Pavel Zemen: Interpret je hromosvodem mezi skladatelovým záměrem a finální interpretací

Pavel Zemen (archiv umělce)

Klavírista Pavel Zemen (*1992) je mladý interpret, který v současné době studuje doktorský program na brněnské Janáčkově akademii múzických umění ve třídě prof. Aleny Vlasákové, pedagogicky působí na Konzervatoři Brno a zároveň pravidelně koncertuje jak po celé České republice, tak i v zahraničí. Od útlého mládí se navíc účastnil a stal laureátem řady soutěží (Pro Bohemia v Ostravě, Nadace Bohuslava Martinů v Praze, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně, Yamaha Music Foundation of Europe, Young Academy Award v Římě, International Piano Competition „Mauro Paolo Monopoli“ v Barlettě, International Piano Competition „21th century art“ ve Vídni, Leeds International Piano Competition atp.). Jako sólista vystoupil s Jihočeskou komorní filharmonií, Moravskou Filharmonií Olomouc a komorním orchestrem Czech Virtuosi, jeho jméno v letech 2016–2018 figurovalo na Listině mladých umělců poskytované Nadací Český hudební fond.

Děkuji za váš čas. Na začátek trochu obligátní otázka – jak prožíváte letní měsíce a vůbec tu dlouhou pauzu od koncertování?
Já děkuji za rozhovor. Pauzu prožívám velmi klidně. V mém životě proběhlo poslední dobou hodně změn – oženil jsem se a narodilo se nám dítě. Takže ta pauza od světa, který byl zavřený a je stále trochu chaotický, byla velmi naplňující. Myslím, že ten čas nám byl se ženou dán skoro darem. Mohli jsme se tak více poznat i z jiných stránek, které by člověk za běžného provozu nepoznal, a můžeme se radovat z narození naší dcery, což je krásná věc a máme na to oba čas.

Z muzikantského hlediska pauzu trávím také velmi klidně. Koncerty, které byly naplánovány, jsou přesunuty na mnohdy ještě nespecifikovaný termín nebo bohužel zrušeny. Všichni muzikanti mají teď trochu krušné období v hledání termínů a tak podobně. Ale myslím, že ta pauza pro umělce našeho typu je prospěšná ke srovnání myšlenek a uvědomění si, kde člověk v životě stojí, kam směřuje a co chce dál hudbou sdělovat. Neberu to tedy nijak fatálně a jsem rád za čas, co nám byl dán.

Takže jste během karanténních opatření vůbec nekoncertoval?
Vzhledem k tomu, že jsem v loňském roce přijal nabídku spolupráce s Klavírním kvartetem Josefa Suka, využil jsem možnost koncertovat s tímto uskupením, ale co se týče sólových recitálů, tak ty bohužel neproběhly. Klavírní kvarteto Josefa Suka působí v Praze už dlouhých dvanáct let, má za sebou řadu ocenění a v minulé sezóně bylo rezidenčním souborem České filharmonie, takže se řadí do popředí českých uskupení. Jsem moc rád za možnost s tímto tělesem spolupracovat. Obecně je klavírní kvarteto velmi nezvyklé uskupení, tato literatura je poměrně ojedinělá, specifická a náročná a pro mě představovala velkou výzvu. Myslím si, že aby byl interpret skutečně komplexní, i takto specifickou komorní hudbu by měl umět zvládnout na co nejvyšší úrovni. Jsem za to vděčný a určitě mi tato zkušenost pomohla i koncertně.

Vaše cesta ke klavíru začala pod vedením vaší maminky Taťány Zemenové, na první pohled to tedy vypadá, že vám byl klavír souzen od narození. Bylo tomu skutečně tak?
To je těžká otázka. Já si myslím, že souzen mi nebyl klavír, ale hudba. Ta prostupuje celou naší rodinou, ať už z té profesionální nebo pedagogické stránky. Má babička byla ochotnická herečka a učila dramatický obor, dědeček byl houslista, tatínek amatérský klarinetista, maminka klavíristka, můj bratr je vynikající cellista… Jsem svým rodičům vděčný za to, že mě k hudbě přivedli nenásilně, nenutili mě do ní a zároveň mi to připadalo jako největší přirozenost na světě. Vůbec jsem v dětství nepřemýšlel nad tím, že bych měl v životě provozovat něco jiného. A protože byla maminka klavíristka, vzala si mě ve čtyřech letech na klín a začali jsme si hrát.

