Plácido efekt v Covent Garden a uspávací Nabucco v Praze

Čtenáři Opery Plus blogují

Plácido Domingo má ve svých pětasedmdesáti letech stále napilno. Řídí operní dům, diriguje, organizuje světově významnou soutěž mladých talentů. Jako hostující editor pořádá odborné semináře. A samozřejmě zpívá hlavní role na nejvýznamnějších operních jevištích. Je tak trochu institucí. Procesu stárnutí aktivně čelí (někým kritizovanou) transformací hlasu do barytonových rolí. Ať už o jeho současných aktivitách a hlasových možnostech soudí ale kritika cokoliv, je neoddiskutovatelné, že svou účastí dodává každému představení kdekoliv ve světě punc nevšednosti a esprit výjimečnosti. Tento „Plácido efekt“ zažila 9. června i zcela vyprodaná londýnská Covent Garden.

Režisér Daniele Abbado předložil divákům inscenaci Nabucca inspirovanou prostředím kvádrů berlínského památníku holocaustu. Kostýmy i projekce na zadní stěnu scény časově aktualizovaly libreto směrem k nedávné minulosti. Podstatné je, že aktualizace to nebyla nesmyslná – naopak promyšlený světelný design, zmíněné šedo-šedivé prostředí a industriální nehostinnost scény ovládly diváky svou beznadějí a zoufalstvím. Abbado začal Nabuccem vyprávět důležitý příběh a věrohodně prokreslil i určující postavy opery. Na prvním místě zmiňuji hrdinku večera Liudmylu Monastyrskou.

Jako Abigaille předvedla strhující výkon. Její pevný soprán dokonalé čistoty a síly je skutečným zážitkem. Uvěříte jí vše do poslední noty. Árie Anch’io dischiuso un giorno byla pak bezesporu jedním z vrcholů večera. Plácido Domingo (i přes jistou obtíž s chůzí a stabilitou) ztvárnil vladaře i s jeho psychologickým vývojovým obloukem mocichtivost–šílenství–prozření. Prokreslil opravdu detailně každou tuto část a divák se jen mohl obdivovat jeho schopnosti hrát a vyhnout se klišé. Nabuccovo nervové zhroucení, které nahradilo zásah bleskem, stínoval přímo famózně. I ležíc na břiše v písku dokáže stále naplnit auditorium opery krásným zpěvem (nepřekvapivě odměněn nejmasivnějším potleskem).

Kvalitně byly obsazeny i menší role: Ismael ztvárněn Leonardem Capalbem byl vitální a pohyblivý, Fenena Jamie Barton předvedla solidní a plný mezzosoprán a především skvělý herecký výkon. Mírné bučení si vysloužil John Relyea jako Zachariáš – nebyl snad vyloženě slabý, ale vedle Monastyrské a Dominga působil jeho pěvecký projev ploše, výrazným hercem rovněž není. Smysluplně modernizovaná inscenace, která má ambici vyjádřit se k aktuálním otázkám vyhnanství, genocidy a ztrátě domova.

Přítomnost Plácida Dominga na scéně je pak pro operní představení atraktivním bonusem, který završuje top obsazení (a vyprodá hlediště během minut – samozřejmě). Abych měl možnost porovnat, jaké Nabucco nabízí Státní opera v Praze, šel jsem na sobotní představení týden předtím. Shodou okolností hlavní role zpívali Jolana Fogašová a Richard Haan, které považuji rozhodně za to lepší, co lze v Národním divadle vyslechnout. Dojmy? Pražské Nabucco je zoufale nudné. Nekonečné opony s jakoby přeměnou kulis vedoucí jen ke kosmetickým změnám scény. Vše absolutně statické. Situaci nezachraňují ani výpravné kostýmy. I sbor (běžně výborně připravený) se tentokrát zdál pramálo soustředěný. V Praze se po Va pensiero vlažně zatleská (sbor umístěný za mřížemi působí spíše komicky) no a na diváka se dále valí anestezující děj. Zmrtví horní končetiny natolik, že jeden nemá ani sílu zatleskat Abigaill po povedené árii. Co ale mohou Jolana Fogašová, Richard Haan a Jiří Sulženko zachránit? Mnoho ne. Pražské Nabucco nevypráví nic podstatného. Zcela jistě vás nestrhne a je důkazem, že historické kostýmy a nejkonzervativnější pojetí libreta opery není vždy ku prospěchu věci. Nejsem příznivcem extrémních a šokujících režií za každou cenu, ale nabízet divákům takovéto inscenace, je jednoduše plýtvání zdroji. Absolutně nepovažuji srovnávání Prahy a Londýna za neférové. Porovnávat se máme přece s nejlepšími!

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]