Soubory Pavel Haas Quartet a Quartetto di Cremona společně uvedly světovou premiéru

Smyčcová kvarteta mladých hudebníků jsou v posledních zhruba deseti – patnácti letech prezentována jako vyvážené tvůrčí týmy, které spojují vybroušenou profesionalitu v nárocích na technickou zručnost, umělecký vhled a souhru s vnitřní pohodou. Je to zcela odlišný image, než jaký byl v minulosti. Tento pohled na mladé hudebníky vážné hudby je bezesporu realističtější. Pavel Haas Quartet i Quartetto di Cremona patří k těmto mladým umělcům, opakovaně oceňovaným za umělecké výkony a přitom si publikum odnáší nejen fascinaci jejich profesním výkonem, ale i příjemný dojem z jejich uvolněného usměvavého chování na pódiu a fotografiích v programu.

Dramaturgie pondělního koncertu měla čitelnou logiku. Oktet pro smyčcové nástroje es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je typickým mladistvým virtuózním závěrečným kusem programu (autor jej složil v 16 letech!) a pro jeho provedení bylo třeba spojit dvě kvarteta. Každý ze souborů zároveň prezentoval své typické kmenové dílo – italský soubor ojedinělý kvartet operního autora Giuseppe Verdiho a Pavel Haas Quartet Smyčcový kvartet č. 1 Leoše Janáčka. Program byl doplněn skladbou Ľubici Čekovské, která vznikla přímo na objednávku Pavel Haas Quartetem mimo jiné na základě zkušenosti s interpretací její předchozí skladby Midsummer Quartet (složen v roce 2016 pro festival Concentus Moraviae). Také v něm se uplatnilo spojení těchto dvou souborů.

I zkušený posluchač byl zřejmě překvapen Smyčcovým kvartetem e moll Giuseppe Verdiho z roku 1873, o kterém se říká, že vznikl pro potěšení, ukrácení chvíle, která se otevřela odložením zkoušek Aidy v Neapoli pro nemoc hlavní představitelky. Verdimu bylo šedesát let a nápad byl zřejmě částečně motivován i tím, že se v druhé polovině 19. století přenesl zájem o komorní hudbu z centra Evropy i do Itálie. Krátce poté složil Verdi své slavné Requiem. Kvartet byl proveden 6. června 1876 v Paříži v Theatre-Italien.

Je zajímavé, jak se v koncepci celé skladby projevuje průnik Verdiho divadelní představivosti s návazností na kvartetní tradici. Už téma první věty je dost neobvyklé, zasazené v nižší poloze, střídá se zde polyfonní práce s ležérností. Téma druhé věty je vysloveně sentimentální. Třetí věta je brilantní, obsahuje fugu s dramatickým výrazem v náročném tempu. V provedení jsem zaznamenala jen jedno výrazněji slyšitelné intonační zakolísání violoncella. Italové hráli kus s velkou chutí a publikum si rozšířilo obzory.

Za nahrávku Janáčkova Smyčcového kvartetu č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty (spolu s 1. a 3. kvartetem Pavla Haase) roku 2007 získalo kvarteto „Haasovců“, ocenění BBC Radio 3 – Disc of the Week (2007), BBC Music Magazine – Chambre Choice (2008), Grampohone – Editor´s Choice (2008) a řadu nominací. Ještě více mezinárodních ocenění získala předchozí nahrávka kombinace Smetanova Kvartetu „Z mého života“ a 2. Smyčcového kvartetu Janáčka z roku 2015. Mladý soubor je tedy brán jako jeden ze vzorů autentické interpretace Janáčkovy kvartetní tvorby.

Janáčkův 1. Smyčcový kvartet vznikl z podnětu Českého kvarteta. Janáček se o tom zmiňuje na pohlednici své ženě Zdeňce 13. října 1923. Napsal jej pak během týdne 30. října – 7. listopadu. Téma ho už zaujalo mnohem dříve a zpracoval jej již v klavírním triu, které se nedochovalo (premiéra byla 1909). Tolstoj považoval hudbu v době, kdy dílo psal, za podporující nemravnost, zatímco pro Janáčka je spíše nástrojem intimní zpovědi i vyjádření především emoční složitosti existence. I pro nehudebníky je skladba mimořádně zajímavá svou psychologickou realističností, přesněji realističností charakteru a dynamiky paradoxních emocí při vášnivé žárlivosti. Tolstého příběh končí vraždou podezřívané ženy, v Janáčkově skladbě spíše příklonem k významu lásky a vyrovnáním.

Kvartet byl po svém vzniku nazkoušen de facto paralelně Českým a Moravským kvartetem. Podle dobových poznámek hrálo České kvarteto skladbu spíše romantizujícím způsobem, zatímco Moravské kvarteto, jak napsal Janáček, mu hrálo „z duše… Tak, jak žhavě mi nota za notou do pera padala.“ Kontrasty dynamické, rytmické, tempové, využití vpadajících sčasovek zejména ve 3. a 4. větě byly i přes pochopení „programnosti“ neobvyklé. To, co ovšem sceluje skladbu při všech programově motivovaných kontrastech, je Janáčkova tematicko-motivická práce.

Vladimír Sommer ve svých seminářích na muzikologii přiřazoval Janáčka k autorům, kteří pracují postupně rozvíjenou variační technikou. Z několika málo tematických jader stálými i drobnými změnami rozpínání intervalu, rytmickou změnou, změnou akcentu, témbru, dynamiky motivů vytváří celek, který působí velmi přirozeně. Ani v přírodě se nic doslovně neopakuje. Zahraniční interpreti, zejména v minulosti, někdy příliš zdůrazňovali kontrast a střih, zaváděni i některými zjednodušenými výklady českých muzikologů. Haasovo kvarteto zjevně chápe uvedenou vazbu mezi kontrasty, sčasovkami a organickou skladebnou technikou autora. Úžasně citlivě na sebe navazují při přelévání jednotlivých motivů mezi nástroji, logika kontrastů je jasná, dynamická rozpětí maximální a přitom se nevybíjí v detailu, ale jsou vztažena k celkovému vývoji. Sul ponticello ve viole v druhé větě jsou mrazivá, rozsáhlá plocha Piu mosso ve 4. větě z několika zvukových vrstev čitelná. Po zklidnění skladba přestává a je dlouho ticho v sále.

Ľubica Čekovská byla objevena pro české i zahraniční publikum především po roce 2013, kdy měla premiéru její úspěšná opera Dorian Gray (na objednávku Slovenského ND v Bratislavě). Zcela logicky se objevily další objednávky prestižních pořadatelů (Pražského jara, Filharmonie v Essenu, Festivalu v Bregenzi…). Co se týče přímo objednávky Haasova kvarteta, skladatelka napsala, že hudba pro smyčcový oktet složený ze dvou kvartet je pro ni „novou zkušeností.“ Náladově je skladba spojena s obdobím koronového zastavení. Dodává: „Nechala jsem na sebe tento zvláštní čas působit. Vznikla dvoudílná skladba intenzivního stoupání a klesání v nejrozmanitějších významech, jakými se dá ascent/descent dýchat či hledat jakýsi konsensus ‚mezi tím.‘“

I tato hudba sleduje emoční dynamiku, kterou člověk zažívá při zvláštních situacích. Zklidnění až projasnění, střídaná poklesem do deprese u descentu a vzmachy energie v pozitivním i negativním smyslu. Různé je i tempo střídání těchto nálad a jejich prolnutí. Pianissima lehce ševelí, vzmachy jsou energické, taneční i naléhavé.

Závěrečným číslem koncertu byla raná skladba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho z roku 1825, kdy mu bylo 16 let. Mendelssohn-Bartholdy patří k takzvaným „zázračným dětem.“ Mimo jiné byl žákem skladatele a klavírního virtuosa Ignaze Moschelese, kterého později angažoval jako profesora spolu s Robertem Schumannem na jím založené Lipské konzervatoři. Smyčcový oktet je brán jako první skutečně geniální dílo autora, i když bylo původně provedené jen na domácím nedělním koncertě jeho majetných rodičů. Autorovi se skutečně podařil záměr, aby celkový zvuk působil orchestrálním, plným dojmem.

Ve skladbě je poměrně zdůrazněna pozice prvních houslí (přítelem rodiny byl houslista Eduard Rietz), zde ve vynikajícím provedení především Veroniky Jarůškové. Skladba je nápaditá a přitom řemeslně skvěle vystavěná. Publikum okouzlila nálada pomalé věty a především kontrapunktická závěrečná věta v neuvěřitelném tempu a virtuozitě. Potlesk byl dlouhý a zasloužený.