Operní panorama Heleny Havlíkové (38)
Týden od 20. do 26. června 2011
° Ostravská odvaha v Cardillacovi
° Brněnská camerata v akci
° Inspirace pro dny příští
***
Ostravská odvaha v Cardillacovi
Ačkoli dnes patří Cardillac Paula Hindemitha mezi uznávané meziválečné opery, českému publiku je neznámý. Už proto je ostravská odvaha nastudovat tuto operu chvályhodná.
Cardillac (s opusovým číslem 39) byl poprvé byl uveden v roce 1926 v Drážďanech a pouze o rok později v Novém německém divadle v Praze. Není Hindemithovou operní prvotinou – předcházela mu trojice aktovek Vrah, naděje žen, Svatá Zuzana a Nusch Nuschi z let 1921-22, kterými chtěl sedmadvacetiletý skladatel především provokovat. Hindemithovy meziválečné opery jsou hledáním uměleckého výrazu generace umělců a intelektuálů, kteří po zkušenostech apokalypsy první světové války měli pochybnosti, jakým směrem se vydat v atmosféře rozvratu starých hodnot a předzvěstí dalších tragédií. V Cardillacovi se Hindemith zásadně odklonil od wagnerovské tradice hudebního dramatu, v té době stále ještě velmi silné zvláště v Německu. Operu komponoval ve svém, již dosti vyhraněném stylu, založeném na formální preciznosti a moderně pojatých barokních postupech v imitační práci a užívání bassa continua. Hindemithovu zálibu ve využívání polyfonních postupů dokládá orchestrální introdukce, která je pojata jako fuga, závěrečná scéna je vystavěna jako soustředěně vygradovaná passacaglia s variacemi.Vrátil se také k předromantické stavbě hudebně dramatických scén jako uzavřených hudebních čísel – árií, ariety, ariosa, duetů sborů. Je to hudba melodicky i rytmicky pestrá, harmonicky nápaditá, v celku ale působí její sofistikovaně propracovaná kompozice spíše svou věcnou racionalitou, než silou emocí.
Námět opery přitom vychází z povídky romantického vypravěče fantasticky vizionářských příběhů – E. T. A. Hoffmanna a jeho povídky Slečna ze Scudéry. Příběh zlatníka Cardillaca z Paříže 17. století můžeme chápat jako „detektivku“ o tajemném vrahovi, který zabíjí všechny, kteří si od něho koupili jeho šperk – nebo jako alegorii pochybností tvůrce o tom, zda mistrovské dílo je již dokončeno, a neochoty se ho vzdát, protože patří jen jemu. Ostatně sám Hindemith pocítil potřebu po válce operu důkladně přepracovat (verze o čtyřech dějstvích měla premiéru v roce 1952 v Curychu). V Ostravě se ovšem hrála původní, dnes většinou uváděná verze o třech dějstvích.
Ostravská inscenace nehledala inspiraci v německých expresionistických filmech. Režiséru Jiřímu Nekvasilovi se podařilo vystihnout atmosféru strachu a úzkosti, stejně jako i charisma zlatníka jako zatvrzelého tvůrce posedlého svým dílem. Nekvasilovi v tom velmi napomohla v principu jednoduchá scéna Petra Matáska: její prázdný prostor tvarovalo především světlo. V dynamických proměnách z propadla tajuplně vyjížděly dveře zlatníkova krámku, aby se za těmi, které se zvedaly do provaziště potichu vytrácel. Ložnici dámy charakterizovalo efektní svítící sofa, jehož svůdně modrá zářící světla se ve chvíli vraždy pomění v rudá. Vnitřek Cardillacovy dílny členil dlouhý zlatníkův kovový stůl a pojízdná plata s jeho výtvory. Výstižné kostýmy Zuzany Krejzkové se volně inspirovaly francouzskou módou za Ludvíka XIV.
V našich podmínkách nadstandardní práci odvedl při hudebním nastudování velice obtížné partitury Robert Jindra jak s orchestrem, který zněl v čitelných strukturách, tak v rozsáhlých výstupech také se sborem připraveným Jurijem Galatenkem. Velké uznání zaslouží všichni sólisté – při premiéře jsem oceňovala nejen výkon barytonisty Jacka Straucha v titulní roli robustního, vůči okolí nerudného řemeslníka, umanutě soustředěného na svoji práci. Také ostatní v Hindemithovi zkoncentrovali své síly do výkonů, které v kontextu jejich současného repertoáru patří k nejlepším: Eva Dřízgová-Jirušová jako Cardillacova naivně důvěřivá dcera, WeiLong Tao jako její odhodlaný milenec, Luciano Mastro v roli elegantního Kavalíra, Zuzana Švéda jako svůdná Dáma, Jan Šťáva jako podloudný obchodník se zlatem i David Szendiuch coby suverénní velitel policejní hlídky. Ocenění zaslouží i informačně hutně a přehledně zpracovaný program včetně českého překladu libreta.
Cardillac se asi nestane běžným repertoárovým titulem, proto by si diváci neměli ostravské uvedení této opery nechat ujít.
***
Brněnská camerata v akci
Pod vedením stále ještě šéfa brněnské opery Rocca vznikl ve spolupráci s Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem ambiciózní projekt „rekonstrukce“ Dafne, opery, považované podle novodobých standardů za první operu, k níž se sice dochovalo kompletní libreto Ottavia Rinuccinihoz roku 1597, ale pouze fragmenty hudby Jacopa Periho. Jejich novodobá La Dafne měla premiéru v Mozartově sále brněnské Reduty 25. června 2011, záštitu nad inscenací převzali italský velvyslanec v České republice, Jeho Excelence Fabio Pigliacopo, velvyslankyně Republiky Slovinsko, Její Excelence Smiljana Knez a ministr kultury ČR Jiří Besser.
Zouhar s Hanzlíkem se ve svých operách Coronide, Endymio, Yta innocens či Torso, k jejichž interpretaci Hanzlík založil soubor Ensemble Damian, netradičně a s vtipem sestrojovali nad dochovanými barokními librety kompozice inspirované barokními hudebními principy a postupy repetitivního minimalismu 20. století. Ensemble Damian si získal slušné umělecké renomé jako soubor interpretů, nakažlivý svým nadšením a provokující v konfrontaci s poněkud strnulou operní produkcí kamenných operních divadel.
Po opeře Noci dnem podle Goetheho pokračování Mozartovy Kouzelné flétny se svárem dobra a zla jako doplňujících se mocností a lehce nadrzlým balancováním na hranici vážnosti a ironie se autorská trojice pokusila uplatnit podobný princip i na Rinucciniho libreto. Jejich zavedené kompoziční postupy se rozšířily o využití renesanční monodie, ale i o názvuky moravského folklóru nebo romanticky vzletné melodie. „Kouzlo“ však mnohonásobným opakováním a rozmělňováním přestává působit.
Bombasticky uváděná „světová premiéra“ Dafne svědčí o ztrátě nadhledu dosud sympatických autorů, kteří by také potřebovali „rekonstrukci“ a přinejmenším sebereflexi. Trio autorů, stylizující se do jakési brněnské cameraty, ztrácí soudnost a pokoru a snad nejvýraznějším „znakem“ jejich zmatení jsou kšandy suknice Amora. To, že se příběh Dafne, dcery říčního boha Péneia, pronásledované roztouženým Apollónem, kterého šípem lásky zasáhl Amor, premiérovému publiku – které se dozajista v ději příliš neorientovalo – líbil, ještě neznamená, že je to dobrá opera. A to se všichni interpreti „povýšení“ na kothurny s party umístěnými pultech před nimi upřímně snažili včetně pošťuchování hodného žáčků z 1.A. Pokud bychom měli parafrázovat přání autorů, aby „tam, kde se staré spojí s novým, vyrostl vavřínový keř“, ve skutečnosti zůstalo opelichané koště, jímž Satir na konci vymetá umělé napodobeniny vavřínového listí. Mluvená role Satira, jakéhosi vlezlého komentátora, který se vnucoval publiku jako zchátralý klaun, byla vysloveně hloupá. Dílko by obstála jako studentská recese, ale na „dospělou“ operu produkce nedosáhla.
***
Inspirace na dny příští
Zatím poslední anoncovanou produkcí v rámci projektu Palace Cinemas Classics je přímý přenos Dukasovy Ariadny a Modrovouse z barcelonského Gran Teatre del Liceu s dirigentem Stéphanem Deneve a v režii Clause Gutha. Věřme, že tato vítaná evropská konkurence přenosům z Metropolitní opery zůstane v další sezóně zachována.
Paul Hindemith:
Cardillac
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Sbormistr Jurij Galatenko
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 23.června 2011 v Divadle A.Dvořáka Ostrava
Cardillac – Jacek Strauch
Cardillacova dcera – Eva Dřízgová-Jirušová
Důstojník – WeiLong Tao
Obchodník se zlatem – Jan Šťáva
Kavalír – Luciano Mastro
Dáma – Zuzana Šveda
Velitel policejní hlídky – David Szendiuch
Ludvík XIV. – Jan Kolda
***
Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar:
La Dafne
Libreto: Ottavio Rinuccini, Rocc, Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar
Dirigent: Ondrej Olos
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Vendula Johnová
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Dramaturg: Jakub Kruliš
Premiéra 25. 6. 2011 v Mozartově sále Divadla Reduta
Dafne – Andrea Priechodská
Apollo – Petr Levíček
Ovidio / Amore – Stefan Kunath
Venere – Jana Wallingerová
Nunzio – David Nykl
Satiro – Sergej Sanža
Theorba – Jan Čižmář, Marek Kubát
Violoncello – Josef Klíč
Varhanní pozitiv – Ondrej Olos
www.ndbrno.cz
www.ensembledamian.com
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
