Osmdesát let od úmrtí Maurice Ravela

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Po válce se Ravel usadil ve vile Le Belvédere na okraji města Montfort-l’Amaury, vzdáleného asi 90 kilometrů od Paříže, kde prožil zbytek svého života. Vila je dnes sídlem Muzea Maurice Ravela. Odtud vyjížděl často na koncertní turné do zahraničí. V té době však už často nikoli jako interpret či dirigent, ale jako autor, který pečuje o interpretaci svých děl. Jeho autorita ve Francii nesmírně vzrostla. Po smrti Clauda Debussyho v roce 1918 byl považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. Velkou poklonu mu složil Gabriel Fauré, když mu napsal: „Jsem šťastnější, než si můžete představit, z toho, jakou pozici zaujímáte a jak brilantně a rychle jste jí dosáhl. Je to zdrojem radosti a pýchy pro vašeho starého profesora.“

Svou autoritou zaštítil v jejich začátcích mladé progresivní skladatele, kteří se sdružili do pověstné Šestky (Les Six). Prostřednictvím Société musicale indépendante (nezávislá hudební společnost) se podílel na pořádání koncertů, v nichž byla dána příležitost mladým americkým a anglickým skladatelům (Aaron Copland, Vaughan Williams, Virgil Thomson, Cyril Scott a další).

Maurice Ravel v poválečné době už nezkomponoval tak velký počet skladeb jako předtím, ale jsou mezi nimi jedny z nejlepších jeho děl. V roce 1920 napsal skladbu La valse. Ravel už před válkou chtěl vzdát hold vídeňskému valčíku. Válka vzhledem k politické situaci tento úmysl znemožnila. Vrátil se k němu na popud Ďagileva. Když ale Ďagilev skladbu slyšel, prohlásil o ní: „To není balet. To je obraz baletu.“  Ravel na tato slova nijak nereagoval, mlčky odešel a přerušil s Ďagilevem další styky. Tato příhoda rovněž narušila Ravelovy styky s Igorem Stravinským, jenž byl rozhovoru přítomen a nic k němu neřekl. La valse se dočkal jevištního života až po Ďagilevově smrti.

Z jeho dalších skladeb ze dvacátých let připomeňme na prvním místě operu-balet Dítě a kouzla (L’Enfant et les Sortilèges) na libreto spisovatelky Colette, jež vtahuje diváky do dětského světa snů, v nichž ožívají hračky. Ravel svou hudbou povýšil tento příběh do mimořádně působivé estetické polohy. Premiéra byla v březnu 1924 v Opeře v Monte Carlu.

Z dalších si připomeňme skladbu Cikáni a Druhou houslovou sonátu. V té době také zinstrumentoval Musorgského Obrázky z výstavy.

V roce 1928 uskutečnil Ravel čtyřměsíční turné po Spojených státech a Kanadě, na němž se představil rovněž i jako sóloklavírista a dirigent. Navštívil celkem pětadvacet měst. Mimořádný úspěch sklidil na koncertech v New Yorku, kde jeho skladby dirigoval Serge Koussevitzky. Na všech mu publikum uspořádalo „standing ovations“. Zde také navštívil v Harlemu jazzový koncert a seznámil se s Georgem Gershwinem. K tomu se váže historka o tom, kterak Gershwin požádal Ravela o to, aby u něj mohl studovat, a Ravel mu údajně odpověděl: „Proč byste chtěl být druhým Ravelem, když jste prvním Gershwinem.“

Pobyt v Americe Ravela velmi ovlivnil nejen po umělecké stránce. Velmi na něj zapůsobila i země samotná a její obyvatelé. Nádherné zážitky si odnesl z návštěv Niagarských vodopádů a Velkého kaňonu. Úsměvná je historka o tom, že vedle vysokého honoráře si jako vášnivý kuřák žádal pravidelný přísun gauloisek.

