Pavel Šnajdr: Věnovat se současné hudbě považuji za přirozené

  1. 1
  2. 2
  3. 3

A navazující dotaz: Dnes je velmi těžké udržet při životě soubor, který hraje soudobou hudbu. Pokud není pravidelně přiřazen k velkým festivalům a jejich PR, tak je to menšinová věc, která nemá dostatečné výnosy, je náročná i z hlediska poplatků za provozovací materiály a práva. U nás, zatím, není dostatek mecenášů, kteří by se za soudobou experimentální tvorbu postavili. Co by vám pomohlo – myslím z toho, co by mohlo být reálné? Sdílená propagace, prostory, pravidelný mediální prostor, práce dobrovolníků, partnerství se silnými organizacemi…?
O tom přemýšlím už hodně dlouho, protože si uvědomuji, že takto „na koleně“, jak se to v podstatě děje, se to dlouho dělat nedá. Všechny ty věci, o kterých se v otázce zmiňujete, by byly určitě velkou pomocí a i řešením. Paradoxní je, že vlastně náš provoz, myslím BCO, je postaven na bázi určité dobrovolnosti. I když muzikanti nehrají zadarmo, přece jen se neustále přizpůsobujeme jejich časovým možnostem a lavírujeme mezi našimi závazky v zaměstnání. No a ten paradox spočívá v tom, že vlastně náplň naší práce je mnohdy velmi nestandardní, a tím i daleko náročnější na přípravu a realizaci, než je náplň našich kamenných institucí. Tím nechci činnost těchto „tradičních“ těles zlehčovat, to vůbec ne. Jenom chci poukázat na to, že se od nás očekávají výsledky, ale podmínky k tomu tak úplně nemáme. Spojení s nějakou silnou institucí by nám hodně pomohlo – potřebujeme zázemí, investice do nástrojů a také určitý počet lidí, kteří by působení v BCO měli jako hlavní zaměstnání a ne jako volnočasovou, byť placenou, aktivitu. Pak můžeme stát na vlastních nohách a ne se stále ohlížet a hledat skuliny v termínech a neustále se přizpůsobovat všem možným okolnostem, abychom vůbec mohli uspořádat koncert. Myslím, že jsme za dobu své existence ukázali, čeho jsme schopní a o co nám jde. Domnívám se proto, že si zasloužíme trochu důvěry a taky, že investice do nás není tak úplně ztracená. Bez trvalé podpory a nastavení pevného systému pro naši práci, se obávám, nebudeme stačit současnému vývoji a všechno, o co jsme usilovali, může přijít vniveč.

Pavel Šnajdr (foto Marek Olbrzymek)
Pavel Šnajdr (foto Marek Olbrzymek)

Bavili jsme se před časem i o tom, že by pomohla systémovější veřejná/státní podpora realizace současného repertoáru, která by komplexněji zohlednila reálné náklady (na přípravu orchestrálních materiálů, licenční a autorské poplatky, zkoušky), protože v grantech se s tím nějak pořád moc nepočítá. 
Tady bych rád poděkoval všem subjektům, které nám jsou nakloněny a podporují nás. Díky nim můžeme dělat to, co děláme. Možná to je můj problém, ale pořád jaksi cítím, že tady chybí určitá vzájemná důvěra. Já mám pocit, že musíme dokazovat oprávněnost své existence, že je tam stále nějaké podezření ze zneužití vydaných prostředků. Tomu i rozumím, ale nám to bere strašnou spoustu energie. Pořád se snažit, aby byl grant napsaný dostatečně zajímavě, aby to zaujalo, aby tam bylo hodně inovace – vždyť co už může být inovativnějšího, než současná, aktuální kultura? A potom s obavami sledujete, kolikátí jste na tom ministerstvu nebo jinde skončili, kolik vám dají, jestli si budete moci dovolit původní záměr nebo budete muset slevit? A to pořád řešíme jen tu podstatu. A kde je propagace, investice do nástrojů? O nějaké nabídce rezidenčních pobytů pro skladatele, aby něco vytvořili nebo že bychom pozvali „drahého“ zahraničního hosta si netroufám ani uvažovat. Prostě mám vždycky pocit, že když žádáme o grant, nemůžeme tam otevřeně napsat, že bychom třeba z toho taky mohli být živí a můžeme být rádi, že nám tu „hračku“ nevezmou, protože peníze jsou přece potřeba na daleko „důležitější“ věci. Ale jak říkám, možná je to jen můj mylný dojem.

Jaké současné autory (řekněme od 60. let) jste si sám pro sebe „objevil“?
Já to mám různé. Dlouhodobě obdivuji českou avantgardu 60. let – Kabeláč, Vostřák, Rychlík, velkým objevem pro mě bylo setkání s hudbou Josefa Berga, který měl obrovský žánrový rozptyl, ale vyloženě jsem si zamiloval např. Lutoslawského. Kdysi jsem měl možnost na festivalu v Hradci Králové dirigovat jeho 4. symfonii a to mě dostalo – krátké, ale výstižné, tam je na ploše 20 minut prostě všechno. Je toho spousta a každé má něco. Např. „adaptace“ minimalismu Johnem Adamsem, nebo si vzpomínám na skladby L. Andriessena, ať už to byl De Staat nebo „roztomilý“ Tapdance. Ale co bylo pro mě opravdu zjevením, tak to byly skladby Galiny Ustvolské. To je něco tak osobitého a nekompromisního, až z toho mráz přechází.

Pavel Šnajdr a Ondřej Havelka - Pražské jaro 2020 (archiv Pražského jara)
Pavel Šnajdr a Ondřej Havelka – Pražské jaro 2020 (archiv Pražského jara)

Za poslední rok jste se musel/i formátově adaptovat na omezené podmínky živého provozu, a to jak ve vlastních projektech BCO, tak ve spolupráci s tzv. kamenným divadly, orchestry a tradičními festivaly (včetně Pražského jara). Nahrávali jste víc? Co jste si z toho vzal za zkušenost nebo uvědomění?
Když se ohlédnu za tím uplynulým rokem, tak se opravdu sám divím. Kontakt s živým publikem nám samozřejmě nesmírně chybí, zrušili jsme celou sezónu a přesouváme ji na tu příští (dá–li Pánbůh), nicméně jsme nezaháleli. V květnu 2020 to byl historicky první koncert Pražského jara, který se odehrál v Brně, potom jsme ještě v červnu odehráli živý koncert – mj. skladbu A. Frieda, ale hlavně houslový koncert G. Ligetiho s Milanem Paľou coby sólistou. Poslední živé vystoupení bylo na festivalu Janáček Brno 8. října 2020, kde jsme narychlo – kvůli zákazu zpěvu (to je jako z Pyšné princezny) – museli změnit repertoár.

No a od té doby jsme natočili dvě CD – první v ostravském rozhlase na objednávku Hudebního informačního střediska. To byla velmi náročná a rozlehlá skladba Pavla Zemka Proroctví Izaijášovo. A druhé v Brně ve spolupráci s Parma Recordings. V květnu by u nich měla vyjít nahrávka Mé vlasti, ovšem ne od Smetany, ale od šesti československých soudobých autorů. A dále to byla již zmiňovaná minisérie hudebních filmů z brněnských hotelů Please, Do not disturb. Bilance docela slušná, ale je pravdou, že živé vystoupení nic nenahradí. A co jsem si odnesl? V prvé řadě vděčnost za spolupracovníky a lidi kolem sebe, kteří nerezignovali. Dále vědomí, že stát se může kdykoliv cokoliv a nemůžeme spoléhat na nic a snad i kus sebevědomí, že se dokážeme postavit nepříznivému počasí a i když zmokneme, že to může stát za to. (úsměv)

Pavel Šnajdr (foto se svolením Pavla Šnajdra)
Pavel Šnajdr – koncert v brněnském krematoriu, 2020 (foto se svolením Pavla Šnajdra)

A osobně jako dirigent? Kterých divadelních a orchestrálních produkcí si z posledních let ceníte? A do čeho jste zapojen v této době, co se připravuje?
Vždycky se snažím ke všemu přistupovat co nejpoctivěji a zhusta se stává, že věci, na které se těšíte a jste jim odhodlaný dát téměř všechno, nevyjdou až tak úplně podle vašich představ. A naopak. Co jsem snad ale ještě nikdy nezažil, byla příprava inscenace opery Michala Nejtka a Jiřího Adámka Pravidla slušného chování, kterou jsme hráli u nás v divadle. Opera byla velmi specifická a pro zpěváky naprosto nezvyklá, a tím mimořádně náročná. Zkoušení bylo velmi intenzivní a tím myslím opravdu intenzivní a namáhavé, ale vytvořila se tam až rodinná atmosféra, že jsme se na sebe snad i těšili. To jsem nikdy před tím nezažil. S Jiřím Adámkem jsme potom ještě i s BCO spolupracovali na scénické realizaci skladby Večeře jeho bratra Ondřeje pro Moravský podzim. To už jsou dva roky. Také nezapomenutelná zkušenost a myslím, že i pro ostatní hráče. Jinak s Viktorem Pantůčkem pomalu připravujeme příští sezónu BCO a doufáme, že už předjednaná hostování a vůbec všechny plánované akce proběhnou. Tak uvidíme…

Děkujeme za rozhovor.

Pavel Šnajdr, narozen 17. června 1975, je český dirigent, skladatel a houslista. Absolvoval skladbu a dirigování na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a působil v plzeňském Divadle J. K. Tyla, Státní opeře Praha a jako šéfdirigent Moravského divadla v Olomouci. Je dirigentem v Národním divadle v Brně. V roce 2011 založil soubor Brno Contemporary Orchestra. Spolupracuje také s orchestry – mj. Filharmonie Brno, Filharmonie Hradec Králové, Severočeská filharmonie a také s Národním divadlem v Praze. (Přečtěte si více…)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments