Pavel Trojan: Česká dramaturgie stále nevěnuje dostatečnou pozornost moderním autorům

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jak byste charakterizoval oblíbeného, vtipného skladatele Ilju Hurníka coby pedagoga?
Ilja Hurník byl určující uměleckou pedagogickou osobností pro každého, kdo u něj studoval. Kladl důraz jak na zvládnutí řemesla, tak na rozvíjení fantazie a imaginace. Měl skvěle propracovanou metodiku, začínali jsme v prvním ročníku drobnými větičkami pro nástroje symfonického orchestru, úpravami lidových písní a pokračovali přes vytváření vlastních písní, suit, variací a ve vyšších ročnících pak přes sonátovou formu k větším a závažnějším celkům. Hodiny s ním byly zážitkem, dovedl vtipně a přesně glosovat a okamžitě vystihl, v čem je problém. Velký důraz kladl důraz na rozvíjení schopnosti rozpoznat nosnost nápadu. Báječné bylo také, že jako skvělý pianista mi na některých hodinách přehrával ukázky ze světové klavírní literatury, třeba Debussyho, Schumanna, Stravinského.

Profesor Jiří Pauer byl nomenklaturním aktivistou vysokých postů, ředitelem České filharmonie či Národního divadla – jak moc času měl pro své studenty?
Profesor Jiří Pauer se studentům věnoval, měl jsem dokonce pocit, že si na hodiny chodí tak trochu odpočinout od ředitelských starostí. Vždycky říkal, že s námi studenty mládne a že se nabíjí. Já jsem si ho dost vážil. Byl jsem ovšem z disidentské rodiny (tatínek signatář Charty 77) a režim si nepřál, aby lidé z takových rodin studovali vysokou školu. Měl jsem „špatný kádrový původ“, jak se tehdy říkalo. Když mi v roce 1982 po úspěšně složených talentových zkouškách na HAMU přišlo zamítavé stanovisko, zavolal jsem mu a řekl, že to pokládám za nespravedlnost. Že se odvolávám, chtěl bych být jeho žákem a zeptal jsem se ho, jestli v tom může něco udělat. Věděl jsem, že Pauer je výborný pedagog, a také jsem věděl, že má vliv.

Pavel Trojan (foto archiv Pavla Trojana)

Skutečně mě na odvolání přijali a dostal jsem se do jeho třídy. Na první hodině mě požádal, abych vstoupil do Socialistického svazu mládeže, což jsem odmítl s poukazem na to, že je to pro mě otázka svědomí. Muselo ho to asi dost zklamat, dovedu si představit, že soudruhům ve straně před tím řekl něco v tom smyslu, že na mě dohlédne…. Nikdy se k tomu už pak nevrátil a naše vztahy přesto byly celou dobu korektní. Po skladatelské stránce jsem se u něj naučil hodně.

Jako absolventskou práci jste napsal Klavírní koncert. Pro koho? Jste také klavírista?
Klavírista nejsem, „kapelnicky“ hrát ovšem dovedu. Klavír je pro mě velmi inspirativní hudební nástroj a v kombinaci s orchestrem, to je přece úplná nádhera! Jako svoji absolventskou práci na HAMU jsem si zvolil klavírní koncert, protože mě zkrátka kombinace sólového klavíru a symfonického orchestru lákala. Netvořil jsem ho s myšlenkou konkrétního interpreta. Ale tehdy již velmi vycházející hvězda našeho pianistického nebe Tomáš Víšek premiéroval nedlouho před tím můj opus 1. Čtyři valčíky. Nevím už přesně, jak se pak přihodilo, že premiéroval i Klavírní koncert, asi to muselo projít i nějakým rozhodováním v rámci HAMU, ale byl jsem samozřejmě moc rád. A na jednom z posledních koncertů (ne-li dokonce posledním) konaných ve Dvořákově síni v červnu 1989 před velkou rekonstrukcí a modernizací Rudolfina, moji absolventskou skladbu za doprovodu Filharmonie Hradec Králové zahrál opravdu výtečně. Měl podstatný podíl na úspěchu díla. Vzpomínám rád například na gratulaci Otmara Máchy, se kterým jsem se osobně neznal, ale po koncertě za mnou přišel a gratuloval se slovy: „máte, co říct“.

Hlavní trend vaší tvorby je hudba instrumentální, máte však i výrazná díla vokální. Karlově univerzitě jste věnoval Missu solemnis, samotného panovníka oslavujete symfonickou předehrou Via Carolina i kantátou Karlovo evangelium. Použil jste v něm nějaký motiv z hudby 14. století?
Z těchto tří děl pokládám za zásadnív kontextu mé tvorby Missu solemnis. Tu jsem vytvořil v polovině 90. let, podstatněji pak zrevidoval zhruba o deset let později. Byla provedena v roce 2008 ve Dvořákově síni Rudolfina na koncertě pořádaném u příležitosti výročí založení Pražské konzervatoře a také jubilea Univerzity Karlovy v Praze, koncert byl přenášen i Českou televizí. I když má tato kompozice v názvu slovo „solemnis“ („slavnostní“), promítly se do jejího vzniku i tragické události z rozpadu Jugoslávie. Takže to není nějaká pompézní slavnostní hudba, ale spíše výpověď o složitém světě kolem nás.

Via Carolina vznikla, podobně jako Karlovo evangelium,v souvislosti s jubileem Karla IV. připadajícím na rok 2018. Motivy ze 14. století jsem nepoužil, i když se jinak aluzím či tematickým odkazům nebráním, je-li to odůvodněné. Oběma díly jsem složil hold této veliké osobnosti českých i evropských dějin. Předehrou Via Carolina, která byla premiérována v Norimberku, tedy v městě propojeném s Prahou slavnou obchodní stezkou téhož názvu (založenou právě Karlem IV.), jsem vyjádřil uznání i dnešní evropské sounáležitosti.

Jste vlastenec? Patří láska k vlasti stále k inspirativním impulsům?
Nevím, jestli bych použil slova láska v souvislosti s vlastí, protože k ní umím být i dost kritický, ale rozhodně mám k vlasti vztah, mám vztah k její historii, k jazyku a cítím sounáležitost se společenstvím Čechů. Ani ne tak v etnickém smyslu, jako ve smyslu kulturním, jazykovém, duchovním. Hudební jazyk do velké míry souvisí s řečí, takže moje mateřština jistě významně ovlivňuje i mou hudební řeč. A je pravda, že často k hudebním či hudebně dramatickým dílům čerpám náměty z naší historie či literatury.

 Pro své studenty, pro Divadlo Pražské konzervatoře jste napsal nejedno dílo, vždy úspěšné – muzikál Závišův kříž a minioperu Pastýřská pohádka. Hodláte v trendu scénických děl pro mladé interprety pokračovat?
Bude-li příležitost, rád pro mladé interprety nějaké scénické dílo vytvořím. V uvedených dvou případech ale nešlo primárně o díla určená studentům. Byla premiérována studenty konzervatoře, a plnila i určitou roli v umělecko-pedagogickém procesu školy, abych tak řekl, ale mohou fungovat v prostředí profesionálních produkcí. Pochopitelně, byla radost komponovat je s vědomím, že budou uvedena v život právě studenty Pražské konzervatoře pod vedením pedagogů, mých vzácných kolegů. A navíc v divadelních a koncertních prostorech, které jsme tehdy nově uvedli do provozu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments