Osterfestspiele Salcburk: Otello jako bezradný lev ve tmavé kleci

Je tomu jen něco málo přes dva měsíce, kdy se v drážďanské Semperově opeře uskutečnila netrpělivě očekávaná premiéra jedné koprodukční inscenace. Přestože ji do té doby mohli na jiné scéně zhlédnout diváci v pouhých dvou uvedeních, před saskou reprízou ji díky televizi a internetovým serverům znaly a obdivovaly už desetitisíce operních fanoušků… Nebudu vás dlouho napínat – jednalo se samozřejmě o veristická dvojčata Sedlák kavalír a Komedianti v podobě, v níž ji pro salcburský Velikonoční festival roku 2015 zrežíroval německý multimediální kouzelník Robert Stölzl. Událost, o níž jsme po skončení festivalu informovali zde a po vstupu této produkce do drážďanského repertoáru zde, znamenala jakýsi vrchol tehdy už tříleté spolupráce mezi prestižními Osterfestspiele a Semperovou operou, respektive Staatskapelle Dresden s jejím šéfdirigentem Christianem Thielemannem.

Po úspěchu inscenací Wagnerova Parsifala a Straussovy Arabelly z let 2013 a 2014, v nichž stanula na jevišti salcburského Velkého festivalového domu skutečná světová pěvecká elita, se poměrně rychle pozapomnělo na to, že mezi lety 1967 až 2012 byla tato jarní přehlídka výhradní výkladní skříní Berlínských filharmoniků. A zatímco operní představení jejich nového Velikonočního festivalu v německém Baden-Badenu mají už za sebou i zjevné umělecké propady, mezi něž lze zařadit Pucciniho Manon Lescaut v režii Richarda Eyrea z roku 2014 (která se letos objevila i v newyorské Met a informovali jsme o ní zde, potvrdil stoupající úroveň salcburských slavností pod Thielemannovou taktovkou právě loňský triumf dvojice Cavalleria rusticana – I Pagliacci.

Loňský triumf… Přiznám se, že po osobní zkušenosti se Stölzlovým jedinečným jevištním uchopením Mascagniho a Leoncavalových jednoaktovek jsem byl upřímně zvědav na to, jakým způsobem je festival připraven na tento fenomén navázat, nebo ho dokonce ještě překonat. Sedlák s Komedianty s sebou minulý rok v Salcburku vlastně žádný revoluční obrat v operní inscenační praxi ve skutečnosti nepřinesli – dokonce bych řekl, že všechny soudobé trendy a směry spíše velmi elegantně popřeli. Zato v nich Stölzl vyjádřil zcela opulentním a úctyhodným způsobem poctu umění jako takovému. Operní příběh posunuje vpřed postupy známými z filmu a komiksu, vizuálně skládá hold černobílým grafikám i malířské technice, sympaticky dává najevo, že je mu jedno, jaké umění je elitní a jaké je zase považováno za nízké. Už samy zápletky veristických dvojčat mají koneckonců blíž k brakové literatuře než k jakékoli jiné… Režisérovo vidění obou krváků je zkrátka jedinečným pokusem o kompendium západního umění za posledních sto let a jako takové si zaslouží maximální pozornost.

Co se týče letošní náplně Velikonočního festivalu, předurčilo ji jednoznačně výročí čtyř set let od úmrtí Williama Shakespeara. Připomínky jeho her v podobě Čajkovského předehry Romeo a Julie nebo ouvertury ke Snu noci svatojánské Mendelsohna Bartholdy se tak objevily v sérii koncertů, řízených Christianem Thielemannem a Vladimirem Jurowskim.

Jako sólisté byli avizováni houslistka Anne-Sophie Mutter či klavíristé Yefim Bronfman a Rudolf Buchbinder, na programu tradičního Sborového koncertu (Chorkonzert) bude Beethovenova Missa solemnis, jejíž pozoruhodné únorové nastudování v Drážďanech jsme připomněli zde. Operním titulem se pak stalo zcela logicky dílo, patřící mezi hudebními adaptacemi shakespearovských látek k těm nejslavnějším, Verdiho Otello.

První fotografie z aranžovacích a světelných zkoušek prozrazovaly, že se renomovaný francouzský režisér Vincent Boussard hodlá od dědictví Stölzlovy epické montáže distancovat tolik, jak je to jen možné. Návrhy scénografa Vincenta Lemaira slibovaly spíše strohý prostor, který bude definovat především detailní práce s vnímáním jeho významu a hloubky. Napomoci tomu mělo osvětlení Guida Leviho, náladové videoprojekce Isabel Robson či práce s průhlednými a průsvitnými oponami a různými typy monochromatických pozadí. Značnou pozornost budilo i jméno proslulého módního návrháře Christiana Lacroixe, jenž stál za návrhy kostýmů z různých epoch od renesance až po dvacáté století.

Tolik k očekáváním. Realita však byla v předvečer Květné neděle roku 2016, tedy v den premiéry inscenace a zároveň zahájení celého festivalu, mnohem prozaičtější. Přesněji řečeno, výše jmenované výtvarné řešení Boussard skutečně uplatnil, ovšem bez toho, aby mu dal čitelný smysl, nebo aby alespoň samostatně fungovalo i bez něj. Slovo, které by výsledek vystihovalo asi nejlépe, je podle mého názoru bezradnost.

Režisér se totiž zcela nepochopitelně spokojil jen se statickým aranžováním postav na jevišti, aniž by se obtěžoval s jejich charakteristikou a vysvětlením jejich vztahů a pohnutek. Mezi jeho skrovné nápady patřilo jen stálé opakování motivu šátku, který Desdemona dostala darem od Otella a následně o něj kvůli Jagově intrice přišla. Šátku se podobá vlající polopropustná opona či kdejaký plášť, stylizovaný šátek je promítán na nejrůznější pozadí. Symbol je to stejně čitelný, jako banální – režijně s ním však nepracuje ani v nejmenším. Zcela vizuálně samoúčelnou se stala postava Anděla v podání tanečnice Sofie Pintzou. Ten (či ta) sice na začátku působivě rozpohybuje už zmíněnou oponu tak, že evokuje bouři, ale pak už se zcela nedůsledně vyskytuje v ději jako jakýsi nepochopitelně pasivní protagonista. Na scénu okřídlenou postavu doslova přinese Cassio a někdo jiný zase odvleče, Jago během svého Creda uhasí světlo, jenž mu Anděl nabídl, během hádky Otella a Desdemony zapaluje a přenáší tento tvor svíce z jedné strany stolu na druhou, aby se mu následně samovznítila křídla (!).

Na konci opery bytost nejprve doprovodí Desdemonu kamsi na věčnost, věnuje Otellovi nůž a poté se zhroutí způsobem, majícím snad připomenout zhasnutí plamene.

Zmíněná nadbytečná figura je vlastně jen rekvizitou na scéně, na jejíž přirozenou působivost Boussard patrně primárně spoléhal. Pokud je tomu opravdu tak, pak se jeho kalkul zcela minul účinkem. Téměř prázdné jeviště tone po většinu času v tmavých tónech, takže se 0už samo jeho sledování stane brzy únavným. Kýžený vzruch nedodá ani pád celého zadního prospektu na podlahu potom, co Desdemona poprosí ve druhém aktu Otella o shovívavost nad potrestaným Cassiem – jeden fádní prostor tak bohužel jen odhalí další, jen o něco větší… Nechce se věřit, že režisér skutečně do té míry důvěřoval ostře nasvětlenému východu v zadní části scény, když před něj nechal postupně přicházet postavy tak, aby se staly pouhými siluetami a vrhaly dlouhé stíny na vyleštěnou podlahu. Stane-li se to jednou, je to pozoruhodné, ale po šesté či po sedmé už takový efekt vysloveně nudí. Nejzajímavěji tak paradoxně vyzněly dvě scény, kdy se hrací prostor zúží jen na jakýsi roh místnosti. Na konci prvního dějství se zde odehraje milostný duet Otella a Desdemony, ve čtvrtém dějství se podobné prostředí (ozdobené jen ženinými svatebními šaty, zavěšenými u stropu) stává osudovou kobkou, v níž se osud obou manželů tragicky naplní.

Nepochopitelně tristnímu vyznění jedné z jinak nejdramatičtějších oper Giuseppe Verdiho snad mohli zabránit zkušení pěvci, jejichž hvězdná aura by navíc mohla s výsledným tvarem inscenace smířit i publikum. Ani to se však z větší části nestalo, snad i vinou skutečnosti, že se José Cura a Carlos Álvarez v úlohách Otella a Jaga cítili být jen nedostatečně motivovanými náhradníky za odřeknuvší kolegy Johana Bothu a Dmitrije Hvorostovského. Posledně jmenovanou informaci o „nedostatečné motivovanosti“ chápejte prosím jen jako mou osobní spekulaci, vycházející ze subjektivního pocitu z výkonu obou pánů. Curu jsem už totiž jako Otella viděl několikrát a pokaždé jsem byl schopen z dané kreace vyrozumět, jak pěvec svou postavu koncipuje a jaké jsou motivy jejího jednání. Nic takového však na scéně tentokrát nepředvedl nikdo a José Cura, navzdory svým téměř bezkonkurenčním zkušenostem s uvedenou postavou, na jakýkoliv vlastní herecký přínos zřetelně rezignoval také.

Jeho bělovousý Maur v jednoduché blůze, rajtkách a holínkách neurčitě polních odstínů tak proplul celým představením poměrně nezúčastněně, což u tak emocionálně bohaté postavy, jakou je Otello, skutečně překvapilo. Pěvecky se Curovi většina partu vměstnala v podstatě jen do polohy nervního forte. Přestože jeho hlas stále nepostrádá svou osobitou a nesmírně atraktivní barvu, nelze nepostřehnout, že úcta ke stylu u něj poněkud ustupuje ve prospěch spíše intuitivní interpretace bez potřebné kultivovanosti. Jako upřímný ctitel předchozích Curových otellovských kreací jsem byl jeho aktuálním výkonem každopádně rozčarován a velmi bych si přál, aby tento premiérový zážitek nepředstavoval jeho současný umělecký standard.

Poslouchat ušlechtilý a ve všech polohách znělý baryton Carlose Álvareze byl oproti tomu jistou satisfakcí; exteriér uhlazeného elegána v dobře padnoucím obleku a kabátě s kožešinovým límcem navíc sliboval možnost, že tentokrát uvidíme po všech stránkách inspirativní ztvárnění jednoho z nejikoničtějších padouchů světového činoherního i hudebního divadla.

Boussardovo režijní vedení však učinilo matnou a nezajímavou figuru i z Jaga (což už je, řečeno s trochou sarkasmu, samo o sobě umění). Álvarezův hrdina zůstává z větší části pohybově i výrazově statický, a nebýt kabátu, který si občas svleče a vytváří z něj pro zřejmě nedůvtipného Otella tu model Cassia, jindy zase symbol ztraceného šátku, splynul by možná jinak snadno se sboristy a dalšími postavami.

Komplexně nejuspokojivější výkon večera tak podala sopranistka Dorothea Röschmann v roli Desdemony. Její už přece jen zralá, ale stále milující a tím zranitelnější hrdinka se zdála být vedle už nikoliv nejmladšího Curova Otella představitelsky velmi uvěřitelnou postavou. Pěvecky si poradila s nelehkým verdiovským partem na obdivuhodné úrovni; zejména úzkostná pianissima její Písně o jívě z posledního dějství jsou zážitkem, který zůstane v paměti.

Výrazně pak na sebe v roli Cassia upozornil typově i vokálně dobře obsazený francouzský tenorista Benjamin Bernheim a své standardně kvalitní výkony předvedli v úlohách Emilie a Lodovica sólisté Semperovy opery Christa Mayer a Georg Zeppenfeld. Ne vždy jistě působil výkon Sächsischer Staatsopernchor Dresden se sbormistrem Jörnem Hinnerkem Andersenem – nevylučuji však, že na tom svou vinu neslo i poněkud chaotické aranžování sboru na scéně.