V roce 1928 vznikla Ravelova nejslavnější a nejznámější skladba, legendární Bolero, které napsal na objednávku ruské herečky a tanečnice Idy Rubinstein. Premiérové představení se konalo 22. listopadu 1928 v Pařížské opeře. Dílo nastudovala Bronislava Nižinská ve scéně a kostýmech Alexandra Benoise pod taktovkou dirigenta Walthera Strarama. I když Ravel sám měl jinou představu jeho scénické realizace, publikum přijalo představení s nadšením.

Maurice Ravel v roce 1928 (zdroj commons.wikimedia.org/Bibliothèque nationale de France)

O proniknutí Bolera do světa se významnou měrou zasloužil Arturo Toscanini, který je uvedl na koncertu s Newyorskými filharmoniky 14. listopadu 1929. Kritik New York Times napsal, že „Toscanini odstartoval kariéru Bolera“, a jiný označil Ravela za téměř amerického národního hrdinu“.

Popularitu Bolera ještě rozšířil široce mediálně probíraný a propíraný spor mezi skladatelem a dirigentem o tempa, který propukl po jednom z koncertů Newyorských filharmoniků v Evropě. Bolero v nejrůznějších podobách prostě vstoupilo do historie a díky němu se mohou setkat se jménem Maurice Ravela i ti, kdo v životě nebyli na žádném koncertě vážné hudby ani baletním představení.

Na začátku třicátých let Ravel zkomponoval dva klavírní koncerty. Absolvoval jako autor další velkou sérii koncertů, tentokráte v řadě evropských velkoměst.

V únoru 1932 utrpěl při autonehodě vážné zranění hlavy, které zanechalo následky. Před nehodou Ravel začal pracovat na hudbě pro film o Donu Quijotovi. Od svého záměru musel upustit, hudbu pro film napsal Jacques Ibert. Ravel dokončil jen tři písně pro baryton a orchestr, jež měly být součástí filmu. Tento minicyklus dostal jméno Don Quijote a Dulcinea.

I když v běžném každodenním životě se Ravelova nemoc víceméně neprojevovala, nebyl už schopen komponovat. Existovalo podezření na mozkový nádor. Ravel se proto podrobil operaci u jednoho z nejpřednějších pařížských chirurgů. Bohužel, operace se Ravelovi stala osudnou. 28. prosince 1937 Maurice Ravel zemřel. Je pohřben na hřbitově na pařížském předměstí v hrobě svých rodičů.

Jacques Février s Maurivem Ravelem v Paříži v roce 1937 (zdroj commons.wikimedia.org/ Bibliothèque nationale de France)

Na české jeviště vstoupil Maurice Ravel v době, kdy se v Praze a v Brně formovaly samostatné ambiciózní baletní soubory. A ve vedení operních souborů byly výrazné osobnosti šéfů, v Praze Otakar Ostrčil a v Brně František Neumann, a vedle nich působili rovněž moderně cítící a smýšlející režiséři (Fedrinand Pujman a Ota Zítek).

V roce 1924 režisér Ferdinand Pujman vytvořil libreto pro balet Má matka husa. Pod názvem Z pohádek naší babičky jej nastudoval choreograf Remislav Remislavský v režii Ferdinanda Pujmana pod taktovkou Otakara Ostrčila ve scéně Josefa Čapka. V roce 1927 inscenoval Ferdinand Pujman operu Dítě a kouzla.

Maurice Ravel: Dítě a kouzla – Míla Kočová (Oheň) – ND Praha 1927 (zdroj archiv ND Praha)

V Brně poprvé představili dirigent Neumann a režisér Zítek Ravela jako operního skladatele. V roce 1925 byla pod názvem Hodina Španěl uvedeno jeho operní dílo. Roli Concepción ztvárnila první představitelka Lišáka Zlatohřbítka Božena Snopková, partu hodináře Torquemada se ujal tehdy výborný tenorista Valentin Šindler, posléze populární rozhlasový Stréček Křópal, a v postavě Ramira se blýskl tehdy v Brně působící Stanislav Muž.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat