Pavel Haas a jeho Šarlatán

Mojmír Weimann, 03.04.2013 0:00

Pětasedmdesát let uplynulo od premiéry opery Šarlatán Pavla Haase, která se konala 2. dubna 1938 v tehdejším divadla Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo). Je dobré připomenout si toto dílo, které je stejně jako jeho autor neprávem zapomínáno.

Pokud už vůbec někdo zná jméno Pavla Haase, pak pouze jako staršího bratra Huga Haase. Brňané a návštěvníci Brna se mohou s jeho jménem setkat při návštěvě brněnského židovského hřbitova, kde je připomenut na pomníku Haasovy rodiny anebo na pamětní desce bratří Haasových, která je umístěna na domě v Biskupské ulici č. 8 na Petrově, kde rodina Haasova žila.

Otec bratří Haasů, Zikmund Haas byl obchodník s obuví. Jeho matka Olga, rozená Epsteinová, pocházela ze židovské rodiny v ukrajinské Odesse. Bratr paní Olgy byl hercem ve Vídni. Možná po něm získali Pavel a Hugo umělecký talent, který prokázali již v dětském věku. Určitou raritou v tehdejším brněnském prostředí bylo, že na rozdíl od většiny židovských obyvatel Brna, se Haasovi vždy jednoznačně deklarovali jako rodina česká. Zatím co Hugo inklinoval od počátku více k herectví, u Pavla zvítězil hudební talent. Už ve 13 letech napsal svou první skladbu. V roce 1919 oba bratři vstoupili na konzervatoř, Hugo na oddělení herecké, Pavel na hudební, kde studoval kompozici u profesorů Jana Kunce a Viléma Petrželky. Ani jeden z nich svá studia nedokončil.

Pavel poté v letech 1921-22 studoval na Mistrovské škole u Leoše Janáčka. Podle dochovaných svědectví patřil Pavel Haas k nejoblíbenějším Janáčkovým žákům a také nejvíce ze všech ve své tvorbě přímo navázal na Mistrovo dílo. Haasův o generaci mladší kolega a rovněž jistou dobu jeho žák, profesor Lubomír Peduzzi, od jehož úmrtí uplynulo letos 19. března pět let, napsal Haasovu biografii, jež vyšla v roce 1993. V ní uvádí zajímavá svědectví o vztahu žáka a Mistra. Podle něj „Mistr nepochválil téměř nikdy … buď odsoudil, nebo mlčel.“.

V necelých dvaceti letech napsal svůj opus číslo 1. Je jím Šest písní v lidovém tónu pro soprán a klavír. Již v této skladbě je silně patrný Janáčkův vliv v Haasově příklonu k lidové písni a moravskému folkloru. U Haase se ovšem v jeho tvorbě v hojné míře objevují rovněž typické židovské hudební motivy.

V tehdejší době nebývalo běžné, aby se hudební skladatel mohl živit pouze kompozicí. Pavel Haas soukromě vyučuje, jednu dobu to zkouší jako korepetitor v opeře v Saarbrückenu, čile se zúčastní brněnského spolkového hudebního života a když je to zapotřebí, pomáhá otci v jeho obchodu. A přitom samozřejmě pilně komponuje. Zkomponoval dva smyčcové kvartety, ten s číslem 2, nazvaný Z opičích hor, je věnován Českomoravské vysočině, dále Žalm 29 pro varhany, baryton, ženský sbor a malý orchestr, skladbu Fata Morgana pro klavírní kvintet a tenor, Suitu pro klavír op. 13, kterou mu znamenitě interpretoval mimořádně talentovaný brněnský pianista Bernard Kaff, pro něhož později zkomponuje v Terezíně další klavírní suitu, Suitu pro hoboj a klavír a další skladby.

Pro divadlo napsal hudbu k několika inscenacím, například k Büchnerovu Vojckovi, Čapkově hře RUR či v té době velmi populárnímu příběhu o jazzovém zpěvákovi Al Jonsonovi autora Samsona Raphaelsona Černý trubadúr, v níž prokázal svou blízkost k jazzu a jeho využití v tvorbě. Psal také filmovou hudbu, pro režiséra Martina Friče k filmu Život je pes a pro filmy svého bratra Huga Mazlíček či Kvočna.Ve třicátých letech dochází ke změně v jeho osobním životě. O jeho matku, která vážně onemocněla, pečuje mladá, velmi erudovaná a sympatická lékařka Soňa Jakobsonová, která přišla do Brna z Ruska spolu se svým manželem Romanem Jakobsonem. Roman Osipovič Jakobson, původně pracovník první sovětské mise v Československé republice se v Praze usadil a stal se jednou z vůdčích osobností takzvaného Pražského lingvistického kroužku. Dnes je obecně uznáván jako jeden z nejvýznamnějších filologů a literárních vědců dvacátého století. Jakobsonovi časem přesídlili do Brna, kde se Roman Jakobson stal profesorem filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Mezi Pavlem Haasem a Soňou Jakobsonovou vznikl vztah, který nakonec vedl k smírnému rozvodu manželů Jakobsonových a v srpnu 1935 ke sňatku Pavla Haase a Soni Jakobsonové. Manželům se v roce 1937 narodila dcera Olga, která nezapřela rodové umělecké vlohy a byla od počátku šedesátých let až do svého penzionování v letech devadesátých velmi platnou sólistkou brněnské zpěvohry. Zde se výrazně prosadila především v řadě muzikálových postav (Dulcinea v Leighově-Wassermannové Muži z La Mancha či paní Schneiderová v Kanderově Kabaretu).Po sňatku se Pavel Haas konečně mohl věnovat výhradně komponování a píše svou operu Šarlatán. Nejdříve je 14. července 1937 v brněnském rozhlase provedena suita z této opery a 2. dubna 1938 dochází k jevištní premiéře. Za toto dílo je mu udělena Cena Smetanovy nadace a spolu s ním obdržela tuto cenu za svou tvorbu i skladatelka Vítězslava Kaprálová.

Nacistická okupace znamenala důležitý mezník v životě manželů Haasových. Nejdříve se marně pokoušejí o emigraci. Když se jim to nepodaří, rozvedou se, aby Pavel Haas ušetřil perzekuce manželku s jejich malou dcerkou Olgou, stejně jako Ivana, syna Hugo Haase, který u nich zůstal po bratrově emigraci. I v této situaci Pavel Haas pokračuje ve svých skladatelských aktivitách. V letech 1940-41 pracuje na své Symfonii. Tu nestačil dokončit, v jeho práci pokračoval a definitivní spodobu symfonii dal skladatel Zdeněk Zouhar.

Pavel Haas a jeho otec končí v terezínském ghettu. Haas se zde setkává s řadou vynikajících hudebníků, jako byli jeho vrstevníci, hudební skladatelé Hans Krása, Viktor Ullmann či o generaci mladší Gideon Klein, stejně jako dirigent Karel Ančerl. Všichni, pokud je to možné, se věnují hudbě. Jsou zapojeni do makabrálního představení, jež nacistický režim hraje pro světovou veřejnost, které se snaží představit Terezín jako „město, které vůdce daroval Židům“. Slavný německý židovský režisér a herec Kurt Gerron (partner Marlene Dietrichové z filmu Modrý anděl) točí na toto téma propagační film (nebyl nikdy dokončen, ale úryvky z něho existují). A všichni židovští umělci v něm jsou nuceni předstírat spokojený život. Tito skladatelé nám přes veškeré utrpení, jemuž byli vystaveni, zanechali spoustu pozoruhodných děl. Nejznámější je nepochybně dětská opera Brundibár od Hanse Krásy. Z Haasových terezínských skladeb jmenujme alespoň cyklus Čtyř čínských písní pro basbaryton a klavír, který vytvořil pro basistu Karla Bermana, Studii pro smyčcový orchestr, která byla zachráněna díky Karlu Ančerlovi, a již zmíněnou klavírní suitu pro Bernarda Kaffa.Většina z těchto vynikajících umělců byla odvlečena do likvidačních táborů, především do Osvětimi, a tam zahynuli. Podle dostupných údajů život Pavla Haase skončil v Osvětimi dne 17. října 1944 a útrapy holocaustu nepřežil ani jeho otec.

