Pražské jaro: Koopmanův Bach – rozvrkočený, bez kudrlinek a plný života

Johann Sebastian Bach nemá, pokud vím, letos žádné výročí, ale Ton Koopman žádné výročí k oslavě svého idolu nepotřebuje: slaví jej kontinuálně po celý svůj život. Na rozdíl od jiných barokních specialistů, kteří interpretují i novější hudbu, pro Koopmana končí „červená linie“ Mozartovou smrtí v roce 1791. Buxtehude a Bach, to jsou jeho mistři. Z prvého nahrál kompletní dílo na 30 CD (Philips a Erato), z druhého jeho celé varhanní dílo, komplet kantát, Janovy a Matoušovy pašije, Vánoční oratorium a Mši h moll. Na jeden život až dost, tím však jeho aktivity zdaleka nekončí. Kdybych zde zůstal jen u kompletů, pak musím zmínit ještě soubornou nahrávku skladeb pro klávesové nástroje Jana Pieterszoona Sweelincka, všechny Haydnovy koncerty pro cembalo a cykly Mozartových a Haydnových symfonií, vedle mnoha dalších děl období baroka a klasicismu.

Ton Koopman patří k nejvýznamnějším interpretům, kteří se od zhruba 60. let snaží oživovat původní znění staré hudby prostřednictvím historicky poučeného přístupu. Díky tomu, že pochází z franko-flámské oblasti, kde trvá tato tradice nepřerušeně od renesance až do dneška, tak oživovat vlastně nikdy nic nemusel. Stejně jako třeba Sigiswald Kuijken, René Jacobs, Frans Brüggen, Jos van Immerseel, Jean-Claude Malgoire, Marc Minkowski, Reinhard Goebel. Ti všichni mohou stavět na dlouhodobé tradici – a dobře jsme to mohli ocenit i na letošním festivalu při vystoupení Philippa Herreweghe a jeho souboru Collegium Vocale Gent.

Koopman patří ovšem k těm ortodoxnějším. V jeho chápání je historicky poučená interpretace skutečným návratem k tehdejší aufführungspraxis. Tedy nejen, že se hraje v nižším ladění, na historické nástroje či jejich repliky, ale Koopmanovi jde především o návrat k tehdejšímu stylu hry. O to usilují samozřejmě všichni, (byť je tento návrat jen hypotetický, podle toho, jaké poznatky se o prováděcí praxi podařilo extrahovat ze soudobých traktátů). Jenomže Koopman, v cestě za svým zvukovým ideálem, je ochoten obětovat v ještě větší míře než řada jeho kolegů (jmenujme za všechny alespoň Johna Eliota Gardinera) tónovou kulturu a vytříbený, ušlechtilý, sonorní, estetizovaný zvuk, jak si naše ucho na něj zvyklo v průběhu staletí.

I ve včerejším jeho poněkud drsně znějícím Bachovi jsme mohli zažít všechny hlavní atributy tohoto přístupu. Rovný tón smyčců, který je takřka bez vibrata, zato ostře smykově definovaný, díky krátkému předtourteovskému smyčci preferující razanci a staccato. Minimální vibrato používají i speciálně školení pěvci, což jsme mohli ocenit na znamenitých výkonech všech čtyř sólistů, kontratenoristy Maartena Engeltjese, sopranistky Ilse Eerens, tenoristy Tilmana Lichdi a basisty Klause Mertense, kteří se pohybují v bachovské vokální lince, včetně koloratury, jako doma v obýváku. Je to také osvěžující návrat k šalmajově jemnému témbru starého hoboje, i fagotu, k pisklavě choulostivým, rustikálně znějícím dřevěným flétnám, jak zobcovým, tak příčným. Oceňme přitom, že falešných tónů zde bylo minimum, díky velké erudici dnešních hráčů. Samostatnou kapitolou jsou barokní trubky, clariny, na něž je hra velmi obtížná a relativně omezená, a slyšeli jsme to i včera. Je třeba speciálního školení, odměnou však je jedinečný, neopakovatelný zvuk, plný mosazného lesku, zemitosti, ale i hebkosti. Tuto zvukovou nádheru jsme mohli naplno ocenit hlavně ve třetí kantátě večera, uvedené po přestávce. Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten zněly opravdu báječně, k břeskné oslavě svátku saského kurfiřta Friedricha Augusta III, jemuž je kantáta věnována. Navíc bylo dosaženo báječného efektu hrou nejprve za dveřmi, ze kterých později vypochodovali dechaři na pódium, v rytmu slavnostního pochodu, stejně jako sboristé. Nekorektní potlesk po tomto efektu na sebe pochopitelně nenechal čekat.

Krátce řečeno, z každého taktu kantát na nás dýchala absolutní erudice a služebná odevzdanost hudbě mistra, jemuž Koopman zasvětil svůj život. Jednotlivá čísla kantát, ať už kontratenorové recitativy či árie nebo ensembly, zazněly s nesmírně citlivou diferenciací, každé oděno do svého zvláštního zvukového roucha. Kapitolou o sobě je basso continuo. I zde se projevila obrovská zkušenost mistra. Koopmanův ušlechtile, decentně znějící pozitiv, citlivě rejstříkovaný, byl podle potřeby doplňován tu pouhým violoncellem, tu posílen kontrabasem, a jindy zase fagotem, pokud byl zrovna volný. Bach/Koopman svěřuje fagotovou barvu často i sólovým či recitativním partiím.

Křehký zvuk přinesly sopránové árie, zejména krásně vyzněla Ehre sei Gott in der Höhe s podporou sólových fléten, jindy sólový doprovod dechů obstaral zase fagot či hoboj svou bzučivě šalmajovou barvou. V prvé kantátě Unser Mund sei voll Lachens dokonce hned tři hoboje, rovněž oboe d’amore a oboe da caccia. Díky komornímu obsazení – dva pulty primů i sekundů, jeden pro violy a violoncella, a jeden kontrabas – jsme si mohli vychutnat důmyslnost bachovské polyfonie, čitelnost a logiku vedení hlasů, i určitou zvukovou zemitost, o níž nás Koopman přesvědčil, že k Bachovi prostě patří. Minimálně k tomu jeho Bachovi. Překvapil mne i náznak crescenda, který se tu a tam objevil ve smyčcích – tedy doklad toho, že ani Koopman není ve své ortodoxii zcela důsledný. Vzácný večer poučené interpretace uzavřel logicky bachovský přídavek.

Amsterdam Baroque Orchestra & Choir & Koopman
2. června 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Unser Mund sei voll Lachens“ BWV 110
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Herr Jesu Christ, wahr’ Mensch und Gott“ BWV 127
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten“ BWV 207a

Účinkující:
Amsterdam Baroque Orchestra & Choir
Ilse Eerens – soprán
Maarten Engeltjes – kontratenor
Tilman Lichdi – tenor
Klaus Mertens – bas
Ton Koopman – dirigent