Osvědčenou jistotou, která naštěstí nezklamala ani tentokrát, se stalo hudební nastudování Christiana Thielemanna. Pravda, zvuk Staatskapelle Dresden zněl tentokrát o něco chladněji než například při plnokrevné interpretaci Mascagniho a Leoncavallovy zemité partitury. Přesto však nádherně vynikly všechny detaily Verdiho pozdního díla a nic dlužen nezůstal Thielemann ani pečlivé práci s dynamikou a komplexní výstavbou celého nastudování. Tak hudebně křehký a něžný doprovod Desdemoniny zmíněné písně a následného Ave Maria jsem snad ještě neslyšel.. Výkon drážďanského orchestru každopádně zůstal v letošní operní produkci faktorem, díky němu stálo za to být i tentokrát v hledišti Grosses Festspielhaus.

A jak publikum na závěr reagovalo? Zejména z vyšších řad na balkóně zaznělo do jinak spíše zdvořilého potlesku nejedno zabučení: ojediněle (a myslím, že i tak nespravedlivě) směrem k Dorothee Röschmann, mnohem hlasitěji na José Curu a velmi jednoznačně a nekompromisně na celý inscenační tým (v němž nakonec kvůli nemoci chyběl jeho možná nejméně sporný člen, autor kostýmů Christian Lacroix).

Tolik tedy k letošnímu opernímu příspěvku salcburského Velikonočního festivalu, jemuž se zopakovat loňský úspěch bohužel viditelně nepodařilo. Snad je to ale jen chvilkové zaváhání v mezičase – příští rok totiž bude festivalu kulatých padesát let a organizátoři slibují jejich důstojnou oslavu. V rozšířené řadě koncertů se před Staatskapelle kromě Christiana Thielemanna postaví také Franz Welser-Möst, Georg Pretre, Myung-Whun Chung a Lorenzo Viotti, jako hosté se tentokrát s Mahlerovou Šestou symfonií vrátí Berlínští filharmonici se sirem Simonem Rattlem. Operním titulem se stane Wagnerova Valkýra v režii Very Nemirovy a ve výpravě Günthera Schneidera-Siemssena, která slibuje zrekonstruovat scénu a kostýmy Jense Kiliana z vůbec prvního festivalového uvedení z roku 1967. Bude tedy návrat k estetice a hodnotám z časů zakladatele Osterfestspiele Herberta von Karajana tou správnou premisou další velké operní události? Nechme se překvapit. Už dnes je možné se ale těšit na více než slibné pěvecké obsazení: Peter Seiffert (Siegmund), Georg Zeppenfeld (Hunding), Vitalij Kowaljow (Wotan), Anja Harteros (Sieglinde), Anja Kampe (Brünnhilde), Christa Mayer (Fricka) a v neposlední řadě naše Štěpánka Pučálková (Siegrune) jsou určitě sami o sobě dobrými důvody, proč se do Salcburku vydat i na Velikonoce roku 2017.

Hodnocení autora recenze: 50%

Osterfestspiele Salcburk 2016
Giuseppe Verdi:
Otello
Hudební nastudování: Christian Thielemann
Režie: Vincent Boussard
Scéna: Vincent Lemaire
Kostýmy: Christian Lacroix
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Světla: Guido Levi
Videoprojekce: Isabel Robson
Choreografie: Helge Letonja
Dramaturgie: Stefan Ulrich
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
(koprodukce Osterfestspiele Salzburg/Semperoper Dresden)
Premiéra 19. března 2016 Grosses Festspielhaus Salcburk

Otello – José Cura
Desdemona – Dorothea Röschmann
Iago – Carlos Álvarez
Cassio – Benjamin Bernheim
Emilia – Christa Mayer
Lodovico – Georg Zeppenfeld
Rodrigo – Bror Magnus Tødenes
Montano – Csaba Szegedi
Araldo – Gordon Bintner
Un angelo – Sofia Pintzou

www.osterfestspiele-salzburg.at