No a nepřemýšlel jste třeba během dospívání i o jiném nástroji, když už ne úplně jiné „nehudební“ aktivitě?
Jako malý jsem měl náběh na astma, což jsme řešili taky muzikantským způsobem. Maminka mě dala na flétničku, která mi velmi pomohla, a několik let nato jsem nastoupil na studium klarinetu. Dětství jsem tudíž prožíval s oběma nástroji a jsem za to moc rád. Také díky tomu budu propagátorem toho, aby dítě, které má nějaké nadání a předpoklady k tomu, aby se mohlo hudbě věnovat naplno, poznalo z praktického hlediska více nástrojů z více odvětví nebo dokonce žánrů. Já jsem díky klarinetu začal hrát i swingovou hudbu a ten pocit reprodukce hudby jiného typu je nesmírně odlišný. Z vlastní zkušenosti proto můžu říct, že u každého nástroje se člověk cítí jako úplně někdo jiný. Jinak se vyjadřuje, jinak nad tím nástrojem přemýšlí… A vlastně se do toho nemusí vůbec nutit. Takže určitě propaguji to, aby se každé nadané dítě věnovalo více nástrojům a posléze to třeba nechalo na osudu, kterému nástroji se bude věnovat výhradně.

Mě oba nástroje provázely jak základním stupněm studia, tak i konzervatoří, a řešil jsem dilema, kterému nástroji se věnovat výhradně, protože když člověk dělá hodně věcí zároveň, tak nic nedělá pořádně. Kolem dvaceti let jsem cítil, že už opravdu potřebuji vidět jednu cestu, jeden směr. Doufal jsem, že to za mě vyřeší přijímací zkoušky na JAMU. Ale zkoušky jsem udělal na oba nástroje (smích). Nastoupil jsem proto na obě studia, nicméně svět klavírní literatury a interpretace je mi bližší jakousi svou intimitou a vůbec celkově uvažováním nad nástrojem a hudbou jako takovou. Zdá se mi totiž, že mám u klavíru větší možnost tak nějak více uvažovat o úmyslech skladatele, jít více do hloubky a pochopit, že interpret je na pódiu hromosvodem mezi skladatelovým záměrem a finální interpretací. Myslím si, že zdravá, profesionální a dobrá interpretace je vždy průsečíkem subjektivity a objektivity. Objektivity autora a subjektivity interpreta. Pokud je interpretace pouze subjektivní, tak nikdy nebude působit dobře, stejně jako v případě, že by byla jen objektivní. Tím nechci říct, že interpret by neměl mít své vlastní originální přístupy, nicméně by měl stavět právě na určité objektivní danosti a přetvářet ji svou vlastní subjektivitou k výslednému vystoupení. To mně osobně u klavíru přijde maximálně přirozené, proto jsem klarinet odložil do skříně, kde už bohužel čtyři roky leží. Což je mi líto, ale asi ho tam nechám. Naučil jsem se v životě nechat věci plynout a naslouchat instinktu, ať už jde o cvičení u nástroje, psaní disertační práce nebo vyplňování třídních knih (smích).

Tím se vlastně dostáváme k tomu, co všechno v současné době děláte. Studujete doktorský studijní program na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, souběžně také učíte na zdejší konzervatoři a samozřejmě se intenzivně věnujete koncertní činnosti. Naznačoval jste, že když člověk dělá víc věcí zároveň, tak nic nedělá naplno, jak složité je tedy všechny tyto činnosti mezi sebou koordinovat a nešidit sám sebe?
Myslím si, že pokud člověk pracuje na sto procent a odevzdává ze sebe maximum, které v sobě má, tak do jisté míry utlačuje sám sebe, ale musí si samozřejmě také najít nějaký čas, aby sám sebe poznal a nechal vyvstat určité věci na povrch. Nicméně určitě to jde. Mám za to, že v mém stádiu vývoje je to nezbytná věc. Je to asi nejvíce otázka organizace času a jakéhosi vnitřního naladění. Pro mě je na tom složité především to, že při každé činnosti musí být člověk někým trochu jiným a trochu jinak uvažovat. Aby byl hudebník opravdu komplexním umělcem, měl by podle mého názoru umět hudbu vyjadřovat „abstraktně“, tedy na pódiu, a také ji adekvátním způsobem předávat nadcházející generaci, což znamená být dobrým pedagogem. A pokud chce být někdo dobrým pedagogem, měl by pedagogicky projít každým stupněm studia – od útlého věku dětí až po ten nejvyšší vysokoškolský stupeň. Nejenže to dává určitou sebereflexi, kdy se ve studentech sám vidíte a uvědomujete si, co jste v jejich věku dělal špatně nebo co třeba děláte špatně i teď… Ale student také inspiruje a mnohdy o tom ani sám neví. Je to krásná práce, i když někdy velmi vyčerpávající, každopádně je to dar pracovat mnohdy s ještě nepopsaným listem a vepisovat do něho vaším přičiněním.

Největší problém vidím v rozporu mezi zdravým osobním životem a zdravým pracovním životem. Je určitě důležité mít vedle sebe partnera, který toto dokáže pochopit a uchopit. Nebo to má možná stejně jako vy. Bez toho to asi úplně nejde, respektive jistě to jde snáz. Z mého pohledu – jsem čerstvým otcem, takže o motivaci mám postaráno a chci pro svoji dceru být inspirací a co nejkomplexnějším člověkem, abych i ji dokázal v pozdějším věku správně vést a navádět v jejím životě. Ať už se bude chtít věnovat sféře umění nebo ne.

Celkově je potřeba využívat svůj čas co nejefektivněji. Jak jsem už zmiňoval, snažím se zkrátka poslouchat svůj vnitřní hlas, co mi říká. Myslím, že i v tom cvičení, pokud se člověku nechce a má nějaký problém, který ho vede od nástroje pryč, neměl by k němu v takové chvíli sedat. A když musí, měl by se možná omezit na ty nejzákladnější věci jako je technická výbava a tak dále. Ale pokud hledá inspiraci, měl by k nástroji jít tak nějak instinktivně. To je totiž ta chvíle, kdy interpret dokáže opravdu svobodně tvořit a nenutí se k tomu. Samozřejmě, jestliže ta nechuť přetrvává dlouhodobě, tak by se to mělo nějak řešit… Nicméně interpret, který je se svým nástrojem niterně provázaný, tyto stavy nemá často.

Pavel Zemen na Leeds International Piano Competition 2018 (foto Allan McKenzie)

To je určitě přístup, se kterým sám souhlasím. Na druhou stranu je asi složité toto vysvětlit dítěti, které se na svůj nástroj teprve začíná učit, nemyslíte?
Rozhodně. U dítěte je to absolutně jiná situace. Dítě potřebuje pevný řád, jasně stanovená pravidla a motivaci. Ono si tu motivaci samo mnohdy nenajde, potřebuje proto pedagoga, otce, matku, dědečka, babičku… Kohokoliv, kdo ho přivede k nástroji a hudbě takovým způsobem, jaký mu vyhovuje. Je to mnohdy velmi složité, ale řád a pravidelnost jsou u dítěte určitě důležité.

Při tom všem povídání o komplexitě mě napadá otázka, jestli si poslechnete i jinou hudbu než tu artificiální? Zmiňoval jste, že jste se díky klarinetu věnoval swingu, jaký je váš vztah k dalším, jiným žánrům?
Myslím si, že je nezbytné poslouchat i hudbu jiných odvětví. Já osobně se nebráním vůbec ničemu, pokud ta hudba není od základů zlá nebo agresivní – i když agrese je taky součást života. Miluji jazzovou hudbu, která je právě svojí volností a invencí neuvěřitelná. Někdy jazzovým interpretům závidím jejich obrovskou svobodu, kterou může samozřejmě najít i interpret klasické hudby, jelikož originalitě vyjádření se meze nekladou. Mám moc rád i lidovou hudbu a měl jsem to štěstí, že můj dědeček se lidové hudbě věnoval. Ne tedy zcela profesionálně, ale byl učitel hry na housle a provozoval se svými žáky lidový soubor, takže jsem si s nimi mohl občas „zamuzicírovat“. Jako malý jsem chodil i do dechovky. No a moje žena mi z Valašska přinesla jiné folklorní portfolio, dá-li se to tak říct.

Jako profesionální interpret samozřejmě poslouchám i hudbu klasickou, především v oblasti klavírní literatury, ale je pravda, že ne v tak hojné míře. Nevím, jestli je to otázka relaxace, nebo určitého vyhranění se z toho toku života… Samozřejmě je nezbytné při vlastním cvičení libovolné skladby poslouchat interpretaci jiných interpretů, nacházet inspiraci a cestu. Nicméně ta cesta je naše a výsledku se musíme dobrat sami. Když si pustím interpretaci jiného umělce, tak z ní radost mám nebo nemám, ale uvědomuji si, že je to můj vlastní subjektivní pohled. Jsem ale nadšený z každého výkonu a přístupu – těch je strašně moc a myslím si, že každý interpret si svým vyjadřováním najde „svou“ skupinu posluchačů. To je konec konců na hudbě to nejkrásnější, že je rozporuplná, nekonečná svou barvitostí.

Vraťme se prosím ještě k Vašim současným studiím. Zabýváte se tématem vývoje klavírní fantazie se zaměřením na období romantismu. Proč právě tohle téma, co vás na něm fascinuje a zajímá nejvíce?
Přiznám se, že jsem si toto téma vybral čistě z interpretačních důvodů. Skladby fantazijního typu se v mém repertoáru vyskytují hojně a jsou mi velmi blízké právě svou volností. Díla s tímto názvem nalézáme už od dob baroka. Je ale zajímavé, že díky tomu, že fantazie nemá žádnou pevnou formu a žádné ukotvení, se během hudebního vývoje transformovala do různých podob. Právě její formová nespoutanost a volnost je velmi inspirativní a fascinující. Je totiž zajímavé vidět, jak každý skladatel s volnou formou pracuje po svém, jestli se i přesto ubírá k určité svázanosti nebo nechá volné pole svým myšlenkám a tvoří zcela svobodně. K tématu jsem se dostal díky konzultaci s mojí paní profesorkou Vlasákovou, u níž jsem studoval Fantazii h moll Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Tato skladba mě absolutně uchvátila, poněvadž se nachází téměř na rozhraní Skrjabinova života, kdy už jeho mysl začínala být lehce zakalená a začínala se ubírat na druhou stranu spektra. Právě to, jak je tato konkrétní skladba v dobrém slova smyslu až schizofrenní, až tak moc pravdivá v tom, jaký život opravdu je, mě asi natolik oslovilo, že bych se chtěl tímto typem skladeb zabývat a nacházet souvislosti. A posléze je samozřejmě zařazovat do svého vlastního repertoáru, případně na konci studia udělat CD nahrávku skladeb, kterým se budu ve své disertační práci výhradně věnovat.

Máte za sebou řadu úspěchů na tuzemských i mezinárodních klavírních soutěžích. Rád bych si popovídal o vašem poslednímu úspěchu, tedy semifinále na mezinárodní soutěži Leeds International Piano Competition v roce 2018. Přes dvě kola jste se dostal právě do semifinále mezi 10 nejlepších z původních 68 soutěžících, což je dle mého názoru fenomenální výsledek. Jak na tuto poměrně čerstvou zkušenost vzpomínáte?
Je to pravda – jak říkáte, i když je to už dva roky zpátky, pořád je to velmi čerstvé. Rád na to vzpomínám, byl to pro mě obrovský zážitek. Zajímavé je, že celou událost jsem uvnitř nevnímal jako soutěžní klání, ale spíš jako setkání skvělých muzikantů, kteří si – paradoxně – vzájemně pomáhali, byli na sebe milí, komunikovali spolu… Bylo to opravdu obohacující. Tato soutěž pro mě osobně byla ročním příběhem. Začínala předkolem, kam se dle regulí soutěže posílala nahrávka, na jejímž základě porota vybírala soutěžící do prvního kola. Přihlášených bylo opravdu hodně, do prvního kola nicméně postoupilo osmašedesát interpretů. Bylo to krásných čtrnáct dní v Británii, vůbec britská atmosféra a mentalita jsou mi od té doby blízké. Každopádně musím říct, že pocit naplnění z toho, co člověk konal v tu danou chvíli, byl enormní. Stejně tak i pocit radosti z poslechu ostatních interpretací, z vlídnosti organizátorů, z příjemné komunikace mezi interpretem a porotou, kde seděly takové osobnosti jako Lars Vogt, Paul Lewis, Shai Wosner nebo Adam Gatehouse, takže zpětná vazba byla opravdu hodnotná.

Pavel Zemen (archiv umělce)

Bylo na soutěži něco specifického nebo nevšedního, co by stálo za zmínku?
Tato soutěž byla výjimečná v tom, že první kolo se neodehrávalo na jednom místě. Jelikož je to událost světového formátu, tak se organizátoři velmi moudře a vlídně rozhodli, že první kolo bude probíhat v Singapuru pro asijské účastníky, v Berlíně pro evropské účastníky a v New Yorku pro účastníky z Jižní a Severní Ameriky. Takže jsem se nepotkal se všemi účastníky v prvním kole, jen s těmi evropskými v Berlíně. A po zhodnocení prvního kola se všichni, co postoupili, přesunuli do Leedsu, kde tedy proběhla tři soutěžní kola.

Součástí soutěže byla v semifinále i komorní hra, kdy jsme měli možnost s předními interprety z celé Británie zahrát program, který byl stanovený. Bylo to pro mě tehdy velmi stresující, protože mi byly vybrány Dvořákovy Dumky, které ze srdce miluji, ale nikdy předtím jsem je nehrál. Na nácvik jsme měli jeden den – vyhlášení bylo o půlnoci, druhý den v devět dopoledne byla jedna zkouška, odpoledne druhá a večer se hrálo. Nicméně si myslím, že i na základě toho jsem posléze přijal nabídku komorní hry, která mě vzala za srdce a rád se tomu nyní věnuji.

Největší specifičnost této soutěže je v její náročnosti, jelikož pro každé kolo není stanoven jen jeden konkrétní program. Od druhého kola dál totiž soutěž vyžaduje zdvojení každého okruhu a porota si vybírá, jestli zahrajete variantu A nebo variantu B. Takže nároky na šíři repertoáru jsou enormní. I z toho důvodu rozumím, že někteří interpreti se této soutěže úplně nechtějí zúčastňovat, protože vyžaduje opravdu dlouhou přípravu, a to nejen z hlediska cvičení, ale právě šíře aktuálního repertoáru. My jsme to pak počítali a bylo to kolem pěti a půl hodiny programu živé hudby, což je na soutěžní poměry specifické v tom, že nevíte, co cvičit dřív. Přirozeně něčemu dáváte větší prioritu a porota si pak může vybrat skladbu, se kterou jste třeba nebyl posledních pár dní v takovém kontaktu. Je to pak trochu i o štěstí, ale štěstí hraje velkou roli v celém životě každého z nás.

Jste stále v kontaktu s někým, s kým jste se na soutěži potkal?
Všichni byli opravdu velmi milí a porotci byli navíc ochotní se zkontaktovat i po soutěži, což nebývá zvykem. Mnoho uchazečů byli opravdu interpreti, kteří teď plní magazíny světových časopisů, jako třeba Eric Lu, skvělý kluk, který je vycházející hvězdou klavírního světa… Bylo to vlastně zvláštní, že právě Erica a ještě pár dalších pianistů jsme v roce 2015 sledovali na Chopinově soutěži ve Varšavě. Když jsem s nimi v Leedsu přicházel do kontaktu, tak jsem jim říkal, že jsem jejich fanoušek a že jsem jim fandil, aby se umístili (smích). Všichni jsme se tam spolu dobře bavili a skutečně s některými udržujeme kontakty doteď. Takže i přes tu celkovou náročnost zůstávají jen pozitivní dojmy.

Pokud se nemýlím, tak soutěž byla streamovaná, že? Tudíž jste musel třikrát dostat poměrně intenzivní zpětnou vazbu od rodiny a přátel, kteří vás sledovali. Jak jste vnímal tuto záležitost?
Ano, vlastně poprvé Leeds umožnil streamování přes medici.tv, což je skvělé, protože tento francouzský kanál je hodně sledovaný. I ten štáb byl vynikající, hodně jsme se s nimi bavili. Samozřejmě pro interpreta ne tak zkušeného před kamerou není úplně příjemné, když jde do sálu, který je plný, na balkóně sedí porota a ještě má vedle sebe a před sebou kamery, skrze které na něj kouká dost lidí, protože to bylo streamováno celosvětově. Nicméně i toto je součást profesionálního života interpreta. Takže zajímavá a veskrze naplňující zkušenost, i když zpočátku jistě stresující.

Bylo velmi milé sledovat mé kamarády, kteří byli z přenosů nadšení, a do toho boje promlouvali svým způsobem. Samozřejmě posílali strašně moc zpráv, četl jsem mnoho přejících statusů na Facebooku… Jsem za to strašně vděčný a opravdu to bylo krásné, jak lidé najednou vyjádřili podporu a fandili – a nejen mně, ale všem. A to i ti, kteří by se k tomu za jiných okolností třeba ani nedostali. Pro mě osobně bylo hrozně příjemné sledovat, jak to lidé vnímají a dodávalo mi to pozitivní energii.

Pavel Zemen na Leeds International Piano Competition 2018 (foto Allan McKenzie)

Závěrem prosím pozvěte čtenáře na koncerty, na kterých budete letos na podzim účinkovat a na něž se vy sám nejvíce těšíte.
Moc rád bych čtenáře pozval na dvořákovský maraton v rámci Dvořákovy Prahy, kde budu mít tu možnost snad podruhé v životě hrát literaturu čtyřruční, na což se velmi těším. S mou kolegyní Kristýnou Znamenáčkovou budeme 19. září v Sukově síni Rudolfina hrát Dvořákovy opusy Legendy a Ze Šumavy.

Následně bych rád všechny pozval na festival Janáček Brno, kde mám tu možnost vystoupit s Brno Contemporary Orchestra a zahrát si své oblíbené Janáčkovo Concertino, které už jsem v minulosti na festivalu jednou hrál s komorním uskupením studentů JAMU. Tento koncert proběhne 8. října v Mahenově divadle. Bude to určitě krásná spolupráce a velmi se na to těším. No a také bych čtenáře pozval 4. října opět na tento festival, kde vystoupíme se Sukovým kvartetem v Redutě. Budeme hrát, myslím si, zajímavý program – jelikož jsme Sukovo kvarteto, tak budeme hrát Suka. Poté zahrajeme transkripci, respektive rekonstrukci Janáčkova Klavírního tria, kterou vypracoval Miloš Štědroň a mimo jiné uvedeme zajímavou kombinaci, kterou Sukovo kvarteto uvádí už po dlouhá léta, a to je jednovětý Mahlerův Klavírní kvartet, který napsal ve velmi raném věku, bohužel po dopsání první věty skladbu odložil do šuplíku a už ho nikdy nedopsal. Dochoval se však fragment druhé věty, kterého se shodou okolností ujal Alfred Schnittke a na jeho základě zkomponoval v podstatě druhou větu onoho Kvartetu. Tyto dva kvartety hrajeme za sebou v podstatě jako dvouvětou záležitost, i když jsou oba z jiného soudku. Určitě to bude poutavý program a srdečně všechny milovníky krásné a komorní hudby zvu i na tento koncert.

Děkuji za poskytnutý rozhovor. Přeji Vám mnoho dalších úspěchů a vše dobré.

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments