Ovace pro Tomáše Netopila a další novinky z Berlína

Berlínský hudební život na podzim 2010:
Nuda z Amsterodamu, nadějný debut z Prahy a radost z Mnichova

Hned úvodem: Tomáš Netopil exceloval při svém prvním hostování v Berlínské filharmonii 30.září 2010. Beze změn převzal program, který sestavil ještě Sir Charles Mackerras: tři scény z Julietty Bohuslava Martinů plus Dvořákova Sedmá s originální podobou pomalé věty. Tu objevil nedávno v archivu Filharmonické společnosti v Londýně, které Dvořák symfonii věnoval, Jonathan del Mar a vydá ji v kritické edici 2011 u Bärenreitera.

Touto verzí, která byla nová pro posluchače i pro orchestr, se dále rozšiřuje a obohacuje náš pohled na Dvořáka. Po poněkud chaotickém začátku začali jako na povel filharmonici okamžitě hrát o třídu líp. Mimořádně kompaktně zde zazněly smyčce, obzvláště pak sekce viol pod vedením izraelského violisty Aminhaie Grosze, známého též z Jerusalem String Quartetu. Přes filigránsky vypracovanou třetí větu a attacca nastoupeném finále už jen gradovala triumfální cesta pražského dirigenta, který sám jakoby žasnul nad disciplinovaností a seriózností orchestru, a který si ovace nadšeného publika plně zasloužil. Netopilova interpretace nebyla analytická ve smyslu Maazelovy vídeňské nahrávky, zato dala vyznít Dvořákovi tak, jak to s filharmoniky svede jen Bělohlávek.

Koncert byl zahájen scénami z Julietty – s rutinní Magdalenou Koženou a někdy i trochu bezradným orchestrem, který své kvality nedokázal uplatnit ve stoprocentní míře, ale který tímto aspoň zčásti splatil dluh Bohuslavu Martinů, když jinak letošní a minulý rok jubilea poličského skladatele konsekventně ignoroval. Publikum ovšem vděčně a s rostoucím zájmem poznávalo neznamé dílo téměř neznámého skladatele.

Už dnes se těšíme na další hostování Tomáše Netopila ve Filharmonii. Přejme mu, aby příště už nestálo na plakátech a v programech tak trochu trapné a možná i traumatizující “za zemřelého Charlese Mackerrase”, jak pořadatelé všude avizovali.


10. Musikfest Berlin tradičně hostil amsterodamský Royal Concertgebouw Orchestra. Maris Janssons tentokrát přivezl Stravinského Symfonii pro dechy, Bartókovu Hudbu pro smyčce, bicí a čelestu, Boulezem sestavenou suitu od Luciana Beria a Ptáka Ohniváka. Po fenomenálním koncertu na minulém Musikfestu, kde se Holanďané představili v kondici světové jedničky, tentokrát jakoby chtěli připomenout i své tradiční neduhy. Vedle bolestivých kazů – sólový roh na přechodu k Ukolébavce v Ohnivákovi! – imponovala vedle bezesporné angažovanosti spíše interpretační nuda, což v takové mimořádné partituře jako je tento Bartók nesmí nikdy nastat. Jinak se vrátí na mysl dávná slova vídeňského kritika, že se zde “nejedná ani tak o skladbu, nýbrž o etudu pro orchestr”, což napsal před lety, kdy si Vídeňští filharmonici na Hudbě pro smyčce vylámali zuby. Dirigentem byl tehdy též Maris Jansons. Své kvality ovšem orchestr připomenul přídavky: Griegova Solvejžina píseň a jeden Slovanský tanec.

Ostatní program letošního Musikfestu se věnoval Boulezovi. Což se ovšem děje v Berlíně vždy, když se jedná o soudobou hudbu. Tedy celoročně. Nemohu si nevzpomenout v této souvislosti na slova Th.W.Adorna o “stárnutí nové hudby” (“Altern der Neuen Musik”). Dramaturgická bezradnost se pak promítá i do luxusně vybavených programových brožur, které svým výběrem intelektuálních textů silně připomínají kompiláty gymnazistů se zájmem o filozofii. Každý ročník stejné orchestry a stejná díla – pořadatelé by se měli konečně zamyslet, jakou cestou se vydat, aby opět přilákali publikum. Vždyť na všech koncertech bylo dost prazdných míst. O Martinů letos ani před rokem ani řeč.


Ovšem největší radost přinesl (hudební) Mnichov. Zatímco se rozběhla další iniciativa, aby německý prezident konečně zrušil dodnes platný hitlerovský diktát z roku 1938, tak brněnský hornista Přemysl Vojta získal 1. cenu v prestižní soutěži německých rozhlasových stanic ARD v Mnichově. Vojta exceluje již řadu let v berlínském Konzerthaus Orchestru, nyní jej čeká patrně místo po Baborákovi u Filharmoniků.

 

Berliner Philharmoniker-Tomáš Netopil-Magdalena Kožená
Berliner Philharmoniker
Dirigent: Tomáš Netopil
Magdalena Kožená (mezzosoprán)(Julietta)
Steve Davislim (tenor)(Michel)
Michèle Lagrange (soprán)
Frédéric Goncalves (basbaryton)
René Schirrer (bas)
Members of the Rundfunkchor Berlin
Hendrik Heilmann (klavír)

program:
Bohuslav Martinů: Three Fragments from Julietta
Antonín Dvořák: Symphony No. 7 in D minor
30.9., 1. a 2.10.2010 Philharmonie Berlin

***

Koninklijk Concertgebouworkest Amsterdam
Dirigent Mariss Jansons

program:
Igor Strawinsky: Symphonies d`instruments à vent à la memoire de Claude Achille Debussy
Béla Bartók: Musik für Saiteninstrumente, Schlagzeug und Celesta
Luciano Berio: Quatre dédicaces für Orchester
Igor Strawinsky: Der Feuervogel
5.9.2010 Philharmonie Berlin
(Musikfest Berlin 2010)

www.berliner-philharmoniker.de
www.berlinerfestspiele.de

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na