PKS, Baborák a Wolfgang Redik: Multifonika u Mozarta a hutný zvuk Čajkovského

Program večera zahájil Mozartův třívětý Koncert Es dur pro lesní roh a orchestr. Dirigoval jej Wolfgang Redik z Rakouska a sólový part provedl Radek Baborák. Posledně jmenovaný umělec se stal hlavním hrdinou interpretačního průběhu. Hrál s naprostou jistotou, bez kazů, v široké dynamické škále i v pestré artikulaci. Do vlastní kadence v první větě pak vložil multifonika obsahující basové tóny současně znějící s oktávou či kvintou. Jistota i hloubka podání sólového partu Radkem Baborákem vzbudily u publika velké nadšení. Partnerství Pražských komorních sólistů v popisované skladbě tak pregnantní nebylo, především v první větě bych si představoval větší jednotu souhry. Uvedený nedostatek lze však přičíst nové akustické situaci, ke které došlo naplněním sálu posluchači. Prázdný sál při zkouškách je totiž jiným akustickým prostředím, s nimž se hudebník musí sžít.

Do výrazně lepší interpretační sféry se umělecké těleso propracovalo při podání Diptychu pro smyčcové nástroje, op. 66 od Viktora Kalabise. Jde o závažnou skladbu z roku 1986. Premiéru měla až v roce 1988 v rámci Týdne nové tvorby. Diptych obsahuje cyklický útvar o dvou větách. V Kalabisově ustrojení je volena tempová forma Andante – Allegro vivo. Podrobnější pohled na skladbu však ukáže, že především druhá věta je dále členěna a že rozdělovacím parametrem je zde také především tempo. V poslechu tedy přináší druhá věta Allegro vivo více identifikovatelných částí než relativně homogenní první věta Andante. Tempový průběh celku připravuje důležité úkoly při řešení interpretace. Dirigentu Wolfgangu Redikovi se podařilo vytvořit dojem, že jsou přes velké odlišnosti obě věty Diptychu vzájemně podmíněné, v obsahu pak kompatibilní. Skladba poutá pozornost moderní, logicky sevřenou hudební řečí, často souzvukově zjitřenou až do bolestných disonancí. Ta patrně byla autorovým cílem, zvlášť když bereme v úvahu dobu nesvobody, za které kompozice vznikala. Kalabisova instrumentace pro smyčcový orchestr je velmi barvitá, vybavena nejen plným zvukem orchestru, ale i mnoha vzrušenými monology houslí. Skladba začala poutavými akordickými plástvemi nesenými lehkými smyky, kdy mezi vysokými a nízkými nástroji byl větší volný akustický prostor. Ten jednak vzniklé akordy rozlamoval, na druhou stranu pak vyvolával náladu, jež známe ze vzrušených míst smyčcových kvartetů Leoše Janáčka. Kalabisův Diptych zazněl na konci první poloviny koncertu a obecenstvo velmi oslovil. Skladbě i jejímu provedení se odměnilo bouřlivým potleskem.

V druhé polovině večera se dirigent Wolfgang Redik chopil houslí a zahrál Mozartovu koncertantní drobnost Rondo C dur, kterou od sólového nástroje též dirigoval. Jeho spolehlivý interpretační výkon a udržení jednoty orchestru byly obecenstvem přijaty se sympatiemi.

Těžiště druhé poloviny večera však leželo v Serenádě pro smyčce C dur, op. 48 od Petra Iljiče Čajkovského. Skladba vznikla v roce 1880, tedy dva roky po dokončení opery Evžen Oněgin a Symfonie č. 4 f moll. Serenáda patří mezi nejdůležitější díla pro smyčce v romantické literatuře. Lze ji též zařadit do svitových cyklů v díle autora, které na mnoha místech ještě předčí náročnost jeho symfonií. Je pozoruhodné, s jakou strohou disciplínou je Serenáda pro smyčce C dur komponována. Jen zběžná procházka partiturou ukáže, že základní stavebný prvek je klasická osmitónová stupnice, z níž rostou témata všech čtyř částí. V závěrečné katarzi poslední věty pak violoncellová linie uvedenou hypotézu potvrzuje. Je dobré si na tomto místě také uvědomit, že samotná stupnice nic skutečně hudebního neznamená, dostane-li se ale do uměleckého kontextu, často si ani nevyhodnotíme, o jak jednoduchý hudební prvek se jedná.

Interpretace Serenády pro smyčce C dur Petra Iljiče Čajkovského Pražskými komorními sólisty vnesla do sledovaného koncertu hutný zvuk realizující plně znějící fakturu, kdy všechny smyčcové nástroje využily své rezonanční charakteristiky. Skladba začala hutným témbrem hlavního tématu, upraveného do současně znějících akordů. Protipólem k akusticky sytým pasážím se pak stala snivá, do ruské sentimentality ponořená místa ve třetí větě Elegie. Largetto elegiaco. V celé Serenádě interpretačně připomínalo mnoho úseků známé pasáže z již uvedených významných opusů – opery Evžen Oněgin i Čtvrté symfonie. Zářným příkladem byl valčík ve druhé větě Valse moderato – Tempo di valse, upomínající současně na obě velká Čajkovského díla. Nesl se v aristokratickém tónu, v jemné dynamice, do které jen malým okénkem nahlédl zemitý lidový prvek (viz „stringendo“ po prvním „a tempu“). Jeho vystižení se dirigent Wolfgang Redik věnoval velmi pečlivě, což do zmíněné věty přineslo svěží rozruch. Po sentimentální elegii následovala bez přerušení závěrečná variační věta Finale (tema russo): Andante – Allegro con Spirito, která nejdříve ocitovala ruské lidové téma v pomalém tempu. Po něm se strhl divoký rej brilantních variací využívajících technických dovedností všech nástrojových skupin. I zde jsme si vzpomněli na vrcholné skladatelovy symfonie. V závěru pak ještě naposledy tempo skladby pokleslo, aby katarze dala vyznít základní ideji hudebního díla – svitovému cyklu určenému večerní zábavě. Interpretační koncepce dirigenta Wolfganga Redika zde našla přesvědčivou tečku.

Koncert Pražských komorních sólistů přinesl závažné umělecké zážitky z hudby dvacátého století i z hudby historické. Posluchači z něj odcházeli spokojeni. V tištěném programu si pro příští koncerty přejme více informací o provedených skladbách. Esej o úloze dirigenta od Jean-Gaspard Páleníčka byla sice zajímavá, ale účel programového lístku nenaplnila. Kompetentní posluchačský zážitek pak bude ještě větší.

PKS a Wolfgang Redik
18. listopadu 2023, 19:30 hodin
Klášter Anežky České, Praha

Program:
Viktor Kalabis: Diptych pro smyčcové nástroje, op. 66
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 Es Dur KV 495
Wolfgang Amadeus Mozart: Rondo pro housle a orchestr C Dur KV 373
Petr Iljič Čajkovskij: Serenáda pro smyčce C Dur, op. 48

Účinkující:
Radek Baborák – lesní roh
Wolfgang Redik – housle, dirigent
Pražští komorní sólisté