ročníkům, které se konaly v atriu Jezuitského konviktu, dnes Uměleckého centra Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, pro festival letos získal ke spolupráci olomoucké Vlastivědné muzeum. Tento rozsáhlý objekt, který byl původně v polovině třináctého století vystavěn jako klášter klarisek, je pro divadelní produkce více než příhodný – i tím, že eliminuje stres pořadatelů open-air představení. K prostoru venkovního atria, příhodného i akusticky pro operní produkce, přiléhá dostatečně velký sál, kam je možné představení podle výkyvů počasí operativně přesunout. Venku si sice diváci můžou užít novodobou repliku barokního divadla Theatrum Schrattenbach s vyměnitelnými bočními kulisami, ale i ve vnitřním sálu bylo představení se šesticí sólistů a s komorním uskupením Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka přínosným vhledem do hudebně-divadelních produkcí druhé poloviny sedmnáctého století. Doplnění scény o video projekce louky, barokní sochy nebo morové masky však považuji za nadbytečné. A také závěrečné rozhřešení Věčného Otce s projekcí hlavy zpívajícího Jaromíra Noska šlo dozajista řešit nápaditěji v duchu barokních divadelních zázraků.
Draghi je představitelem takzvaného benátského operního stylu, v němž se skladatelé snažili hudbou vystihnout a zprostředkovat afekty/emoce postav – a to nejen v áriích, tehdy ještě bez až hypertrofovaných virtuózních koloratur, ale i v melodicky propracovanějších recitativech, než je pak zjednodušila händelovská a vivaldiovská opera seria. Hvězdou večera byla Juliana Synková s pohyblivým barevným sopránem i skvěle zvládnutou barokní gestikou v roli Austrie, zatímco Markétu Israel Večeřovou jako Bohemii handicapovalo to, že musela mít noty, které se snažila zamaskovat rekvizitou včelí plástve. Matěj Ptáček obsáhl výborně s patřičnou vznešeností kontratenorový part alegorické postavy Církve katolické. Další sólisté – basista Jan Vaculík a tenoristé Marek Řihák a Rostislav Baláž základní nároky svých partů zvládli, ale výraznější charakteristiky alegorických postav zatím nedosáhli.
Dvacátý páty ročník festivalu Baroko 2022 s podtitulem Hudba na dvoře Leopolda I. a jeho nástupců potrvá až do 26. července. V provedení souboru Ensemble Damian na něm byla ještě uvedená dramatická kantáta Carla Agostina Badii La Psiche – o bájné princezně, jejíž krása popudila samotnou Venuši. Ze starších produkcí Ensemble Damian se vrátí báječně vtipná serenata Johanna Adolpha Hasseho La Semele o poměru této princezny se samotným bohem Jupiterem – k nevoli jeho žárlivé manželky Júnóny. Zazní také barokní „šansony“ o nestálosti tohoto světa v podání Aleny Hladké. Sólisté z University of North Texas předvedou oratorium Kainova bratrovražda a serenatu Europa Alessandra Melaniho. Festival zakončí novodobá premiéra serenaty Giovanniho Bononciniho Proteo sul Reno v nastudování Marka Štryncla a jeho souboru Musica Florea.
Antonio Draghi: La sacra lancia / Svaté kopí
Elektroakustická intermezza Vít Zouhar
Rekonstrukce particella, hudební nastudování, kostýmy, projekce a režie Tomáš Hanzlík
Osoby a obsazení: Církev katolická bojující – Martin Ptáček (kontratenor), Austria – Juliana Synková (soprán), Bohemia – Markéta Israel Večeřová (soprán), Slib – Jan Vaculík (bas), Pokání – Rostislav Baláž (tenor), Zbožnost – Marek Řihák (tenor), Duch hraběte z Toulouse – Jan Vacík, Duch Petra Marseilleského (Rostislav Baláž), Hlas Věčného Otce – Jaromír Nosek (bas ze záznamu)
Ensemble Damian: violy Jana Tichá a Tomáš Hanzlík, viola da gamba Jakub Michl, violoncello Petra Machková Čadová, arciloutna Marek Kubát, pozitiv Martin Smutný
V rámci 25. ročníku olomouckého hudebního festivalu Baroko, Vlastivědné muzeum v Olomouci 1. července 2022
Liteňský Dotek lásky na Festivalu Jarmily Novotné
Završením 11. ročníku Festivalu Jarmily Novotné a jeho pěveckých kurzů vedených Margreet Honig a Simonou Šaturovou byl scénický open air koncert s názvem Dotek lásky. Vznikl ve spolupráci s Operním studiem, které bylo při Slovenském národním divadle ustaveno loni a jehož uměleckým garantem je dirigent Dušan Štefánek a režijním garantem Marek Mokoš, nedávný absolvent operní režie na JAMU.
Za horkého červnového podvečera předvedlo osm členů bratislavského Operního studia u jezírka v parku liteňského zámku po předehře k Rossiniho Lazebníkovi sevillskému sérii árie a duet z oper skladatelů vrcholného italského belcanta – Rossiniho, Donizettiho a Belliniho – za doprovodu Komorního orchestru Hanse Krásy pod vedením Dušana Štefánka. Režisér Marek Mokoš hudební čísla proložil sonety Williama Shakespeara a propojil je „renesančním příběhem“, v němž stárnoucí učenec zasvěcuje mladého studenta do různých podob lásky, jak se objevují v jednotlivých áriích.
Ze scénicky koncipovaného koncertu bylo zřejmé, že v generaci mladých pěvců vyrůstají nadějné talenty. Prezentovaly se však áriemi, které jsou velmi náročné i pro hodně zkušené sólisty ve standardních podmínkách divadel. Vyvstává proto otázka, nakolik je optimálním startem jejich začínajících kariér tak obtížný repertoár a jeho prezentace publiku při završení 11. ročníku Festivalu Jarmily Novotné ve venkovním prostoru s ne zcela spolehlivě a těžkopádně hrajícím orchestrem v obsazení smyčcového kvintetu, flétny, hoboje a klarinetu. Základní pěveckou techniku, na které mohou stavět a jistě ji budou rozvíjet, předvedly sopranistky Linda Mellenová ve výstupu Matildy S’allontanano alfine … Selva opaca z Rossiniho Viléma Tella, Veronika Bilová v árii Rity E’ lindo e civettin z Donizettiho stejnojmenné opery, Renata Kucharová ve výstupu Lucie Regnava nel silenzio… Quando rapito in estasi z Donizettiho Lucie z Lammermooru, Eva Esterková v dramatické koloraturní árii Luciina šílenství Il dolce suono z téže Donizettiho opery a Zoya Petrova v árii Amini Ah, non credea mirarti z Belliniho Náměsíčné a také mezzosopranistka Pavla Mlčáková ve vstupní árii Rosiny Una voce poco fa z Rossiniho Lazebníka sevillského.
Ze scény Edgara Tombe degli avi miei z Donizettiho Lucie z Lammermooru v podání Juraje Kuchára bylo zřejmé, že tento tenorista je teprve na samém začátku svého hlasového školení a také duet s Lucií (Evou Esterkovou) Verranno a te sull’aure byl zatím nad jeho pěvecké síly. A pro Ivana Lyvche měla zvolená árie Dona Alfonsa Vieni, la mia vendetta z Donizettiho Lucrezie Borgie příliš hluboké polohy a také přesahovala jeho současné interpretační možnosti.
Marek Mokoš si v Litni vyzkoušel propojení různorodých árií „příběhem“ už v roce 2018 při závěrečném koncertu pěveckých kurzů vedených Martinou Jankovou a Markétou Cukrovou. Tehdy pro pasticcio árií z Mozartových oper vymyslel svým způsobem přijatelný rámec, když zámecký park „přeznačkoval“ na psychiatrické sanatorium, kam se ze svých emocionálních trablů přišly „léčit“ Mozartovy postavy. Koncert vyústil v ozdravnou radost z Mozartovy hudby. Letos však Marek Mokoš, který se zatím sám má hodně co učit, scénické pojetí koncertu a herecký výraz jednotlivých árií neobohatil. Renesanční shakespearovský rámec, daný i typem těžkých dámských brokátových rób a silným líčením, se vůbec nehodil k vrcholnému belcantu. Režisér navíc svazoval mladé sólistky do strnulého vznešeného kráčení a umrtvoval jejich přirozený temperament i pěvecký projev. To nemohlo zachránit ani přivazování ke stromu, nošení a pokládání svíček ve skleněných nádobách, rozhazování květů, rozeznívání sklenic naplněných vodou či vyndávání růží zapíchnutých do země. Jako zcela nešťastný nápad se ukázala být mísa s doutnajícím dřevem. Sice vypadalo efektně, když „student“ na závěr vhodil všechny papírové roličky se sonety, které od dívek postupně dostával, do ohně, jenže dým se během celého koncertu podle směru větru stáčel buď přímo proti sólistkám, takže bylo obdivuhodné, že přitom vůbec dokázaly dýchat a vydat tón, nebo nutil ke kašli publikum.
Zvolený koncept navíc stavěl mladé frekventanty kurzů před ještě obtížnější úkol, když vedle zpěvu ještě museli přednášet Shakespearovy sonety. To se ukázalo být pro mladé adepty zpěvu příliš obtížnou disciplínou i z hlediska pouhé elementární srozumitelnosti, natož propracované recitace.
Dozajista by bylo zajímavější, kdyby tato skupina mladých předvedla svůj vlastní, současný, třebas kontroverzní pohled na árie z uváděných oper, jak se to do jisté míry podařilo v roce 2018. Tehdy snaha o přirozené herectví v situacích, které mohou být mladým lidem blízké, a využití různých míst zámeckého parku (nejen u jezírka, ale i grotty a sala terreny) se při aplikaci na Mozartovy árie v mnohém osvědčila.
I když kurzy vedly tak renomované osobnosti, jakými jsou uznávaná pěvecká pedagožka Margreet Honig, jejíž užitečnou knihu Skutečný zpěv spolek Zámek Liteň vydal, a sopranistka Simona Šaturová, samozřejmě nenahrazují systematickou výuku zpěvu. Během pouhých pěti dnů můžou pomoci otevřít mladým pěvcům cestu, kudy dál. Celkové hodnocení koncertu Dotek lásky pak záleží na tom, z jakého úhlu na něj nahlížíme. Pokud se radujeme ze závěrečného vystoupení jako z možnosti nahlédnout do atmosféry kurzů a snahy mladých na sobě pracovat, pak svůj smysl naplnilo. Jako završení 11. ročníku Festivalu Jarmily Novotné to bylo tentokrát přece jen málo.
I když se Jarmila Novotná pedagogické činnosti nevěnovala, interpretační kurzy, které od roku 2014 postupně vedli Dagmar Pecková, Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka, Martina Janková, Markéta Cukrová, Helena Kaupová a dokonce už dvakrát i Margreet Honig a Simona Šaturová, jsou určitě vhodnou a žádoucí součástí Festivalu Jarmily Novotné. Podpora mladých talentů v tak náročném oboru, jakým je sólový zpěv, a příležitost pro jejich prezentaci zaslouží ocenění. Do budoucna bude ovšem vhodné zvážit jejich optimální podobu – pokud mají prezentovat výsledky jejich práce na profesionálním koncertě za vstupné, byla by vhodnější koncepce, která nebude odhalovat limity mladých sólistů, ale naopak využije jejich předností.
Pěvecké kurzy jsou však jen jednou z mnoha aktivit spolku Zámek Liteň. Jeho zakladatelka a ředitelka Ivana Leidlová s nápaditou „umanutostí“ pečuje o odkaz pěvkyně Jarmily Novotné, obnovuje liteňský zámek šlechtického rodu Daubků, kde Jarmila Novotná po svém sňatku s Jiřím Daubkem řadu let žila, a snaží se o oživení tamního hudebního a kulturního života.
Festival Jarmily Novotné uzavřel svůj 11. ročník open air koncertem Dotek lásky sice skromněji než v předchozích letech, ale dosavadní aktivity Ivany Leidlové a spolku Zámek Liteň jsou úctyhodné. Loni v parku liteňského zámku zaznělo koncertní provedení Dvořákovy Rusalky, ve Dvořákově síni Rudolfina se konalo k 110. výročí narození Jarmily Novotné operní gala s předními sólisty, ve spolupráci s Metropolitní operou v New Yorku se podařilo uskutečnit jedinečnou výstavu operních kostýmů Jarmily Novotné (2015). Součástí galakoncertu v roce 2014 bylo i odhalení sochy Olbrama Zoubka Vítej a v liteňském parku začala tradice sázení stromů, jimiž významné osobnosti vzdávají hold Jarmile Novotné a podporují aktivity spolku Zámek Liteň. Také se, v roce 2013, v zámeckém parku uskutečnila produkce Händelovy opery Apollo a Dafné, do které se zapojily i hravé děti. Součástí festivalu byly i vzdělávací programy včetně přínosné přednášky o filmech Jarmily Novotné.
Mezi aktivity Ivany Leidlové patří také vydavatelská činnost. Po reedici pamětí Jarmily Novotné s názvem Byla jsem šťastná a vydání jejího Operního recitálu na CD, vyšla v roce 2015 první monografie o Jarmile Novotné Baronka v opeře, pro kterou Ivana Leidlová oslovila Pavla Kosatíka a financovala mu jeden a půl letý výzkum v archivech ve Spojených státech a po Evropě. Záslužné bylo i vydání knihy Margreet Honig Skutečný zpěv, v níž tato pedagožka prezentuje svou metodu, jak dosáhnout toho, že dva centimetry lidských hlasivek znějí silněji než stočlenný orchestr a jsou slyšet v prostoru pro několik tisíc lidí. Kniha je obohacujícím a inspirativním čtením nejen přímo pro zpěváky, ale i pro operní publikum.
Po dlouhých letech mlčení byly při druhém ročníku Festivalu Jarmily Novotné v roce 2013 slavnostně spuštěné zámecké hodiny. Věřme, že se stejně jako aktivity Ivany Leidlové nezastaví a že Festival Jarmily Novotné bude dál v pestré rozmanitosti rozvíjet odkaz této mimořádné pěvkyně.
11. ročník Festivalu Jarmily Novotné – Dotek lásky
Scénický open air koncert Operního studia Slovenského národního divadla
Dirigent Dušan Štefánek, režie Marek Mokoš
Účinkující: Pavla Mlčáková, Linda Mellenová, Veronika Bilová, Renatka Kucharová, Juraj Kuchar, Eva Esterková, Ivan Lyvch, Zoya Petrova
Komorní orchestr Hanse Krásy
Zámek Liteň, 18. června 2022
Inspirace na dny příští – Hudební festival Znojmo a Haydnův Návrat Tobiáše scénicky
Hudební festival Znojmo sice začal už v sobotu 8. července – tentokrát s příznačným podtitulem Andělé strážní a návraty domů. Andělé strážní skutečně nad festivalem bdí, protože se ho podařilo uskutečnit s plným programem i v covidových letech 2020 a 2021. Kromě koncertů s ochutnávkami místních vín, putování za varhanní hudbou po kostelích nejen ve Znojmě, ale i v Šatově, rakouském Unterretzbachu a Retzu, koncertu těch nejmenších talentů, hudby v ulicích nebo koncertu při svíčkách bude – jako tradičně – součástí 18. ročníku inscenace. Tentokrát scénické ztvárnění oratoria Josepha Haydna Návrat Tobiáše – starozákonního příběhu v hudebním nastudování dirigenta Romana Válka a jeho Czech Ensemble Baroque a sbormistryně Terezy Válkové. V Jízdárně Louckého kláštera v režii Tomáše Pilaře vystoupí v hlavní roli Adam Plachetka, Saru vytvoří vynikající izraelská sopranistka Shira Patchornik, vítězka několika významných barokních pěveckých soutěží, a v dalších rolích se objeví sopranistka Lucie Kaňková, mezzosopranistka Dagmar Šašková nebo tenorista Theodore Browne.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