Pavel Haas se dlouho zabýval myšlenkou napsat operu. Uvažoval o zhudebnění hry Stanislava Loma Kající Venuše stejně jako o Čapkově Loupežníkovi. Nakonec se objektem jeho zájmu stala německá legenda o doktoru Eisenbartovi. Na programu brněnské premiéry díla je jako autor libreta uveden Pavel Haas. Za námět mu ale posloužila výše zmíněná legenda, s kterou se seznámil prostřednictvím románu německého spisovatele Josefa Wincklera (1881-1966) Doktor Eisenbart.

Tato postava ranhojiče, který putuje od města k městu, pořádá barvitá vystoupení, kde za pomocí nejrůznějších kejklů a fíglů provozuje své léčebné umění, má reálný vzor. Byl jím ranhojič Johann Andreas Eisenbarth (1683-1727), muž, který skutečně slavil velké úspěchy a získal si dokonce přízeň dvorních kruhů. Ačkoli nebyl akademicky vzdělaný, dosahoval při svých operacích často pozoruhodných výsledků a dokonce mu byl udělen titul dvorní oční lékař. Jeho leckterým postupům se dostalo později i odborného uznání zakladatelů německé medicíny. Byl vlastníkem fakticky první farmaceutické výrobny v Evropě.

Legendami opředený Eisenbart se od toho skutečného samozřejmě v mnohém lišil. Jeho postava zlidověla a Eisenbart se hlavním hrdinou populární kramářské písně, kterou prý kolem roku 1800 složil jakýsi student z Göttingenu. Tato píseň je dodnes oblíbená při nejrůznějších veselicích v Německu či Holandsku. Haas ji znal, protože se jí na řadě míst ve svém díle inspiroval.

Vedle inspirace postavou doktora Eisenbarta je v Šarlatánovi silně přítomen duch a odkaz českého středověkého Mastičkáře a tradice těchto výstupů, z nichž Haas převzal nejen řadu textových prvků, ale také jméno titulního hrdiny.

Hlavním důvodem, proč Pavel Haas nikde nepřiznal znalost literární předlohy spočívala patrně v tom, že jejímu autorovi Wincklerovi nechtěl způsobit potíže. Wincklerova manželka byla židovka a pro Wincklera by bylo minimálně velmi problematické spolupracovat v době platnosti „norimberských zákonů“ s židovským umělcem z Československa.

Základní děj Šarlatána popisuje osudy potulného mastičkáře Pustrpalka, a pikareskní příhody celé jeho družiny, nechybí v něm, láska, zrada, radost, bolest i smrt. Pustrpalkův vzestup, úspěchy a pád, tak jak jsou Haasem vyjádřeny v díle, poskytují ovšem důvody k mnohem hlubšímu zamyšlení. Pregnantně to vyjádřila dr. Vlasta Reittererová ve své stati pro časopis Harmonie 6/2004. „Faustovský příběh šarlatána Postrpalka je alegorií zápasu dobra a zla, obrazem rozpolcené lidské duše, je o pověře, podvodu a hledání pravdy, o zneužití klamavých a dostupných lákadel a o těžko dosažitelném životním štěstí, varováním před kejklíři, kteří ohlupují a slibují nedostižitelné.“ Zejména toto posledně jmenované poselství opery působilo v době jejího uvedení mimořádně aktuálně. Uvědomme si, že premiéra se konala necelé tři týdny po anšlusu Rakouska a měsíc předtím, 15. února toho roku byla v brněnském divadle tři dny po pražské premiéře poprvé provedena Čapkova Matka.Přípravě a studiu opery byla v Brně věnována mimořádná péče a pozornost. Dirigentem byl Quido Arnoldi, který o necelých devět měsíců později stanul za dirigentským pultem při světové premiéře Prokofjevova Romea a Julie. Při přípravě inscenace mu jako jeho asistent a korepetitor pomáhal tehdy začínající František Jílek, budoucí dlouholetý šéf Janáčkovy opery a brněnské filharmonie. Operu režíroval mimořádně zkušený, vzdělaný a všestranný divadelník Rudolf Walter, který režíroval předtím mimo i opery Bohuslava Martinů. Výtvarnou složku měl na starosti umělec tak zvučného jména jako byl prof. František Muzika a péče o taneční a pohybovou složku inscenace byla v rukou Ivo Váni Psoty.

Titulní roli hrál a zpíval pozdější legendární smetanovský pěvec opery Národního divadla Václav Bednář. Jeho partnerkami byly v postavě manželky Rosiny Božena Žlábková a v roli svůdné Amaranty vynikající interpretka Rusalky, Jenůfy, Taťány a desítek dalších rolí Alexandra Čvanová. Tato mimořádné disponovaná sopranistka za necelý rok po premiéře Šarlatána zahynula při automobilové havárii. Všechny četné postavy opery, i ty nejmenší, byly v rukou špičkových členů opery a Psotova baletního souboru.Premiéra se setkala s mimořádně příznivým ohlasem. Kritiky vyzvedávaly „mistrovsky hlubokou instrumentaci“ a viděly v Pavlu Haasovi „velký slib do budoucna“. Jeden z našich nejlepších janáčkovských znalců profesor Bohumír Štědroň (strýc profesora Miloše Štědroně) ve své recenzi napsal: „Skladatelova hudba vyrůstá ze skladebného způsobu Janáčkova, jehož byl Haas oddaným žákem a přikrývá občas místy lidové názvuky a popěvky.“

Do konce července dosáhla opera sedmi repríz. Výkon to byl, nejen na tehdejší dobu, kdy v sezóně bylo 14 operních premiér, úctyhodný. Rychlý vývoj politické situace od podzimu 1938 pak vedl samozřejmě k tomu, že jakékoli další uvažování o dalším uvádění Haasova díla bylo nemyslitelné. Naposledy se mohli posluchači rozhlasu setkat se jménem Pavla Haase v lednu 1939.Odmlčení se ovšem protáhlo na více jak půlstoletí. Poúnorový režim neměl zájem propagovat dílo skladatele, který se vymykal zaběhaným stereotypům a navíc bratra populárního emigranta. A tak něco o Pavlu Haasovi věděli jen skuteční hudební fajnšmekři a pamětníci první republiky. Šarlatán se na jeviště vrátil v koncertním provedení až 1. června 1997 ve Státní opeře Praha V nahrávce orchestru Státní opery pod řízením izraelského dirigenta Israela Yinona zpívali hlavní role Vladimír Chmelo, Anda-Louise Bogza a Jitka Svobodová a spolu s nimi velká řada dalších čelných operních sólistů a Český pěvecký sbor. Z provedení pořídila nahrávku společnost Decca.

O rok později, na podzim roku 1998 byl Šarlatán pod taktovkou Israela Yinona proveden scénicky na každoročním prestižním operním festivalu v irském Wexfordu, režii měl John Abulafia.

Na další inscenaci si musel Šarlatán počkat jedenáct let. 6. března 2009 byl uveden v operním souboru Městského divadla v durynském městě Gera (Bühnen der Stadt Gera), tentokráte v německém překladu, který pořídili Jaroslava a Thomas Mandlovi. Opera byla přijata velmi příznivě.

Zatím poslední, koho Šarlatán zaujal, byla režisérka Pamela Howardová, velká ctitelka české hudby a české opery, jejíž inscenace Výletu pana Broučka do Měsíce v brněnské Janáčkově opeře byla součástí festivalu Janáček Brno 2010. Na téma Haasova Šarlatána zorganizovala v následujícím roce workshop, k němuž bylo použito několik scén z opery, jejichž anglický překlad pořídil brněnský anglista, teatrolog a zanícený propagátor opery dr. Pavel Drábek.

V Haasově rodném kraji je zatím ticho po pěšině. Ale snad už nazrává čas, kdy i ve městě, které se tak rádo chlubí jménem Leoše Janáčka a v němž už po desetiletí na žebříčku operní popularity bezkonkurenčně stojí na prvním místě raná opera Giuseppe Verdiho o utrpení Židů v zajetí babylonském, se našla skulinka, v níž by na jeviště mohl připochodovat doktor Pustrpalk a oslovit publikum: „Ať doba dobrá nebo zlá, na rtech měj stále smích!“