Operní panorama Heleny Havlíkové (387) – Lze dovysvětlit příběhy z mrtvého domu sibiřského vězení Glagolskou mší?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Osmý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno zahájila inscenace brněnského Národního divadla, v níž inscenátoři s dirigentem Jakubem Hrůšou a režisérem Jiřím Heřmanem v čele propojili do jednoho večera operu Z mrtvého domu s Glagolskou mší. Repríza 6. listopadu 2022 byla v přímém přenosu streamována na portálu OperaVision.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Michal Heriban (foto Marek Olbrzymek)
Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Michal Heriban (foto Marek Olbrzymek)

Opera Z mrtvého domu svou zkratkovitostí, útržkovitostí, ale i nedokončením Janáčkových příslovečných a důležitých revizí otevírá už od svého prvního uvedení v úpravách Břetislava Bakaly, Osvalda Chlubny a Oty Zítka v Národním divadle Brno v roce 1930, dva roky po Janáčkově smrti, velký prostor pro interpretaci i výklady. Brněnská opera je ale první, kde se rozhodli na operu Z mrtvého domu navázat jiné Janáčkovo vrcholné dílo – kantátu Glagolská mše.

Janáček komponoval operu podle Dostojevského Zápisků z mrtvého domu, naturalistického románového dokumentu o zážitcích politického vězně konfrontovaného s charaktery a příběhy odsouzených vrahů a dalších kriminálníků v sibiřské káznici poloviny devatenáctého století. Tato drsná zkušenost a bezútěšné prostředí nevedly však ani u Dostojevského, ale ani u Janáčka k rezignaci a ztrátě soucitu s lidskou spodinou. Mozaiku trpkých lidských osudů prodchnul křesťansko-humanistickým étosem víry v alespoň záblesk naděje. Ostatně poselství „V každém tvoru jiskra boží“ vtiskl Janáček jako motto své opery se závěrečnou vizí svobody prostřednictvím orla. Na začátku opery kvůli zraněnému křídlu nemůže vzlétnout – a na konci ho, už uzdraveného, vězni vypustí na svobodu.

Janáček však operu Z mrtvého domu nedokončil zcela – měl před sebou ještě revizi konce druhého jednání a celého třetího, když se při pobytu na Hukvaldech nachladil a zápal plic se rozvinul tak rychle, že za tři dny 12. srpna 1928 zemřel.

Glagolská mše (Missa glagolskaja) na církevně slovanský text měla premiéru 5. prosince 1927 v brněnském Stadionu a na provedení se podílel stočtyřicetičlenný sbor Besedy brněnské a orchestr brněnského Národního divadla, dirigoval Jaroslav Kvapil. Sám Janáček, který inklinoval k panteismu, o tomto rozměrném vokálním díle napsal, že ho skládal „pro víru ve věčný život, ne však na konfesijním základě, nýbrž na morálně neporušitelném, jenž si bere Boha za svědka“. Glagolská mše se stala jednou z nejhranějších Janáčkových kompozic.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Janáčkova opera (foto Marek Olbrzymek)Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Janáčkova opera (foto Marek Olbrzymek)
Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Janáčkova opera (foto Marek Olbrzymek)

Inscenátoři nové brněnské inscenace se v případě opery Z mrtvého domu přiklonili dle současného převažujícího trendu k Janáčkově autentické verzi, tedy edici, v níž John Tyrrell a Charles Mackerras očistili partituru od úprav a doplňků. V případě Glagolské mše nezvolili tak zvanou verzi poslední ruky, ale verzi „září 1927“, kterou Janáček dokončil před prvním nastudováním a podle editora Jiřího Zahrádky, předního znalce Janáčka, ji lze chápat spíše jako ukázku postupu Janáčkovy skladatelské práce. Nicméně podle dirigenta Jakuba Hrůši je tato původní verze (s třemi sadami tympánů, z nichž dvě jsou v inscenaci dokonce součástí jevištního dění s hráči v uniformách dozorců) dramatičtější a díky tomu má větší jevištní potenciál.

Argumenty Jakuba Hrůši, který se spojením opery Z mrtvého domu s Glagolskou mší přišel, mají svou logiku: Dirigent poukazuje na určitou nedopovězenost závěru opery, na její kratší trvání umožňující další rozvinutí a také na časovou blízkost vzniku Glagolské mše a Z mrtvého domu – to vše s vizí naděje a katarze při prosvětlení večera. A z pojetí režiséra Jiřího Heřmana, který propojuje obě díla svou režijní stylizací, lze dovodit, proč pro něj „mrtvý dům“ s vězni, v nichž Janáček podle něj odkrývá vrstvy mužského srdce a jejich vztah k ženám jako milenkám či matkám, Glagolská mše očišťuje a otevírá duším mrtvých vězňů další cestu vykoupení a odpuštění.

Přes hudebně i pěvecky výbornou interpretaci jak Z mrtvého domu, tak Glagolské mše, o kterou se zasloužili všichni sólisté i sbor a orchestr Janáčkovy opery, čtyřiceti minutová kantáta takto v postavení „dovětku“ k Mrtvému domu na mě působila jako až příliš dlouhý a přímočarý apendix. Vyznění opery vlastně rozmělňovala. Byla jsem si vědoma, že vstřebat propojení dvou tak silných kompozic vyžaduje více času. Záznam z reprízy 6. listopadu 2022, který jsem sledovala pouze ze streamu na OperaVision, však první dojem potvrdil.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Janáčkova opera (foto Marek Olbrzymek)
Leoš Janáček: Z mrtvého domu/Glagolská mše – Janáčkova opera (foto Marek Olbrzymek)

Dirigent Jakub Hrůša svůj vřelý vztah k Janáčkovi už předvedl při mnoha zahraničních uvedeních jeho oper, nedávno v novém nastudování Káti Kabanové na salcburském festivalu (378. Operní panorama). V Brně operou Z mrtvého domu debutoval. I z této inscenace je zřejmá nejen jeho důkladná znalost Janáčkových partitur, ale především zaujatost směřování k takovému pojetí, ve kterém se mu daří vybalancovat janáčkovsky charakteristickou úsečnou strohost a zároveň nesmírnou emotivní sílu, srdečnost Janáčkovy hudby. Opera Z mrtvého domu Hrůšovi v tomto směru skýtá ještě širší rozpětí výrazu – v koláži prudkých střihů, v „třískách formačních“ (řečeno Janáčkem) se střídají syrovost, divokost drsného vězeňského prostředí, jeho bezvýchodnost a temnota, prudké výbuchy nenávisti a vášní, bujará rozjařenost (zejména při vězeňském divadelním představení s valčíkovou odrhovačkou), lidové popěvky a zároveň něha, touha, vřelost, niternost – vedle radostné apoteózy svobody. Jakub Hrůša této mnohotvárnosti Janáčkovy hudby plně využil, aniž se mu celek rozpadl do klipovitosti – vytvořil ucelený hudební oblouk.

Ze stejných principů vyšel Hrůša i při Glagolské mši, ale zvuková vyváženost její hudební interpretace byla poznamenána přemisťováním sboru po rozlehlém jevišti Janáčkova divadla i do jeho hloubky, některé části (Beránku Boží) byly ze zadního jeviště zpívané zády k publiku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.4 9 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments