Pierre-Laurent Aimard a jeho pražské Goldbergovy variace

Předposledním koncertem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál francouzského klavíristy Pierra-Laurenta Aimarda, který do Prahy přivezl Bachovy Goldbergovy variace BWV 988. Toto dílo samo o sobě vzbuzuje respekt a pokoru u každého klavíristy (i recenzenta!) a provést jej na koncertním pódiu je bezesporu velký počin, který vyžaduje detailní znalost barokního stylu, perfektní techniku, velkou představivost a mentální sílu „utáhnout“ bez odpočinku tuto hodinu a čtvrt dlouhou kompozici.

Další „nevýhodou“ těchto variací je, že existuje mnoho různorodých interpretací – od čistě barokního pojetí, které se přibližuje stylu hry na cembalo, až po rozevláté lyricko-romantické pokusy. V poslední době se provedení „Goldbergů“ ujalo mnoho klavíristů, počínaje Murrayem Perahiou, Larsem Vogtem, Tzimonem Barto, Andrásem Schiffem a konče dámami klavíru Angelou Hewitt, Simone Dinnerstein a Beatrice Rana. Velmi zajímavá a stylově průzračná je nahrávka pro Deutsche Grammophon od cembalisty Mahana Esfahaniho. Nakonec nám ovšem nad těmito interpretacemi vyvstanou ony dvě diametrálně odlišné a fascinující verze Glena Goulda, které i přes jejich excentričnost a osobitost považuji za nejlepší.

Zařadit někam styl a pojetí Pierra-Laurenta Aimarda není lehký úkol, i když vezmu v potaz, že tyto variace jsou mým nejčastěji poslouchaným repertoárem. Jeho výkon v Praze byl nezvyklý, osobitý a často nestandardní v porovnání s interpretací umělců, kteří se pohybují v bezpečném pásmu poučené interpretace děl z doby baroka.

Úvodní Aria byla hraná velmi volným až nerytmickým způsobem, který mi jako představení hlavního motivu nepřišel zcela vhodný. Chyběla jednoduchost a do určité míry strohost tohoto „entrée“, které bez přidaného parfému posluchače provede základním půdorysem celé skladby.

Často mě překvapila volba tempa jednotlivých variací. Především variace, které mají lehkost, taneční charakter, vyžadují větší artikulaci a lidově řečeno by měly „víc šlapat”, byly hrány vázaně, v pomalých, skoro až cvičebních tempech. Umělec k tomu zajisté měl svůj důvod – snad cítí všechny navazující variace tempově více unifikované. Nicméně jsem očekával větší rozmanitost charakteru každé variace, ze svého sedadla v první řadě balkónu jsem neslyšel dostatečnou barevnou odstupňovanost, zvukovou škálu a zřetelnější vedení hlasů. I jednotlivé fráze často postrádaly vrchol a jeho následné uzavření a repetice byly hrány bez většího artikulačního a dynamického rozdílu.

Krásný nástroj v Rudolfinu sice má velké barevné a dynamické možnosti, nicméně pod prsty Aimarda klavír zněl jednotvárně a občas až „přeposilovaně“, jako by umělec chtěl hrát do podstatně většího sálu s kratší akustikou. A tak jsem nezaslechl intimitu, lyriku a smutek několika pomalých variací, které nebyly dostatečně odlišené od veselých, svěžích, zpěvných rychlých částí. Až v šestadvacáté variaci Aimard zcela nečekaně a o to víc překvapivě konečně ukázal měkčí úhoz a dynamiku v pianu. A na rozdíl od ostatních interpretů jeho vyjádření Bachových posledních čtyř variací postrádalo dostatečné vyvrcholení a neuzavřelo toto dílo před poslední tichou citací úvodního tématu. Zcela magicky ovšem zazněla závěrečná Aria da Capo, kterou umělec dovedl do naprosté tichosti a nechal obecenstvo dlouho po zaznění posledních tónů dožít poslední momenty tohoto monumentálního opusu.

Přiznám se, že mě osobně Aimardova interpretace nijak zvláště nenadchla a neosvěžila. Nicméně to nesnižuje můj obdiv a respekt k jeho umění, hudební vizi a kreativitě. Bach, kterého jsme v sobotu vyslechli, byl prostě pro mé uši hodně jiný.

Hodnocení autora recenze: 70%

 

Klavírní festival Rudolfa Firkušného 2017
Pierre-Laurent Aimard (klavír)
25. listopadu 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Johann Sebastian Bach: Goldbergovy variace BWV 988

www.firkusny.cz

Autor je klavírista a pedagog na Pražské konzervatoři a Universität für Musik und darstellende Kunst Graz v Rakousku