Pohaslé Schulhoffovy Plameny ve Státní opeře

  1. 1
  2. 2
V rámci projektu Musica non grata uvedla Státní opera v premiéře českou verzi opery Ervína Schulhoffa Plameny. Ervín Schulhoff (1894–1942), skladatel a klavírista, pražský rodák německého původu, patřil k předním představitelům české meziválečné avantgardy. Je autorem široké škály koncertních kompozic – především klavírních, komorní hudby, ale i symfonií a kantát. Jedinými jeho jevištními díly jsou balet La somnambule (Náměsíčná, 1931) a opera Plameny.

Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Na opeře Plameny začal Schulhoff pracovat v roce 1923. Základem libreta se stala scénická báseň Don Juan spisovatele a hudebního kritika Karla Josefa Beneše („Jizerského“). Ten ji ovšem napsal v češtině, která nebyla Schulhoffovou mateřštinou, proto ji skladatel komponoval na německý překlad Maxe Broda. Dílo bylo dokončeno v roce 1929. Cestu na jeviště snadnou nemělo. Nakladatelství Universal Edition ve Vídni, které vydávalo Schulhoffovy skladby, operu odmítlo – libreto bylo označeno za málo divadelní a v roce 1931 nakladatelství se Schulhoffem dokonce smlouvu rozvázalo. Naděje na uvedení opery v Berlíně i vzhledem k celospolečenské situaci a nástupu fašismu padla. Zájem ale projevilo Zemské divadlo v Brně. Zde se světová premiéra Plamenů s podtitulem Hudební tragikomedie o 2. jednáních konala 27. ledna 1932, nastudoval ji Zdeněk Chalabala. Ale nikoliv s německým textem, ten byl nahrazen upraveným českým textem Karla Josefa Beneše. Plameny byly v Brně hrány pouze šestkrát, dalšího provedení, koncertního, se dočkaly až po 62 letech v roce 1994 v Berlíně, jevištního roku 1995 v Lipsku. Pak následovaly další ojedinělé produkce.

Děj Plamenů je silně ovlivněn freudovskou psychoanalýzou. Ve svém Proslovu k opeře charakterizuje Schulhoff postavu Dona Juana jako nepříliš odlišnou od jeho klasického předchůdce Dona Giovanniho od Lorenza da Ponte: „Také zde pyká ten, kdo páchá zlo (abychom citovali Mozarta), avšak ve smyslu našeho mnohem více rozvinutého dvacátého století. Věren literární tradici není náš dnešní Don Juan žádný prostopášník, nýbrž filozofický posměváček, a stínové mystické postavy, které se kolem našeho hrdiny pohybují, jsou jeho trýznivé komplexy…“ Hlavním protihráčem Dona Juana je v Plamenech postava Smrti – La Morte. Ženy, které Juan svedl, jsou ilustrací jeho životní cesty.

Princip ztvárnění spočívá v jednotlivých obsahově vzájemně nesouvisejících obrazech, které je možné přesouvat. Jejich rámec tvoří úvodní a závěrečné Nokturno – osamělý dům jako místo starých vzpomínek. Mezi Nokturny se odvíjejí ostatní obrazy, jejich podoba byla definitivně upravena autorem až po brněnské premiéře. Po Nokturnu tedy následuje Píseň ohně, Půlnoční mše, Chiméra, Galerie, Dialog, Bouře (dokomponovaná až dodatečně po brněnské premiéře, zde se Juan setkává s Markétkou jako ztělesněním věčného ženství) a Rozhovor s mořem. Po přestávce přichází Karnevalová noc a Banket (zde nacházíme reminiscenci na Mozartova Dona Giovanniho, vystupuje tu Dona Anna s Komturem, který je jejím manželem, ale také postavy z commedia dell´arte). Výchozí a cílový bod jsou shodné, jen v prvním Nokturnu očekává Juana roztoužená žena, v závěrečném Nokturnu v témže osamělém domě La Morte – Smrtka.

Ervín Schulhoff: Plameny  – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Definitivní podoba Benešova českého libreta se jako celek nedochovala, přesto se Národní divadlo rozhodlo uvést Plameny v češtině. Bylo tedy nezbytné text zrekonstruovat z úryvků v dostupných pramenech – ze tří klavírních výtahů, skladatelova autografu, opisu partitury a několika dochovaných rukopisů a strojopisů libreta. Zrekonstruovala jej dramaturgyně Opery Národního divadla a Státní opery Jitka Slavíková.

Plameny nejsou dílo snadno uchopitelné jak hudebně, tak inscenačně a už vůbec ne posluchačsky. Problematické je především libreto K. J. Beneše. Je nedějové, s těžko postižitelnou poetikou, a na to, aby bylo možné jej charakterizovat jako přemýšlivé a aby posluchače inspirovalo k vlastním úvahám o podstatě lidské existence, postrádá potřebnou hloubku. Přitom vlastní námět je zajímavý a pro surrealistické experimentální operní divadlo s prvky dadaismu by byl sám o sobě dostatečně nosný. Don Juan jako archetyp, který prochází staletími – už ne nevázaný prostopášník, ale muž, který touží po ženách, leč v tělesném splynutí nenachází to, co hledá – ženskou duši. A proto ji touží najít až ve spojení se Smrtí. Ale ani toho nedosahuje. A jako obdoba věčného vyvržence, věčného Žida, poutníka Ahasvera, je odsouzen k nekonečnému prázdnému životu. Téma freudovské, morbidní až nihilistické. To by však muselo mít libreto jinou podobu, aby tyto výklady byly zřejmé. Ale v českém rekonstruovaném textu, jak zazněl nyní ve Státní opeře, je těžké je najít. A už vůbec nejsou zřejmé v režii Calixta Bieita, který nerespektuje charakter jednotlivých scén, odlišná a ostře kontrastní prostředí, jejich surrealistické a také symbolistické prvky a při velmi volném obsahu jasně daný rámec, jímž je prázdný dům ohraničující Juanovo bloudění a trýznivé tápání. Místo, aby originálně zachytil a vystihl tuto unikátní syntézu středoevropské meziválečné avantgardy moderními inscenačními prostředky, vrší na jevišti jen zmatečně působící obrazy jeden za druhým.

Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Národní divadlo samo prezentuje inscenaci jako „Donjuanovský příběh podle Calixta Bieta“ se sugestivním zvoláním „Státní opera v Plamenech!“

Vše se odehrává uvnitř obří černé igelitové krychle (není možné si nevzpomenout na bílou krychli v Bietově režii Janáčkovy Káti Kabanové v této sezóně v Národním divadle), v níž se po celou dobu potácí Don Juan a postavy s dějem spjaté. Na scénu (Calixto Bieito a Anna-Sofia Kirsch) přicházejí zpravidla poté, co protrhnou igelit. Vypracované herectví, aby pohledal. Ale těžko žádat v tomto konceptu sdělné herecké či pohybové akce, postavy jsou nevyhraněné, neurčité, a tedy nepřesvědčivé, jen se mátožně pohybují po jevišti. Juan a jeho několik žen se na sebe postupně vrhají, Juanem svedené ženy v tělových trikotech se zvýrazněnými pohlavními znaky na jevišti stojí, posléze ječí a zmítají se v podivné křeči (Chiméra).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.3 4 votes
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments