Orchestr FOK pozval posluchače Českého rozhlasu na příjemnou procházku Prahou

  1. 1
  2. 2
Zadání skladby Petru Wajsarovi je vždy dobrodružstvím, protože je autorem experimentujícím, hravým, s konkrétní a žánrově pestrou představivostí a smyslem pro humor. Skladba "Pražské metamorfózy" vznikla na objednávku FOK, podle slov zadavatele, aby doplnila repertoár reprezentativního pražského orchestru s tímto tématem (vedle nejhranějších „pražských“ kompozic pro orchestr Smetany, Suka, Husy).

Tomáš Brauner a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (foto Jan Kuča)
Tomáš Brauner a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK – ilustrační foto (foto Jan Kuča)

Dost možná, že dramaturga Martina Rudovského a šéfdirigenta Tomáše Braunera tak trochu inspirovala i existence videa na Youtube kanálu Petra Wajsara s tématem Procházka Prahou roku 1836 s doprovodem náhodné ambientní hudby. Skladba má pět různorodých, na sebe bezprostředně navazujících částí, v codě zaokrouhlených „návratem“ k úvodnímu majestátnímu tématu.

První část Pražské panorama má slavnostní introdukční ráz podtržený tématem v žestích a pracuje se symbolikou názvu města (písmena převoditelná do not – Re/D, A, H, G, E) i tvaru Hradčan, odkazuje k historii názvuky na husitské chorály a Smetanovu Vltavu. Druhá část Židovské město má zcela odlišný etnický charakter volbou instrumentace i melodiky s přesvědčivými konotacemi ke klezmeru a přechodem z výborně zahraného melancholické sóla do typicky transcendující nálady taneční stylizace. Třetí s názvem Pražské domořadí střídá v rychlém sledu hudební styly barokní fugy s modernismem a (snad) secesí (jemné houslové sólo ve vysoké poloze). Má vysloveně patchworkový charakter a podle autora odkazuje k stylovému mixu pražské architektury, kde vedle sebe stojí domy různého období.

Čtvrtou část Pražské hospody si orchestr zjevně užil. Valčíček simulující rozladěnou heligonku je proložen opileckým lomozením s půllitry a hlasovými projevy. Kulminuje v bláznivém allegru. Poslední část věnovaná Jižnímu městu (domovu autora) svými akcentovanými sekanými rytmizovanými pásmy, motivickým minimalismem a racionálně sestaveným zvukovým materiálem vyvolává skutečně dojem charakteru obdobných jednoduchých hranatých tvarů monochromatické architektury. Jeví se mi velmi zdařilou a možná ji Jižní město vezme „za svou“, jak se říká.

Pokud by posluchač nedostal komentář, asi by byl trochu rozhozen různorodostí vět, i když muzikantsky sklenutých do monumentálního návratu hlavního tématu, ústícího postupně do jasné H dur “tečky,” která dává najevo, že symbolická různorodost města a hudby není disharmonií.

Skladba si vysloveně říká o vizualizaci, však také autor v upoutávce, která má na FB Českého rozhlasu nadstandardních 24 tisíc shlédnutí, mluví o „prolínačkách.“ Vizualizovaný formát by navíc byl v souladu i tradicí vzniku a názvu orchestru FOK (film-opera-koncert).

Petr Wajsar (foto Elena Horálková / Český rozhlas)
Petr Wajsar (foto Elena Horálková / Český rozhlas)

Koncert ze Smetanovy síně navázal jedním z nejhranějších houslových koncertů kmenového symfonického repertoáru – Koncertem pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka v provedení nového koncertního mistra orchestru, Romana Patočky, který svou pozici získal právě přesvědčivou interpretací této skladby.

Skladba vznikala poměrně obtížně v letech 1879-82. V roce1883 ji vydal nakladatel Simrock, který si koncert objednal. Titulní strana partitury z roku 1879 nesla dedikaci „Velkému Mistru Jos. Joachimovi v nejhlubší úctě věnuje Ant. Dvořák“ a v průvodním dopise skladatel vyslovil přání, aby mu slavný německý houslista vyslovil své „nepokryté mínění.“ Další rok Dvořák Joachima navštívil na přelomu března a dubna v Berlíně a na základě osobní konzultace koncert přepracoval. Do partitury napsal, že se jedná o „nové zpracování“ a opět ho poslal k posouzení, přičemž výsledek dostal až po dvou letech. Další úpravy požadoval nakladatel, kterým vyhověl Dvořák částečně. Ponechal propojení prvních dvou vět attacca, a to s podporou dalšího slavného houslisty Pabla de Sarasate. Bylo to řešení u sólového koncertu inovativní, v duchu „symfonismu“.

Koncert nakonec provedl mladý český virtuóz František Ondříček, který měl ke skladatelovi úctu a konzultoval s ním během září a října 1883 finální podobu provedení skladby. Premiéra se odehrála 14. října 1883 v pražském Rudolfinu za účasti orchestru Národního divadla a dirigenta M. Angera. Ondříček pak zařadil skladbu do svého repertoáru a proslavil ji. Připomínám blíže i tyto okolnosti, protože z nich vyplývá obraz osobnosti Antonínu Dvořáka, jeho pokora vůči skladatelskému řemeslu a ochota učit se i ve věku, kdy už měl za sebou umělecké úspěchy.

Instrumentální koncert jako kompoziční typ je vždycky zajímavý tím, jak je řešen vztah sólového nástroje (v romantickém pojetí „hrdiny“) a orchestru, zastupujícího společenství, nebo „universum“.

Part houslí, zejména v druhé meditativní větě, je zpěvný, lyrický, „ženský“, a Roman Patočka vyniká právě krásou a vyrovnaností kvality tónu v celém spektru i vřelostí výrazu a krásnými pianissimy. Celková rapsodická dikce skladby ukazuje na Dvořákovu nápaditost, v první větě s i pevným „mužským“ zvukem beethovenské tradice. Umělecký přesah skladatelova rukopisu je slyšitelný i z nápadů, kdy z orchestru vystoupí jednotlivé nástroje (lesní rohy před závěrem druhé věty, které podtrhnou pastorální konotace věty), nebo tympány před nástupem návratu hlavního tématu v závěrečné „tanečně“ stylizované větě. Pojetí sólového nástroje je sice virtuózní, ale prioritu má hudební celek.

Provedení Pražskými symfoniky bylo pohodové, suverénní, zažité. Je potřeba ocenit v dnešní době také rozhlasové přenosy, které dokážou prostředkovat velmi kvalitní vyvážený zvukový obraz, v podstatě lepší, než jaký by měl posluchač v sále.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments